Recenze/review - DEFECT DESIGNER – Ageing Accelerator (2015)

DEFECT DESIGNER – Ageing Accelerator

CD 2015, Sleaszy Rider Records

Vyběhl jsem z práce po schodech jako mladík. Nezadýchávám se, ale nahoře mě najednou ovanul divný puch. Přikládal jsem to blízkému sběrnému dvoru, ale nějak podvědomě jsem věděl, že cítím ještě něco jiného, divně shnilého. Pokračoval jsem radostně cestou domů a pomalu jsem dorazil do jednoho malého parku. Málem se mi zastavilo srdce. Pod stromy vyzobávaly nějaké dobroty stovky krkavců. Zastavil jsem se, stejně jako několik dalších okolojdoucích a sledoval s napětím, co přijde. Nestalo se nic, jen když jsem se vydal dál domů, celé hejno se vzneslo a doprovázelo mě přes celé město. Lidé se ohlíželi, děti plakaly, matky je tiskly skoro až násilně na prsa, chtěly je ochránit. Přemýšlel jsem, kde se všechna ta temnota bere a pak mi to došlo. Způsobil to poslech ruského projektu, kapely s názvem DEFECT DESIGNER.

Ten je složen ze dvou muzikantů, kteří si na pomoc pozvali celý zástup slavných hostů. Vždyť jenom jména jako Fio Mounier (CRYPTOPSY), Christos Antoniou (SEPTICFLESH), mluví za vše. Kapela pochází z dalekého Novosibirska a do dějin hudby se zapsala už ne příliš výrazným dílem „Wax“ z roku 2009. Letošní zásek je vlastně takovým volným pokračováním roků předešlých. Setkáváme se zde spolu, abychom uctili památku epičtějšího death metalu. Abych pravdu řekl, jsem z nahrávky poměrně rozpačitý. Všechno sice sedí jak má, je vypiplané k „dokonalosti“, ale pořád mi chybí takové to vnitřní pnutí, chvění, které mi způsobují dobrá alba. Nápadů je tady dostatek, melodií také, ale postrádám celkový výraz, kus něčeho ostrého, co se mi dostane po kůži. Pánové se nebojí experimentů, nemají strach použít ani kupříkladu kvákadlo, ale výsledek je takový nemastný neslaný. Postrádám nějaký hit, něco, co mě udeří mezi oči.

Technika se tady potkává poměrně často s až uměle naaranžovanými orchestracemi, které mě, abych pravdu řekl, štvou na celé desce asi nejvíc. Možná, kdyby se hrál „jen death metal“, byl bych spokojený, ale mě zkrátka různé vsuvky, kudrlinky, srandičky rozčilují. Nejsem sám, protože v úvodu zmínění krkavci si jen párkrát zakrákorali, pak roztáhli křídla a za neustálého kývání hlavou odlétli pryč. Peklo zkrátka nepřichází. Nebo jinak, ono tady je, ale je až příliš udušené, spoutané a deska tak vůbec nebolí. A to je u mě velký problém. Velmi nevýrazný je také zpěv, který v některých momentech skoro neslyším. Měl by dodávat celému orchestru na těžkosti, případně vznešenosti, ale sráží všechno o několik stupňů dolů. Rusové a ostatní se moc nepochlapili. Čekal jsem od téhle úderky větší maso a jsem za nahrávky čím dál tím víc zklamaný.

Letošní deska ruských DEFECT DESIGNER působí velmi roztříštěným dojmem. Dočkáme se zde sice pár zajímavých pasáží, ale jako celek album neobstojí. Očekával jsem, díky slavným jménům v bookletu, pořádnou ránu mezi oči, ale dočkal jsem se jen obyčejných, průměrných nápadů. Nahrávka se sice poměrně příjemně poslouchá, ale je na death metal až příliš hodná. Nelíbí se mi vokál, vyloženě mě štvou různé mezihry. Technicky je všechno absolutně v pořádku, ale kapele chybí jednotný výraz. Nemá vlastní ksicht. Jak z toho všeho ven? Nezbývá mi nic jiného, než desku odložit mezi ty, které jednoduše neposlouchám. Technicko epické death metalové album, které mě vůbec neoslovilo.

Asphyx says:

This year´s album by Russian DEFECT DESIGNER feels like it has been dashed. Although there are a few interesting passages, the album as a whole is not working. I actually expected a big painful hit into my face because of the big name in the booklet. However what I received was ordinary, average ideas. The record is pleasant to listen, and yet it´s too nice for the death metal album. I don´t like the vocal and I really dislike some kind of intermezzo. Technically speaking everything is OK, however the band is missing some unified aspect. It doesn´t have its own face. How to deal with it? There is no other way than took the album and put it among those I do not listen. Technical epic death metal album which didn´t speak to me at all.

Seznam skladeb:

“Corpsewatcher”
“Yellow Grimace”
“The Terrible”
“I Remember You Dead”
“Flies On Your Lips”
“Crusaders”
“Berenice”
“Communist Architectonics”
“Temple Of Artemis”
“StarDust”

Čas: 37:28

 

Sestava/band:

- Flo Mounier (Cryptopsy) on drums,
- Stelios Mavromitis (Septicflesh live guitarist) on guitars,
- Christos Antoniou (SepticFlesh) - sampling and orchestration,
- Martin Storm-Olsen (ex-Trollfest) - guitars and clean vocals,
- Dmitry Sukhinin (Diskord) - bass, guitars, vocals

http://www.defect-designer.com/

http://www.facebook.com/pages/Defect-Designer/53339995510

http://vk.com/club8261

https://www.youtube.com/user/defectdesigner1

http://www.sleaszyrider.com/

http://defect-designer.bandcamp.com/album/ageing-accelerator

Recenze/review - HORRENDOUS – Anareta (2015)

