Je zajímavé, jak se člověku během roku mění hudební chutě. Jsem hrozně rád, že nejsem uzavřený jen v jedné škatulce, takto si můžu vychutnat zrovna to, co je mi naservírováno a co lahodí mým uším. Tentokrát je to čtvrté album amerických death metalových techniků ARKAIK. Kapela hraje přesně ten dnešní, moderně pojatý smrtící kov, nebere si žádné servítky, kombinuje ho se vším možným. Důležitý je pro ně tlak, ale i naléhavost, umně vložené melodie. Album se tak ihned určitě stane vyhledávaným kouskem pro hudebníky, kteří si budou svoje umění porovnávat právě s ARKAIK. Běžný posluchač bude občas zaskočen složitostí, košatostí i určitou počáteční nepřístupností. Důrazně bych doporučoval všem otevřeným hlavám, aby vytrvali. Zpočátku možná fádně vyznívající album totiž časem dozraje, uleží se a když přistoupíte na tuhle šílenou hru, troufám si tvrdit, že nakonec dojdete spočinutí a vše si užijete jako já. A pokud ne? Nezoufejte a zkuste to třeba za měsíc, za dva, hudba se nemá poslouchat na povel, ale pro radost, nemám pravdu? Pokud vám tedy něco říkají jména jako DEEDS OF FLESH, SUFFOCATION, OBLIVION, DECREPIT BIRTH, ARCHSPIRE, THE FACELESS, ABYSMAL DAWN a celá řada dalších kapel, které se snaží do své tvorby přinést nové prvky, myslím, že si budete broukat některé skladby ještě dlouho po skončení desky. Osobně mám trošku problém s tím, že to jde celé kolikrát úplně mimo mě, ale pak se zase po chvíli vrátím a jsem spokojený. Nebudu si tuhle desku asi pouštět pořád, o návratu ale budu uvažovat v momentě, kdy se mi bude chtít trošku si u muziky "zapřemýšlet". Na svém čtvrtém albu pokračují ARKAIK přesně tam, kde minule přestali. Jejich death metal je velmi technický, progresivní a pánové se nebojí experimentovat. Občas mi sice chybí trošku víc živočišnosti a pocitu, že to hrají ještě lidé, ale jinak jsem spokojený. Desku bych doporučil všem, kdo jsou otevřeni novým vlivům v hudbě a rádi u ní přemýšlejí. Songy jsou komplikované, chladné a nepostrádají energii. Ne všechno je zahráno s lehkostí a občas to v některých skladbách trošku zaskřípe, ale jako celek je nahrávka velmi dobrá. Progresivní technický death metal, který má svoji duši!
Asphyx says:
Ontheir fourthalbumARKAIKcontinueexactly there, where they stopped last time. Theirdeath metalisvery technical, progressiveand gentlemen aren't scared of experiments. Although Isometimesmissa little bit moreanimalityandthe feeling thatpeople areplaying still, but otherwiseI'm satisfied. The albumI would recommendto all whoare opened to newinfluencesin musicandlikethinking about it. The songsare complicated, cool anddon't missenergy.Not everything isplayedwith ease and it creaks sometimesa bit in some songs, butas a wholetherecordis very well.Progressivetechnical death metal, having itssoul!
Definicí pekla najdeme velkou spoustu. Každé
náboženství i jednotlivec chápe jeho význam trošku jinak. Představy jsou hodně
rozdílné. My, kteří posloucháme death metal, moc dobře víme, že si lidé malují
zemi Luciferovu až příliš idealisticky. Není tomu tak. Pokud si myslíte, že
jste na Zemi při svém životě trpěli málo, tak jste se šeredně mýlili. Bude to
jenom horší. Jsou kapely, kterým se za oponu tohoto světa podařilo nahlédnout.
Jedněmi z vyvolených jsou australští tmáři DESTRUKTOR. Stačilo mi pár chvilek v jejich přítomnosti a už
jsem si letošní album „Opprobrium“
oblíbil. Je totiž plné toho nejryzejšího old schoolového inferna, jaké si jen
dovedete představit. Pánové kombinují ten nejčernější black metal, špinavý
thrash a samozřejmě pořádně shnilý death metal.
Vlivy či podobnost s kapelami jako NOCTURNAL
GRAVES, DENOUNCEMENT PYRE, INNSMOUTH, DESTROYER 666 jsou sice velmi patrné, ale
v podání DESTRUKTOR zní vše
ještě o nějaký řád žhavěji. Záhrobní vokál, špinavý zvuk, atmosféra strachu,
beznaděje a strachu. Všechno tohle zde najdeme. Po stěnách stékají nekonečné
litry černé krve. Zanechávají po sobě mapy, vypálené do zdi. Jakoby se přede
mnou odehrával poslední soud. Historie špinavých kapel ožívá přímo před mýma
očima. Jsem rozpolcený, bolí to a pálí, jako když sníte chilli papriku. Nemůžu
se zbavit dojmu, že mě někdo sleduje. Má žhavé oči, na hlavě zakroucené rohy a
z jeho kozlí vizáže vychází nepříjemný ryk. Kdysi jsem navštívil výstavu
obrazů středověkých malířů. Každý z nich vyjádřil své představy o pekle.
Vzpomínám na ně spolu s DESTRUKTOR
velmi často. Malby ožívají, vyprávějí dávné příběhy o mučení hříšníků.
Pokud se zaposloucháte do novinky DESTRUKTOR pozorněji, po čase zjistíte,
že se sice jedná o klasický „jednoduchý“ old school death metal, ale
v podobě, v jaké ho hrají australští „neznabozi“, má obrovskou sílu.
