RUIN - Spread Plague Hell demo cassette, 2015, vlastní vydání
Rozpůlit člověka na dvě části rezavou pilou asi není příliš těžké. Co ale těžké je, tak znázornit tento středověký způsob smrti pomocí hudby. Katovi pacholci, kteří si říkají RUIN ten dar mají. Pomocí své death metalové muziky letos přinášejí své druhé demo. Na muchlající se kazetě nalezneme osm undergroundových songů doslova narvaných tmou a nihilismem. Pokud máte rádi takový ten ošklivý, "přidrzlý", špinavý a morbidní smrtící kov, neměl by vám tento morbidní skvost chybět ve sbírce. Kombinace doomových melodií, vlivů starých INCANTATION, MASTER, AUTOPSY, OBITUARY musí dělat dobře snad každému, kdo každý večer uléhá do své oblíbené rakve. Z hrobů trčí pahýly ohlodaných rukou, zombie se derou na světlo boží a svět je černý jako krev prokletých.
Album s klidem mohu doporučit všem hudebním archeologům, kteří se rádi pohybují na svých oblíbených hřbitovech a někde na pomezí osmdesátých a devadesátých let. Death metal je na "Spread Plague Hell" doslova nasáklý krví. Kapela byla založena již v roce 1990, pak na dlouho uložena k ledu a letos opět pozdvihla hrdě vlajku reálného a pořádně syrového smrtícího kovu. Pánové hrají tak, jak se to naučili v podzemí v dávných dobách. Rozhodně nečekejte žádné novátorské postupy. Celá kazeta je notně zaprášená a potažená patinou staré zatuchliny. Zkuste si otevřít nějaký starý hrob, vezměte páčidlo a praštěte s ním do ztrouchnivělé rakve. Slyšíte to kvílení? Tak takto přesně zní novinka RUIN.
Otevřete dveře do pekla! Vítejte v záhrobí! Takto nějak si představuji, že se má hrát old school death metal. Studené doomové melodie se zde potkávají s plesnivinou a podzemím. Všechny skladby znějí značně starodávně, morbidně, šíleně a zběsile. Deska jako by ležela dlouho v nějaké hrobce a letos byla vyvržena na světlo boží. Smrtící kov v podání RUIN je ostrý, špinavý a zákeřný. Jestli máte rádi old school, tak si určitě přijdete na své. Staré mokvající metalové inferno, které rozdrtí vaše kosti! Pravý prašivý death metal, který vám způsobí noční můry!
Asphyx says:
Open the doorto hell! Welcome to the crypt! This is howI imagine playing ofold schooldeath metal. Colddoomtunes are meeting here withmildewandunderground.All songs sound veryold,morbidly, madlyandfuriously. The record is like lyinginatombfor a long timeand sprewing out this yearinto the lightof God.The deadlymetal byRUINis sharp, dirty andtreacherous. If you likeold school, so youwill be certainly satisfied.Oldweepingmetalinfernothatwill crushyour bones! Rightmangydeath metalthatwill cause younightmares!
„Hele Kubo, máš ty nový Slayer?“: ptá se mě Kytka a já přemýšlím, co
bych mu odpověděl. Nemám a štve mě to. Kamarád z vedlejší třídy mi tvrdil,
že je sežene, ale vybodl se na mě. Prý
je má nějakej kluk od plynárny a prej toho má víc. Stačí si přinést kazetu a
zazvonit. „Jo a nezapomeň pivo“:
dodává spolužák a já se večer uchyluji k obrovské akci. Vracím otcovy
lahváče do obchodu Družstevník, beru pár drobných do ruky a kupuji jeden
Klášter desítku. Usedám na svoje kolo
značky Liberta, s kterým machruju, protože má v zadu trojkolečko a
přehazovačku. Jsem král silnic a chodníků.
Dorážím někdy k večeru,
hledám dle lístečku jméno se zvonkem a roztržitě se nadechuji, protože jsem
tady nikdy nebyl a mám trému. Otevírají se vrata. „Co
zase kurva je?“: ozývá se za velkými dubovými dveřmi. Vylézá Sabaťák (tak
jsme mu my a vlastně všichni říkali…teď si uvědomuji, že vlastně ani nevím, jak
se ten maník jmenoval doopravdy). „Jo to
seš ty,vole!“:ocení moji přítomnost Sabbath a pouští mě dovnitř. „Kytka říkal, že prej chceš nový Slayer!“:
pokračuje. „Jo, jestli smím prosit, pane“:
odpovídám. Sabathova tvář se rozjasní. „Ty
seš slušnej jak můj fotr“: směje se mi do tváře. Ihned jsme si padli do oka.
Byl to tehdy asi třicátník,
pro nás v podstatě stařec, který začínal ještě někdy na starých BLACK SABBATH.
Měl velkou aparaturu, makal jako hlídač v plynárně a jeho království
bylo něčím úžasným. Obrovská sbírka vinylů, kazet, dokonce už i CD. Ten chlápek
ničím jiným nežil. Vlastně jo, ještě pivem. Kopl do sebe na ex moji přinesenou
desítku, nabídl mi něco od sebe (Podkováň) a usadili jsme se do křesla. Chvilku jsme
popíjeli, kecali a já se cítil jako mladý mlíko. Taky že jsem byl. „Tak ukaž, co mi neseš“: zeptal se asi
po hodině. „Hm, TDK, to je dobrá kazeta…tak
chvilku počkej“: dodal.