HORRENDOUS – Anareta

CD 2015, Dark Descent Records

Démoni! Ty svědkové mých činů jsou opět zde. Sledují mě, smějí se potutelným smíchem. Vylézají z děr, občas v podobě nehezkých skřetů. Jsem prokletý, pronásledovaný vlastním stínem. Je to, jako pýcha předcházejí pád, jako jáma vykopaná jinému a nyní obepínající ty, kdo do ní spadli. Umírám? Ne, ještě ne, zbývá pár posledních chvil. Působím dojmem roztržitého vědce, ale opak je pravdou. Moje mysl je zcela zahlcena nočními běsy. Ty ožívají již i ve dne. Vidím je v každém koutě, přijíždějí ke mně v ranním výtahu do práce, pronásledují mě mezi povlávajícími stromy brzké ulice. Mají protáhlé, šklebící se obličeje, průhledná těla a odříkávají šepotající zaklínadla o nemocích duší. Působí jako dráp, zaseknutý někam do zadní části hlavy. Budím se a přemýšlím v nocích, zda je to ještě sen nebo jestli jen nekonečně bdím. Jsem ve stavu beztíže, někde mezi tímto a oním světem. Proplétám se silnými pavučinami, odhrnuji je rukou a do chřípí mi bouchají kapky bezedné zatuchliny. Je konec, našel jsem své naplnění. Leží tu přede mnou nové album amerických death metalistů HORRENDOUS a já opatrně otevírám plastovou krabičku plnou smrti. Kruh se uzavřel. Našel jsem slisovanou tmu.

Popisovat a snažit se uchopit novou desku HORRENDOUS je pro mě svým způsobem velmi těžké. Již od prvního alba jsem této nesvaté trojici muzikantů zcela propadl. Napsal jsem jim pár slov i k předchozím počinům a vždy je skoro blahořečil. Pánové sice hrají klasický old school death metal, ale posouvají ho do zcela jiných dimenzí. Nebojí se přesahů jak do heavy metalu, tak ani doomových pasáží. Pro mě osobně se jedná o kapelu, která i kdyby nahrála jen jeden hudební nosič, už by byla navěky zapsána v morbidní síni slávy. Při poslechu se opět zcela oprošťuji od vztahu „recenzent“ versus kapela. Tady se jedná o absolutně niterný přenos emocí. My se vlastně vždy jen tak navzájem s těmito rouhači imaginárně díky jejich muzice setkáme, uspořádáme nekonečné přednášky o smrti a vesmíru a ve mně zůstane z jednotlivých songů v hlavě vyfrézovaná pěkně krvavá drážka. Nerad své svěřence přirovnávám k jiným skupinám, ale tento rok bych si s dovolením zmínil TRIBULATION. Přístup se mi zdá přeci jen lehce podobný.

Na HORRENDOUS je velmi jasně viditelná a slyšitelná jedna velmi důležitá věc. Všemi póry svého těla cítím obrovské nadšení pro hnilobnou muziku, velký kus nezpochybnitelného talentu a k tomu jako bonus navíc undergroundový přístup. Sedávám doma v pokoji, okolo řvou děti, televize, soused vrtá nekonečnou díru další hřeb a nad hlavami nám přelétávají vrtulníky do nedaleké nemocnice. Nevnímám to, vždy jen přidám hlasitost a jsem v jakémsi těžko popsatelném rauši. Přesně tohle se mnou umí kapely, které sází na syrovost, upřímnost a pravou krev. Podupávám nohou do rytmu, vstávám, tančím a bouchám do rytmu pěstí do stolu. Ne, teď opravdu nemám žádné starosti, netrápí mě ani stres. Teď jsem tím, čím jsem vždy byl. Člověkem, do mrtě prostoupeným hudbou. Jsou desky, které mě přišpendlí na zeď a pak jsou alba, která mě uhranou. „Anareta“ je drahokamem, který si budu hýčkat jako oko v hlavě. Zdánlivě nenápadná smečka, vydávající u poměrně malého podzemního labelu stvořila dílo, které mě rozebralo doslova na prvočástice. Dostihli mě vlastní démoni a není úniku!

Nové album HORRENDOUS „Anareta“ nelze poslouchat jen jako obyčejnou hudbu. Jedná se spíš o záhrobní obřad, uspořádaný k velebení samotné smrti. Tolik naléhavosti, emocí, šílenství a talentu jsem už hodně dlouho neslyšel. Jsem ukřižovaný, ponížený a zároveň silný, jako šelma právě prokousávající hrdlo své oběti. Album je neskutečně heavy! Jsem jím doslova prostoupený a má slova nestačí. Beru do ruky sekyru a stloukám si svoji vlastní rakev! Třetí nahrávka v řadě, třetí klenot v mé sbírce. „Anareta“ se povedla, hudba zde plyne se stejnou samozřejmostí, jako voda v řece Styx. V dálce zvoní zvon, svolává na dnešní bohoslužbu. Modleme se k našemu pánu rohatému. Pokud hledáte smrt, na nové desce HORRENDOUS ji potkáte v každém songu. Tady už se nejedná o obyčejnou hudbu, ale o k dokonalosti vybroušený krvavý diamant! Death metal, který rozhodně není z tohoto světa! Absolutní kult! Vynikající album!

Asphyx says:

The new album called “Anareta” by HORRENDOUS is not ordinary music. This is more like another world ceremonial which supposed to call for the death. There is so much immediacy, emotions, craziness and talent which I haven´t heard for a really long time. I´m being crucified, humiliated and at the same time strong like a beast which just has bit the throat of its victim. This album is amazingly heavy! I´m full of this alum and my words are not enough. I´m picking up a chopper and making my own coffin! The third record in a row, the third timbre in my collection. “Anareta” is a very good record and the music is flowing with the same obviosity as water in the Styx River. There is a bell far away and it´s calling for today’s ceremony. Pray to our horned lord. If you are looking for the death you can find it on every single song on this album by HORRENDOUS. This is not an ordinary music, this is a perfect bloody diamond! Death metal which is not from this world. Absolute cult! Brilliant album!

