Minirecenze/minireview - ABBATH - Abbath (2016)

ABBATH - Abbath 

CD 2016, Season of Mist

Všechny pandy světa, spojte se! Ano, jedna z asi největších pand, co kdy běhala po této Zemi, vydala sólové album. Ex člen slavných IMMORTAL, OLD FUNERAL nebo "I" letos přichází se svoji novou deskou. Bombastické promo, perfektní mediální humbuk, lehké provokace, hraničící občas už s "dobrým black metalovým vkusem", ale hlavně hudba. Tenhle pán hrál vždycky jinak než ostatní. Měl jiné postupy na hmatníku a stal se tím zajímavý, slavný, ale i mnohými proklínaný. Novinku asi nebudou mít ortodoxní blackeři moc rádi. Bude v ní na ně moc heavy metalu, budou hovořit o zpronevěření se stylu a podobné věci. Jsou to všechno jen pózy, hra, přetvářka, nakonec zbude stejně jen muzika. 

ABBATH sice mají černobílý obličej, ale k jejich hudbě rozhodně takový postoj mít nebudete. Riffy jsou pořád jakoby vytažené od starých IMMORTAL, hlas stále chorobně posazený, ale když ono mě to nakonec docela i baví. Asi bych tomu už moc neříkal black metal (spíš takový heavy black roll), ale dobré to vcelku je. Nemám sice při poslechu přehnaně nadšený orgasmus z euforie, ale ani nepropadám depresi a totálnímu odmítání. Naopak. Album je to solidní, propracované. Jen si musíte odmyslet všechno to černé pozlátko kolem. Muzika je to jednoduše pro postarší blackery, kteří si potrpí na pózy, ale také ocení všechny dobré propriety, které kdy IMMORTAL měli. Je to studené, je to chladné, je to ABBATH. Kdysi jsem s ním četl rozhovor, kde psal, jak sedí doma v Bergenu, kouká do krajiny a skládá. Docela bych mu to věřil. Novinka mi taková přijde. I když, možná je to dnes už na podobné jméno málo.

ABBATH nahrál album, které přesně odpovídá jeho stylu. Je chladné, ledové, naléhavé. Některé skladby jsou sice trošku slabší a pocit mrazu se nedostavuje jako dřív u IMMORTAL, ale jako celek je nahrávka vcelku solidní. Nic nového pod sluncem, ale deska se dobře poslouchá a myslím, že fanoušci budou spokojeni. Máme tu vlastně klon IMMORTAL, který si žije vlastním životem. Chtěli jste klasický black metal made in Norway? Máte ho mít. Dobrá, ale ne vynikající práce. Jsem spokojený, ale srdce mi nezmrzlo.

Asphyx says:

ABBATH recorded an album, which exactly answers to his style. It's cold, icy, urgent. Some songs are a bit weaker and the frost feeling doesn't come as before with IMMORTAL, but as a whole the recording is very solid. Nothing new under the sun, but the album is good for listening and I think fans will be satisfied. Actually we've got here a clone of IMMORTAL, who lives its own life. Did you want the classic black metal made in Norway? You got it. Good, but not great job. I'm satisfied but my heart didn't freeze.

http://abbath.bandcamp.com/

http://www.facebook.com/abbathband/

http://www.abbath.net/

http://www.season-of-mist.com/

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh dvacátý šestý – Kýbl plný zvratků…

Příběh dvacátý šestý – Kýbl plný zvratků…

Probouzím se a koutkem okna zahlédnu, že nade mnou stojí má teta. Matně si vzpomínám, že jsem všem svým kamarádům slíbil, že je vezmu na chalupu do Jizerek. Ležím v posteli se dvěma holkama, všichni jsme nazí a moje teta je naštvaná jako bohyně Kálí. „Co to je v tom kýblu, panebože?“: zeptá se mě nekompromisně. Z rohu pokoje vykoukne Prcalík ze spacáku a začne po roztomilém představení mé tetě vysvětlovat, že to je vyjetý olej ze sousedova auta. Je natolik přesvědčivý, že mu to má nebohá příbuzná věří. To byla zase akce. Začalo to v pátek odpoledne, jelo se vlakem. S kazeťákem a báglem plným buřtů. Jana jako jediná nasmažila řízky, které jsme ji sežrali už kousek za Boleslaví. Kolem páté jsme v Jablonci. Následuje přesun do hospody U Zebry, kde se to šíleně zvrhne.

Prcalík balí místní slečny, jedna volá bráchu, ten přijede s traktorem a my na valníku házíme věci na chalupu. Ihned míříme zpět. Večer tady totiž v kulturáku hrají V.A.R. Masakr může začít. Kytka, v té době převtělený opět v intelektuála skáče v osm hodin do kašny a snaží se ji přeplavat. Jablonečtí metalisté, kteří takovou zvěř asi ještě neviděli, s úsměvem vše sledují a berou nás za šílené borce. Mám šplhací období, tak ukazuji všem moje vrcholné číslo. Výmyk na vrcholu pouliční lampy. Praclík to ze spodu komentuje, že prý vypadám jako holub. Jen prý zbývá, abych posral nějakou sochu. Do nosu nasáváme čistý horský vzduch a míříme směrem ke kulturáku. Před vchodem se to už začíná houfovat.

