Švédští progresivní death metalisté TERMINAL FUNCTION hrají přesně ten druh hudby, která mě dokáže na první poslech odradit. Nejsem z těch, kdo by se v přílišné progresivitě nějak vyžíval, ale musím uznat, že album je opravdu velmi pestré. U posluchačů (i u mě) to bude hodně o tom, zda přistoupíte na hru, kterou s námi pánové rozehrávají. Musíte se naladit na vlnu kupříkladu takových MESHUGGAH, FEAR FACTORY (bez elektroniky), THE PROJECT HATE MCMXCIX a podobných kapel. Já vím, pro mnohé to nebude vůbec lehké, tady tradiční skladbu jako takovou nenajdete. Rozhodně bych nedoporučoval poslech ani ve chvílích, kdy si chcete odpočinout. Mohla by se vám také spustit epilepsie. Já vlastně ani pořádně nevím, co si mám o novince TERMINAL FUNCTION myslet. Některé motivy jsou opravdu zajímavé, ale jako celek mi přijde album takové hodně roztříštěné. Potíž je trošku v tom, že o letošním záseku můžete napsat vlastně cokoliv. A vždycky budete mít pravdu. Hudba je zde totiž natolik neuchopitelná a pestrá, že si každý najde to své. A nebo nic. Osobně se mi nejvíc líbí, když kapela zvolní a nechá vyniknout až "sedmdesátkové " refrény. Ty se sice hodí k rubačkám a zasekávačkám jako pěst na oko, ale co na tom, tentokrát je dovoleno vše. Možná mi trošku chybí takový ten rockový drive, ale to bych chtěl asi opravdu moc. Zajímavá je jedna věc, album mi rozhodně není proti srsti a ani mě nenudí. Zpěvák sice mentoruje pořád stejně, kytary se zdají být také poněkud nevýrazné a o bicí artilerii raději nemluvím. Zase na druhou stranu, tohle není hudba pro masy a na stadiony, ale pro pár kavárenských intelektuálů, kteří se sjedou čajem a pak budou dlouho do noci řešit nesmrtelnost Krista. Budiž jim přáno, já si dám raději pivo a pořádný kus krvavého masa. Přesto všechno jsem si na "Clockwork Sky" to své našel. Sice jsem si připadal jako při nějaké pořádně odlidštěné sci-fi hře, ale užil jsem si. Mimozemšťané to tady stejně mají už dávno pod palcem, tak proč se nepřipravit i na jejich muziku:)). TERMINAL FUNCTION letos vydali opravdu hodně pestré album. Není vůbec lehké ho uchopit a vstřebat. Doporučuji velkou trpělivost a spoustu poslechů. Potom jsou dvě možnosti. Buď CD odložíte a už se k němu nikdy nevrátíte a nebo budete postupně objevovat nové a nové motivy. Osobně jsem zatím na začátku dlouhé společné cesty. Některé songy se mi líbí, jiné méně a pár vůbec. Hudba je opravdu hodně náročná a komplikovaná. Pokud máte rádi MESHUGGAH a jeho klony, budete určitě spokojeni. Přeji příjemný poslech.
Asphyx says:
TERMINALFUNCTION publishedreallycolourfulalbum this year.Itisn't easyto acceptandabsorb it. I recommendgreat patienceanda lot oflistenings.Thenthere are two possibilities. you can let theCD beand neverreturn, or you willdiscover step by step newandnew themes. I'mstillat thebeginning of our long trip. Some songsI like, others lessand some I don't.The music isreally exactingand complicated.If you likeMESHUGGAHand their clones, you will definitelybe satisfied. Have a nicelistening.
Lepra
je infekční onemocnění, způsobované baktérií Mycobacterium
leprae, která má sklon napadat periferní nervy a jiné chladnější
části těla – kůži a sliznice. Tradiční český název
“malomocenství“ odkazuje zřejmě na poškození hmatu, které
choroba způsobuje.
Choroba,
stejně jako nová deska švédských CORROSIVE
CARCASS,
probíhá bez příznaků a není nijak zvlášť nakažlivá. Za
určitých okolností ale může dojít k jejímu rozvinutí a
destruktivní formě. Druhé dlouhohrající album v řadě je
totiž určeno přesně do přihrádky poctivých starých death
metalistů. Pokud jste tedy rádi v mládí trávili dlouhé
chvíle ve společnosti třeba takových DISMEMBER, GRAVE, ENTRAILS,
NIHILIST, ENTOMBED a sem tam jste si narvali do sluchovodů i
americké nestory AUTOPSY, myslím, že vám bude vyhovovat i nová
deska „Forsaken
Lands“.