Seznam skladeb:

01. The Nihilist
02. Ozymandias
03. Siderea
04. Polaris
05. Acolytes
06. Sum Of All Failures
07. Stillborn Gods
08. The Solipsist (Mirrors Gaze)

Čas: 44:16

 

Sestava/band:

Damian Herring - Guitars/Vocals/Bass
Matt Knox - Guitars/Vocals/Bass
Jamie Knox - Drums

www.facebook.com/HorrendousDeathMetal

www.darkdescentrecords.com

https://www.youtube.com/user/HorrendousDeathMetal

Recenze/review - NECRORGASM – Cannibalism (2015)

NECRORGASM – Cannibalism

CD 2015, Ablaze Productions

Elektrokonvulzivní terapie (ECT, veřejností někdy nazývána elektrošoky) je způsob léčby psychických poruch, při kterém krátký puls elektrického proudu projde mozkem pacienta. Tento impuls vyvolá umělý (artificiální) epileptický záchvat. Průběh záchvatu, resp. jeho motorických projevů, je modifikován myorelaxancii - látkami navozující svalové uvolnění. (Wikipedia)

Elektrošoky bývají i v odborných kruzích poměrně často diskutovaným způsobem léčby. Osobně mi podobné metody nahánějí poměrně strach. Nedovedu si představit, jaké to musí být šílené, zmítat se v křečích a čekat, co to se mnou provede. Nebo vlastně jinak, donedávna jsem si to nedovedl představit. Pak jsem si domů přinesl nové CD řeckých NECROGASM a byl jsem zcela paralyzován. Bylo to zajímavé a zvláštní. Album jsem rozbalil, chvilku se pokochal pohledem na obal a pak vložil do slotu pro disky. Volume jsem dal raději potichu, nevěděl jsem, jak nahlas bylo nahráváno. Vyvalil se na mě death metal staršího provedení, velmi podobný tomu, jak ho dělá na svých deskách CANNIBAL CORPSE. Potud by to nebylo zase tolik zajímavé, po světě je spousta následovníků. To zajímavé, co se se mnou stalo, nastalo řekněme tak u desátého setkání s kapelou.

Najednou mi z nějakého mě do té doby neznámého důvodu začaly samy cukat nohy, občas jsem si vylil přinesenou kávu a světla v celém bytě se záhadně sama od sebe rozsvěcela a zhasínala. Přikládal jsem to nejdříve nějakému výpadku u elektrických podniků, ale nebylo tomu tak. Vypozoroval jsem, že jakmile jsem si „Cannibalism“ pustil, začaly se dít podivné věci. Kupříkladu najednou seděla v koupelně malá holčička s krvavými rty a vyháněla mě pryč. Z potrubí a odpadu se ozývaly různé skřeky. Všechno ale znělo jako parodie na horory, jako nějaký špatný morbidní cirkus. Pak jsem si přečetl texty NECROGASM a začalo mi to být jasné. Řekové totiž mají rádi černý humor. Zajímavé bylo, že tohle všechno jsem cítil z jejich hudby ještě předtím, než jsem si to v bookletu ověřil. Jejich muzika není vůbec originální, ale o to víc nakažlivá. Svým přístupem mi připomínají své americké kolegy v krvi CANNABIS CORPSE, jen s tím rozdílem, že tady je nám místo marihuany předkládána celá škála „veselých“ morbidních a krutých historek.

Máte samozřejmě dvě možnosti. Zavrhnout podobné kopie je tak snadné. Já tak neučiním. Vím sice, že se tady ničeho převratného, ani novátorského nedočkám, ale o to víc si desku užívám. Jsem asi líný, ale moc dobře mi dělá to, že nemusím nad ničím přemýšlet. Stačí si jen natáhnout nohy, přidat na hlasitosti a pak už ty elektrošoky přijdou samy. Je to taková moje léčebná metoda, u které se zbavuji toho sajrajtu, který se mi dostane do hlavy během pracovního procesu. Pro někoho možná málo, pro mě obstáli NECROGASM se ctí. Člověk se sice na dobu strávenou s těmito maniaky musí oprostit od vzpomínek na slavná alba amerických kanibalů, ale jinak nevidím v ničem problém. Nahrávka mě přesvědčila svoji energií, nasazením a velmi dobrou „vstřebatelností“. Našel jsem si pro sebe to nejdůležitější, energii a tak někdy mívám velký problém, abych si neumlátil hlavu o stůl.

NECROGASM letos přicházejí se svoji druhou deskou. Je plná morbidního humoru, odkazů na slavné CANNIBAL CORPSE a krve. Oceňuji energii, sílu, absolutní nasazení muzikantů. Posluchač se sice musí oprostit od porovnávání se slavnými vzory, ale jinak jsem si desku užíval plnými doušky. Připadal jsem si jako bych ležel připoutaný na operačním stole a pánové do mě pouštěli velmi silné elektrošoky. Líbí se mi i určitý nadhled, který z práce těchto řeckých řezníků cítím. Pokud máte rádi klasiku a perfektně odvedenou práci na death metalových jatkách, tak neváhejte a pořiďte si tuhle desku do své sbírky. Určitě neprohloupíte. Jeden hudební masakr střídá druhý a já mohu prohlásit pouze jediné. Album mě zcela rozsekalo. Velmi dobrá death metalová a řeznická práce!

Asphyx says:

The second album of NECROGASM has been launched this year. It´s full of morbid humor, some mentions about the famous CANNIBAL CORPSE and blood. I appreciate the energy, the strength and the absolute appointment of the musicians. Well, the listener has to step away from the comparison with other more famous bands. And yet, I had fully enjoyed this album. I felt like I was laying down chained on the operation table and there were these guys who were doing some really strong electro shocks to me. I also feel some kind of levity from this Greek butcher´s album and I really like it. If you like a classic and a really good job on death metal slaughterhouses I would say do not question it and just buy it. I would not be sorry. A one music massacre is changed by another one and I can honestly say that this album totally smashed me. This is a very good death metal and butchery work. 