Síra je cítit na každém kroku, oči nevěřících dávno propadly zběsilosti. Kříže
jsou obráceny s takovou samozřejmostí, jako snad nikdy. Všemu tomuhle
zmaru dodává korunu překrásný obal. Všechno sedí perfektně na svém místě.
Nespoutanost, rebelie, šílenost. Jednoduché motivy jsou doplňovány občasnými až
heavy výjezdy. Na své si přijdou snad všichni příznivci maniakálního způsobu
hraní death metalu. Nečekejte vyčištěný zvuk současných kapel, ale jen
hmatatelnou touhu povolat na světlo samotného Satana. Album pronikalo do mé
mysli pomalu, nejdřív se mu vůbec nechtělo, chodili jsme okolo sebe, jako dvě
šelmy. Pak DESTRUKTOR zaútočili a
rovnou mi prokousli tepnu. Teď tu ležím pohozený jako kus hadru a ze žil mi
uniká život. Pomalu, ale jistě se stávám nemrtvým.
Obraťte kříže směrem dolů! Zapalte svíce a
otevřete staré hroby. DESTRUKTOR jsou
zde! Letos přicházejí s albem, které je přesnou definicí samotného pekla.
Kombinace starého deathu, thrashe, blacku a občasné doomové chvilky jsou
doplněny absolutní tmou. Pokud hledáte marně svůj vlastní hrob, tak jste ho
právě našli. „Opprobrium“ je přesně
tím druhem magické desky, která vás uhrane navěky. Při poslechu jsem ukřižovaný
hlavou dolů, umučený, jako při posledním soudu. Mám pocit, že apokalypsa
nastane každou chvíli. Zlo má mnoho podob a jednou z nich je nová deska DESTRUKTOR. Kozlí hlava, nabodnutá na
kůlu, ke mně promlouvá neznámým jazykem. Jsme všichni dávno prokletí. Umíráme
v nekonečných křečích a jako soundtrack k celé scenérii nám hrají
australští raraši. Old school death metalová nahrávka, která vás spálí na
popel! Inferno!
Asphyx says:
Turn all the crosses upside down! Light up the candles
and open old graves. DESTRUKTOR is here! This year they are coming with their
new album which is the exact definition of the Hell. A combination of the old
death, trash and black metal and sometimes the doom moments are mixed with an
absolute darkness. If you search for your own grave, there it is. “Opprobrium”
is the exact type of a magic album which will bedevil you forever. When I listen
to this album I´m crucified upside down, torture to death like during the Last
Judgement. I feel like the Apocalypse is near and it´s going to be here any
minute. The evil has a lot of forms and the new album by DESTRUKTOR is one of
them. Goatish head jabbed on a pale speaks to me with an unknown language. All
of us are cursed long time ago. We are dying in infinite pains and like a
soundtrack from this scenery these Australian imps are playing their songs. Old
school death metal record which will burn you to the ash! Inferno!
Stojíme,
čekáme, někteří z nás kouří. Za chvíli to vypukne.
Bodáky nasadit, zařvat a pak už se jen vrháme do válečné
vřavy. Jsme už dávno bez ideálů, ostříleni několika bitvami.
Kdybych měl počítat ty zkrvavené tváře kamarádů, co jsem za
poslední dobu viděl, asi bych s tím strávil spousty času.
Nabiti adrenalinem a strachem útočíme. Nabodávám asi tak stejně
starého kluka jako jsem já a slyším jeho řev. Volá ve své řeči
jméno matky a padá k zemi. Zohavený umírá. Pokračujeme
dál. Slyším jedním uchem svištící kulku a po chvíli zjišťuju,
že neletěla kolem mě, ale že se usadila v mé hlavě.
Přestávám slyšet, pak vidět a nakonec cítit. Poslední moje
myšlenka patří otázce, kde se ptám: “Proč
vlastně, proč?“
Armáda
nemrtvých vojáků v čele s holandskou kapelou BODYFARM
zavelela k útoku potřetí. A opět s neskutečnou silou,
energií a odhodláním. Death metal v podání těchto
protřelých vojáků je syrový, melodický a neskutečně
přitažlivý ve své smrti. Pánové čerpají z vlivů dalších
bojovníků, jako jsou HAIL OF BULLETS, ASPHYX, JUNGLE ROT, OBITUARY,
DISMEMBER, MASSACRE a odvádějí velmi poctivou práci. Jestliže se
stejně jako já rádi necháváte unášet studenými melodiemi
vznášejícími se nad bojištěm a je vám blízké setkání se
syrovou skutečností války, pak jste tady správně. Líbí se mi
až obdivuhodná schopnost kapely složit chytlavý a zajímavý
motiv. Na dnešní dobu to není nic extrémního, ale velmi dobře
se to poslouchá a společně strávený čas je opravdu příjemný.
Zase tolik skupin, které by uměly navodit bojovou náladu, není a
BODYFARM k nim rozhodně patří. Troufám si dokonce tvrdit, že
novinka je natolik dobrá, že by mohla zaútočit na pomyslný
žebříček mých nejlepších letošních alb.
Pokud
bychom se podívali na to, v jakém provedení CD (případně
vinyl) je, tak bychom museli složit poklonu. Krásný obal od Juanja
Castellana, zvuk od Ronnie Bjorstroma a hostování Martina van
Drunena (ASPHYX) v druhém songu jen doplňuje celkovou náladu
celé desky. Určitě znáte takový ten pocit, když si nějakou
nahrávku pustíte a od té doby si říkáte, že přesně tohle je
ono, takhle jsem si to představoval a potom o ničem jiném několik
dní nemluvíte. Tak přesně takové pocity mám u novinky „Battle
Breed“.