Album tak můžete samozřejmě rovnou odsoudit jako obyčejné
retro. Jenže, jak už to tak bývá na mém skromném blogu zvykem,
je zde to pověstné jenže. Švédi totiž umí napsat velmi dobře
poslouchatelnou a chytlavou skladbu. Mým pokojem se tak nejčastěji
rozléhá absolutní spokojenost. Tradiční, studené melodie jsou
doplňovány záhrobními motivy jak v textech, tak v celkovém
vyznění.
Jestliže
pak bylo předchozí album „Composition of Flesh“ (2012) velmi
kladně přijato v těch nejvybranějších death metalových
kruzích, tak novinka je jeho velmi hrdým pokračovatelem. Určitě
znáte takový ten pocit, když si sednete, nasadíte sluchátka na
hlavu (to aby vás nerušil okolní hluk) a plně se oddáte
poslechu. Člověk je na nové desky velmi zvědavý, má nějaká
očekávání a naděje. Potom se ujistí (dnes často na internetu),
jestli se jeho vidění a slyšení shoduje s ostatními. Mnohdy
tomu tak není a je označen za hlušce. Nevím, jak bude na všechny
prokleté působit letošní deska, ale za sebe si troufám tvrdit,
že by mohla být přínosem každému, kdo si rád alespoň občas
ulehne do rakve. Album se totiž zdá být velmi přístupné,
opředené sice studenými, ale přívětivými melodiemi. Proti
provedení (opět krásný obal od Juanja Casrellana), zvuku (Jimmy
Hedlund) nemám žádných námitek. Možná bych sám volil ještě
větší „chlív“, ale já do toho nemám co kapelám mluvit.
Trávili
jsme v tom neutěšeném švédském smrtícím chřestění
spolu s kapelou dlouhé a krásně morbidní chvíle. Napadá mě
stovka nihilistických slov, rád bych se na nějaký čas stal
záhrobním básníkem, ale nebudu tak činit. Tahle deska totiž
mluví zcela jasnou a drtivou řečí. Odložte tedy zbytky své
kůže, nechte odpadat kousky masa a plně se soustřeďte na
vyprávění o věcech, které sice jednou pravděpodobně všichni
potkáme, ale o kterých se bojíme na veřejnosti mluvit. Ano, je
nutné naplno říct, že jednou shnijeme osamoceni v mělkých
hrobech, rozsypáni na loukách a zapomenuti ve věčnosti. Někteří
budou mít větší štěstí a neobrátí se v prach hned, ale
všichni se nakonec setkáme před posledním soudem. Nevím, jak mě
budou páni soudci hodnotit a ani nevím, jestli vůbec projdu prvním
kolem hříšníků, ale jsem si jistý, že novou desku CORROSIVE
CARCASS
si budu s klidem přehrávat ještě v čekárně do samého
pekla. Má totiž jednu neskutečnou vlastnost. Uklidňuje mě a
naplňuje chladem.
Máte
rádi hřbitovy? Milujete záhrobí? Tak potom budete mít rádi i
novou desku CORROSIVE
CARCASS.
Naleznete na ní totiž ty nejchladnější melodie, ostré a kruté
riffy i neskutečný zápach otevřených hrobů. Líbí se mi, jak
si kapela hraje s náladami a předává nám tu nejhustší
atmosféru. Byl jsem uhranut minulým albem, jsem ztracený i letos.
Tihle Švédi mají pravděpodobně nějaký tajný recept na
chytlavé a dobré nápady. Skladby v sobě mají velkou sílu a
jsou dobře zapamatovatelné. Celkové provedení, včetně zvuku i
obalu je opravdu exkluzivní. Rád jsem s touhle deskou trávil
dlouhé chvíle. Obsahuje jen ty nejvybranější kousky syrového
masa. Starý, poctivý švédský old school death metal, který
působí jako říznutí studeným nožem. Vynikající záhrobní
záležitost! Doporučuji.