Seznam skladeb:

1. Cannibalism
2. Typhus
3. In Crypts We Breed
4. Afterlife Prostitution
5. Doped And Out To Slaughter
6. Double Rape Penetration
7. Spawn Of Perversion
8. Rot Addiction
9. Eat The Ric

Čas: 32:44

 

Sestava:

John Doe – Guitars

Marios – Vocals

Savvas – Bass

George – Drums

Panos - Guitars

https://www.facebook.com/pages/Necrorgasm/127894477296164

http://www.necrorgasm.com/

http://necrorgasm.bandcamp.com/

http://ablazeprods.weebly.com/

Minirecenze/minireview - CADAVERIC POISON - Fight for Evil (2015)

CADAVERIC POISON - Fight for Evil
EP 2015, vinyl 7", Dying Victims Productions

Z morbidního hudebního setkání trojice nesvatých vzniklo pořádně ostré dílo. Paul Speckmann (MASTER, DEATH STRIKE) za mikrofonem, Simon Seegel (WITCHBURNER) u kytary a basy, Felix Darnieder jako bicman. Co si víc v undergroundu přát? Možná snad jen víc skladeb. Zatím se totiž jedná pouze o ochutnávku v podobě vinylového EP o dvou songách. Sběratelský kousek vyloženě pro sběratele, pro všechny fanoušky podsvětí. Naleznete na něm kombinaci old school death metalu a thrashe přesně v podobě, v jaké se hrávala ve svých počátcích, někdy kolem konce osmdesátých a počátku devadesátých let. Oba záseky mají neskutečnou energii a plesnivou patinu.

O cover se postaral další člen podsvětí, Mark Riddick, nad jehož prací a hrou s černobílými motivy neustále žasnu. Krásná práce. Pokud bychom se zaměřili na zvuk, tak musím konstatovat jediné. Výborný! Jedná se přesně o ten zastřený, hnilobný sound, který musí dělat dobře snad každému, kdo se kolem pekla jenom otřel. Stojí za ním Michael Frank. Celkové provedení vinylu je sice jednoduché, ale plně dostačující, s krásně morbidní grafikou. Troufám si tvrdit, že pokud máte rádi domácí skupiny všech zúčastněných, mohli byste být spokojeni jako hrobař po dobře vykonané práci. 

Dvě skladby z novinky CADAVERIC POISON připomínají čerstvě exhumovaný hrob. Old schoolové melodie od mistrů ve svém oboru jsou plesnivé, ostré, zákeřné a musí potěšit ucho každého pravověrného fanouška. Pokud máte chuť na pravý, nefalšovaný, reálný death metal a thrash, neváhejte ani chvilku. Na "Fight for Evil" ho totiž hrají jedni z nejpovolanějších. Oba songy působí jako úder kladivem do právě otevřené rakve. Podsvětí zase jednou promluvilo. Pořádně hlasitě. Old school death thrash metal, který otevírá dveře do záhrobí. Skvělá hrobnická práce! 

Asphyx says:

Two songs from the news of CADAVERIC POISON remind of freshly exhumed grave. Old school tunes from the masters in their field are moldy, sharp, vicious and must please ears of all orthodox fans. If you fancy  real, genuine, death metal and thrash, don't hesitate for a moment. It's played on "Fight for Evil" because of the most competent players. Both songs cause like hitting with a hammer to the opened coffin. Underworld spoke once again. Really loudly. Old school death thrash metal, that opens the door to the next world. Great gravedigger work!

https://www.facebook.com/C.P.DeathMetal?fref=ts
https://www.youtube.com/channel/UCzXQwoOGpVqS_eqBST5EwuQ
http://www.dying-victims.de/

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh jedenáctý – hospoda U Dubu

Příběh jedenáctý – hospoda U Dubu

V garáži jsem si vypěstoval poměrně kladný vztah k pivu. Tenkrát se tak nějak automaticky počítalo s tím, že ho člověk pije. Měli jsme dvě nejvíc oblíbené značky. Jako správní boleslavští patrioti jsme preferovali Klášter Hradiště a Podkováň. Bývalo to dobré pivo, byli jsme na něj zvyklí, akorát nám lahváče časem přestaly stačit. Někoho napadlo, že nejlepší by bylo zajít někam do hospody. „No jo, ale vždyť nám některejm nenalejou kvůli věku?“: doplnil vášnivou debatu Kytka a my souhlasně a zadumaně kývali hlavami. Známý raubíř Prcalík měl ale ihned jako vždy po ruce řešení. „Pojďte do hospody U Dubu, tam choděj samý máničky a výčepákovi to je u prdele, kolik komu je.“ Panečku, to byl ale nápad. Ihned druhý den jsme vyrazili.

„Dobrý den“: pozdravil jsem nesměle u vchodu do šíleně zahuleného pajzlu. „Zdááár, co si dáš“: zahlaholil Kája, asi největší chlap jakýho jsem kdy do té doby viděl. „Limonádu, točenou“: opatrně jsem vzhledem ke svému věku pronesl. „Drž hubu, dáš si pivo“: odpověděl výčepák a postavil přede mne orosenou sklenici. Ježíšimarjápano, to byla ale lahoda! Konečně točený! Kluci se začali pomalu trousit dovnitř a sedat si do koutu vedle mě. Situace se opakovala a najednou byl stůl plný mladíků, s nášivkami SLAYER, METALLICA, MEGADETH, KREATOR, SODOM na džískách a s dlouhými vlasy. Místní štamgasti zbystřili pozornost a nejdřív si mysleli, že jsme předvoj. Večer totiž, když se setmělo, začaly přicházet starý máničky, kluci, co už to měli v hlavě trošku víc srovnaný. Ti poslouchali DEEP PURPLE, BLACK SABBATH, PINK FLOYD, LED ZEPPELIN, THE WHO. Pro nás prostě už starý páky s úplně stejným přístupem k muzice.