Jana mě prosí, abychom ji s klukama ohlídali, protože místní jsou dneska nějaký divoký. Dokonce musím po vstupu do sálu jednoho maníka chvilku držet pod krkem. Na slova odmítnutí od Jany nereagoval a nepatřil do naší party, tak by měl stejně smůlu. V.A.R. to rozjíždí pomalu na pódiu a já se u výčepu seznamuji s několika lidmi. Rozšafně zvu všechny také na chalupu. Berou mě za slovo a když pak celkem vydařený koncert končí, je k cestě lesem k nám připraveno poměrně velké množství lidí. Cestou na mě někdo volá, že na nádraží je non-stop a musíme nakoupit zásoby. Je pořád ještě pátek. Pak následuje neskutečně fingovaný nákup piva a různých lihovin. Dokonce někdo přivezl kárku a tak se najednou směrem do lesa vydává dlouhý průvod džínových postav.

Mezi smrkovím se ozývají velmi sprostá slova. Vede opět kolega Prcalík, který dal vulgaritám zcela jiný význam. Chvilku dokonce přemýšlím, co by některá slova mohla znamenat. Každý, bez výjimky, padáme několikrát přes pařezy, kamení a drny a máme co dělat, abychom Janu přesvědčili, že opravdu nepřekročila bludný kořen. Konečně chalupa. Sice jsme vzbudili půlku podhorské vesnice, ale sousedi nám to určitě rádi odpustí. Sedáme si na pečlivě udržovaný anglický trávník do kruhu a lejeme jak carský důstojníci. Pak už to mám tak nějak v mlze a znám všechno spíš z vyprávění. Prý jsem střílel ze vzduchovky po sousedových slepicích, s výkřiky o tom, že si nenechám vyklovat oči.  Také jsem se líbal s dvěma dívkami najednou s tím, že jsem pan domácí a je to u nás zvykem.

Je ráno, pořádáme výlet do Jablonce a pak znovu na chalupu. Potom je zase ráno a je tu má milá teta. Dodnes nechápu, jak jsme mohli všichni spát za zvuků nových Megadeth. Následovalo plísnění, promlouvání do duše, což se v té době u tolika puberťáků setkalo spíše s posměchem, než s kýženou pokorou. Celou neděli uklízíme, znovu sázíme různé vytrhané keře, já hrdinně opravuji vyražené dveře z pantů a pokouším se omluvit Prcalíkovu zaseknutou sekyru do suchého záchodu. Pro jednu dívku přijíždí její otec s nabitou kulovnicí v ruce. Marně se mu snažím vysvětlit, že jsem nebyl ani já, ani nikdo jiný po tak velkém množství alkoholu schopen ničeho, co by mohlo z jeho dcery udělat ženu. Nakonec dostávám facku a rozzlobený tatík znovu nasedá do auta s plačící dlouhovláskou. Jizerský alkoholický rachot pomalu spěje ke svému konci.

Pokaždé, když dnes chodím s pozůstalým kýblem, tím svědkem neskutečné kalby pro vodu, na tenhle příběh si vzpomenu. Dokonce jsem si ho jednou chtěl vzít i domů z chalupy do Plzně, aby mi připomínal mládí. Vždyť kde jsou ty časy rekordů, kdy člověk dva dny v kuse pil tak dvě piva za hodinu?

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html

Hledání ztraceného klidu na Šumavě (s běžkami na nohách)...

Tento příběh je zcela pravdivý a všechny osoby i obsazení odpovídají pravé nefalšované realitě - stalo se v sobotu 23.1.2016 - cestou z Plzně vlakem do Železné Rudy a v lesích okolo tohoto horského městečka... 

Od malička hory miluji. Pokaždé, když se mi naskytne příležitost, ihned vyrazím. Na běžkách to má pro mě ještě jedno další, zvláštní kouzlo. Kdysi jsem s tímhle sportem hodně koketoval a i když už dnes spíš působím jako takový zkušený turista, tak v srdci mi dvě prkýnka a hůlky navždy zůstaly. Každý rok se musím v televizi o vánocích dívat na film Krakonoš a lyžníci, jakmile napadne sníh, tak mi cukají nohy a pořád hledám místo v kalendáři, kdy bych mohl opustit město a zmizet v horách. Když jsem se dozvěděl, že mám volný víkend a ještě s pořádnou dávkou sněhu, začal jsem se těšit jako puberťák na novou hru na mobil. Taky už jsem potřeboval na chvilku uniknout do přírody, vyčistit si hlavu, doplnit kyslík do plic a protáhnout tělo. Jak už to tak bývá, všichni slíbili, ale nakonec jsem vstával v půl šesté v Plzni do mínus osmi stupňů sám.