Asphyx
says: Do you likecemeteries? Do you lovethe other world? Thenyou'll lovethe new albumCORROSIVECARCASS. You'll findtherethe coldestmelodies, sharp andbrutalriffsandincrediblebreathof openedgraves.I enjoyhowthe bandplayswithmoodsand give usthedensestatmosphere.I wasbewitched bythe previousalbum, I'mlostthis year too. TheseSwedesprobably havea secretrecipe forcatchy andgood ideas. Tracks havegreat powerand theyareeasy to remember. Overall design,including sound and cover,isreally exclusive. Ilikethis album, Ispent longmoments with this recording.It includesthe most selected piecesof raw meat. Old, honestSwedishold schooldeath metalthat is likea cut of coldknife. Excellent stuff from the other world!I recommend.
Seznam
skladeb:
01.
Blood Ritual 02. The Ghoul 03. Prosecuted at Birth 04.
...and So She Dies (In Sacrifice) 05. Of The Flesh 06. The
Seven Princes 07. Residual 08. Memories 09. The Prophet 10.
Forsaken Lands
„Jsou
to stejně zmrdi“: řval mi do ucha Prcalík. Seděli jsme zrovna
v Semčicích, kousek od Boleslavi na jedné místní zábavě. Na pódiu se právě
dokroutila jedna šílená jakože disko - Depeche Mode - Abba – country kapela,
která nám lezla krkem. Místní kvočny se sesypaly kolem muzikantů a tiskly se
k jejich elastickým kalhotám.
Normálně bychom sem nelezli, ale pozvala nás Prcalíkova potenciální
holka. Že prý taky ráda muziku a že miluje Metallicu. Tak jsme jeli. Kytka se
zvedl, šel pro pivo a vracel se s tím, že mu cestou asi deset kluků řeklo,
že mu rozbijou hubu. Nikdo nevěděl proč. Protože jsem trávil dětství na chalupě
v Jizerkách na vsi, začal jsem všem vysvětlovat, že ty kluci se cítí
ohrožení, a že jim to přijde normální automaticky zbouchat kohokoliv, koho
neznají. Taky asi zafungoval strach z neznámého, protože nebudeme si nic
nalhávat, ale byli jsme velcí fešáci.
Já vypadal ještě docela
dobře. Měl jsem jen černé triko, džíny a vestu, ale Prcalík procházel obdobím
punku a vypadal hodně strašidelně. Tedy aspoň na tehdejší dobu. Kytka se zase
začal zaobírat blackem a z jeho obráceného kříže měly místní stařenky
strach už při příjezdu na náves. Dokonce se jedna pokřižovala. Možná to ale
nebylo vizáží mého kamaráda, spíš bych si tipnul, že ji vyděsila jeho hláška
před kostelem: „Bububububu, si tě odnesu
do pekla“. Všechno to vlastně způsobil Prcalíkův neskutečný sexuální
apetit. Zlanařil nás, přesvědčil jak podomní prodejce víry. On tu holku prostě
chtěl a my mu měli dělat křoví. Dal jsem si další pivo a pak se šel zeptat
takového hodně vyplašeného DJ, jestli by nechtěl přestat pouštět ty sračky od
Michala Davida a pustil tam něco normálního. Odmítl, poslal mě do prdele a
všichni začali asi po sté pít colu. Myslel
jsem, že mi jebne.
Vyrazil jsem radši ven a tam
omylem vyslechl rozmluvu šesti kluků, jak se na nás chystají. Nějak jsem
nepochopil proč, ale docela mě to vyděsilo. Jich bylo mraky, my jen tři. Šel
jsem to říct svým kamarádům. Copak Kytka, ten se zvedl a kdybych ho nechytil za
rameno, tak by utekl do polí a lesů, ale Prcalík se naštval. Nakráčel
doprostřed sálu, hodil kelímek po DJ a zařval, že jsou všichni neskutečný kurvy. A pak si stoupl za mě.
Ta mela, která se strhla, připomínala obrázky hospodských rvaček od Josefa
Lady. Nemít průpravu v sebeobraně a prozřetelně sundané brýle, asi bych
tam tenkrát zemřel. Matně si pamatuji, že mě šíleně šokovalo, jak jsem byl
během několika sekund ve vzduchu a v zápětí mi někdo dupal na hlavu.