Po několikadenním večerním oťukávání a několika hádkách o to, zda jsou BEATLES nebo nejsou sračka a pár poblitých stolech se nakonec tak nějak automaticky v tomhle začouzeném lokále utvořila zvláštní rockerská parta. Snad každý, včetně několika místních dědů, kteří ve městě bydleli, to byla samá metalová a tvrdě hudební smetánka. Když si vzpomenu, kolik informací, kapel, příběhů a osudů já tam slyšel a viděl, vydalo by to na knihu. Vše samozřejmě provázel u někoho démon alkohol, ale celkově se spíš jen tak popíjelo. V hospodě nebyla televize, jen jeden jukebox a starej hnusnej a pořád porouchanej větrák.

Každý měl svoje místo, hlas a ostré lokty, které si musel vysloužit znalostmi o muzice a přinesenými kazetami.  Já byl za hodně ceněného, vozil jsem klukům z Polska, o co si řekli. Kolikrát se šílené debaty o muzice zvrhly v nekonečné nadávání, sem tam nějaké to silácké gesto, ale pro nás, thrashové metly, to bylo hlavně další místo pro setkávání. Kdo nebyl v garáži nebo v plynárně, seděl určitě U Dubu. Tenhle v podstatě nechutnej, dělnickej lokál, kam si chlapi chodili po výplatě utratit spoustu peněz, aby přežili těžkou práci a mnohdy i svoji neschopnost, měl svůj genius loci. My, mladí bukanýři jsme starý oknírovaný rockery naučili spoustu pro ně nových kapel a oni nám za oplátku vyprávěli staré příběhy o tom, jak sháněli gramodesky, kdo komu utekl za hranice, kde se jak dá co sehnat. V té době to bylo k nezaplacení.

Hospoda ležela na kopci, kousek od náměstí Míru. Jezdili jsme do ní ze sídliště na kole. Pamatuji si jako dnes ty neskutečné držkopády cestou domů. Sjíždělo se po asfaltce, rovné a poměrně prudké. Dole byly koleje a přejezd ohraničen zábradlím. Snad pokaždé se někdo namotal na kovové tyče trčící nebezpečně do vzduchu. Kolik rozmlácených tlam, zničených kol a nebezpečných pádů já tam viděl. Pak nám tuhle naší metalovou oázu zavřeli, udělali z ní butik pro ženštěji založené muže a my se museli přesunout kousek vedle k Hymrům. Už to ale nikdy nebylo úplně ono. To souznění mezi starým a mladším rockerským světem se rozpadlo. Jako by někdo roztrhl skoro neviditelnou pavučinu utkanou z pečlivě vybudovaných a vypitých vztahů.

Tehdejší postavičky ještě občas potkávám. Některé nasedly na vlnu demokracie a podnikání a jsou z nich dnes živnostníci, někteří zaznamenali úspěchy ve svých oborech, případně žijí poklidným životem stárnoucích jedinců. Pár jadrných, ostrých a nezlomných ale zůstalo. Většinou nedopadli moc dobře. Zrovna nedávno jsem jednoho viděl. „Ty vole, Kubo, co tady děláš, sem myslel, žes už dávno položil lopatku?“: hrnul se ke mně. „Zachlastáme?“: dodal maník s vizáží bezdomovce a vyděsil mého synka. S díky jsem odmítl. „Kdo to byl tati?“: zeptala se po chvíli moje ratolest. „To byl Máťa, ten mě naučil poslouchat LED ZEPPELIN, víš“: odpověděl jsem a bylo mi náhle šíleně smutno na duši. 

Otázku o tom, co to jsou LED ZEPPELIN, jsem už skoro nevnímal. Moje myšlenky zamířily ke kdysi slavné undergroundové hospodě U Dubu. Vydali jsme se raději dál do města.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (levý sloupec na stránkách):

http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html

Recenze/review - KAPTIVITY – Across the Abyss of Death (2015)

KAPTIVITY – Across the Abyss of Death

CD 2015, vlastní vydání

Nejvíc se mi líbilo, když šla po ulici. Vlnily se jí její dlouhé vlasy a našlapovala takovým tím způsobem, jako to dělávají kočky. Ona vlastně nechodila, ale vznášela se. Byla tajemná, překrásná, přirozená, ale také chladná a měla divný ledový úsměv. Přesto jsem ji jako slepý miloval. Připomínala mi přechod mezi dnem a nocí. Byl jsem tak naivní. Po půl roce mi to nedalo a zeptal jsem se kamarádů, co na ní říkají. Vůbec nevěděli, o kom mluvím. Vyděsil jsem se. Prý neexistuje a je to jen výplod mého mozku. Dostal jsem strach a začal dělat věci, které se vymykají tomu, co je označováno za normální. Říkají, že jsem zešílel. Pomalu, ale jistě. Já ji pořád miluju, je to moje jediná pravá láska. Jediné, co mě trošku zaráží, je to, že se jí začíná měnit tvář a není už tolik hezká. Někdy z ní jde dokonce strach. Je to podobné, jako s novou deskou italských death metalistů KAPTIVITY. Také jsou svým způsobem přívětiví, zaujmou a zpočátku působí jejich hudba jako příjemné setkání dvou milenců. Po čase ale zjistíte, že ta krása je jen převlečené absolutní zlo. Plíživé a zákeřné.