Takto si představuji old school death metal zahraný „moderně“,
s dobrým zvukem a parádní produkcí. Když si k tomu
potom připočtete ještě absolutní bojové nasazení kapely a
riffy, které nedokážete ani po dlouhé době vyhnat z hlavy,
máte před sebou najednou opravdu příjemnou záležitost. Měl
bych dokonce jedno malé doporučení. Pokud máte rádi staré
dokumenty o druhé světové válce, pusťte si nějaký a potom hned
recenzovanou desku a uvidíte, že všechna ta lidská zhouba vynikne
ještě víc.
„Battle
Breed“
je albem, které připomíná náladu, která je na bojišti po
nějaké hodně krvavé bitvě. Studené melodie, krutý hlas, nálada
rovná mrazu. Tohle všechno na novince holandských BODYFARM
naleznete. Třetí album v řadě, třetí zásek do death
metalové knihy smrti. Mám pro tyhle vojáky velkou slabost a ani
letos mě nezklamali. Jejich nahrávka je hodně návyková,
nepostrádá velkou spoustu zajímavých motivů a nápadů. V mém
osobním žebříčku ji řadím na přední místa nahrávek tohoto
roku. Fascinuje mě energie a nakažlivost, která je cítit snad
z každého tónu. Tohle je přesně ten druh death metalu,
který mi koluje v krvi. Drsný, zběsilý, ale zároveň
melodický a ostrý. Nezbývá mi tak nic jiného, než novou desku
všude chválit a doporučovat. Nemám absolutně žádných
připomínek. Takto nějak by to mělo vypadat. Válečný death
metal zahraný způsobem starých mistrů! Na zteč! Vynikající
záležitost.
Asphyx
says:
„Battle
Breed“ is
an album reminding me mood on the battlefield after some bloody
battle. Cold melodies, cruel voice, frozen mood. All this you’ll
find on the news of Dutch BODYFARM.
The third album in the line, the third cut in the death metal book of
Death. I have a weakness for this solders and they don’t disappoint
me even his year. Their recording is addictive, it doesn’t miss
huge number of interesting ideas. I give it on the front places in my
charts. I’m fascinated with energy and contagiousness, that I feel
from each tone. This is the death metal flowing in my blood. Rough,
furious, but also sharp and melodic. I have no other choise and I
must praise and recommend this album. I have no comments. War death
metal played in the way of old masters! Attack! Excellent stuff!
Seznam
skladeb:
Hell
March (Intro)
The
Dark Age (featuring Martin Van Drunen)
Saxon
Victory
Dawn Of Defeat
The
Last Crusade
Prince Of Wallachia
Storming
Revolution
Firing
Squad
Wolfpack
Death
By Fire1
. Slaves Of War
(Bonus track)
Čas:
45:19
Sestava/band:
Quint
Meerbeek - drums Thomas Wouters - guitars/vox Alex Seegers - bass
Bram Hilhorst - guitars
Zase
nastal čas. Ručička hodin se zastavila přesně na desáté
večerní. Přes den tuhle práci nestíhám, mám úplně jiné
povinnosti. Musel jsem si dát dva panáky rumu. Beru do ruky lopatu,
svítilnu a jdu na věc. Někdo si řekne, že práce hrobníka je
něco potupného, ale představte si, že bychom nebyli. Umíráte
každý a potom to necháváte všechno na nás. V márnici mi
leží jeden oběšenec. Nikdo se k němu nehlásí, ani se
nedivím, že se oběsil. Prý z nešťastné lásky. Stává se
to. Kopu do polozmrzlé země, zpívám si proti zlým duchům,
odkrývám vrstvy zeminy. Kleju. Občas se vyděsím a ne že ne, to
když zacupitá kočka po kamenné zdi hřbitova nebo zaskřehotá
nějaký pták v korunách stromů. Jinak je ale klid. Až moc
velký. Jsem zpocený. Rozmáchnu se k poslednímu úderu, už
se těším na teplý grog a cigáro. Přestávky jsou potřeba. Když
tu náhle pod mým krumpáčem něco tupě zaduní. Achjo, zase
nějaká stará rakev. Ale mýlím se, vytahuji po chvíli plechovou
krabici, v níž leží CD GRAVE
RITUAL.
Druhé
album amerických death metalistů GRAVE RITUAL je krásnou ukázkou
toho, že odkazy INCANTATION, AUTOPSY, IMPRECATION, BLASPHERIAN a
podobných, stále žijí, jsou oprašovány a rozvíjeny dál.
Osobně rád trávím dlouhé hodiny ve stínu podobných kapel.
Přijde mi, že si na nic nehrají, pevně a sveřepě věří svému
death metalovému poslání a přinášejí mi spoustu nových
morbidních zážitků. Prosévám po tisící sice pořád stejný
zpuchřelý písek, ale nevadí mi to, oceňuji lehké blackové i
doomové střípky, umně vložené do skladeb, chorobně znějící
hlas i všude přítomnou beznaděj a temnotu. V záhrobí
existují určitá nepsaná pravidla a GRAVE
RITUAL
je dodržují s až fanatickým odhodláním. Jedna plesnivina
střídá druhou, riffy se navzájem proplétají, bicí si jen tak
v pozadí dodržují rytmus a basa všemu dodává punc
opravdovosti. Není radno poslouchat podobné desky v klidu a
pohodě, lepší je být rozervaný, jako dávno puklé víko od
rakve.
