Minirecenze/minireview - BONEHUNTER - Evil Triumphs Again (2015)

BONEHUNTER - Evil Triumphs Again

CD 2015, Hells Headbangers Records

Když jsem tyhle thrash punkové šílence z Finska viděl u nás v Plzni, na větvi jsem z jejich vystoupení rozhodně nebyl. Vadila mi určitá monotónnost a postrádal jsem takový ten těžko definovatelný tlak, který mám u živých koncertů tolik rád. Z desek jsou pánové jiní, zdají se mi přeci jen o něco lepší. BONEHUNTER hrají přesně ten "fuck off" thrash punk, který si dávám do hlavy ve chvílích, kdy si potřebuji pořádně vyčistit hlavu. Je velmi příjemné si jen tak sednout a relaxovat, když kolem vás lítají imaginární postavy při mosh-pitu. BONEHUNTER nejsou rozhodně žádná první liga, spíš bych je zařadil na přední místo do ligy druhé, ale co se týká undergroundu, tak si své jméno budují vcelku poctivě. Na novince najdeme vlastně přesně to, co jsme všichni čekali. Jeden zásek střídá druhý, vyhrávky jsou jen chvilkovými úlety a hlavní slovo dostává kopanec přímo do obličeje.

Stylově lze BONEHUNTER s klidem zařadit po bok TOXIC HOLOCAUST, SABBAT, SACRILEGE, BLACKRAT, ale i třeba lehkým blackem načichlé AURA NOIR, GEHENNAH, BARBATOS.  Zkrátka a jednoduše, podobných kapel je dnes obrovské množství a bývá už trošku problém je od sebe odlišit. BONEHUNTER měli a mají tu výhodu, že naskočili na vlnu retro thrashe v roce 2011, kdy byl po podobných zvěrstvech velký hlad. Problém bych viděl v jedné, zato pro mě velmi zásadní věci. Je to již výše naznačená vzájemná podobnost veškerých skladeb. Pro pařbů dobré, ale po poslechu si nějak nevybavím žádný song, který bych si pamatoval řekněme i třeba za rok. Chápu plně stylovou příslušnost, nekompromisní přístup i rychlost (vždyť v první a jediné pravé thrashové vlně jsem se v osmdesátých letech metalově narodil), ale chybí mi něco navíc, co od kapel z první ligy očekávám a je pro mě nutností. 

BONEHUNTER na své nové desce pokračují tam, kde minule přestali. V undergroundovém thrash punku, který vás rozseká na malé kousky. Horší už je to s nápady a pestrostí skladeb. Po nějaké době se do poslechu vkrádá monotónnost a celé album se slévá v jeden celek. Nápadů je zde dost, ale jsou si navzájem hrozně moc podobné. Na první thrashovou ligu to ještě není, ale na přední místo v druhé lize ano. Thrash punková deska, která mě vzala tak na 70%.

Asphyx says:

BONEHUNTER continue on their new album there, where they ended last time. It's underground thrash punk that will cut you into small pieces. The ideas and the variety of songs are worse. After some while the listening becomes monotonous and the album coalesces into one whole. There are lots of ideas, but they're so much similar. It isn't the first thrash league, but it's a prominent place in the second division. Thrash punk plate I accept for 70%.

http://bonehuntermetal.bandcamp.com/

https://www.facebook.com/bonehuntermetal

http://www.hellsheadbangers.com/

Minirecenze/minireview - THE FIFTH ALLIANCE - Death Poems (2015)

THE FIFTH ALLIANCE - Death Poems
CD 2015, ConSouling Sounds

Sludgeoví poutníci THE FIFTH ALLIANCE hrají na svém druhém dlouhohrajícím albu přesně tu kombinaci hard coru, sludge, post metalu, která je dnes poměrně žádaným artiklem. Velmi dlouhé, mnohdy absolutně deptající skladby, vokalistka se zajímavým (i když někdy až "nepříjemným") hlasem a nálada totálního nihilismu. Máme tu před sebou kapelu, která se s tím moc nemazlí, je svá a nebojí se lehkých experimentů. Nejsem sice v podobné hudbě nijak kovaný a vyhledávám ji opravdu jen nárazově, ale musím ocenit nasazení a přístup. Trošku horší už je to s nápady, ale pokud se rádi necháváte muzikou spíše unášet, než abyste sledovali počty kmitů po hmatníku, myslím, že by vás tihle Holanďané mohli oslovit. 

Pro poslech je opravdu nutné mít náladu a doporučoval bych se hned od začátku oprostit od zavedených postupů. THE FIFTH ALLIANCE nejsou sice nijak originální, podobných smeček dnes napočítáte deset v jedné kavárně, ale také jsou pro mě něčím zajímaví. Vlastně by se také dalo říct, že prošli důmyslným sítem, které mám vytvořeno, abych oddělil plevy od zrn. Společná setkání jsou velmi smutná, deptající, naléhavá, hozená až někam do doom metalu. Zvláštní je, že celá tahle absolutně netypická kapela, byla pro mě takovým velmi naplňujícím odpočinkem. Možná jen ten vokál, tak je někdy opravdu hodně řezající a ošklivý, ale ono to tak asi má být.