Vylétli jsme z restauračního zařízení jako mláďata z hnízda. Dopadnutí
na asfalt bylo hodně tvrdé. Koutkem oka jsem zahlédl Prcalíka, jak se zvedá
jako drzej voříšek a jde zpět. Z posledních sil jsem se postavil na nohy, klekl
svému kamarádovi na prsa, pokoušel se ho krotit a poléval ho kapkami krve,
která mi crčela z nosu.
Posedávali jsme kousek vedle
u obchodu na schodech, čekali, až přijede autobus. Jenže pan řidič nás takhle
zasviněné nechtěl vzít a tak jsme museli pěšky přes kopec asi 12 km domů. Když
jsme se doplazili za neustálého nadávání zpět do garáže a uviděli to překrásné
světýlko uprostřed tmy, mysleli jsme si, že jsme zachráněni. Omyl! To jenom
nějaký pomatený zloděj vykrádal naše zásoby piva. Prcalík zařval jako raněná
šelma a to co jsem spatřil, jsem už pak nikdy v životě neviděl. Kolem mě
se mihnul kulový blesk, skočil na asi o osm hlav většího lupiče a doslova ho
domlátil na zem. Vzal ho za vlasy, vytáhl ho na světlo a klekl mu na krk. „Hajzle!“: zasyčel na něj a pak ho
popadl záchvat smíchu. Pro pivko si do své garáže zaskočil sám pan majitel.
Tento moudrý muž vše přešel
s úsměvem a nadhledem, nabídl nám pivo a za zvuků (konečně!) pořádné hudby jsme
se protloukli až do rána. Pamatuji si, že jsem šel tenkrát rovnou z garáže
na brigádu. Nevyspalý, dobitý a hlavně přesvědčený, že mě už nikdo nikdy na
žádnou zábavu nedostane. Svůj slib jsem víceméně dodržel a od vesnic jsme se
s klukama drželi raději dál. Tedy, výjimka mohla nastat pouze
v případě, že přijela opravdu nějaká zajímavá kapela. Ale to jsme jezdili
ve větším množství. A jaké že z toho pro mě plynulo ponaučení, můj milý
čtenáři? Moje zhnusení z diskoték a obzvlášť z Michala Davida se navěky
prohloubilo natolik, že když dodnes slyším nějaký jeho disko hit, vstávají mi
vlasy hrůzou na hlavě.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Nekróza je intravitální odúmrť tkáně. Takhle jednoduše zní
definice. Jenže my jsme death metalisté a moc dobře víme, že podobné
záležitosti nelze odbýt jednou větou. Vždyť hniloba, syrovost a opuštěné hřbitovy
jsou podstatou našeho stylu. Osobně to mám nastavené tak, že si kapely
rozděluji do různých imaginárních škatulek a přihrádek. GATEWAY jsem ihned nalepil štítek s nápisem old school doom
death metal záhrobního stylu. Pomalé rytmy, opakování motivů, chlad a hlas
připomínající probouzející hydru. To jsou přesně atributy, které patří do toho
nejtemnějšího undergroundu. Doomové pobublávání dodává nahrávce až magickou
auru a zvuk je dunivý, jako bubny oslavující příchod samotného Satana. Nic zase
tak objevného, ale pro mě hodně nakažlivé a magnetické. Prosévám mezi prsty
vzpomínky na devadesátá léta, na špinavý sound, na focení kapel
v čerstvých hrobech, na černobílé fotografie, na oběšence, vlající ve
větru.
Pokud
bychom chtěli definovat přesně styl, kterým se GATEWAY zaobírají, museli bychom
opravdu nějakých třicet let zpět na časové ose. Ano, staré dobré osmdesáté
roky, plynoucí pomalu a jistě až do roku 1990. Pak možná ještě kousek dál, ale
jen do doby, kdy se začaly v hudbě objevovat komplikované počítače. „Gateway“ je deskou ze starých časů,
kdy jste museli pro setkání s kamarádem napsat týden dopředu dopis.
Pochází z období dlouhých vlasů, zastřené kazetové nedokonalosti,
z absolutního podzemí. Rád podobné smečky „objevuji“ a dávám jim svými
slovy alespoň nějakou naději na to, že si jich pár fanoušků všimne. GATEWAY mohu s klidem doporučit
všem trpělivým a „staroškolským“ fanatikům, všem „vinylářům“, kteří rádi
obracejí neustále dokola strany gramodesek (doufejme, že i recenzované dílo na
tomto nosiči brzy vyjde) a hudba je pro ně ještě posvátný obřad a ne jen
chvilkové nadšení u stažených souborů.