Nahodil přede mnou soustavu
různých hejblátek, kazeťáků, repráků, kabelů a všechno se začalo točit. Byl jsem
jak v nějakém díle od Julesa Verna. Skoro jsem nedýchal. Přes tři čtvrtě
hodiny jsme mlčeli a já se nábožně bál dojít i na záchod. Do pásky se mi právě vypalovaly stopy „Season
in the Abyss“. Nikdy na to nezapomenu. Nevím,
zda jsme kdy byli se Sabaťákem kamarádi, ale říkali jsme si věci, které si
přátelé říkávají, tak asi jo.
Plynárna byla pro mě druhým
záchytným bodem v získávání informací o hudbě. Chodil jsem tam od té doby
ještě hodně dlouho. Těch novinek, různých dávných příběhů a hlavně nových kazet
jsem zde získal nespočet. Dokonce jsme jednu dobu s tímhle sortimentem
lehce obchodovali. Sabaťák se totiž projevil i jako poměrně slušná kopírka a po
večerech, kdy jsme my ostatní trávili dny studiem, překresloval jeden obal za
druhým. Celé to mělo obrovské kouzlo. Do Sabbathova království se sestupovalo dolů po schodech, ze zdí kapala orosená voda a kousek vedle měla zkušebnu jedna brzy slavná kapela (objasním v jednom z dalších příběhů). Sklepení pod plynárnou bylo něco jako undergroundové kulturní centrum. Jen s tím rozdílem, že si všechno financovali pouze sami zúčastnění. Pamatuji si, jak mě fascinovalo, že všude stálo pivo. Flašky byly na parapetech, na chodbách, mezi knihami, deskami. Vstupuji do lahvového podzemí, napadalo mě pokaždé, když jsem zvonil u dveří.
Další postavička mého
metalového mládí skončila bohužel (stejně jako spousta ostatních)
poměrně neslavně. Z vyprávění kamaráda jsem se až po letech dozvěděl, že
to tenhle renesanční člověk neunesl, byl novým majitelem budovy plynárny
vystěhován a v podstatě se upil k smrti. Vzali mu totiž to nejdůležitější,
co v životě měl. Do malého náhradního
krcálku se mu jeho hudební mašinky nevešly a tak zůstal na tu samotu sám s alkoholem.
Tentokrát tedy budiž můj Příběh mrtvého muže věnován jedné neodmyslitelné
persóně tehdejšího boleslavského podzemí. Díky
Sabbathe, jsem ti do dnes vděčný, že jsem to všechno mohl zažít!
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (levý sloupec na stránkách):
„Ty
už ses definitivně zbláznil, viď?“:
prohlásila moje žena, když jsem ji asi před 14 dny nadhodil
myšlenku, že bych se 16. října na celý den a noc vzdálil a
odjel do Brna na koncert. „Doufám,
že aspoň pojedeš autem?“:
zeptala se a když jsem dopověděl, že ne, že chci zkusit vlak,
koukala na mě jako na absolutního „mimochoda“.
Měla svým způsobem pravdu. Sice jsem měl pozvánky na dalších
pět akcí, levnějších, bližších, ale já stejně nakonec
zvolil cestu přes celou republiku. A nejhorší je, že měla úplnou
pravdu. Dlouhý den na cestě, překonat celkem 738 km vlakem, 22
hodin v kuse, přežít zimu, asi i hlad a žízeň a nechat moje
stárnoucí tělo hezky potrápit. Tohle všechno mluvilo proti. A
ještě absolvovat celou peripetii sám. Jenže já se zasekl. Prostě
jsem chtěl. Vlastně ani nevím proč. VADER jsem viděl mnohokrát.
VENOM INC. jsou bez Cronose stejně poloviční, tak proč se tak
trápit?
Vader
Nakonec
rozhodlo hlavně to, že jak VADER,
tak VENOM
INC.
budou hrát ze starých alb a demonahrávek. Samozřejmě, přispěl
k tomu i notně fakt, že už jsem dlouho nikde nebyl vlakem a chtěl
jsem od těch všech starostí vypadnout. Vypnout počítač v práci
i doma, do kapsy si narvat hloupý telefon, sbalit foťák, lístek,
pár stovek a jít do toho. Byla to pro mě tak trošku výzva.
Plánoval jsem tentokrát dlouho dopředu, tiskl si mapy, srovnával
jízdní řády a nakonec stál v pátek vyzbrojen svačinou,
nezbytnými proprietami a odhodláním na vlakovém nádraží v
Plzni. Byla zima, bolel mě zub a už při čekání na spoj do Prahy
jsem si říkal, že jsem se asi fakt zbláznil.
Venom Inc.