Procházím
se s krabicí plnou červů, hnisu a old school death metalu a
nevím, kam bych složil své utahané tělo. CD mi hraje nahlas,
otřásá celým mým hřbitovním královstvím a zcela očekávaně
se setkávám s pravidelnými návštěvníky z onoho
světa. Budiž to jasným důkazem, že album se povedlo. Možná
snad, někdy bych přidal na rychlosti, ale zase na druhou stranu,
lépe vynikne zastaralost, kterou nám GRAVE
RITUAL
servírují přímo na krvavém podnose. Pro někoho neustálé
omílání stále stejných postupů, pro mě další zástupce velké
rodiny retro kapel, které přesně vědí, jak přenést ducha
podzemí mezi nás nehodné. Klaníme se stejnému trůnu, přemýšlíme
ve stejném vesmíru. Já i kapela. Užívám si jednotlivé skladby
s až krvelačnou chutí. Připomíná mi to čerstvý kousanec
do syrového masa. Cítíte tu krásně studenou a lahodnou šťávu?
Řekněte mi jeden důvod, proč bychom si dnes s nemrtvými
nemohli udělat garden party na našem hřbitově? Je tu snad někdo,
kdo by se opovážil rušit naše počínání?
GRAVE
RITUAL
na své druhé desce opět ukázali, jak se má správně hrát
pořádný reálný death metal. Odkazy na devadesátá léta a
základy stylu jsou doplňovány vlastními morbidními nápady.
Brány pekelné jsou otevřeny. Tančíme poslední tanec na tomto
světě. Exhumujeme ty nejkrásnější zombie a pořádáme pořádně
divoký večírek. Riffy jsou ostré jako kosa samotné Smrti.
Zastřený vokál, perfektní starý sound, plesnivina a chorobné
šílenství. To jsou prostředky, které zvolili GRAVE RITUAL pro
svoji tvorbu. Daří se jim to výborně. Ano, je to retro, ale
zahrané se zkušenostmi a velkým nadšením pro záhrobí. Zapalte
svíce, otevřete všechny staré hroby, rozhoupejte zvony! Onen svět
o sobě zase dává vědět. „Morbid
Throne“
je neskutečně návykovým albem. Vítejte v Hádově říši!
Temný, zákeřný old school death metal, který otvírá víka od
rakví! Skvělá morbidní práce!
Asphyx
says:
GRAVE
RITUAL
showed on their second album again how to play the really death
metal. Links to the 90th
and the basics of style are complemented by their own morbid ideas.
The gates of hell are opened. We're dancing the last dance on the
world. We're exhuming the most beautiful zombies and having a wild
party. Riffs are sharp as the scythe of Death. Husky vocals, perfect
old sound, musty and morbid madness. These are things that have
chosen GRAVE RITUAL for their work. They've done it great. Yes, it's
retro, but played with experience and great enthusiasm for the dead.
Light the candles, open all the old graves, swing the bells! The next
world lets know about. "Morbid Throne” is an incredibly
addictive album. Welcome to the Hades empire! Dark, treacherous old
school death metal, that opens the lids of the coffins! Great morbid
work!
Seznam
skladeb:
1.
Baleful Aversion 2. Autonomous Death 3. Adversary Crown 4.
Invoker of Heathen Gnosis 5. Tyrant's Hammer 6. Masters and
Slaves 7. Lewd Perversities 8. Behind the Reigns of Gods 9.
Throne of Continuum
Márnice
této nemocnice je situována citlivě až do toho nejnižšího podzemí. Pokud chcete
sestoupit až dolů do království ticha, musíte podstoupit několik pater očistce.
Nachází se v nich totiž psychiatrická léčebna. Ozývají se zde
neartikulované skřeky, nářek, mlácení hlavou do zdí i nekonečné šoupání nohama.
Ze zdí zní tichý, zastřený šepot. Vždycky na mě dosedá neskutečná tíha. Ano,
bojím se, přiznávám. Mé obavy jsou oprávněné, občas se stane, že si některý
z pacientů udělá menší procházku (při dnešním způsobu zabezpečení a
humánní benevolenci není divu) a to se pak dějí kolikrát věci. Vystupuji
z výtahu, nasávám do nosu zvláštní vlhký pach a vstupuji do místnosti plné
formaldehydu. Chřípí se mi stahuje někam dovnitř a potlačuji chuť zvracet.
Pokládám na stůl papíry, které jsem sem měl donést. V tu chvíli mi málem
pukne srdce. Na jednom vozíku leží moje tělo. Padám na židli, stojící hned
vedle mě a chytám se za hrudník. Z plic se mi pokouší vyrazit šílený
výkřik plný strachu. Nestane se tak. Dusím se a hledím sám sobě do zděšených
očí.
Tento
sen se mi při mém působení na civilní službě zdával velmi často. Někdy mě
dostihl i za bílého dne, když jsem musel vykonat nějakou těžkou nemocniční práci.
Pak jako když utne. Spoustu let jsem měl pokoj. Až letos, když jsem poprvé
rozbalil nové album finských funeral doom metalistů TYRANNY. Jenže tentokrát přicházely mé noční můry ve stavu, kdy
připomínaly spíše nějakou crazy hororovou komedii. Člověk se sice při poslechu
sem tam bojí, ale celkově vše vyznívá jenom s lehkým náznakem smutku.