K téhle smečce jsem se dostal víceméně náhodou, na jednou internetovém fóru, kam mě odkázala nějaká stránka. Nejdřív mě trošku odrazoval obal, který je takový obyčejný, nevýrazný, možná snad i špatný. Dokonce mě pár prvních poslechů spíše odrazovalo. Říkal jsem si, že se bude jednat jen o takový ten klasický, sice dobrý, ale ničím výjimečný death metal. Pletl jsem se. Mezi jednotlivými setkáními tentokrát uběhlo poměrně dost času a k vzájemnému přenosu emocí došlo vlastně až teď, při psaní recenze. Je to zvláštní, album jakoby uzrálo, přeměnilo se, bylo náhle o hodně víc naléhavé a zlé. Je to stejné, jako s v prvním odstavci zmíněnou ženou, musíte se dostat pod povrch, být trpěliví, dát nahrávce čas. Potom snad pochopíte, co nám chtějí tito Italové sdělit. Je to poselství, protknuté odkazy na slavné hudební ikony z devadesátých let, které se na svých deskách zaobírali tmou.

Pod zdánlivě jednotvárným povrchem doutná plamínek černé naděje. Zpočátku jednolitý kus neopracované horniny se změnil pod nástroji KAPTIVITY v pořádně tvrdý kov. Určitá monotónnost časem ustoupila do pozadí a já si mohl po zásluze vychutnat surové, neotesané zlo. Magma žhnoucích riffů opět bublá, ničí vše živé a vyvěrá v nekompromisní měňavý materiál. To, co nejdříve působilo jako nepropustná stěna jednoduchých motivů, je náhle pestré, ostré, jiskrné a hrozně návykové. Tahle kapela a jejich hudba nebude rozhodně pro každého, mnohé spíše odradí, ale věřte tomu, že tentokrát přeje štěstí opravdu vytrvalým. A pokud se vám stejně nebude album líbit, nezoufejte, vždyť se vůbec nic neděje. Schválně, zkuste se vrátit třeba po půl roce. A uslyšíte sami. Zapeklitá záležitost, co říkáte? Jenže jak známo, muzika nezná hranic a je všeobjímající. A tady to platí stonásobně.

KAPTIVITY letos přinesli na svém novém albu plný batoh zákeřných riffů, šílených melodií a ozvěn z katakomb. Nahrávka je to zpočátku nezáživná a obyčejná. Časem ale dozraje ve velmi chutný pokrm. Je nutné jí dát čas a nechat se jí pohltit. Pak bude vše sedět na svém místě a deska vás smete z povrchu zemského. Klasický death metal je zde prezentován jako zákeřné a temné zlo. Líbí se mi celková nepropustná atmosféra, která připomíná nějakou šíleně okultní seanci. Nálad, emocí a různých chorobných stavů zde najdeme velké množství. Nebuďte nešťastní, pokud se do muziky nedostanete ihned. Chce to čas a trpělivost. Pak budete odměněni pořádně krvavým zážitkem. Šílenství se ukrývá v každém z nás. Pokud budete poslouchat pečlivě, určitě se ve vás probudí ty nejskrytější noční můry. Death metalové album, které je tajemné a zákeřné jako samotné peklo!

Asphyx says:

The KAPTIVITY brought on their new album a rucksack full of riffs, crazy melodies and echo from catacombs. This record is nothing special from the beginning and ordinary. However, during the listening it becomes into a very tasty food. You must take some time for this album to let it eat you. Then everything is going to set and the album will take you from this world. A classic death metal is presented like a dark and subtle evil. I like the overall fat atmosphere which reminds some crazy occult séance. There is a lot of moods, emotions and sick statuses. Don´t be disappointed if you don´t get the music for the first time. You have to get it some time and be patient. Then you will get the bloody experience of this music. The craziness is inside of all of us. If you listen carefully you will wake up the hidden nightmares. Death metal album which is dark and cruel like hell!

Seznam skladeb:

01. Intro
02. Liberty To Violence
03. Decomposition
04. Enslaved By Thoughts
05. Legion Of The Dead
06. Shrouded By Putrefaction
07. Last Throne
08. Master Creature
09. Room Of Destiny
10. Outro

Čas: 37:58

 

Sestava:

Il Franz – Vocals

Nick - Guitars

Lorenzo - Bass

Luca - Drums

https://www.facebook.com/Kaptivityofficial

https://myspace.com/kaptivityband

Report, photogallery, video – OCTOBER TIDE, OFFICIUM TRISTE, ABATON, FREITOD – Warm Up Party – Phantoms of Pilsen - Parlament Club – Pilsen – 22. 10. 2015

October Tide

Možná vás  jako první napadne, co jsem já, který se povětšinou zaobírá i ultrarychlým a megabrutálním death metalem, dělal na doom depresivní seanci v plzeňském Parlamentu? Jsem toho názoru, že všechno by mělo být v rovnováze. Princip jing a jang funguje podle mě i v reálném životě. Zažívám (bohudík!) teď velmi hezké období, kdy se daří jak mě (klepu pověrčivě na dřevo!), tak mé rodině a hodně času trávím věcmi, které mě opravdu baví. Proč tedy doom metal? Myslím si, že nejvíc lákavé je pro mě určité „spočinutí“, zklidnění, relaxace. Tento styl je hrán pomalu, krásně se hodí k nastávajícímu podzimu a osobně při něm rád plně podléhám studeným melodiím. Vždyť hudba je úžasná právě v tom, jak je pestrá, jak na nás působí a co s námi dokáže všechno dělat.

Officium Triste

Nutno dodat, že jsem byl ve čtvrtek utahaný jako kůň. Už cestou domů jsem v tramvaji několikrát usnul. Se spánkem jsem měl pak problém vlastně celý večer. Jakoby mi sám Hypnos dával najevo, že už jedu notně přes čáru.

Odložil jsem doma ve čtvrtek batoh s prací a starostmi, chvilku se prohrabával neskutečnou řadou žádostí o recenze a rozhovory a pak vše zaklapl s tím, že dnes ne, dnes si už nechci zanášet hlavu přemírou informací. Dostal jsem obrovskou chuť na to, jen si tak stoupnout a snít. Nejvíc jsem se těšil samozřejmě na OCTOBER TIDE, které si rád poměrně často vychutnávám u další mé oblíbené činnosti a tou je čtení knih. Jako správný knihomol trávím každou volnou chvilku ve svém křesle, pod kuželem světla z lampičky. Užívám si příběhy svých hrdinů a k tomu mi do nitra často pronikají právě doomové nahrávky. Mají tu obrovskou výhodu, že mě nevytrhují od řádků, neruší, spíš navozují a doplňují atmosféru. Knihu jsem si sice ve čtvrtek na koncert nevzal, ale náladu jsem měl hodně podobnou.