Usedám
do kupé, nasazuji pečlivě zvolenou hudbu na uši a prolévám se
magnézií proti křečím. V Praze čekám skoro půl hodiny a už
to svištím na Brno. Kolem se míhají stromy, vlak drkotá, skřípe,
sune se pomalu k cíli. Jsem zase, jako za mladých let dharmovým
tulákem, jak vystřiženým z románu od Jacka Kerouacka. V kupé se
mi střídají různé postavy a skoro každý se chce bavit.
Zvláštní, mé metalové mimikry tentokrát příliš nefungují.
Konečně Brno. Vytahuji vytištěnou mapu a itinerář se sepsanou
cestou tak, abych na to viděl i v noci. Po chvilce hledání prvního
záchytného bodu zavětřím jako honicí pes a jdu na to. Nohy jsou
pevné, do plic mi proudí studený vzduch a já si to šlapu po
jihomoravské metropoli. Sem tam něco fotím, potkávám nějaký
candrbál křesťanů na náměstí a hledám klub Melodka. Něco
přes půl hodiny mi to trvá a když jej naleznu, ještě
není otevřeno. Jdu dolů do klubové hospody brněnské Komety a
zahlídnu VENOM INC., jak se ládují knedlíky. Kývneme na sebe s
Tony Dolanem, jako dva lidi - „přátele“, co se znají jen z
facebooku, ale nechci jim kazit jídlo, tak si jdu dát dvě
Starobrna.
Vader
Melodku
jsem naposledy navštívil ještě v dobách, kdy to byl poměrně
pajzl. Změnilo se toho hodně. Prostředí je pěkné, moderní,
obsluha milá, pivo mi taky celkem šmakuje. Být místní, tak tu
asi trávím spoustu času. Korzuji po sále a je to zvláštní
pocit. Je to tak daleko od domova, že tu nikoho moc neznám. I když,
najednou přistupuje jedna mladá slečna, chvíli stydlivě klopí
oči a pak se zeptá: „Nejsi
náhodou ty ten Mrtvý muž?“.
Nejdříve nevím, co se děje a pak mi docvakne, že tato hezká
dívka čte můj skromný blog. „Chtěla
jsem tě jen pozdravit, Asphyxi, čtu tě každý den“:
dodává a já jí pokorně děkuju, až se musí hory zelenat.
Hergot, mě je tady najednou dobře! Koukám se i po dalších
holkách, ale už žádná nepřichází. Každopádně, pokud vám
někdo bude tvrdit, že moravská děvčata a ženy jsou nejkrásnější
u nás v republice, tak mi klidně tohle přiznání přineste,
podepíšu ho vlastní krví. Nebýt ženatý, tak v Brně snad
zapustím kořeny.
Vader
Moje
anabáze nabírá na obrátkách a já se těším na první kapelu.
Jsou
jimi doom sludgeoví Američané ZOMPOK.
Chvíli moc nevím, co se děje, protože z pódia na mě leze takový
ten hluk, vhodný tak pro extrémnější hipstery. Nic pro mě,
říkám si po chvíli. Není to vyloženě špatné, ale já v
tomhle ranku preferuji přeci jen trošku jiný způsob vyjádření.
Je to sice syrové, ale zároveň šíleně utahané. Alespoň tedy
na mě. Jednoduše takový hodně vylouhovaný CROWBAR. Možná je to
ale způsobeno tím, že jsem přijel na úplně jinou muziku. Jsem
zkrátka tenhle večer naladěn úplně na jinou notu. Mě tohle
bědování zase tolik nebere a když už, tak v odlišném podání.
ZOPMOK tedy celkově nic moc.
Zompok
A
už je tu druhá kapela. Jsou jimi ostrovní DIVINE
CHAOS.
Ti hrají death/thrash a hrají ho vcelku dobře. Britští šílenci
uchopili tento styl více melodicky, než jak bývá obvyklé v mých
sbírkách a já po chvilce zjišťuji, že mi ten mix starých riffů
trošku narušuje moji celkovou pohodu. Co mi ale nechutná nejvíc,
tak je uštěkaný zpěvák. Chvilkové „death melodic“ metalové
výjezdy jsou totiž kombinovány ještě s takovým tím metal
coreovým frázováním. Pocitově to není úplně špatné, ale
také nic, co by alespoň trošku rozhýbalo moje staré kosti.
Připomínají mi svým výrazem německé DEW-SCENTED. Líbí se mi
kytary a jejich sóla, ale po nějakých řekněme třech skladbách,
se už docela nudím. Odcházím tedy raději doplnit tekutiny a
podívat se na merchandise.
Divine Chaos
Tak
předkapely bychom měli a teď už konečně něco od podlahy. Těším
se jak na své srdcové VADER,
jejichž koncert jsem absolvoval někdy poprvé po revoluci v polské
Wroclavi, kde to bylo hodně divoké (a já byl ten večer navěky
proklet), tak na VENOM
INC.,
kteří sice působí bez Cronose trošku jako torzo, ale zažil jsem
nedávno v Praze před OBITUARY smečku M-PIRE OF EVIL, která mě
tenkrát s Tony Dolanem za mikrofonem a Mantasem u kytary doslova
rozsekala.