Máte rádi kombinaci sludge, doomu, hard core, post metalu? Tak potom by pro vás měli být holandští THE FIFTH ALLIANCE jasnou volbou. Jejich novinka je totiž nádhernou ukázkou toho, jak se i s minimálními výrazovými prostředky dají dělat velké věci. Nálada alba je velmi temná, zákeřná, svým způsobem neskutečně smutná. Musíte si sice zvyknout na zpracování vokálů, ale právě ony jsou tím, co odlišuje tuhle skupinu od spousty dalších. Dlouhé, pečlivě vystavěné a absolutně deptající songy, odvrácená tvář lidské mysli. Upozorňuji, že tato hudba může způsobovat deprese! Zajímavé album se zvláštní atmosférou.

Asphyx says:

Do you like a combination of sludge, doom hard core and post metal? Ok, so you should listen to these Dutch guys THE FIFTH ALLIANCE. Their new album is an amazing example of how you can do great things with a minimal wordage. This album´s mood is very dark, cruel and in a way very sad. You have to get use to their work with vocals, however these vocals are the main reason why this band is so unique. Long, accurately worked out and absolutely depressing songs, a reverse face of human mind. Warning! This album might cause you depressions. An interesting album with a very strange mood. 

https://www.facebook.com/thefifthalliance
http://thefifthalliance.bandcamp.com/album/death-poems
http://www.consouling.be/

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh dvacátý druhý – Lemmy je bůh

Příběh dvacátý druhý – Lemmy je bůh

Psáno také jako úryvky do reportu při plzeňském koncertě Motorhead.

"Lidé evidentně nesnáší pravdu, ale já ji miluju. Miluju jí, protože tolik lidí vytáčí. Když totiž posté vyvrátíte jejich blbé argumenty, tak možná jednou, jeden z nich řekne: Oh! Počkat – to je špatně. Žiju pro tenhle okamžik. A občas se i zadaří, to vás ujišťuji." (Lemmy)

Léta Páně 1990

Vylezl jsem ven se psem. Pobíhá okolo mě a najednou proti mně po ulici peláší jeden z nejlepších metalových spolubojovníků Mára. Je mu 13 a už je znát, že jednou bude mít velkou pleš. Usmívá se. Drží v ruce nějakou kazetu. „Ty vole, Jakube, z tohohle se posereš, je to stará kapela, ale super!“: prohlásí místo pozdravu a podává mi jednu BASFku na které září ručně namalovaný obal MOTÖRHEAD. A já byl po několika hodinách, když jsem poprvé vložil ty muchlající se pásky do přehrávače, poprvé proklet. Lemmy v plné síle na mě řval „Ace of Spades“. Neurvalé, šílené, do té doby nepředstavitelné. Štval jsem s tím všechny okolo pořád do zblbnutí, kreslil si logo neustále do školního sešitu, ručně jsem si udělal tričko, zkrátka, tenkrát můj kamarád způsobil, že já a MOTÖRHEAD jsme se stali navždy nerozlučnými přáteli. Plakát, který jsem si nechal okopírovat u známého, jsem sundával po 25 letech nedávno při rekonstrukci bytu, ve kterém jsem se narodil. Čas utíkal dál…

"Zatím v celém mém životě jsem potkal pouze dva druhy lidí: ty, kteří mě brali, a ty, kteří mě nesnášeli. Naučte se mezi nimi rozlišovat, protože je snadné občas je zaměnit." (Lemmy)

Léta Páně 1995

Je brzy ráno a já jsem nemohl dospat. Už půl roku mám na krku dvacetileté výročí svého narození a cítím se silný jako nikdy. Dneska 10.5.1995 jedeme do Prahy. Holky z nástavby si vyřvaly nějakej muzikál, ale s kamarádem máme plán, že zdrhneme, přelezeme plot a pokusíme se dostat do Malé sportovní haly na koncert Lemmyho a jeho přátel. Mám u sebe 150,- kč, co mě zbyly z brigády a na sobě to stále stejné triko MOTÖRHEAD. Utíkáme z představení, kde někdo oslavuje Ježíše Krista, při zdolávání plotu si trhám džíny v rozkroku. Dovnitř se nám nepovede dostat, ochranka je nekompromisní a úplatek sto padesáti korun na ní nefunguje. Je mi do breku. Pak kamarád zahlédne asi v pěti metrech nad zemí otevřené okno. Moje nechuť k výškám je nejednou nepodstatná a za chvíli už visíme za prsty a koukáme, jak zrovna Lemmy přichází na pódium. Je to bůh v plné síle (stejně jako my). Řveme z parapetu všechny známé songy, velebíme právě probíhající turné k albu „Sacrifice“ a s rozedranými klouby i zmoženými koleny jsme na vrcholu blaha. Utahaní, roztrhaní a totálně zničení jsme pak doma v Boleslavi za největší hrdiny. Pokouším se půl roku žít jako Lemmy. Dochází u mě k několika intoxikacím, jednomu kolapsu a nakonec zjištění, že to zkrátka nejde. A čas plynul pomalu, ale jistě kupředu…

"Narozen k prohře, žij jako vítěz." (Lemmy)