October Tide

Změněno bylo místo konání a původně avízovaná Papírna byla nahrazena clubem Parlament. Přiznám se, že jsem se toho docela bál, ale nakonec si myslím, že to nebylo špatné rozhodnutí. Celá akce byla tím pádem více komornější a osobnější.

Do Parlamentu jsem dorazil chvíli před šestou hodinou. Zaplatil jsem vstupenku a chvilku se rozhlížel. To složení okolo stojících bylo přeci jen trošku jiné, než jsem zvyklý. Nikdo se moc nesmál, všichni byli vážní a odtažití. Splňovali mé klišovité představy o tom, kdo převážně poslouchá doom metal. Stoupl jsem si stranou, dal pivo a čekal na první vystupující. Těšil jsem se na temnotu a smutnění.

October Tide

Prvními „navozovači“ smutku byli němečtí FREITOD. Ti na nás ihned vybalili směs depresivního black metalu. Zvláštní muzika. Při studování na internetu mě zase tolik neoslovila, ale takhle naživo to přeci jen znělo trošku lépe. Kapela má na svém kontě dvě alba a jestli jsem to dobře pochopil, tak hrála hlavně z poslední desky. Copak o to, to by bylo všechno v pořádku. Jenže mě jednak vadila němčina a potom čisté vokály. Ono je to se mnou těžké, občas mi totiž přišlo, že to všechno do sebe zase tolik nesedí a dokonce jsme se dočkali i chvilkové falše. Možná je to ale jen můj pocit. Muzika asi vhodnější někam domů, do klidu. Takhle na živo za mě nic zase tolik zajímavého. Nebylo to vyloženě špatné, ale také ne hudba a provedení, které bych si někdy rád s chutí v budoucnu vychutnal znovu.

Freitod

ABATON z Itálie mi byli přeci jen bližší. Pokud se podíváte na tvorbu téhle smečky podrobněji, najdete v ní prvky jak doomu, tak blacku, ale třeba i sludge a hard core. Kapela se mezi ostatní podle mě zase tolik nehodila, ale mně se líbila. Na něco podobného jsem měl ve čtvrtek náladu (také mě pánové alespoň trošku probudili) a dostal jsem přesně svoji dávku očekávané špíny. ABATON byli pro mě hodně přesvědčiví, svým způsobem živelní a syroví jako opuštěná hrobka. Nejlepší byly takové ty volné chvilky, kdy klubem zněla jen kytara. To mělo asi největší sílu. Ano, tohle já mohu, to mi dělalo dobře a to jsem si užil vrchovatě. Budu se muset téhle smečce podívat přeci jen trošku víc na jejich zkažený zub. Takhle nějak by to podle mě mělo vypadat. Velmi příjemná, studená a nihilistická seance!

Abaton

Páni pořadatelé nám připravili menší překvapení a přehodili nám v harmonogramu dvě poslední kapely.

OCTOBER TIDE slibovali na Warm Up Party set složený z období svých prvních alb. Byl jsem opravdu hodně zvědavý. Ročníky 1997 a 1999 byly u téhle kapely obzvlášť silné. Zamíchejte si to nejlepší z doom metalu, přidejte švédský led, vichr z nekonečných lesů a atmosféru absolutního zmaru. Od prvního tónu, od počátečního zadunění bicích jsem se ocitl přesně tam, kde jsem si ten večer přál být. Vnímám muziku hodně emotivně, cítím ji jak ušima, tak celým tělem, prostupuje mnou. Tohle pro mě nebyl ani tak koncert, jako spíš obřad. Pohřbili jsme spolu s OCTOBER TIDE veškeré vzpomínky, pomohli podzimu přivolat zimu a pomodlili jsme se za všechny pozůstalé. Miluji u těchto Švédů momenty, kdy se z pomalého preludování přejde gradací až do vypjatých poloh. A pak takové to pobublávání v „mezihrách“. Vložil jsem ruce do kapes, otřásl se mnohokrát zimou a pak se ocitl někde mezi bděním a sny. Přesně jsem zažíval takový ten stav, o kterém odborníci hovoří, jako o hypnagogium. Výkon nehodlám hodnotit, vystoupení pro mě bylo příliš osobní a soustředil jsem se jen a jen na muziku. Krásný pohřeb. Odpočívejte v pokoji, přátelé!

Chodím klubem a snažím se být vtipný. Několika lidem říkám, že se hrozně těším, až zahrají OCTOBER TIDE. Myslím si že je jakože nachytám, jenže nikdo se nenechá a jedna slečna odněkud z Německa s tričkem KAMPFAR mi dokonce říká, že jsem fucking stupid man. Jsem už tedy raději zticha a očekávám poslední kapelu.

October Tide

Holandská akvizice OFFICIUM TRISTE a jejich death doomové smutnění mi dělalo velmi dobře. Co na tom, že kapelu lze odsoudit jako takový hodně povedený klon MY DYING BRIDE. Nijak mi to nevadilo a i když některé pasáže byly opravdu dost podobné, pro navození té správné podzimní nálady udělali Nizozemci vše potřebné. Dlouhé, táhlé melodie, různé zpomalovací chvilky, chorobný chropot, ostřeji kořeněné, až někam k death metalu položené pasáže. To vše lahodilo mému uchu. Škoda jen, že se tahle akce neodehrávala v nějakém větším, studenějším prostoru. Klidně bych všechno přesunul na náměstí do kostela nebo mezi náhrobky na hlavní hřbitov. OFFICIUM TRISTE by tam pasovali, jako nakloněný kříž nad hrob. Připadal jsem si jak na návštěvě v mauzoleu. Smrt byla opravdu blízko! Moc hezký a smutný koncert!