VADER
jsem viděl naposledy před třemi lety v Plzni. Byl to parádní
klubový koncert, který se mi doslova vryl do paměti. V Brně nám
pánové předhodili kusy krvavého masa z demonahrávek jako
„Necrolust“(1989), „Morbid Reich“ (1990), ale i něco z
prvního dlouhohrajícího záseku „The Ultimate Incantation“
(1992). Zkrátka a jednoduše, doba mého mládí, časy prvních
setkání s death metalem. Doslova a do písmene se mi do žil vlila
neskutečná energie. Necítil jsem žádnou únavu, ani bolest.
Nechal jsem si to od Petera a jeho smečky vyloženě narvat do uší.
Přijde mi, že pan „kapelmajster“ s roky zraje jako dobré víno.
Jeho hlas je vyřvanější, mocnější. Pro mě osobně je
neskutečnou ikonou. VADER to v Brně srovnali se zemí. Vypustili ty
nejkrutější šlehy, zavzpomínali s námi na dobu, kdy ještě
spoustě fanouškům teklo mlíko po bradě a my staří death
metaloví psi jsme byli na vrcholu blaha. Kdybych měl přijet jen na
tyhle maniaky, vyplatilo by se. Všechno mi tak nějak krásně
zapadlo do sebe. Cítil jsem jiskření a tepot davu, sílu hudby a
dupal do země rytmicky nohou jako vítěz Velké pardubické. Tohle
byl old school přesně podle mého gusta. VADER v plné polní a
opět vynikající! Skvělý set!
Vader
VENOM,
další srdcovka. Tentokrát jako VENOM
INC. Ve
složení Mantas, Demolition Man a Abaddon. Pro někoho málo, pro mě
super sestava. Já se vážně těšil. Vím moc dobře, že každý
má rád jiné období téhle legendy, jenže já si obzvlášť na
roky 1988-1992 hodně potrpím. A bylo to dobré, přátelé. Byl
jsem původně skeptický, přiznávám, ale bylo to vskutku parádní.
Tony Dolan je neskutečný showman a k téhle „jednoduché“
muzice se jeho obličeje hodily jako k mrtvému pořádná rakev.
Tenhle kousek historie jsem sice sledoval kdysi jako opravdu malý
smrádě, ale časem jsem k ní dozrál, byl také proklet a navěky
uhranut. Stejně jako na brněnském koncertě. Staří pánové
přednášeli ze starých učebnic pravěkého black metalu, které
kdysi sami sepsali a nahráli. Víte, já vám podobnou muziku nebudu
nikdy hanit. Vyrůstal jsem na ní. VENOM INC. byli neskutečně
„heavy“. Mám rád kapely, které si to přijedou užít spolu s
fanoušky a mistři byli jak utržení ze řetězu. Osobně mě
každý ze zahraných songů zasáhl někde přímo u aorty. Klasika
je klasika a na tu mi nešahejte. A tady byla zahrána od
neskutečných pohodářů a mistrů ve svém oboru. Moc hezké to
bylo. Odcházel jsem nadšen.
Venom Inc.
Chvíli
bloumám po klubu, fotím se s VADER a kupuji si jednoho lahvového
Draka na cestu. Musím trošku odpočívat, protože už se mi
opravdu dlouho nestalo, abych pařil přímo ve středu kotle na dvě
skupiny po sobě. Co jsem koukal, tak nás starých fotrů bylo víc.
Návštěvnost
byla velmi dobrá, nevím, kolik se vejde do klubu lidí, ale působil
hodně zaplněně. Pochválit musím zvuk, obzvlášť obě hlavní
smečky zněly jako z desek. Za mě jednoznačně palec nahoru. K
organizaci nemám připomínek, snad jen, že by bylo příště
dobré dopředu uveřejnit přesné časy hraní kapel, abychom mi,
co dojíždíme nebyli zmateni. Palec nahoru za velmi milou obsluhu,
takto by to mělo vypadat!
Mr. Asphyx and Vader
A
tohle byl konec. Tedy ten hudební. Mě ještě čekalo takové malé
soukromé peklo. Odcházel jsem pomalu na nádraží. Deštěm,
setmělými ulicemi. Byl jsem jak raněný srnec (nebo spíše starej
vlk). Napadal jsem na jednu nohu, ploužil se nočním Brnem a čekal,
až pojede vlak. Pak už to celé bylo o tom, že jsem střídavě
zíral do tmy, pospával a v Praze se pokoušel vyhnout prodejným
homosexuálům a bezdomovcům. Ano, metalový šílenec Asphyx (tedy
má maličkost) si tu noc neustlal zrovna na růžích. A je tady
(konečně!)
Plzeň. Vrážím do dveří, děti už sedí u ranních pohádek a
synátor pronese: “Mami,
je to dobrý, táta přežil“.
„Bylo
to super!“:
dodám já a svalím se na postel. A co bylo potom? Vlastně nic.
Zůstala spousta vzpomínek, tenhle skromný zápis, pár fotek a
hlavně hlava plná zážitků. Co na tom, že budu rozlámaný ještě
pár dní? Jednou, až se starý nezvednu z kolečkového křesla,
budu mít aspoň co vyprávět. Já myslím, že moje křížová
výprava do Brna se opravdu vydařila. Hallellujah, God is dead!