První, koho jsem chtěl probodnout hůlkou, tak byl neskutečně smrdutý bezdomovec v tramvaji. Nějaká paní se o dvě sedačky vedle skoro dávila, já raději přešel na druhý konec vozu s představou, že za chvilku budu v chrámu zvaném Šumava. Volil jsem vlak, ranní, brzký, přesto narvaný k prasknutí. Ihned si ke mě přisedli dva kluci se snowboardy a začali. "Ty vole, píčo, se na to vyseru, matka je asi fakt socka, mi nekoupila páteřák za šest litrů, ale jen za tři a půl.": pronesl ihned první. Pak vytáhl svůj Iphone, prohlásil na celý vlak, že kdo tenhle telefon nemá, je debil a kretén. Raději jsem svůj poměrně drahý telefon schoval a koukal, jak venku na polích mrznou srnky. "Hele, dáme první sjezd, kouknem, vole, píčo na nějaký larvy (rozuměj dívky) a dáme panáka.": pokračoval uhrovatý kluk dál a druhý jen dokola opakoval: "Já na to mrdám, mě to mrdá, tu bych nemrdal a nemám peníze...!" Byl ihned označen za socku a samozřejmě píču. Pak mě dvakrát kopl přeskáčema do holeně. Zatnul jsem zuby, odříkal si mantru o tom, že dnes jsem na dovolené, chci relaxovat a nebudu nic řešit. Raději jsem si přesedl na druhou stranu vlaku. 

Tam seděly dvě dámy (učitelky!), kolem padesáti let, jely na běžky a ihned začaly. Odkud že jsem, kam jedu, jestli nechci s nimi, pak mi nabídly svačinu, pak koupi piva a nakonec jestli prý s nimi nechci v Rudě přenocovat, že tam mají super pension s vířivkou. Odpovídal jsem jednoslovně, spíš mumlal, což byla asi chyba. Paní se rády poslouchaly, vzájemně doplňovaly a byly k nezastavení. Nakonec jsem to ukončil větou, že děkuji, ale že jsem dnes opravdu nevyrazil s tím, že bych chtěl smočit kladélko, ale že chci prostě jen klid. Šel jsem do chodbičky, k záchodům, kde to jenom smrdělo a bylo tam ticho.

Konečně Železná Ruda. Beru to útokem, rovnou za město, Trasu dopředu znám, už jsem tam mnohokrát byl. Když si nazouvám běžky, vyrojí se kolem mě asi deset mladíků a jedna dívka. Chlapci mi ihned sdělí, že jsou všichni manažeři a jestli prý taky nejsem. Řeknu že ne a ihned ucítím, že na mě koukají hodně pohrdlivě. Stejně jako na tu holku, která má starý vybavení, prý velký zadek a nebyla nikdy na "Kanárech". Je mi ji trošku líto, ale pak zjistím, že k ní jeden chlapec patří (snad ji "ochrání"?!) a tak mlčím a doufám, že jim uteču. Všichni na sobě mají elastické kalhoty a se svými postavami mi zdálky připomínají oškubaná kuřata, v kterých je velký objem vody. Kopnu do vrtule a něco okolo šesti kilometrů vyloženě vyběhnu. 

V dálce slyším chichot pánů manažerů, kteří se předhánějí v tom, co kdo kde jak a hlavně za kolik koupil. Ta malá blondýnka pěkně zaostává, říkám si a těším se, že se někde zastavím, vyndám svačinu z domova, napiji se magnésie a konečně uslyším ticho. A ono jo! Stojím sám v lese, kolem začalo zase sněžit a mě se na tvář vkrádá úsměv. Došel jsem svého cíle. Pryč od všeho, tady je klid a neskutečná pohoda. Koukám do sněhu a krajiny, vzpomínám na krásné projížďky kdysi s mým dědou v Jizerkách a nikam se mi nechce.

"Doprdele, ty krávo jedna, dělej ne?!, furt jen žereš, místo toho, aby ses občas hejbla": naruší moji siestu šílený a opravdu zlý řev. Ohlédnu se a za mnou se snaží vydrápat do kopce nějaká slečna. Za ní její přítel, který na ni v jednom kuse křičí. Asi mu nikdo nikdy neprozradil, že k dámě se má chovat slušně, příjemně a být na ni hodný. Ona ho pak bude milovat a bude schopná být zapřažená klidně i za pluhem. Kroutím hlavou a přemýšlím o tom, že se odeberu někam do lesní skrýše. Dívka se na mě dívá útrpným pohledem. Mám sto chutí narvat tomu debilovi obě svoje boty i s hůlkami do prdele. Zasloužil by si to! 

Jsem kousek od Debrníku, hltavě piju a po chvilce už si to dupu na Jezero Laka. Tam už jsou nějaké skupinky příchozích. Sundávám běžky z nohou a nemohu najít místo, kde bych se neocitl na nějakém selfie. Všichni se totiž navzájem dokola pořád fotí. Zběžným odhadem bych to tipnul na několik giga paměti. Několik děvčat je nešťastných, protože tam nemá mobilní signál a nemůže si aktualizovat profil na facebooku. Asi po čtvrt hodině dorážejí jak manažeři - kuřata, s holkou chudákem číslo jedna, tak chudák holka číslo dvě se svým debilem. Raději na nic nečekám a ujíždím dál do lesů. 