Léta Páně 1997

Jedu vlakem do Plzně, do školy. Proti mně usedá slečna s hrozně krásným a plným tričkem na těch správných místech. Usmívá se, mohu na ní oči nechat. Potkávám ji znovu za několik dní v baru na vysokoškolských kolejích, u záchodků se osměluji a oslovuji ji. Pak spolu chodíme, spíme, pořádáme nekonečné disputace o muzice a já zjišťuji, že jsem v tom až po uši. Je to něco nádherného a jen tak mimoděk ještě posilněno společným souzněním v muzice. Pro nás oba je Lemmy pořád bůh. Kupujeme každou desku, hodnotíme každý nový song. Svět je tak krásný. Jsme jedno tělo, duše a zažíváme obrovský kopec srandy. Čas je nám ale přesto odpočítáván nekompromisně a bez slitování neustále ve stejném rytmu…

"Celá tahle generace jsou samé fňukny, víte? Vypadá to, že si nikdo neužívá sám sebe. Jenom se navzájem kritizují za to, když se má někdo dobře a užívá si to." (Lemmy)

Mezidobí, aneb život mezi léty Páně 1997 a 2015

Život nás ukoval ve snad ještě silnější dvojici. Máme krásné děti, obrovskou kupu starostí, práce, kde se snažíme jako šílení. Pomalu spolu stárneme, kolikrát stačí pohled očí, náznak a už nemusíme ani nic říkat. Já si k rodině, práci a sportu ještě přibral psaní o muzice a tak jsou chvíle, kdy „se nic neděje“ opravdu vzácné. Zkrátka a jednoduše. Obyčejný život obyčejných lidí. Nic „zajímavého“ pro ostatní. Jako kulturní referent rodiny sleduji nové desky a když MOTÖRHEAD nějakou vydají, tak ihned automaticky objednávám. Na jaře letošního roku náhodou zjišťuji, že bude možnost zase Lemmyho (hergot, znáte vůbec „většího chlapa“?) a jeho partu vidět, A to dokonce u nás v Plzni. Děti závidí, sledují se mnou záznamy koncertů z poslední doby a já si najednou uvědomuji, že těch dvacet let uběhlo rychle a zběsile jako songy téhle rockerské party. Potají, abych překvapil, kupuji lístky a dávám jeden manželce k narozeninám. Ta cesta, která měla dojít svého naplnění právě včera, v sobotu 4.7.2015 v Depu Plzeň, našla svůj konec. Vše se začalo spojovat v jedno a já i přesto, že moc dobře vím, že v 69 nemůžu chtít po starém pánovi s baskytarou žádné zázraky, jsem byl odhodlán si tenhle koncert pořádně užít. Čas běžel jako o závod…

"Smrt je nevyhnutelná, že? Tohle si uvědomíte o to víc, když se dostanete do mého věku. Já ale nemám strach. Jsem na ni připravený. Když odejdu, tak odejdu při něčem, co dělám nejlíp. Když bych zítra zemřel, nebudu si stěžovat. Užil jsem si." (Lemmy)

4.7. léta Páně 2015 – Plzeň….den D

Včera jsem usínal do vedra a ráno to není jiné. Vstávám a první myšlenka, která mě napadá, tak směřuje ke zdravotnímu stavu Lemmyho. Dá to v těch vedrech? Zvládne vůbec koncert? Manželka mě uklidňuje a po obědě jsem jak na trní. Odcházíme kolem čtvrté hodiny do restaurace a „děláme si jako za starých časů náladu“. Rock for People je pro nás jen koncertem MOTÖRHEAD a zbytek kapel nás nezajímá. Sedíme, klábosíme, smějeme se. Pak se vydáváme do areálu. Prostory nebudu hodnotit, osobně bych si dovedl představit lepší, ale s tím nic nenadělám. Pivo bylo na festivalu teplé a stálo se na něj opravdu dlouho. A pak už jen netrpělivě čekáme. Čtyřicet let na scéně, nespočet alb, nekonečná řada hitů. Legenda. Modla. Hudební bůh. Nemůžu se dočkat. Čas se náhle zastavil, naplnil a kruh se uzavřel.

Koncert jsem si i s manželkou neskutečně užili. Byl jsem naměkko. Hrozně jsem to prožíval a dodnes si o tom spolu se ženou vyprávíme. Byl to hodně osobní zážitek.

Současnost.

Přiznám se, Lemmy je takovou mojí ikonou, člověkem, ke kterému vzhlížím jak hudebně, tak lidsky. Mám rád, když se říkají věci na rovinu a mám rád, když jsou chlapi osobnostmi. Smutné je koukat, jak se můj oblíbenec pere se zdravím a věkem. Některé jeho výroky jsou už jen stařeckými výkřiky, sem tam už hraničící s trapností, jenže já si pokaždé vzpomenu, co jsme „spolu prožili“ a usmívám se. Nechci myslet na to, kdy odejde Lemmy do věčných lovišť a ani si nepředstavuji, jaký bude svět „po Lemmym“. Ono se asi nic nestane, čas nezastavíš, ale u mě stejně bude jedním z největších muzikantů a chlapů, co jsem kdy potkal. Amen. Victory or Die!
------------------------------------------