Hlásím, že mise byla splněna.
Setlist Venom Inc.
(absolutně bez záruky):
Prime Evil, Die
Hard, Don´t Burn the Witch, Live Like an Angel (Die Like a Devil),
Buried Alive, Raise the Dead, One Thousand Days in Sodom, Warhead,
Schizo, The Seven Gates of Hell, In Nomine Satanas, Bloodlust, Sons
of Satan, Welcome to Hell, Black Metal, Countess Bathory, Witching
Hour Ostatní fotky/ other photos:
Krvácím!
Opět se mi otevřela jedna stará rána. Jel jsem tenkrát v poklidu tramvají,
se sluchátky na uších a najednou mě jeden opilec napadl. Copak o to, já ho
zpacifikoval, ale jak jsem se lekl, roztrhl jsem si rameno o dveře. Bylo to pár
stehů, taková ta prkotina, co dělávala pak v podobě jizvy vždycky muže
hezčími. Jenže teď, po letech to začalo celé mokvat. Zdálo se, že samo od sebe.
Jenže na příčinu jsem přišel záhy. K prosakování krve docházelo ve
chvílích, kdy jsem poslouchal portugalské tmáře FESTERING. Ti se letos pokusili
zapsat do smrtící knihy svým prvním počinem. A jak se jim to podařilo? Řekl
bych, že tak napůl. Občas jsou u nich slyšitelné dobré a návykové riffy (a mojí
rány doslova crčí krev), ale povětšinou se jedná jen o takové obyčejné death
metalové preludování. To mi potom šev kdysi zašitého zranění jen tak pocukává.
FESTERING se zhlédli ve staré dobré death
metalové škole. Jejich vzory jsou patrné jak ve švédské chrastící škole
(ENTOMBED, DISMEMBER), tak americké (OBITUARY, DEICIDE). Je trošku
s podivem, že si smečka, která datuje své kořeny až do devadesátých let
(pouze v podobě demonahrávky a EP) neošetřila pořádně takovou důležitou
věc, jako je zvuk. Ten mi přijde značně nevýrazný, obyčejný a občas vše díky
němu sklouzává až k takovému tomu obyčejnému death metalovému big beatu.
Je to škoda, některé nápady nejsou vůbec špatné, ale na nahrávce se určitě
špatně podepsala šílená produkce. Všechno jen tak jakoby plyne, bez důrazu,
nikde nic neřeže, nebolí, netrhá kusy masa. Otevřený hrob aby člověk pohledal.
Hudba jen tak hladí, sem tam lehce provokuje, ale to už dneska (ani
v devadesátých letech) neoslní.
U
společně strávených chvilek se spíš trápím, než abych si užíval. Bývám spíše
z těch, co se snaží hledat na deskách to dobré, ale na „From the Grave“ toho moc není. Možná
snad jen obal, sem tam nějaký ten nápad, jinak se ale jedná o neskutečnou nudu.
Je to pro mě poměrně těžké, takhle to naplno napsat, ale slyším to tak.
Nejhorší u podobných nahrávek bývá, že je člověk po tom „snažení“ se do desky
dostat nakonec vcelku otrávený. Kapel je dnes obrovské množství, díky internetu
se ihned dostanou do vašeho obýváku, ale problém je právě v té
nadprodukci. Pokouším se zde oddělit zrno od plev, tak jak to vidím já, a u
Portugalců nacházím jen samé plevy. Možná, kdyby kapela působila u nás
v Čechách, mohla by požívat jakéhosi lokálního významu, ale takhle
s nadhledem je to nic moc.
„From the Grave“ je velmi nevýrazným,
obyčejným albem. Pokud bych měl nějak definovat monotónní a špatný death metal,
zmínil bych právě FESTERING. Nechápu, jak může kapela s tak dlouhou
historií zanedbat takovou věc, jako je zvuk. Když už se nedostávají dobré
nápady (kterých je na albu opravdu jen pár), tak by bylo příště dobré změnit
pana producenta. Pustit ven takový nedodělek by se bála i nějaká místní
začínající kapela. Nemám dalších slov. FESTERING
nahráli album, o kterém vím jediné, nebudu se k němu nikdy vracet.
Škoda, možná příště. Pokud tedy budu mít ještě chuť.
Asphyx says:
“From the Grave” is an ordinary and not really special
kind of album. If I had to define the bad and monotonous death metal I would
say FESTERING. How this old band with this great history can forget about the
sound is something I don´t understand. They don´t receive any good ideas (there
is only a few of a good ideas on this album) so I would suggest to have another
producer. Launching this album which is “not finished” is something what would
never do a local mini fresh band. There is nothing more I would add to this
review. FESTRING recorded an album which is something I would never listen
again, ever. Too bad, maybe next time. At least if I want to come back to this
band.