Pár dalších jakože trampů, kteří vesele šlapou ze srandy do stopy a jejich pes se mi málem zaplete pod nohy, ani nějaký fotřík, řvoucí na svoji dceru takovým způsobem, že by se mohla utrhnout lavina, mě už nemůžou rozhodit. Jen nechápu, proč sem ti všichni nervní lidé přijeli? Nechci jim do toho kecat, ale takhle si asi moc neodpočinou. Spousta návštěvníků mi přijde jako kdyby plnila nějaký úkol. Jakoby odevšad znělo: "Já musím uběhnout tolik a tolik kilometrů, já musím dojet tam a tam a vyfotit se." Kam zmizela pohoda, relax, klídek? 

To si to člověk takhle jednou sundá sluchátka z uší, myslí si, že dá odpočinout sluchu a po několika hodinách má sto chutí se zase vrátit do své ulity. Jsem na hřebenech, sněží a ta samota mi dělá neskutečně dobře. Člověk si najednou uvědomí, kolik je ve městě kolem něho různého šumu, nervozity a lidské debility.

Aby ale můj příběh neskončil špatně a nepůsobil jsem dojmem někoho, komu pořád něco vadí, jsou tu i poslední, hrozně příjemná a svým způsobem neskutečně dobíjející setkání. 

Maminka s dvěma prckama, všichni usměvaví, chlapeček mi dokonce sám nabídl svoji sušenku. Jen tak! (kdy se vám naposledy něco podobného stalo?) Pak šedivě stříbrná dvojice stařečků, kteří byli jak z pohádky. Drželi se za ruce, svačili a že prý dnes už ujeli patnáct kilometrů, ale jsou spolu už 55 let. Já dal ve svém věku 22 km a mám toho plné kecky. Nakonec se pak ještě ve vlaku zpět zjevila snad samotná víla. Něco kolem čtyřiceti a tak neskutečně krásný úsměv na tváři, že jsem málem roztál. A co myslíte, našel jsem nakonec ten svůj klid? To víte, že ano. Tam nahoře, na hřebenech, ve sněhu a větru, uprostřed blyštivě bílých stromů, tam jsem viděl, slyšel i cítil spoustu krásných míst, různých jiskřivých pohledů do krajiny. Budu si je pamatovat navždy. A pokaždé, když potkám nějakého debila, kuře nebo nerváka, tak si promítnu před oči jako na plátno ten dokonalý, tichý šumavský les. Kristova noho, to byla zase nádhera!

toto není selfie! fotila mě jedna moc milá paní, díky...i za tu sušenku!:))

Minirecenze/minireview - CONCRETE - Chambers of Afterlife (2015)

CONCRETE - Chambers of Afterlife

CD 2015, Rebirth the Metal Productions

Dnes bych vám rád představil vyslance samotného pekla. Pocházejí z Bulharska a mlátí do toho ve stylu starého plesnivého death metalu. Ostrost jejich riffů je sice lehce otupena zastaralostí materiálu, ale to myslím nikomu vadit nebude. Nápady jsou na jejich novince velmi dobré, album se opravdu dobře poslouchá a myslím si, že každý poctivý fanoušek si najde svůj otevřený hrob. Druhé album v řadě je šílené ve své plesnivině, je obestřeno určitou aurou poctivosti a naléhavosti. Je to absolutní underground v podobě, jak ho mám rád. Člověk při něm vypne mozek, zhoupne se v kolenou a může si nepříčetností umlátit hlavu. Rád podobné kapely vyhledávám, seznamuji se s jejich tvorbou a ukládám je do svého archívu podobných artefaktů. CONCRETE hrají přesně podle šablon z devadesátých let a jejich práce je podobná té, jakou odváděli na svých albech OBITUARY, MASTER, MALEVOLENT CREATION, staří PESTILENCE.

Občas u mě ale dochází k lehkým výpadkům pozornosti. Pánové mají přeci jen tendenci k častému opakování riffů, ale troufnu si tvrdit, že u podobných kapel to není na závadu. Posluchači (včetně mě) se stejně víc soustředí na tlak, energii a záhrobí, než na počty akordů za minutu. Možná by neškodil trošku důraznější a agresivnější zvuk, doplnil bych asi i pestřejší vokály, ale to jsou jen drobnosti. Pokud tedy rádi trávíte dlouhé hodiny v hudebních archívech, milujete tmu a obstarožní zvuk, tak si troufnu tvrdit, že budete spokojeni jako moje drobnost. Nezbývá, než vzít do ruky krumpáč, lopatu a jít na to. Země je sice hodně zmrzlá, ale poctivým death metalistům by to nemělo rozhodit. "Chambers of Afterlife" u mě časem dozrálo v pořádně mokvající vřed. A zavládla u mě spokojenost.