28.12.2015

Jsem na horách, odstřižen od všech informací. Přesto se díky SMS od kamaráda dozvím, že Lemmy zemřel. Hlava mi najednou přepne do podivného režimu a jsem celý den mimo. Chodíme po kopcích, já pořád koukám do dálky a promítám si v hlavě všechny ty překrásný zážitky, který jsme s MOTÖRHEAD prožili. Když vám odejde srdcová kapela, bolí to. A to hodně. Ani jsem to nečekal. Pomalu se stmívá a já odcházím před chalupu. Beru do ruky lahev slivovice, prokládám ji pivem a upíjím se do nicoty. "Proboha, co blbneš!": budí mě žena v mínus šesti stupních, ležícího na louce, pokrytého jinovatkou. "Chceš to odstonat?": dodává a já jen smutně přikyvuji. Jdu si raději lehnout s pocitem, že tenhle den budu mít navěky v hlavně zapsaný jako absolutní esenci smutku. Zemřel totiž nejen jeden z mých hudebních bohů, ale i obrovský kus rock´n´rollu. 

31.12.2015 

Pořád se z toho nějak nemůžu vzpamatovat. Celou cestu do Plzně pouštím všechna CD, která jsou v autě. Mám pořád neskutečnou touhu být sám. Odstřihnout se od všeho a jenom pít a poslouchat. Další slova jsou zcela zbytečná. Zbývá říct jen jediné. Děkuji Lemmy, byla to neskutečná jízda! 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html

Minirecenze/minireview - ENDSEEKER - Corrosive Revelation (2015)

ENDSEEKER - Corrosive Revelation (2015)
EP 2015, F.D.A. Rekotz

Až budou jednou naše těla v hrobě hnít, až nás budou červi žrát, tak potom už bude pozdě na to, něco změnit. Možná bychom si měli uvědomit, že čas, který nám byl vyměřen na tomto světě, není věčný. Proto je nutné využít každou chvíli a vychutnávat si ty nejlepší kousky old school death metalu. Jsem poslední roky hrozně rád labužníkem, který si dává do uší jenom to, co mu dělá dobře. Možná mohu působit jako zhýčkaný "ochutnávač", ale tentokrát je všechno přesně podle mého gusta. Němečtí ENDSEEKER a jejich prvotina "Corrosive Revelation" je pro mě přesně tím kouskem plesnivého masa, který si dám vždy s chutí. Švédský death metal v jejich provedení je hodně ostrý, studený a splňuje ty nejvyšší požadavky na kvalitní krmi. Co na tom, že zrovna tahle porce je pořádně špinavá, zahnívající, mokvající a plná zmítajících se červů. 

Proces rozkladu byl započat, vnitřnosti již dávno skončily v zažívacích traktech červů, kosti jsou ohlodány až do světélkující běloby. Všechno sedí, jak má. Hudba v rytmu starých GRAVE, NIHILIST, DISMEMBER, ENTOMBED je zahrána s dobrým vkusem a jsou dodrženy všechny atributy stylu. Líbí se mi hlavně energie, se kterou mezi nás pánové vypustily všechny ty ledově kovové riffy. Jako pocta záhrobí se mi zdá novinka velmi zdařilá. Žádné kudrlinky, žádná přeprodukovaná záležitost, jen poctivý, nekompromisní materiál, který nechá zavzpomínat na ty nejlepší záležitosti z devadesátých let ve Skandinávii. Ze starých učebnic se cituje doslovně, s nadšením a odhodláním v srdci. Album sice asi ocení jen příznivci stylu, ale myslím, že to rozhodně nevadí. Naopak, líbí se mi hlavně ten přístup, včetně obalu, provedení, celkového výrazu, neočekával jsem nic "nového", ani "překvapujícího".

První album německých ENDSEEKER  je velmi dobrou poctou švédskému death metalu. Songy byly složeny s nadšením a hnilobou v srdci. Staré hroby jsou opět otevřeny, kříže obráceny směrem dolů a exhumovány staré death metalové postupy. Novinka byla zahrána ve stínu rozpadlých náhrobků s maniakálním nadšením. Kosti zase praskají, lebky se smějí do tmy a já si užívám old school death metal toho nejryzejšího provedení. Líbí se vám na hudbě poctivost, opravdovost a reálný základ? Milujete zvuk a pořádky devadesátých let? Potom jste zde správně. Album má velký drive i feeling. Víka od rakví opět praskají! Tohle EP je nutností pro každého poctivého fanouška. Švédský death metal z Německa, který připomíná seknutí sekerou přímo do vaší hlavy! Skvělá severská záležitost!