Seznam skladeb:
1. Festering (intro)
2. Exhumed
3. Infected
4. The Myth Of Creation
5. Consuming From Within
6. Submerged In Emptiness
7. Bloodline
8. Proliferation Of Infected Leucocytes
9. Ascent Of The Blessed
10. Psychic Convulsions Of Neurasthenia
Mezi
prsty se mi proplétají stříbrné kousky odrazů měsíce. Jsem zdánlivě sám,
opuštěný a očištěný od všeho nepodstatného. Obracím oči v sloup a
pozoruji, jak se ve stínech míhají stíny nočních tvorů. Na kraji města, tam kde
se potkává tepot ulic a příroda, vyznívá nová deska polských tmářů THEMPEST
nejlépe. Už jenom lidé, kteří se s jejich hudbou setkají, mají podivný
pohled. Jakoby zatlačený do svého nitra. Ženám se rozšiřují zorničky, stejně
jako ve chvílích, kdy jsou v ohrožení jejich děti. Někde na povrchu jsou
všichni postiženi zjitřenými smysly. V žaludku mám ledovou tříšť a kráčím
pomalu, rozvážně. „Crown of Thorns“
je potřeba si užít v klidu, nesmí se spěchat, jinak přehlédnete tolik
důležité detaily. Zakopávám o bludný kořen a padám do nicoty. Kolem ožívají
dávné křivdy a země je zase potažena nepropustným závojem tmy. Zlo přichází.
Mé
ruce se dotýkají klávesnice při psaní recenze velmi opatrně. Našlapuji na
jednotlivá písmena bříšky kmitajících deseti prstů s rozvahou. Přes
všechnu tu temnotu, špínu a zlobu, pořád cítím všudypřítomný chlad. Novinka THEMPEST je mocná, vznešená, ovlivněná
jak polskou death metalovou školou (BEHEMOTH, HATE), tak doomovými náladami
severu. Dark metal, protknutý nenávistí, tak by se tato deska dala
charakterizovat nejlépe. Přenese vás rovnou do lesů, uková vaši mysl
v jemnou pavučinu z ledu a mrazu. Užívám si kytary utržené ze řetězu,
naléhavý hlas, propracované aranže. Opus přicházející smrti, šelma vyfocená ve
chvíli, kdy zahryzává svoje tesáky do krční tepny oběti. Nůž, zaražený do
ledvin v noční uličce. Bojím se stínů, poklekám a zírám netečně do nicoty.
Přirovnání by se našla spousta, žádné se ale nevyrovná poslechu samotnému. Je
to podobné, jako se snažit popsat obraz, který vás uhranul.
Jestli
má být tohle prvotina kapely, tak jsem opravdu hodně zvědavý, kam se ještě
chtějí pánové posouvat. Před námi totiž stojí smečka, která je svým způsobem a
přístupem originální, dokáže složit velmi propracovaný a zároveň
zapamatovatelný song. Atmosféra je těžká, podobná pocitům při topení
v bažinách. Marně lapám po dechu, někdo mi stojí těžkou botou na prsou.
Jsem náhle opuštěný uprostřed davu lidí. Samotář, kráčející, neviditelný,
šepotající. THEMPEST si hrají
s okultními náladami, jako žonglér s míčky. Nápady sice nejsou
nejoriginálnější, ale jsou poskládány tak, že nenudí ani chvilku. To, co u
jiných kapel vyznívá divně a nezáživně, umí polští rouhači zahrát způsobem, že
se vám zatají dech. Roztahujete ruce do větru, tápete zhasnutou chodbou.
Oslepení, zatracení, utkaní z nenávisti proti všemu zlému, co po sobě
zanechalo křesťanství. Pateticky by se dalo napsat, že se na albu potkávají
smrt s láskou. Určitě znáte takové ty jakoby záhadné obrazy, na kterých je
sexy dívka v černobílém a drží v ústech růži. Tady je to podobné, jen
vám místo úsměvu vytryskne z úst krev.
První
dlouhohrající deska polské kapely THEMPEST
je pro mě obrovským překvapením. Čekal jsem rozpačité mladíky, kteří ještě
neovládají pořádně svoje řemeslo, ale potkal jsem dospělou a skvělou kapelu.
Jejich novinka je doslova nasáknutá tmou, špínou. Pánové dokážou navodit
atmosféru absolutního zmaru. Ve skladbách je obsaženo obrovské množství emocí,
tmy a chladu. Pečlivě vystavěné stěny z kytar, naléhavý hlas a šumění
krve. To jsou nálady, které z „Crown of
Thorns“ cítím. Spínám ruce k nebi a modlím se, aby ten opus smrti
nikdy neskončil. Bývám při poslechu rád sám, se svými nočními můrami.
Doporučuji přehrávat kolem půlnoci, ve chvílích, kdy ožívají stíny. Vyzvěte
k tanci všechny nemrtvé. Otevřete víka od rakví, dnes bude dlouhá noc.
Z očí odkapávají krvavé slzy a do vnitřností se vkrádá chlad. Vynikající
death metalové album, plné té nejtemnější atmosféry! Jsem ztracen!
Asphyx says:
This is the first long play album by the Polish band
THEMPEST and it is a very good surprise for me. I actually thought this band
would be full of young musicians who don´t really know what they are doing and
I actually met a grown-up and great band. This new album is full of darkness
and dirt. These guys are able to set the mood of an absolute ruin. Their songs
are full of emotions, darkness and cold. Accurate walls of guitars, crying
voice and a bubbling of blood. These are the moods which I fell from the “Crown
of Thorns” album. I´m praying for this death opus to never ends. I like to
listen to this by myself with my own nightmares. I would suggest listening to
this album during night when shadows are alive. Let´s dance with dead people.