Zapalte
onen svět, vyčistěte kotle od oleje, co zbyl po hříšnících. Natáhněte se na
skřipce, oživte staré dobré způsoby mučení a zahalte katovu hlavu do rudé kápě.
Tahle hniloba, muzika i obal, museli začít hnít už někdy ve středověku.
Praktiky, styl a surovost by tomu odpovídali. Ploužíme se nekonečnými chodbami
žalářů. Jsou zde uhranutí, prokletí, obvinění z čarodějnictví. Církev
svatá, v čele se sadistickými knězi, provádí nekončící výslechy. Je cítit
pach spálené kůže. Včera dodal místní kovář čerstvé železo. Nejhorší jsou ty
skřeky trpících, dávno mrtvé oči a nenávist, která se vznáší všude kolem, jako
kadidlo při ranní modlitbě. Na lafetě odvážejí ty, co dnešní noc nepřežili.
Zohavená těla ve jménu Ježíše Krista. Přesto se všichni těší na brzkou hranici.
Budou se upalovat ženy, obviněné z kacířství. Už je vedou, ryčí, smějí se,
pláčou a odříkávají úplně stejné texty, jako kapela GATEWAY. Není návratu.
GATEWAY jsou dávnými posly ze starých časů.
Hrají převážně pomalu, naléhavě, s magickou silou. Vítejte na okultním obřadu.
Namalujte pentagram, obětujte kozla a sepněte ruce k obrácené modlitbě.
Hudba je na první desce těchto Belgičanů velmi chladná, odtažitá, temná a
ponurá. Po celou dobu poslechu jsem ani na chvilku nevyšel ze stínu. Kdo jste
bez viny, hoďte kamenem! Budete prokleti, naporcováni a rozemleti
v nekonečný prach. Doom metal, prokládaný smrtícím kovem působí jako ostré
hroty mučicích nástrojů. Proniká do těla lehce, jen s malým odporem. Tolik
špíny, hniloby, tmy a nenávisti, jsem už hodně dlouho neslyšel. Fanoušci
starých časů by měli zbystřit svoji pozornost, hraje se zde totiž pro všechny
příznivce old school doom death metalu. Album, které zabíjí jako jed.
S jistotou a krutostí. Vstup do země stínů se opravdu vydařil.
Asphyx says:
The GATEAWAY are the past embassadors from the old
days. They play more slowly and urgently with a magical power. Welcome to an
occult ritual. Draw the pentagram, sacrifice a goat and clasp your hands
together to the reverse prayer. Music on the first album by these Belgian guys is
very cold, abstract, dark and sad. During the time I listen I´m in the shadow
and I don´t go out of it. Let the one who is without sin cast the first stone.
You will be cursed, carved and smashed in an infinite ash. Doom metal which is
mixed with dead metal which seems like sharp peaks of torturing instruments. It
sinks into your body easily with just a little grudge. So much dirt, blight,
darkness and hate…so much that I haven´t heard it for a while. Fans of the old
days should pay attention because this is the music for fans of the old school
doom death metal. The album kills like a poison – with confidence and cruelty.
The entry to the world of shadows is a very good job!
Waterboarding je technika používaná
k vynucení přiznání nebo informací. Při waterboardingu je osoba přivázána
ke stolu nebo k dřevěné desce. Tazatel má pomocníka, jehož úkolem je lít
vodu přes ručník či celofán na nos a ústa oběti, což ztěžuje dýchání a navozuje
topení se (utopení však není záměr vykonavatelů).
Šílená
definice, co říkáte? Při poslechu MANIPULATION
se cítím hodně podobně. Topil jsem se jen jednou v životě, ještě jako malý
kluk, kdy jsem neodhadl hloubku vody v jednom rybníku. Pamatuji se, že
jsem pomalu ztrácel vědomí a nebýt jednoho hodného dědy, asi bych poslouchal
dneska muziku z nějakého pekelného kotle. Poláci hrají přesně ten druh
hudby, u které je důležitá hlavně energie. Jejich death metal je zběsilý, hodně
propracovaný a nebojí se ani groove pasáží. Občas zavzpomínáme na kolegy
DECAPITATED, chvílemi dokonce na brazilskou SEPULTURU. Tradiční, klasický
smrtící kov je zde kombinovaný s modernějším pojetím metalu. Není to sice
úplně moje parketa, ale rozhodně musím ocenit, že novinka má potřebné grády. Je
sice nutné si odmyslet původní vzory kapely, ale tak to dnes funguje skoro
všude.