Asphyx says:

The first album of German ENDSEEKER is a very good  tribute to the Swedish death metal. The songs were composed with ardour and rot in the heart. Old graves are opened again, the Cross is turned downwards and the old death metal methods are exhumed. The news was played in the shadow of broken tombstones with manic enthusiasm. Bones are cracking again, skulls are laughing in the darkness, and I'm enjoying the old school death metal of purest version. Do you like the music of honesty, sincerity and a real basis? Do you like the sound and the orders of the nineties? Then you are right. The album has great drive and feeling. Lids from the coffins are bursting again! This EP is a must for every honest fan. Swedish death metal from Germany, that resembles a chop with an axe directly into your head! Great Nordic thing!

https://endseeker.bandcamp.com/

https://www.facebook.com/endseekermusic/

https://www.youtube.com/channel/UC6MbCFY5hudKZekfpu24RLw

http://www.fda-rekotz.com/

Minirecenze/minireview - DYSPHOTIC - Chaos Terrain (2015)

DYSPHOTIC - Chaos Terrain

EP 2015, Entelodon Records

Black death metalisté DYSPHOTIC z Nového Mexika jsou na scéně smrti úplnými nováčky. Tedy, co se týká data jejich založení (2015) a diskografie (recenzované EP je úplně prvním počinem). Jinak máme před sebou kapelu, která se nemá rozhodně za co stydět. První, co mě zaujalo a donutilo mě se o DYSPHOTIC vůbec zajímat, byl nihilistický obal. Pustil jsem si EP nejdříve na internetu a zjistil, že podobná špína by mi mohla dělat dobře na mé zkažené duši. Dával jsem si novinku do žil pomalinku, po dávkách, abych vše náležitě vstřebal. Zpočátku jsem byl opatrný, spíše odmítavý, ale ta energie mě nakonec přesvědčila. Nečekejte nic převratného, ani stylotvorného, ale takhle k večeru, když se setmí, špatná nálada alba vyleze na povrch jako červ ze shnilého masa. 

Líbí se mi takový ten undergroundový přístup, nadšení a určitá černá aura, která je patrná ve všech skladbách bez výjimky. Hroby se zase otvírají, kříže obracejí, zombie mají svůj večírek. Občas je hlas hozený až někam ke grindu a tak si na své přijdou i vyznavači tvrdších záležitostí. Nebudu záměrně tuhle smečku k nikomu přirovnávat, protože bych byl hrozně nerad, aby byla ihned "odsouzena" jako obyčejná kopie. Osmdesátá a devadesátá léta jsou sice patrná na každém kroku, ale řekněte mi, u koho tomu tak není? Důležitá je nálada a atmosféra, které jsou zde opravdu hodně temné. A o to jde nám, nehodným především. Líbí se mi i lehce zastřený zvuk. Všechno řeže a pálí přesně tak, jak to mám rád.

DYSPHOTIC jsou na svém prvním EP temní a zákeřní jako jedovatý had. Hudba pochází snad ze samotného pekla. V undergroundu se na nějakou tu špínu nehraje a "Chaos Terrain" je toho jasným důkazem. Zpěvák zpívá jako o život, kytarové riffy bolí a bicí zabíjejí. Nálada novinky je ponurá, šedá a připomíná pohřeb padlého kněze. Pevně doufám, že se brzy dočkáme dlouhohrající desky. Zlo zase jednou zvítězilo! Black deathové EP, které hnije jako stará mrtvola. Černá a temná hudební nenávist!

Asphyx says:

DYSPHOTIC are dark and insidious like a venomous snake on their first EP. The music comes perhaps from the hell. The underground doesn't pretend any dirt and "Chaos Terrain" is a proof. The singer sings like for his life, the guitar riffs hurts and drums kill. The mood of the news is grim, gray and recalls the funeral of a fallen priest. I hope it will come a long-playing record soon. Evil has once again triumphed! Black death metal EP, rotting like an old corpse. Black and dark music hate!

https://dysphotic.bandcamp.com/releases

https://www.facebook.com/dysphoticband

http://www.entelodonrecords.com/

Minirecenze/minireview - GRAVEWURM - Doomed to Eternity (2015)

GRAVEWURM - Doomed to Eternity
CD, LP 2015, Hells Headbangers Records

Nohy mi olizují plameny, byl jsem mnohokrát proklet, mučen, ale pravdu ze mě nakonec stejně nedostali. Pořád si stojím za svým. Neodolal jsem. Vypíchali mi oči, usekali konečky prstů, probodli několikrát kůlem. Pořád žiji, pořád jsem zde. Musí mě nakonec spálit. Přitom všichni moc vědí, že mám pravdu. O existenci Satana jsem skálopevně přesvědčen. Na rozdíl od všech svatých, milých a vstřícných, jsem se s ním mnohokrát setkal. Poznám ho pokaždé, když se na mě úlisně usměje. Často bývá ukrytý za krásnou, ale jedovatou tváří, někdy dokonce propuká až doma, u vážených občanů. kteří navenek působí jako dokonalost a dobrota sama. Odhalil jsem jejich přetvářku, proto mě teď upalují. Hodil jsem jim do ksichtů syrovou pravdu, ostrou, šílenou. Pustil jsem jim novinku amerických black deatherů GRAVEWURM. Chvíli poslouchali, dělali, že jsou nad věcí a pak je stejně jako mě smetla z povrchu zemského. Jednoduché, prastaré postupy jdoucí až někam k VENOM, NUNSLAUGHTER, HELLHAMMER, GOATLORD. Znesvětil jsem ty jejich pokrytecké tváře, chrstl jim do obličejů hnus, špínu, zlobu. Posbíral jsem ji přímo u nich, v jejich nitru. O to víc je bolela a o to víc se chtěli pomstít.