Open the coffin tops because this night will be long. There are bloody tears in
your eyes and inside you there is cold. This is an excellent death metal album
fullof the darkest atmosphere. I´m lost!
Němečtí death metalisté INTO DARKNESS jsou klasici každým coulem. Jejich vznik se datuje do roku 1995 a z té doby také vychází jejich tvorba. Hniloba, krutost a syrové vyhrávky. Sóla, vytažená odněkud z plesnivých hrobek, rytmy zvoucí k tanci s nemrtvými. Třetí album v historii, třetí hřebík do rakve. Pánové balancují někde mezi technikou, brutalitou, tradicí a melodiemi. Výsledkem je pro mě velmi chutný a pestrý koktejl, u kterého se rozhodně nenudím. Veteráni opět dokázali, že za to umí pořádně vzít. Jejich jméno sice budou znát jenom opravdu zasvěcení a pro mnohé fanoušky to bude teprve první setkání s kapelou, ale věřte tomu, že tady se odvádí opravdu hodně poctivá práce. Osobně se mi nejvíc líbí takové ty těžko popsatelné "preludující" chvilky, které připomínají čekání na bouřku. Ta přichází v dalším okamžiku. Jsem smeten z povrchu zemského a umírám v nekonečných křečích. Vytkl bych snad jediné. Občas mám lehký pocit, že se kapela moc "vykecává". Někdy by to zkrátka chtělo víc přitlačit na pilu a osekat skladby o pár zbytečností. V celkovém vyznění to ale nijak moc nevadí. Hraje se stejně převážně pro nás, pro starší a pokročilé a nám volnější chvilky rozhodně nevadí. Alespoň si před další smrští vydechneme a získáme postupný pocit absolutního zatracení. INTO DARKNESS asi nikdy nebudou platit mezi "velká" jména, ale jejich novinka se velmi dobře poslouchá. Deska to sice není ničím překvapivá, ani vlastně "zajímavá", ale hraje se na ní velmi uvěřitelně. A to je pro mě rozhodující. Já tam prostě cítím, pro mě tolik důležitý tlak a sílu. Užívám si morbiditu, kývám se do rytmu. Jsem stržen do víru posledního tance. Nehledám drobnosti, jsem spokojen. Veteráni INTO DARKNESS letos vydali zajímavé album. Pánové se sice drží převážně tradičních postupů, ale dodávají navíc potřebnou jiskru a energii. Nejedná se o nic převratného, ale nahrávka se velmi dobře poslouchá a proniká do krve pomalu, jako jed. Kombinace klasiky, brutality a techniky musí dělat dobře snad každému fanouškovi death metalu. Přidejte si navíc několik tun poctivosti a máte před sebou CD, které zabíjí. Pomalu, ale jistě. Tradiční death metal od německé legendy, který vás rozseká!
Asphyx says:
VeteransINTODARKNESSreleasedan interestingalbum this year. However, gentlemen followtraditional techniques, but they getthe indispencablespark andenergy extra.It is nothing world-shaking, butthe recording is for listeningvery welland is getting through the bloodslowly, like poison. Combination ofclassics, brutalityandtechniques must be wellperhaps for allfansof death metal. Addextratonsof honestyand you have aCDthat kills. Slowly but surely.Traditionaldeath metalfrom theGerman legendthat will cut you!
Jsem
zavalen neskutečnou tíhou. Byla to původně jen taková menší
procházka, která měla skončit prohlídkou podzemních chodeb.
Jenže se něco pokazilo, někde bouchnul plyn a já tady zůstal
zasypán. Z jedné strany se odkryl starý hrob, s lebkou
smějící se do prázdnoty. Z té druhé se na mě dívá jen
hromada sutě. Propadl jsem panice, začal zmateně hrabat. Musel
jsem po chvíli přestat, docházel mi vzduch. Propadám panice,
loučím se všemi blízkými. Modlím se. Zůstanu zde navěky
zakonzervován. Jako můj kolega, rozkládající se na dosah ruky.
Když
jsem kdysi četl vyprávění jednoho horníka a představil si to
šílenství, které musí nastat, když zůstanete zasypáni někde
v podzemí, bylo mi úzko. Musí to být hrozné. Nikdy jsem to
zaplať Satan nezažil, ale troufám si tvrdit, že pocity z nové
desky PUTREVORE
jsou hodně podobné. Tlak na plicích, nedýchatelný hnilobný
vzduch, absolutní beznaděj a zvuk na samé hranici bláznovství.
Tohle všechno při poslechu cítím. Kombinace Roggových
(PAGANIZER, RIBSPREADER a spousty dalších) riffů, vokálu mistra
Dava Rottena (AVULSED) a kruté údery do bicích od Brynjara
Helgetuna (CRYPTICUS) tvoří dohromady hodně krvavou krmi. Nápady
nejsou sice z nejoriginálnějších a určitě byste si je mohli
splést se spoustou dalších Roggových projektů a kapel, ale
celkově všechno sedí přesně jak má. Krvavě, krutě a
nekompromisně.