Podobná díla jsou pro mě poměrně těžko stravitelná, děsí mě i svojí délkou a
rozlehlostí. Letošní SKEPTICISM i SHAPE OF DESPAIR si užívám, jsem pohlcený a
rozmělněný na zrnka písku, ale u této desky u mě dochází i ke chvilkám nudy. A
to je hrozně špatně. Všechny náležitosti stylu sice byly splněny, ale já se
nebojím, ani se mnou hudba nedělá nic jiného. Skladby jen tak dlouze plynou
okolo a já sedím a koukám do zdi. Po nějakém čase zjišťuji, že mě z té
letargie vytrhne pouze pár náhodných motivů. Jinak nic. Nemůžu si pomoct.
Nahrát
i po deseti letech takovou desku, jako byla „Tides of Awekening“ (2005) asi
nebude úplně lehké, ale letos se k jejím kvalitám TYRANNY ani nepřibližují. Albu chybí takové to těžko popsatelné
souznění, hrobnické náležitosti a hlavně alespoň nějaký kus smutku. Možná to
tak slyším jenom já, ale to se nedá nic dělat. Neumím si říct: „Tak a od teď se
mi to líbí a budu to chválit“. Dokonce to nemám ani ve svém věku nastavené tak,
že by mě dokázali přesvědčit kolegové a kamarádi. Hudba je pro mě natolik
osobní a niterná záležitost, že ji do sebe nedokážu narvat přes odpor. Nijak to
tentokrát nevadí, funeral doomu letos vyšla velká spousta a tak se raději
poohlédnu jinde. Noví TYRANNY mě jednoduše nepřesvědčily. Vadí mi rozplizlost,
chybí mi ploužící se zlo a pochmurnější nálada. Bohužel musím napsat i to, že
se občas docela dost ošívám. To čekání na další dobrý riff, na drásající
moment, je nekonečné.
Finským
funeral doomařům se bohužel návrat příliš nepovedl. Album je příliš dlouhé a
postrádá alespoň nějaký záchytný bod. Přijde mi, jako by vše jen plynulo kolem
mě. Nic nebolí, nic nedrásá, smutek se nedostavuje. A to je u tohoto stylu
velký problém. TYRANNY u mě požívají
až legendárního statusu, ale z letošní desky jsem poměrně zklamaný. Kde je
temnota? Kde strach? Nahrávka to není vyloženě špatná, ale ani ničím
nepřekvapí. Přijdu si jako na nekonečném výletě v záhrobí, který ale
připomíná spíše veselou procházku, než setkání se smrtí. „Aeons in Tectonic Interment“ je pro mě jen dalším obyčejným
funeral doomovým albem v řadě. Kdysi bývaly TYRANNY výjimeční a zajímaví,
dnes jsou jen svým stínem. Škoda.
Asphyx says:
This comeback of Finish funeral doom band is not very
successful. The album is too long and is lack of some save point. I feel like
the music just flows around me. Nothing hurts, nothing jangle, sadness is not
here. That´s a big problem in this style of music. For me, TYRANNY uses a
legendary status, however this year´s album is a disappointment for me. Where
is a darkness? Where is a fear? This record is not precisely bad, however it´s
not going to surprise you. I feel like I´m on some never-ending holiday in the
other world which seems more like a happy walk than meeting the death. “Aeons
in Tectonic Interment” is just another ordinary funeral doom album in a row.
The band TYRANY used to by special and interesting. Today it´s just a shadow of
it´s past. A pity.
Seznam skladeb:
1.
Sunless Deluge
2. A Voice Given Unto Ruin
3. Preparation Of A Vessel
4. The Stygian Enclave
5. Bells Of The Black Basilica
Čas: 51:08
Sestava/band:
L. Lindqvist - Vocals, Bass, Keyboards M. Mäkelä - Guitars,
Vocals, Samples live members: J. Lustig - Guitars A. Mäkinen - Keyboards,
samples J-P. Manner - Drums
Dostávám už asi patnáctou
ránu přímo do obličeje. Znovu a znovu se zvedám, krvácí mi huba. Přesto se
směju. Proti přesile to stejně nemá cenu se bránit. Jde jen o to, vyváznout
s co nejmenšími zraněními. Věřte mi, to jsou slova starých protřelých
rváčů. „Řekni, že Metallica je lepší než
Slayer“: řve na mě přidrzlý týpek z party, se kterou jsme se
nesnášeli. My byli dole ze sídliště, odkojeni betonem a dělnickou třídou a oni
z města. Byl to pro mě hodně těžký
den. Přišel jsem domů, když už je to nebavilo do mě mlátit, utahaný jako kůň.
Moje mladé tělo bylo poseto modřinami a pod okem jsem měl monokl jako švestku.
Druhý den jako prvního vidím Prcalíka. „Tebe
potkaly ty kurvy z města, co?“: odhadne ihned situaci a já mám co
dělat, abych odpověděl. Bolí mě totiž celý obličej, jsem napuchlý a
v duchu si neustále přísahám, že ode dneška už nevynechám ani jeden
trénink karate.