GRAVEWURM hrají hodně postaru, s absolutním nasazením, s odhodláním v černých srdcích. Kapela, která má na svém kontě od roku 1992 neskutečné množství různých demonahrávek, splitek, EP a která je nedílnou součástí nejen amerického undergroundu. Letos, stejně jako vždycky, se pánové opět pokoušejí poprat se samotným peklem. Album se tím stává dalším z celé řady okultně laděného blacku a death metalu. Postupy jsou a budou dopředu pokaždé jasně dané, vše je osekané na samou dřeň. Američané tak s minimálními výrazovými prostředky vytvářejí všechny předpoklady pro to, aby se opravdu zjevil samotný Satan. Jejich hudba je zvrácená, ošklivá, syrová a hnijící ve své jednoduchosti, černé čistotě a rozhodně nepostrádá energii. 

"Doomed to Eternity" je studeným a mokvajícím poselstvím z onoho světa. Nálada, na něm vytvořená, připomíná okultní seance. Peklo, válka, smrt. Tohle všechno na novince nalezneme. Hudba je zde sice klasická, ničím nová, ani převratná, ale o to víc ostrá a krutá. GRAVEWURM jsou jako jezdci apokalypsy, přinášející nám pomocí své hudby zlo. Při poslechu se cítím, jako by mě chtěl někdo právě upálit. Kombinace starých postupů, black metalu a smrti mi dělá moc dobře na mé černé duši. Otevřete brány do samotného pekla! Za chvíli jsme tam! Plesnivé nápady, chorobný hlas, nenávist v každém tónu. Klasika, tradice, rouhání. Negace dobra pomocí hudby. Obraťte všechny kříže směrem dolů! Obřad začíná! Vynikající black death metalové album, které hoří pekelným ohněm!

Asphyx says:

"Doomed to Eternity" is a cold and weeping message from the other world. Created mood reminds occult seances. Hell, war, death. All of this can be found on the new album. Although the music is classic, there's nothing new or revolutionary, but it's sharper and cruel. GRAVEWURM are like Horsemen of the Apocalypse, bringing us using their music  the evil. While listening, I feel like someone wants to burn me. Combination of old methods of black metal and death makes me so well on my black soul. Open the gates to hell! We'll be there in a moment! Moldy ideas, morbid voice, hate in every tone. Classic, tradition, blasphemy. Negation of goodness using the music. Turn all crosses downwards! The ceremony begins! Excellent black death metal album, that is burning with hellfire!

https://www.facebook.com/pages/Gravewurm/154454971281228
http://shop-hellsheadbangers.com/gravewurm.asp
https://www.reverbnation.com/gravewurm
http://www.hellsheadbangers.com/
https://gravewurm.bandcamp.com/album/doomed-to-eternity

Recenze/review - DEATHHAMMER – Evil Power (2015)

DEATHHAMMER – Evil Power

CD 2015, Hells Headbangers Records

Občas si říkám, že někteří lidé by si zasloužili praštit kladivem přímo do obličeje. Když totiž někdy vidím tu ubohost, zákeřnost a zlobu, říkám si, že jediné, čím by šla napravit, tak je právě úder něčím větším přímo do epicentra problému. Jenže to není jen tak. Pro společnost jako celek bych toho asi udělal hodně, ale taky bych si šel na nějakou dobu sednout do chládku. Volím tedy raději hudbu, kterou před objektem mého zájmu ohulím pořádně nahlas a pak jen pozoruji, jak se jeho obličej mění v kyselý měsíc. Nejvhodnější se mi pro podobné záležitosti jeví thrashové, špinavě naladěné smečky. Tentokrát jsem si vybral norské DEATHHAMMER. Jednoduchá záležitost hned na první poslech. Old school thrash metal, pořádně přiostřený blackem. Nic převratného a vlastně ani moc zajímavého, ale účel jak známo světí prostředky a pro očistu mé mysli se pánové a jejich hudbě osvědčili více než dobře.

DEATHHAMMER do toho kopou jako splašený kůň. Jejich tvorba je vhodná přesně pro ty okamžiky, kdy už máte celého tohohle prohnilého světa plné zuby. Říkají vám něco SODOM, KREATOR, NUCLEAR ASSAULT, ale i třeba DESASTER, AURA NOIR? Že ano, tak to jsme tu dnes potom opravdu správně. K tomu si připočtěte ještě nezbytné heavy úvody a sóla a máte před sebou recenzovanou kapelu v plné parádě. Rychlost vítězí, na nějaké ty nedokonalosti se moc nehledí a nejdůležitější je srovnat všechno se zemí. Zpěvák občas nepříjemně zaječí a dnešní páni recenzenti z lesklých časopisů musí jen nevěřícně kroutit hlavou. Tohle je odpor, šílenost, totální underground. Nic pro většinového posluchače, ani pro zhýčkané fanoušky nagelovaných vousáčů s patkami. Tady se hraje pořádně od podlahy. Sice vůbec ne originálně, ani nijak v podstatě hudebně převratně, ale vše vynahrazuje energie, nadšení a síla.