October Tide

Opravdu pochválit musím zvuk. Všechno znělo jako v nějaké doomové kobce. A hlavně, nic nebylo přeřvané. Přesně podle mých představ. Po organizační stránce nemám také žádných námitek, ale to už je tak nějak u kluků, co pořádají Phantoms of Pilsen samozřejmostí. Klobouk dolů pánové! Návštěvnost tak akorát. Bylo plno, ale pořád se ještě dalo chodit davem. Pěkné bylo, že v klubu bylo snad víc cizinců, než domácích. Akce (Phantoms of Pilsen) je dnes již nedílnou součástí, nebál bych se říct, evropského undergroundu. O tom není pochyb. 

Nemohl jsem spát. Zdály se mi divné sny. Potkával jsem v nich dávno pohřbené kamarády. Zvláštní, jak může jeden doomový večer rozvířit smysly. Teď je půl páté ráno a já píšu pár svých postřehů. Dneska bude dlouhý den. Nevadí mi to, včera to stálo za to. Dobře, smutně bylo.

Tvořím tyhle řádky a nejednou se mi podruhé v životě splní sen. V chatovacím okně facebooku se objeví jméno Biff Byford (zpěvák SAXON). Hrdina mého mládí, který mi v úterý osobně děkoval za recenzi. Očividně také nemůže spát. Rozechvěle a velmi pokorně, abych neporušil tu vzácnou chvíli, prohodím pár slov a omluvím se, že musím do zaměstnání (to zní co?, tohle vyprávět někomu před lety, tak by mě prohlásil za totálního magora).

doom or death

Dovětek: Jdu ráno do práce, rovnám si v hlavě myšlenky ze včerejšího večera. Prší. Někde kousek za nemocnicí v Dvořákově ulici zakopnu a padám na zem. Do obličeje mi padají kapky a v uších mi právě zní nový song „Kingdom of the Cross“ od SAXON, který má mimochodem také skoro až doomovou atmosféru. Nechce se mi vstávat a raději bych se oddal spánku. Přicházím do továrny, stěžuji si kolegovi, že jsem zase pořádně nespal a on pronese do ticha ranní kanceláře: „Na to se vyser, v hrobě se jednou vyspíš, že tě to bude mrzet“.

OSTATNÍ FOTKY/ OTHER PHOTOS

VIDEOS - omluvte sníženou kvalitu zvuku/ sorry for worse sound

Minirecenze/minireview - NERLICH - Eternity´s Gate (2015)

NERLICH - Eternity´s Gate 

EP 2015, F.D.A. Rekotz

Dnes je mou mile nahnilou povinností vám představit finskou death metalovou smečku NERLICH. Ta není žádným nováčkem na scéně. Kapela má sice zatím jen jednu dlouhohrající desku ("Defabricated Process" - 2007), ale pokud se podíváte na jejich diskografii, tak vás určitě zarazí velký počet různých demonahrávek, splitek a jedné kompilace. Pánové hrají přesně takovou tu kombinaci smrtícího kovu, doomu, a to ve stylu, v jakém ho v této severské zemi hrají nejčastěji. Nalezneme zde jak poklidně se plazící melodie, tak sypající se kaskády ostřejšího výraziva. Osobně nejvíc oceňuji schopnost navodit atmosféru zmaru, případně smutek, známý z návštěv tamních hřbitovů.

Představte si horskou vesnici s typickým kostelem, pár stromů kolem místní hospody a potom nekonečnou řadu křížů, hledících spolu s náhrobky daleko do krajiny. Vše je zahalenou mlhou a postupně kráčejícími stíny. Nápisy na náhrobcích jsou již většinou nečitelné, ale ta neklidná nálada je patrná všude kolem. Starousedlíci by mohli vyprávět nekonečné příběhy o nemrtvých, procházejících se přímo po návsi. O zombie, pravidelně navštěvujících některé domácnosti. Zajímavé a těžko uvěřitelné, co říkáte? Schválně, zaplaťte si malý pension, někde na horách a dejte si několik večerů s NERLICH a se sluchátky na uších. Pak sami uvidíte věci, které byste snad ani jinak nechtěli zažít. Potkáte ozvěny starých dobrých OBITUARY, DEATH, ASPHYX, MORBID ANGEL a ostatních znalců podzemí. K tomu si přidejte všudepřítomný doomový nádech a máte před sebou hodně chutnou krmi.

NERLICH na svém novém EP opět jasně ukazují, že jsou v old school death metalu jako doma. Pánové čerpají ze starých dobrých death metalových časů a přidávají velký kus svého nadšení pro záhrobí. Melodie jsou zde kruté, studené a hodně ostré. Album připomíná rozvážnou chůzi po opuštěném hřbitově. Plesnivé skladby jsou naléhavé, zákeřné jako ta nejošklivější choroba. Jestli ještě pořád věříte v Boha, tak po "Eternity´s Gate" rozhodně nebudete. Svět je při poslechu hodně ošklivý a černý. Old school death metalové CD, které je temné jako otevřená hrobka. Velmi dobře!

Asphyx says:

NERLICH show on their new EP again that they are in old school death metal like at home. Gentlemen gain the good old death metal times and add a big piece of their enthusiasm for the dead. The melodies are cruel, cold and very sharp. The album reminds prudent walking down through a lonely cemetery. Moldy songs are urgent, insidious as the uglest disease. If you still believe in God, after "Eternity's Gate" you definitely don't. The world is during listening very ugly and black. Old school death metal CD, dark like an open tomb. Very well!

https://nerlich.bandcamp.com/

http://www.facebook.com/pages/Nerlich/266835486678034

https://soundcloud.com/nerlich/

http://www.fda-rekotz.com/