Bulharští death metalisté CONCRETE na své novince vytáhli z hrobů staré kostlivce. Jejich hudba je inspirována starými kapelami, které hráli v devadesátých letech a navíc je přidána pořádná porce hniloby. "Chambers of Afterlife" je albem, které dokáže zaujmout. Jednotlivé songy jsou ostré jako pořádně nabroušený skalpel. Proti tvorbě těchto maniaků nemám žádných námitek. Myslím si, že tohle CD by mělo patřit do sbírky každého pravého death metalisty. Hroby jsou otevřeny, lebky rozdupány a kosti praskají. Co si přát víc? Tohle album ctí pravé, krvavé kořeny death metalu! Old school masakr! Dobrá práce!

Asphyx says:

Bulgarian death metallers CONCRETE pulled out old skeletons from the tombs on their new album. Their music is inspired by old bands that played in the nineties and there's added great amount of rot. "Chambers of Afterlife" is an album that can attract. Individual songs are pretty sharp like a scalpel. I have no objections against output of these maniacs. I think that this CD should be in the collection of all true death metalheads. Graves are opened, the skulls crushed and bones cracked. What do you want more? This album honours the right, bloody roots of death metal! Old school massacre! Good job!

http://concretedm.bandcamp.com/

https://www.facebook.com/ConcreteDeathMetal

https://www.reverbnation.com/ConcreteDM

http://www.rebirththemetal.de.vu/

A few questions – CONCRETE

A few questions – CONCRETE

Ave, can you introduce your band to our readers? – When was it founded and what style of music do you play , etc. ?

Kalin: Hi! Sure. All in all, we started out in August 2011. Right from the start I wanted to form a band that plays classic death metal stuff, like back in the day in the 90’s. And it has been that way ever since. We had a couple of lineup changes but I believe the band is stronger than ever with the current team – Peter Dimitrov – guitar, Zhivko Stoyanov – bass, Ivo Ivanov – drums, and myself – Kalin Kolev on Vocals and guitar.

Where and under what conditions were you recording the new album? Who was in charge of sound, production and mastering?

Kalin: Well, we recorded our first album in Playground Studio, which is a property of Marin Marinov of another local band – Abaddon. During the sessions for „Dawn of Reviva“ the facility was still situated in our hometown Shumen. We were pleased with the results from the debut album, so we decided to crash in the same studio for „Chambers of Afterlife“ as well. And the whole process was a blast once again. Marin is a super nice guy, very calm and mellow. It’s always a pleasure to work with him plus he’s a great friend of ours. He was the one that dealt with all the processing of the material. The only difference now is that the studio facility is no longer located in our hometown. It’s been a while now since it moved to Varna, which is not so bad either. Now we get more reasons to travel back and forth.

How many copies were released and which medium was used for this new edition (CD, digital, vinyl, cassette)?

Kalin: The first press of „Chambers of Afterlife“ was in 500 CD units. Andreas from RTM is an awesome guy and is very cautious at what he does. Apart from the physical releases he set up a digital version of the album, which can be found on several web platforms.

Who is the author of the lyrics and how were they created and about what do the lyrics deal with ?

Kalin: I’ve been writing the lyrics from the start myself. This time around it was no different. I felt like writing from a slightly different perspective and dwelling on the more bizarre, macabre and supernatural rather than the straight carnage-and-gore type of horror. It’s just something that caught my attention while reading stuff from Lovecraft and Poe, so I thought it would be cool to have a couple of songs in that spirit. As far as the writing process goes – usually I would pick a topic and work from there or have the title of the song that I have come up beforehand at take it from there.

Who created the logo of the band, and who took care of the graphics and the website? What about you and social networks? Do you consider these things important?

Kalin: Shortly after the band formed I did the logo, which has remained the same since then. We don’t have a website, because I think social media does enough for a band these days, since everyone is on Facebook and whatnot. The artwork and graphic stuff are done by an awesome artist – Angel Ivanov. Flyers, gig posters, t-shirts etc. Are easy to create once you have killer artwork to pick details from. I think that it is very important to have an awesome artwork, cause you are sure to bring some listeners to your music based on the graphics themselves.

Which label did you choose for releasing your album and why this label? Are you satisfied by how your label represents you and takés care about you?

Kalin: Sure man! I can’t say anything negative about RTM Productions. As I mentioned before, Andreas is serious at what he does – very devoted. He takes care of the bands and takes care of us very nice. I contacted him on the fact that he released an album from another band from Bulgaria. But he is wild at promoting the releases, locking reviews, interviews and trading. Awesome stuff!

Which bands do you idolise and where do you get your inspiration?

Kalin: I love listening to bands that helped shape death metal and really build a name for it. You know stuff like Death, Obituary, Cannibal Corpse. I like a lot of the European stuff too. Sweden has a lot of bands that I like a lot too. I really enjoy digging up underground bands. Being a fan of all this is the main drive of my inspiration. Without pioneer bands to set the path, there wouldn’t be anything of what we call scene today.

Did you send your record to some Labels - which are the labels? How was the response?