Topím
se spolu s kapelou v pořádně krvavé bažině. Texty o antikřesťanství i
vědeckém hanobení mysli mi dělají více než dobře. Album hezky odsýpá. Kapela by si klidně mohla
odpustit takové ty zasekávané pasáže, ale zase na druhou stranu, tohle je
přesně to, co mladší ročníky posluchačů ocení. Mám občas problém i s délkou
songů, některé by rozhodně zasloužily o kousek zkrátit. Myslím, že třetí řadové
album se povedlo. Nebude sice patřit k těm, které bych vynášel do samého
pekla a asi se k němu nebudu příliš často vracet, ale s klidem ho
doporučím ostatním. Vždyť… každý máme uši nastavené trošku jinak. Já raději
špínu, hnilobu a old school. Toho se tady nedočkám, ale nebudu MANIPULATION kvůli tomu rozhodně ihned
zatracovat. Naopak, otevřu svoji hlavu „novým“ myšlenkám a nechám se unášet
kolébavými rytmy „Ecstasy“.
Zvukově
je vše ošetřeno na výbornou, i když já to samozřejmě raději trošku víc postaru.
Celkově se určitě jedná o kousek povedené polské práce, s přihlédnutím k
inspiracím v zámoří. CD má opravdu hodně povedený booklet. Je na něm
vidět, že si s ním páni muzikanti i label dali hodně práce. Oceňuji to a
jsem tomu rozhodně rád. V dnešní době velmi příjemná záležitost. Co na
tom, že hudba není pro mě z nejzajímavějších? Ono je to se mnou a touhle
kapelou těžké. Přirovnal bych to k nějakému hodně hádavému manželství.
Taky neustále hledám další a další drobnosti ke kritice, ale v závěru si
nakonec svoji partnerku i muziku užívám. Nakonec stejně odcházím od
reproduktorů se slovy: „Dobrá práce!“.
MANIPULATION letos vydali
moderněji pojatý death metal. Kombinují v něm tradiční, klasické prvky
polské školy a přidávají jen ty nejvybranější americké ingredience. Album hezky
řeže, odsýpá a nepostrádá tolik potřebnou energii. Propracované, pestré motivy
jsou doplňovány ostrými kytarovými výjezdy. Občas se sice vkrádá nepatřičná
monotónnost a stereotyp, ale stává se to „zaplať Satan“ jen občas. „Ecstasy“ je nahrávkou, která proniká
do krve pomalu. Chce čas, klid a volume pořádně doprava. Teprve potom vyniknou
jednotlivé nuance. Pokud máte rádi ostrý smrtící kov, který je doslova protkán
groovy pasážemi, myslím, že budete spokojeni. Já si dávám raději trošku odstup,
ale musím uznat, že nahrávka má něco do sebe. Death metalové album, které se mi
líbí, i když k němu mám výhrady.
Asphyx says:
MANIPULATION published a little bit more modern
version of death metal this year. They combine traditional and classic forms of
Polish school and they add just the best American ingredients. This album cuts
very nicely and it´s not lack of the needed energy. Elaborate, colorful motives
are mixed with sharp guitar passages. Sometimes there is an inappropriate
monotony and stereotype, however this happens only a few time, “thank Satan”! “Ecstasy”
is a record which will go in your blood very slowly. This album needs it´s
time, calm and volume to the right. After that you can hear the individual
nuances. If you like a sharp death metal which is full of groove passages I
think you would like this. I like to go not so deep in this music, however I
have to say that this album has something about itself. Death metal album,
which I really like although I have some critical comments.
Seznam skladeb:
01. Insomnia
02. Sic Itur ad Astra
03. Lifetime
04. Bad Boy
05. The Paradigm of Existence
06. Sunset over Vatican
07. Temples of Vanity
08. Burn Motherfuckers!
09. Dźwięk upadku
10. Ecstasy