Šineme si to směrem na
Radouč, což je chráněná krajinná oblast, bývalé letiště, kde se povalují dvě
hromady panelů. Sem chodíme venčit své psy. Někdo zrovna pokuřuje pod malým
okopaným dubem. Je to Kytka. „Ty vypadáš,
vole“: pronese. „Jsem upadl
v koupelně“: směju se. „Ale
nepřesvědčili mě, Slayer jsou jasně lepší“: dodávám pro mě dnes absolutně
nepochopitelnou větu. Nevím ani, kdo tu blbost vymyslel. Tipnul bych si Římana,
to byl hroznej magor. Kluk s bohatým otcem, s narvanou šrajtoflí a
neskutečným egem. Pokoušel se dokonce na protekčním gymplu šikanovat jednoho
kamaráda z naší party. Dostal ale nakládačku, tak dal pokoj. Až do teď. A
že jsem je musel potkat zrovna já, a že jsem si nedal bacha na hubu a že jsem
měl triko Slayer. To jsou myšlenky, které se mi právě honí hlavou.
„Jo,
upadl v koupelně, to říkala sousedka taky a pak se zjistilo, že ji starej
mydlil každej večer“: ozval se zase Kytka. Vzpomínám si, že
nejhorší to bývalo po výplatě. Nadraní dělníci chodili rovnou ze šichty do
hospody, opili se a pak už se jen do noci všude ozýval řev. Ulicemi se vznášela
beznaděj a pláč utahaných žen. Dětské oči, zalezlé pod postelí, malé ručky se
zarytými nehty do dlaní. Kolik já takových kamarádů měl. Mohl se nám pak někdo
divit, že jsme šli po extrémní muzice, že jsme se rvali na potkání? Život se
s námi nemazlil. „Dej si na to psí
sádlo, to pomáhá“: mudruje Kytka a já marně pátral v paměti, kdy jsem
naposledy viděl někoho utratit psa. Každý měl stejně raději zvířata, než lidi.
„Nejhorší
je, že mi roztrhli triko Slayer, debilové“: vznesu svoji první
námitku. „Na to se vyser, to ti Jana
zašije“: ozve se Prcalík, který s ní v té době prý chodil nebo
spíše spal. Sundal jsem ihned svůj nejoblíbenější kus oděvu a začal se klepat
zimou. Jana dokouřila cigáro, vyndala z džínové vesty šití a začala štepovat
díru jako vrata. „To je ženská, co?“:
plácl ji Prcalík po zadku a my uznale přikyvovali hlavou. Kytka
s ostatními začal spřádat plány, jak se pomstíme. Vždycky zůstalo jen u
vyhrožování. Přeci jen, byli jsme odchováni filmy s Vinnetouem. My chtěli
zachraňovat svět. Vždycky jsme se snažili rvát „poctivě“. Když by někdo do
někoho kopal na zemi, byl by za blba a ostatní by ho vyloučili z party.
Nesmělo se škrábat, ani kousat, to by byl člověk za ženskou. Když se na to
podívám z dnešního pohledu, museli jsme vypadat jak „odžínovaní“ rytíři. A
v současnosti bychom přežili něco kolem pěti minut.
Vždycky takhle
k podzimu, když se nad loukou za posledním asfaltem vznášela mlha a já
postrkoval svého psa do zimy, měly panely největší kouzlo. Krásně vynikla
všechna ta šeď a běloba. Stejně jako garáž, jako hospoda U Dubu, i tady jsme se
cítili bezpečně. Nikdo na nás neřval, nikdo po nás nic nechtěl a my měli klid
na pokec a klábosení. Možná jsme působili jako flákači, ale třeba Kytka si
chodil na panely číst. Nosil obrovské svazky dlouhých románů. Seděl, kouřil a
byl ve svém světě. Doma se prý pořád někdo hádal.
Obě party se stejně časem
navzájem promíchaly. Tenhle začal chodit s touhle, ona měla bráchu a
všichni měli rádi thrash metal. Nakonec to
sice obnášelo ještě několik rvaček s Římanem, nad kterým jsem vyhrál snad
až po dvacáté, ale já se tenkrát rychle zotavoval a rány moc neřešil, tak to
ani moc nevadilo. On byl starší a do držky jsem mu dal až chvíli předtím, než
odešel na vojnu. Pak už byl klid. Kluci z města ve svých Metallicovských
oblecích začali chodit k nám, mezi panely a nakonec se vše promísilo tak,
že měla naše parta něco přes padesát lidí. To už byla docela síla.
Asfaltovým královstvím se
poflakovala různá individua v džínových vestách. Navzájem se zdravila
vztyčeným paroháčem a výkřikem. „Metal!!!!“. Hudba pro nás byla vším. Rebelií, odporem
proti autoritám, odpočinkem, tmelem. Všichni mířili na západ, za město, na
panely. Už jsou tady. Někdo pokládá na vrchní díl socialistického stavebního
materiálu kazeťák a pouští „Ride the LIghting“. „To řeže, co?“: spokojeně prohlásí do mlhy Prcalík a vyfoukne
obrovský oblak kouře, tak jak to umí jenom on. Sedím vedle něj a koukáme na
Mladou Boleslav, která je pokrytá zvláštní šedou barvou. Je mi najednou hrozně
krásně.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Tedy
řeknu vám, mí milí čtenáři, že dát dva dny po sobě dvě
metalové akce, to už není nic pro mě. Ono možná, kdybych byl
ještě student nebo pracoval někde v nějaké jiné práci,
asi by to šlo. Jenže dělat na plný úvazek ve fabrice, celý den
sedět u počítače, přemýšlet na 110% a pak ještě po večerech
lítat po republice, to není žádný med, to vám tedy povím. Ve
čtvrtek jsme dali s Michalem a dalšími kolegy CARCASS (a já hlavně OBITUARY)
v Praze a už je tu pátek a dlouho očekávané tour dvou mých
oblíbených kapel MALLEPHYR
a KEEP
ON ROTTING.