Kalin: If you mean sending it with the idea of getting signed - no. I sent the stuff to RTM and that was it. However, Andreas has sent copies to many different zines, labels etc. for reviewing and promotional purposes. So far the response has been great.

How many gigs have you played? Which type of gigs do you prefer, whether it's (clubs or festivals) and which of your performances would you consider as the best?

Kalin: I can’t say exactly. We’ve played a lot of shows through the years.But I definitely enjoy venue shows more. They just have that awesome vibe of connection with the crowd, you know. Open air and festival shows are good too, since they can offer a wider audience and whatnot. But venue gigs are sicker in my opinion.

What about your plans for the future? What do you want to achieve with the band?

Kalin: We’ll just keep doing what we do, man. There are a lot of ideas so there will definitely be more music, more gigs and releases. Maybe we will do a bigger tour soon, time will tell about that, but all in all we will continue in the given direction.

How and where can your fans contact you? Can you provide some contact information?

Kalin: Sure! People can catch us on Facebook, ConcreteBGRDM@gmail, Bandcamp, YouTube. We are all around the places, so stop by and say hi. Cheers!

Thanx for the interview

Kalin: It was a pleasure! Thanks for having Concrete!

http://concretedm.bandcamp.com/

https://www.facebook.com/ConcreteDeathMetal

https://www.reverbnation.com/ConcreteDM

http://www.rebirththemetal.de.vu/

Recenze/review - BRUTALITY – Sea of Ignorance (2016)

BRUTALITY – Sea of Ignorance

CD 2016, Repulsive Echo Records

Štěpná jaderná reakce je jaderná reakce, při níž dochází k rozbití jádra nestabilního atomu vniknutím cizí částice (většinou neutronu) za uvolnění energie.

Přidal bych s dovolením malý dodatek. Dalším jevem, ne méně podstatným musí být vždy tvorba floridských death metalistů BRUTALITY. Kapely, která pokaždé, když vyvrhla na světlo boží nějakou desku, tak natolik rozjitřila moji mysl, že jsem dlouhá léta nemohl některé melodie doslova „vyhnat“ z hlavy. Pánové vždy byly, jsou a troufám si tvrdit, že i budou natolik originální, že je poznáte hned podle pár prvních tónů. Neznám na světě hudbu, která by byla tak zajímavá, inteligentní a přemýšlivá, jako tato. Kdysi jsem hovořil o tom, že pokud bych měl nějaké death metalové desky vyslat do vesmíru, určitě bych volil jejich alba z devadesátých let. Letošní počin bych klidně doplnil. V originálním nosiči, s krásným bookletem, se totiž ukrývá pokračování příběhu jedné z mých nejoblíbenějších kapel vůbec. Příběh o lidské beznaději, o smutně položených melodiích, o progresi, která ve vás rozdmýchá už dlouho neslyšené pocity.

Na novince „Sea of Ignorance“ naleznete vznešeně pojatý death metal, s nádhernými, až bolestivými sóly. Kapela prošla lehkými personálními změnami, ale na výsledný dojem to nemá žádný vliv. Jestli by si měl někdo patentovat schopnost vytvořit v jedné skladbě několik nálad, od smutku, plouživého a jedovatého, až po třepající gradování, jsou to právě BRUTALITY. Zastavit se musím i u vokálů. Jsou jedním slovem úžasné. Scott Reigel si s námi pohrává jako kočka s myší. Jednou milý, vstřícný a příjemný jako prodavač té jediné pravé víry, jindy naštvaný, že z něj jde strach. Těch vrstev, různých propojení, drobností, kterých si všimnete s každým dalším poslechem, je takové množství, že vám album vydrží několik let a stále budete objevovat něco nového. Zvykem bývalo vždy zařadit i nějaký cover. Letos padl los na „Shores in Flames“ od BATHORY a troufám si směle tvrdit, že floridští tuhle skladbu posunuli do zcela netušených oblastí.

Někdy bývá problém s tím, že když se sejde skupina vynikajících muzikantů, tak se předhánějí ve svých egech a nakonec z toho vyleze změť chaosu. BRUTALITY umí svůj nepopiratelný talent kočírovat. Uzdu své fantazie pouštějí postupně, po dávkách. Nechávají nás hádat, napínají nás, jsou tajemní a různobarevní zároveň. Trošku nechápu, proč zrovna tahle smečka nestojí na piedestalu oblíbenosti většího počtu fanoušků, přijde mi značně nedoceněná, ale tak už to na tom nespravedlivém světě chodí. Nad hřebeny převalujících se vln se vznášejí lehké melodie apokalypsy. Tam, někde v dálce bouchl jaderný reaktor a vy teď jako jeden z mála přeživších sedíte na břehu a probíráte se propracovanými a velmi dobrými texty „Sea of Ignorance“. Tohle je přesně ten druh hudby s velkým H, který nenechá člověka v klidu, donutí ho přemýšlet, zastavit se, ohlédnout se a s obličejem proti studenému větru nakonec zjistit, že nic nejde vrátit zpátky. Těch emocí, různých obrazů z novinky tryská obrovské množství. BRUTALITY jsou jako víra, jen s tím rozdílem, že vás do ničeho nenutí. Jsou průzrační, přirození ve své muzice, samozřejmí, jako samotné zrození.