Třetí
album v řadě se příliš neliší od toho, co složili pánové
na minulých deskách. Všechno to zlo jen tak jakoby vzdáleně
plyne. Je neskutečně nakažlivé, mokvající. Přijdu si, jako
bych už měl všechny dny na tomto světě dávno spočítané a
začínal pomalu hnít. Jsem jen kusem masa, přežívajícím ve své
kobce. Ze všech stran na mě dorážejí červi, mé tkáně pomalu
povolují a mozek neustále odmítá, že konec pomalu nastává.
Dusím se vlastní beznadějí, popadám dech jen stěží. Do očí
mi dávno vstoupila tma a ostrost jednotlivých riffů mi preparuje
kůži zaživa. Pokud mě jednou najdou, budu svírat v ruce
nové CD „Tentacles
of Horror“. Výraz
mé tváře bude jediným odkazem utrpení, které jsem při závalu
a poslechu novinky zažíval. Pro pořádný poslech tentokrát
nemusím mít ani klid. Dokonce jsem si desku vychutnával i za zvuku
a šumu pracovního dne. Při ranních krocích do zaměstnáni zněly
pak tyhle studené tóny snad ještě více přitažlivěji. Smrt je
někdy hodně sexy. Zvláště, pokud k ní hrají podobné
mrtvolné kapely.
Pokud
bychom se pokusili stylově přiblížit předkládanou muziku,
museli bychom zmínit takové smečky, jako jsou třeba INCANTATION,
ROTTREVORE, DISMA, DETERIOROT, FUNEBRARUM, DEMILICH, případně i
švédskou klasickou školu v podobě GRAVE, NIHILIST. Na albu
se spojily chladné ozvěny severských riffů, hniloba jižanských
zemí a neskutečná krutost. Pokud máte rádi, když naleznete ve
skladbách chorobné šílenství a také nějakou tu melodii a když
skladba pořád připomíná píseň, pak budete pravděpodobně
spokojeni jako já. Pokud ale raději trávíte dny u různých
preludií a ekvilibristik, poohlédněte se tentokrát raději jinam.
Tady se hraje old school death metal toho nejhrubšího zrna.
Posluchač si zavzpomíná na zlatá devadesátá léta a bude
kvitovat, že si může užít i o hodně „lepší“ zvuk. Osobně
mi podobná hniloba koluje již dlouhá léta v krvi a tu jak
známo jen tak nevyměníte. Proto odcházím od reproduktorů
tentokrát opravdu spokojen, i když s podivným tlakem na
prsou, připomínajícím zážitky spojené se zavalením v podzemí.
Třetí
dlouhohrající album PUTREVORE
se opravdu povedlo. Kombinace studených melodií, krutého zpěvu a
neskutečné energie na mě opět funguje. Ze záhrobí povstali
všichni nemrtví a svět je doslova zahalen krví. Nahrávka působí
jako rozkládající se mršina. Old schoolové motivy, smrt v očích
a nekonečné utrpení. Tohle všechno při poslechu zažijete.
Budete odcházet od svých hi-fi věží rozsekáni na malé kousky,
vaše mysl bude čistá a krev nakažená. CD s klidem mohu
doporučit všem poctivým fanouškům reálného death metalu, kteří
se rádi prohrabují starými kostmi. Exhumujte staré mrtvoly,
vypusťte zombie na tento svět! Přijdu si jako v nějakém
hodně krutém hororu. Morbidita, špína, hnus a neskutečný tlak.
To všechno na „Tentacles
of Horror“ naleznete.
Tento masakr jen tak někdo nepřežije. Old school death metal, u
kterého praskají víka od rakví! Vynikající záležitost!
Asphyx
says:
The
thirdfull-lengthalbumPUTREVORE
came really
off.
The combination
of coldmelodies,
harshvocalsandincredibleenergyworksagain.
The
deadandundead
rose from the beyond and the
world iswrapped
inblood.The
recordingacts
like adecomposingcarcass.
Old
schoolmotifs,
death in
the eyesand
endlesssuffering.All
thisyou'llexperience
during listening.You'll
leavefrom
yourhi-fiscutinto
small pieces,
your mind will
beclear
andblood
infected.
I
can recommend
this cd to
all honestrealdeath
metalfanswho
likes rummaging inoldbones.Exhumeoldcorpses,
let zombiesoutinto
this world!
I'm
cominglike
in verybrutalhorror.
Morbidity,
dirt, filthandsurrealpressure.
This
all you'll find on"Tentacles
of
Horror".
This
massacrecansurvive
only someone.
When you are listening this old
schooldeath
metal,the
lids from thecoffins
are cracking!
Excellentthing!
Seznam
skladeb:
1.
These Caverns Breed Filth 2. Unspeakable Madness Beckons 3.
Gable Window Portal Pt. I 4. Gable Window Portal Pt. II 5.
Through The Vortex To Aeons Past 6. The Rotten Crawls On 7.
Hyperborean Dreams 8. A Maw Surrounded By Tentacles