A tak opět od půl páté od rána (přijeli
jsme někdy v jednu v noci domů)
bouchám v práci do klávesnice, kreslím, jsem na telefonu a
odpoledne usínám klasicky cestou v tramvaji. Doma kolem mě
chodí manželka už trošku starostlivě, ale stejně jako děti moc
dobře ví, že když už se rozhodnu, tak se mnou nikdo nic neudělá.
Mallephyr
Chvilku
si natáhnu nohy do křesla, zase usínám, budí mě ratolesti a už
po chvíli mažu směr Parlament. K tomuhle sklepnímu klubu
jsem se vyjadřoval už několikrát, znovu to raději činit nebudu.
Moc se mi tam nelíbí, není mi tam úplně příjemně. Ale co se
dá dělat, alespoň někde se něco v Plzni undergroundového
děje. Platím u vchodu, dávám si pivko, několikrát třepu hlavou
a myji si obličej, abych neusnul. Je to kvalt, ale zase na druhou
stranu, co bych já, starej fotr bez tý muziky dělal, že ano?
Rodina si mě užije zmoženého a rozlámaného o víkendu.
Z původně
zmatené nálady se stává čím dál větší klid a těším se na
první kapelu. Vyhovuje mi, že se nemusím jako ve čtvrtek na velké
akci nikde tlačit, všude si dojdu a vůbec je mi tady pocitově tak
nějak lépe. Asi se už opravdu dostavují léta a člověk vyžaduje
taky nějakou tu pohodu. A že to pohoda byla, to si pište.
Keep on Rotting
Byl
čas si dát nejdřív něco odlehčeného. Pro tyto případy jsou
zde plzeňští ALTER
IN MIND.
Ti se honosí nálepkou crossover a tak jsme se vydali do hájemství,
kde jinak kralují třeba takoví SYSTEM OF A DOWN a navštívili
jsme i grunge přihrádky, kde se cítí jako ryby ve vodě
kupříkladu ALICE IN CHAINS. Těch vlivů a odkazů bylo cítit
samozřejmě hodně, ale tak je tomu dnes u 99% kapel, tak proč
vlastně ne. Nejsem v tomhle odvětví zrovna častým hostem a
v crossoveru si opravdu hodně moc vybírám, ale nebylo to
špatné. Dokonce mi seděly i čisté zpěvy páně Throllmase
(jinak TROLLECH, 1000 BOMBS), což je u mě opravdu krajně
neobvyklé:). Ne vše úplně lahodilo mému uchu, ne všechno mi
dělalo dobře, ale bylo to muzikantsky velmi slušně zahráno
(pěkné kytary!), tak nebudu nic fanouškům hanit. Dokonce si
troufnu tvrdit, že v daném ranku se jedná o zajímavou českou
kapelu.
Alter in Mind
I
WARNED YOU jsou
někde označováni jako melodic death metal, jinde zase jako death
core. Přiznám se, že já to slyšel spíš jako mix deathu a death
coreových melodií. Kapele to bezesporu velmi dobře ladilo, mělo
to drive, sílu a i přesto že tohle není zrovna styl, který bych
vyhledával, tak oceňuji výkon a nasazení, kteří pánové
předvedli. Doma si je asi z desky dobrovolně nepustím, ale takhle
naživo to nebylo vůbec špatné. Možná někdy moc „uřvané“,
ale jinak dobré. Víc myslím dodávat netřeba.
I Warned You
MALLEPHYR
opět
čarovali. Hrozně se mi líbí, že téhle kapele je příjemné
všechno to hudební zlo věřit. Dneska je všude šílené množství
rádoby bububu
skupin, ale ty působí spíš legračně. Pánové z Rokycan
jsou jiní, zákeřnější, propracovanější, temnější. Já jim
zkrátka a jednoduše jejich tvorbu zobu z ruky. Vstoupení opět
(ano již poněkolikáté a znovu o něco lépe, krutěji, mocněji)
působilo jako seknutí kosou od samotné smrti. Tahle stará dáma
mě spolu s hudbou MALLEPHYR způsobila pořádně mokvající
ránu někde kolem ohryzku. Přiznám se, že jsem měl opravdu
chvílemi potíže vůbec polykat. Co na tom, že polské koření, i
norské ozvěny jsou cítit na sto honů. Nevadí mi to. Podání je
rozhodně jiné, originální a pohlcující. Kapela má připravenou
novou desku. Je na co se těšit. Pokud nějaká podobná smečka u
nás v Čechách chyběla, tak tady ji máte. A to přímo
v plné síle, tmě a hnilobě. Přede mnou stála ve čtvrtek
úplná, hotová skupina, která strčila do kapsy kdejaké rádoby
profi slavné jméno. Nemá cenu nic dodávat, za tyhle pány mluví
jejich hudba. Běžte a šiřte jejich slávu dál! Skvělé to bylo.
Amen!