Retro muzika se sice vrací neustále v nových a nových kruzích, ale není zase tolik kapel, které by dokázali starou dobu plesnivou přenést s takovým feelingem, jako DEATHHAMMER. Norové nejen že se s tím moc nemazlí, ale přidávají navíc ještě neskutečnou chuť vzít do ruky sekyru, případně již zmiňované kladivo a rozsekat nejbližší televizní obrazovku. Pokud tak učiníte, doporučuji vytrhnout i zásuvku s připojením k internetu. Tohle je hudba pro vlahé páteční večery, kdy teče pivo proudem, pořádají se nekonečné debaty o muzice a všechno nakonec končí ve vašem bytě, kde se dopije v lednici i rum na vánoční cukroví. Jako zákusek samozřejmě doporučuji k tanci a poslechu „Evil Power“. A pokud to všechno přežijete, tak si je pusťte s klidem i druhý den, kdy budete odklízet následky večírku. Takové čištění pozvraceného koberce a politého sofa má určitě také něco do sebe.

DEATHHAMMER jsou přesně tou kapelou, ke které se můžete postavit dvěma způsoby. Buď je rovnou odsoudíte jako kopii starých klasických thrash metalových desek a nebu přistoupíte na jejich hru. Jako příslušník old school thrash metalové legie se mi novinka „Evil Power“ líbí. Oceňuji jak nasazení, tak jednotlivé špinavé nápady. Tohle je underground přesně podle mého gusta. Oblečte si džínové bundy, zavzpomínejte na dobu svého mládí a přidejte hlasitost na svém přehrávači. Pokud ještě stojíte v klidu, pak není něco v pořádku. Na tuhle muziku se musí pařit, házet hlavou a skákat v mosh-pitu. Představuji si zaplivaný undergroundový klub, narvaný k prasknutí a na pódiu DEATHHAMMER. Sem tahle muzika patří a tady se cítí nejlépe. Old school thrash/black metal, který vám nakope zadky!

Asphyx says:

DEATHHAMMER is the band which you can see in two possible ways. First, you judge them as a copy of old and classic trash metal records. Or second, you accept their game. As a person who likes old school trash metal league I like this new album “Evil Power”. I appreciate the appointment and all of the dirty ideas. This is the underground which I like. Put on your denim jackets, remember the old good times and turn up the volume on your music players. If you yet stay still, something is wrong. You have to be wild while listening to this music, flip your head and jump in mosh-pit. Let me introduce you a dirty underground club which is full of people and there is DEATHHAMMER on the stage. This music belongs in here and it feels right. Old school thrash/black metal which will kicks your asses. 

Seznam skladeb:

01. Warriors Of Evil
02. Total Metal
03. Satan Is Back
04. Powertrip
05. Sinner's Possession
06. Belial's Curse
07. Rot In Shreds
08. Omen Of The Beast

Čas: 36:31

 

Sestava/band:

Cato "Sadomancer" Stormoen - drums, backing vocals
Daniel Kråkevik "Sergeant" Salsten - bass, guitars, vocals

http://home.no/deathhammer

http://www.facebook.com/deathhammerofficial

http://www.hellsheadbangers.com/

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh dvacátý první – Agent Orange a šedivé vánoce léta páně 1989

Příběh – Agent Orange a šedivé vánoce léta páně 1989

V červnu vyšlo album Agent Orange (1989) od Sodom a rozhodilo naše thrashové společenství jako bowlingová koule kuželky. Bylo surové, neskutečně energické a o vyřvávání Sodooom! nebyla nouze. Vášeň pro tuhle desku sice dost narušila moje rumunská anabáze a nástup do prvního ročníku střední školy, ale jinak na něj do dnes nedám dopustit. Kytkovi se vůbec nelíbila a dokonce nám nadával, když jsme si ji pouštěli. Trávili jsme v té době na panelech hodně času, protože kolem začala zuřit revoluce a všechno bylo najednou naruby.

Učitel, který nám rozdával jeden den přihlášky do SSM, přišel druhé ráno s plackou Občanského fóra a výzvou k protestům. Další den zase s přihláškou a přestal s tím, až když ho spolužák poslal do prdele. Občas nám řekli, že máme volno a že bychom měli jít někam stávkovat. To už se ale vědělo, že komunisté prohráli. Raději jsme vždycky zmizeli s Agentem Orangem na panely. Tam bylo fajn a nikdo nám do ničeho nekecal. Po dvou měsících zmatků a chaosu ale byla moc předána a počáteční euforie začala opadávat. V dělnickém městě, jako byla Mladá Boleslav, nás mnoho o disentu, politických vězních a podobných záležitostech vůbec nevědělo. Jak taky, všichni trávili většinu času v práci nebo o víkendech na chalupách. Pak přišla zima.

Ten rok jsme střídali garáž, panely a následně hospodu U Dubu a přišlo nám, že se všichni najednou pořád smějí. V patnácti člověk podobné věci asi nechápe, ale náš svět zůstal ještě tento rok více méně stejný. Alespoň o vánocích. Nebyli jsme Praha a dělníky novým kouskům nenaučíte zase tak snadno. Jen se zdálo, že se tyhle vánoce všude o hodně víc pilo.