Po dlouhých dvaceti letech se floridská death metalová legenda BRUTALITY vrátila s novým dlouhohrajícím albem „Sea of Ignorance“. A to rovnou ve velkém stylu. Technicky i skladatelsky dokonalá nahrávka je doslova přeplněná emocemi. Jednou smutní, pak naštvaní, pestří, bolestiví. Takoví jsou BRUTALITY na novince. Album je pečlivě vybroušeným drahokamem od těch nejzručnějších řemeslníků. Navíc je přidán obrovský kus temné, smutné nálady. Mám chuť CD vzít a poslat ho do vesmíru, pro další generace. Nahrávka má mnoho vrstev, různých poloh. Jednou je rychlá, zběsilá, pak uklidňující, krásně svěží. Připomíná mi setkání ledu s ohněm. BRUTALITY opět jasně potvrdili, že jsou totální kult! Inteligentní death metal je zde propletený s beznadějí. Přiznám se, že mi docházejí slova chvály, raději album znovu a znovu poslouchám. Křišťálově čistá death metalová deska, na které byla zhudebněna věčnost. Nezbývá mi, než říci: “Děkuji!“ A poklonit se jejich genialitě.

Asphyx says:

After twenty long years, the Florida death metal legend BRUTALITY come back with new long-playing album "Sea of ​​Ignorance". And right in the big style. Technically and of composer perfect recording is full of emotions. Once sad, then angry, colourful, painful. This is BRUTALITY on the new album. The album is carefully polished  gem from the most skilled craftsmen. There‘s added a huge piece of dark, sad mood. I want to take the CD and send it into space for future generations. The recording has many layers, different positions. Once it is fast, furious, then calming, beautifully fresh. It reminds me meeting of ice and fire. BRUTALITY confirmed clear again that they‘re the total cult! Intelligent death metal is interwoven with despair. I admit that I'm running out of words of praise, I rather listen to the album again and again. Crystal clear death metal record, which set to music eternity. I have no choice than to say: "Thank you!" And bow down before their brilliance.

Seznam skladeb:

1.Sea Of Ignorance
2.48 To 52
3.Fatal Cure
4.Tribute
5.Perpetual Resolution
6.Barbarically Beheaded
7.Shores In Flames (Bathory)
8.End Of Days

Čas: 39:41

 

Sestava/band:

Jeff Acres – basa, zpěv

Jay Fernandez – kytara

Scott Reigel – zpěv

Ruston Grosse - bicí

http://www.facebook.com/BrutalityTheBand

http://brutalitytheband.com/

https://www.reverbnation.com/brutalitytheband

https://www.youtube.com/user/Brutalitytheband

http://repulsiveecho.bigcartel.com/

Minirecenze/minireview - RAGE - My Way (2016)

RAGE - My Way
EP 2016, Nuclear Blast Records

Jedna z mých asi nejoblíbenějších power speed metalových kapel si prošla velmi těžkým obdobím. Odchod mého oblíbence Victora Smolskeho, ohlášený rozpad, znovuzrození, různá tisková prohlášení, člověk to ani nestíhal všechno vstřebat. A jakže z toho všeho nová trojice ve složení Peter Wagner - basa, zpěv, Vassilios Maniatopoulos - bicí, zpěv, Marcos Rodrigues - kytara, zpěv, vybruslila? Řekl bych, že se ctí, ale přesto velmi obyčejně. Doby, kdy mě jednotlivé skladby doslova řezaly do uší, skákal jsem pod pódiem radostí a opíjel se jejich melodiemi, se zdají být pryč. Ještě tomu moc nevěřím, přeci jen, jedná se jen o takovou ochutnávku, nic zásadního, ale pokud chtějí pánové pokračovat podobným plytkým způsobem, asi mi v budoucnu moc radosti dělat nebudou.

Největší problém vidím v tom, že kapela ztratila schopnost napsat dobrý song. Z kdysi ostrých hochů jsou stárnoucí páprdové, kteří bohužel neunesli dobu a zmítají se někde v oblastech, kde se pohybují stovky dalších skupin. Nejsou najednou ničím výjimeční, pro mě ani zajímaví. Chybí mi takové to jiskření, náboj, který jsem dříve zažíval snad pokaždé. RAGE ztratili to nejdůležitější, co u kapel oceňuji. Vzájemnou chemii, alespoň slušné nápady. Pevně doufám, že se vzpamatují a zase nám nakopou pořádně pozadí, ale na rovinu, příliš tomu už nevěřím. Škoda.

"Black in Mind" a "Sent By the Devil" jsou znovu nahrané songy, "Apuesto a ganar" je španělská verze "My Way".