Mallephyr
Pokaždé,
když napíšu něco o KEEP
ON ROTTING,
nezapomenu zmínit slovo – HRAVÍ. Pořád si za tímto termínem
stojím. V pátek to byla velmi sofistikovaná a
inteligentní smršť. Kapela jako by byla zase o nějaký řád
sehranější. Minule jsem viděl „novou“ vokalistku Dahlien
v momentě, kdy byla v ansámblu ještě poměrně krátce
a už tenkrát to bylo skvělé. Tentokrát to bylo ale ještě lepší
(i když bez nemocného basáka). Pánové a dáma byli ještě víc
semknutí, krutější a já si připadal jako na nějakých death
metalových progresivních bakchanáliích. Krkolomné riffy, různé
vyhrávky, nepřehlédnutelná porce talentu. Takto na mě v pátek
Giboni působili. Já vlastně jenom stál, nechal se unášet a
spolu s KEEP ON ROTTING „odvyprávěl“ celý set. Blahořečil
jsem své rozhodnutí zvednout své staré tělo z domova a jal jsem
se jemně křepčit do těchto bohulibých rytmů. Útočila na mě
kombinace a dokonalá symbióza techniky, tlaku a zdánlivého
chaosu. Ono se to nezdá, ale tahle skupina je svým způsobem
neskutečně tvrdá a neuchopitelná. Fascinuje mě ta lehkost (a
ano, opět hravost!), s jakou muzikanti přistupují ke své
tvorbě i prezentaci. O vystoupení by se daly napsat další a další
odstavce, ale nebudu tak činit, běžte se na ně někdy podívat,
litovat rozhodně nebudete. Himellhergotkrucajzelementdonevetr, to
byl zase masakr! Hallellujah! Bomba to byla!
Keep on Rotting
Zvuk
byl vzhledem k prostorám klubu – obýváku dostačující a i když
občas bylo něco hodně přeřvané, za moji maličkost jinak
spokojenost. Pivo Plzeň 12 pitelné, návštěvnost dobrá (klub
působil zaplněně) a tak se dá hovořit o vydařeném koncertě.
Když
dohrála poslední kapela, je mi najednou nějak těžko kolem srdce.
Asi jsem to tentokrát opravdu trošku přepískl. Volím tedy raději
jen rozloučení a mizím domů. Přijde mi, že celá akce proběhla
šíleně rychle a že si to budu muset ještě nějakou dobu všechno
rovnat v hlavě. K tomu ten čtvrtek a když si myšlenky
sumíruju a přemílám s kolegou cestou domů, najednou zjišťuju,
že spím v posteli jako kus neotesaného dřeva.
Mr. Asphyx
A
pak je ráno a já místo toho, abych si dal klidový režim, tak už
si zase hustím do hlavy nějakou muziku a píšu pár těchto řádků.
Copak o to, večer se povedl po všech stránkách, jen si říkám,
že pro mě je asi největší odměnou to, že jsem to vůbec
přežil. Každopádně, díky moc za perfektní akci, užil jsem si
ji. Příjemný večírek. Howgh!
Sedím si takhle v práci, debatuji o nějakém problému s kolegou, když tu náhle nad mojí hlavou začne třepotat křídly můra. Zvláštní, je jinak krásný, slunečný den. "Je to znamení, měl bys taky kouknout občas na nějaký black metal": pronese spolupracovník a já mu musím dát za pravdu. Doma pak usedám k počítači a hledám v emailech, cože mi to vlastně přišlo za černotu na recenze. Proklikám se několika poměrně nudnými alby, než narazím na něco opravdu tmavého, temného a zlého. Jsou jimi polští MGLA. Kapela žije ve stínu už od roku 2000. Projíždím celou jejich diskografii a ihned se jedná o takové to vzájemné prokletí. Pánové totiž hrají černý kov velmi zvláštním způsobem. Jejich tvorba jakoby opravdu byla zahalena nepropustnou a hustou tmou. Od prvního okamžiku se mi hrozně líbí taková ta beznadějná nálada, která je patrná vlastně po celou dobu poslechu. Žádné světlo, ani chvilkové nadechnutí, jen absolutní nihilismus a temnota. Nejsem v černokněžnické hudbě zase tolik kovaný, ale tady jsem doslova uhranutý. Všechno je nesmírně masivní, naléhavé, drtivé a přesto "inteligentní". Přijdu si jako zavřený v nějaké kobce, o hladu, žíznivý, jen s malým výhledem ve stropu. Jsem při poslechu přesně v tom stavu, kdy se nemůžu od CD vůbec odpoutat. Skvělý je vokál, lehce evokující Mr. Gaahla (GOD SEED, ex-GORGOROTH). Zajímavé je, že pokud si porovnám různé desky z různé doby vydání (vyšly zatím tři dlouhohrající a tři EP, dvě kompilace a jeden split), těžko bych se rozhodoval, kterou bych vyzvedl nejvíce. Každá má něco do sebe a obsahuje určitou porci nihilismu. Novinka polských MGLA je hodně zlým poselstvím ze záhrobí. Marně jsem na novince hledal nějaké slabé místo. Našel jsem jen totální nihilismus, velmi dobré nápady a absolutní atmosféru zla. Pokud byste si rádi nechali vyměnit krev, držte se od MGLA raději dál. Jinak vám zhnisají vnitřnosti, spálí se vám mozek a do smrti už nikdy nespatříte světlo. Brány pekelné jsou otevřeny dokořán a novou desku jsem dosadil na pomyslný trůn letošních black metalových alb. Zlo nelze zničit, lze ho ale zhudebnit. MGLA jsou toho jasným důkazem. Vynikající deska, doslova narvaná tmou!
Asphyx says:
A new album ofPolishMGLA is very evil messagefrom the beyond.I vainly looked forsomeweak spot.I foundtotalnihilism only, verygood ideasandan atmosphereof absoluteevil.Ifyou would like to change yourblood, keep awayfromMGLA. Otherwise your insides start tofester, your brain will burnand younever seethe light.The gates of hellare wide opened andthe new record I appointed toan imaginarythrone ofthis year'sblack metal albums. Evilcan't be destroyed, but it can beset to music. MGLAis clear proof. Excellentalbum, reallypacked withdarkness!