Zaklapnu za sebou dveře ve škole, otočím se a ukážu fuck off. Buzerace dostoupila vrcholu a páni učitelé si na nás vylévali vztek. Jedni fandili demokracii, druzí chtěli nechat vše při starém. Nervozita vládla všude. My, mladí chrti jsme to vycítili a byli celí nesví. Psychologie davu fungovala na výbornou. Hrozně jsem se těšil na setkání s kamarády. „Ty vole, zase vánoce, to zase budu muset uklízet poblitý schody!“: vítá mě Prcalík za městem. Stavili jsme se cestou pro Kytku i Janu. Někdo koupil láhev vína a já pořád otravuji se Sodom. „Ještě jednou přede mnou řekneš tohle slovo (Sodom) a urazím ti palici“: napřahuje se na mě Kytka, ale směje se u toho. Je rád, že je s námi, jeho rodiče nějak nevydýchali letošní dovolenou a od té doby se pořád hádají. Jana je tradičně spokojená venku, doma by prý musela pořád sledovat otce, jestli je opilý nebo ne. Když je, tak musí stejně ven. On nalitý mlátil každého, jen ho viděl. Byl jsem tak asi jediný, kdo se na vánoce těšil.

O prodlouženém volnu jsem vždycky ráno obešel příbuzné, převlečen do slušných manšestrových kalhot, prohodil se stařenkami pár slov a dělal jsem to opravdu s chutí, to mi věřte, měl jsem svoje tety vždy moc rád. Večer pak, když se setmělo, zahvízdal dole před domem melodii od Slayer Prcalík a šlo se. Zima nám lezla pod džínové bundy, trika se lepila chladem na tělo, ale byli jsme nejspokojenější mladíci a slečna pod sluncem. Nebo spíš pod Měsícem. Najednou všichni kolem cestou věřili v boha, protože po převratu mohli a i v jinak ateistickém městě se všude rozléhaly modlitby. „Ty černoprdelnící se z toho jednou poserou“: prohlásil Prcalík, když jsme jednu takovou znovuzrozenou skupinku potkali.

Nepamatuji si, jaký jsme měli stromek, ani co jsem dostal k vánocům, ale moc dobře si vzpomínám, jak někdy kolem osmé štědrovečerní, když náš otec poprvé usnul před televizí, zazvonil dveřní zvonek. Před domem stáli jako tři králové Kytka, Prcalík a Jana. Dovolil jsem se, jestli můžu ven a nikdo nic nenamítal, tak jsem jen v běhu oblékl vestu přes svetr a už jsme zase kráčeli ulicemi. Všude v oknech zářily stromečky, nějaké dítě radostně výskalo a Kytka to komentoval tím, že asi dostalo Sodom. Kolem nás proplul poslední dům a nad Radoučí se vznášela hustá mlha. U panelů postáváme, protože, jak říká Prcalík, jinak by nám přimrzly prdele.

Jana se usmívá, tajemně, chvilku nás napíná a najednou nám každému dává dárek. Dostávám originálku kazetu Agent Orange, Kytka knihu o Melallice (to muselo stát šílený peníze, byla v němčině) a Prcalík nášivku Kreator, které miloval. Čumíme jak telata, protože nás samozřejmě nenapadlo, něco Janě koupit. Chvilku trapného mezičasu přerušuje Prcalík slovy o tom, že bychom mohli Janu hromadně osouložit, že to viděl na videu, ale je to spíš takové popíchnutí, odlehčení atmosféry, vážně by si to nikdo ani myslet nedovolil. Pak je několik minut absolutní ticho. Před námi blikají světla Mladé Boleslavi, ozývá se šumění ulice, v dálce zaštěká pes. Kdybych měl tu moc, sílu a schopnost, chtěl bych tenhle okamžik zakonzervovat na věky věků a předat ho dalším generacím. Byl totiž nádherný ve své jednoduchosti, prostotě a upřímnosti.

Nevím, na co tenkrát, v ten moment, v ty vánoce 1989, v roce Agenta Orange, mysleli mí spolubojovníci, ale já si v hlavě přehrával všechny ty příběhy, zážitky, které jsme spolu prožili. Byli jsme jako nějaký tajný spolek, organismus, žijící si vlastním životem v betonovém světě. Mám na sítnici navždy vypálenou scénu, jak všichni stojíme, koukáme k nebi a je slyšet jen tichý dech všech přítomných. Svět okolo byl zmatený, měnící se, žhavý a proudící, ale my se cítili šíleně silní, pevní ve společné jednotě a sounáležitosti.

Kdybyste se mě zeptali, jak jsme tam byli dlouho, nedokázal bych odpovědět.  Co si ale pamatuji, bylo to, že najednou přiletěl na dub kousek od nás krkavec, který zaskřehotal a narušil naše rozjímání. Vím, že to Prcalík nějak komentoval, ale už si nevzpomenu, co říkal, jsem si jen jistý, že to bylo hodně sprosté. Rozloučili jsme se, popřáli jsme si veselé metalové a Jana nám všem dala obrovskou pusu na tváře. Ten den jsem nemohl usnout hodně dlouho. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html