Nové EP "My Way" v nové sestavě, se RAGE vyloženě nepovedlo. Obyčejné, tuctové riffy, refrény jako od nějaké lokální kapely. Bohužel, musím konstatovat, že do tvorby mé kdysi velmi oblíbené kapely se vkrádá nuda a stereotyp. Chybí nějaký výrazný, zapamatovatelný riff, nějaký motiv, který by mě rozsekal. Produkce je nevýrazná, zvuk nebolí, nějak netuším, jakým směrem se to Němci chtějí vydat. Pevně doufám, že další album bude o hodně lepší. EP "My Way" mi přijde úplně zbytečnou deskou, nahranou z povinnosti. Nebolí, nedrásá, neseká, je jen obyčejná a průměrná. Nic víc. 

Asphyx says:

The new EP "My Way" from RAGE in new lineup wasn't really a success. Ordinary riffs, choruses as from some local band. Unfortunately, I must say that there is creeping boredom and stereotype  in the work of my once very popular band. I'm missing some distinctive, memorable riff, some theme that would cut me. The production is dull, the sound doesn't hurt, I don't know what direction Germans want to go. I sincerely hope that the next album will be much better. EP "My Way" seems to be useless album, recorded from duty. It doesn't hurt, doesn't skratch, doesn't mow, it's just ordinary and average. Nothing more.

https://www.facebook.com/RageOfficialBand
http://www.rage-official.com/
http://www.nuclearblast.de/en/shop/index.html

Recenze/review - DEMIURGON – Above the Unworthy (2015)

DEMIURGON – Above the Unworthy

CD 2015, Ungodly Ruins Productions

Tuhle se mi zdál sen. Všechno se mi v něm pomotalo dohromady. Bylo to šílené. Procházel jsem v něm vesnicí, někde v italských horách a byl fotografem. Všude kolem se povalovaly mrtvoly. Nějaká gerila pravděpodobně uskutečnila návštěvu a zničila vše kolem. Všechno bylo hodně živé, dokonce jsem cítil zápach rozkládajících se těl. Zvracel jsem. Nakonec se přede mnou zjevil malý, za jiných okolností krásný kostelík a sevřelo se mi srdce. Jakoby mi něco říkalo, že tam nemám chodit. Jenže lidská zvědavost je nekonečná. Stejně jako bolest. Pomalu jsem otevřel dveře a nad krásně vyřezávaným oltářem jsem visel já samotný, ukřižovaný, rozřezaný. Do hlavy mi pronikl nějaký hrozně nepříjemný zvuk a probudil jsem se. Ten sen se mi několikrát vrátil. Pokaždé ještě o kousek živější a uvěřitelnější.

Novinka a prvotina italských death metalistů je také takovým výletem do míst, kde se stalo nějaké hodně ošklivé zlo. Je svým způsobem technická, zároveň temná a nebál bych se říct i vcelku zajímavá. Jsem hodně pocitový posluchač, který už si ve svém věku vybírá opravdu jen to, co se mu líbí a co mu dělá dobře. DEMIURGON patří někam mezi skupinu smeček, které mě svoji tvorbou rozhodně neurazí, dokonce bych byl i docela zvědavý, jak znějí naživo, ale jinak mě nechávají poměrně chladným. Na první poslech je všechno v nejlepším pořádku, skladby hezky odsýpají, jsou hezky brutální, rychlé, nekompromisní. Pro mě ale bohužel postrádají kousek něčeho navíc. Zrovna nad touhle partou jsem docela dost dlouho přemýšlel a nakonec jsem na to vlastně ani nepřišel. Album je po technické stránce velmi dobře zahrané, hezky odsýpá. Jen mu chybí takový ten kousek zajímavosti navíc. Jakoby pánové hráli trošku nezúčastněně, chladně. Skladby pro mě postrádají živočišnost.

Pokud bychom chtěli tvorbu těchto Italů k někomu připodobnit, museli bychom hledat někde v amerických smrtících vodách. Je zde něco málo techniky SUFFOCATION, kousek temnoty IMMOLATION, ale nahrávka postrádá větší tlak, čitelnost a vyzrálost. Je to masakr a troufám si tvrdit, že hodně dobrý, ale pořád tomu něco chybí. Dovedl bych si zkrátka představit, že budou songy důraznější. Takhle mi splývají v jeden hodně monotónní celek a mám problém desku vůbec doposlouchat do konce. Snažím se, co to jde, ale ty mrtvoly, zmíněné v úvodu do recenze, najednou samy ožívají, stírají z obličejů umělou barvu místo krve a odcházejí si koupit za vydělané peníze něco dobrého do nedalekého supermarketu. Dokonce si já, hlavní hvězda filmu, slézám z kříže a plácám po zadku jednu statistku. Mé myšlenky jednoduše těkají během poslechu všude jinde, jen ne u muziky.

Italští death metalisté DEMIURGON mě zatím svoji novinkou příliš nepřesvědčili. Album je pro mě příliš nevýrazné, chaotické a zmatené. Pánové jsou velmi dobrými muzikanty, kteří umí napsat dobré skladby. Bohužel díky divnému zvuku a produkci nakonec všechno vyznívá do ztracena. Fanoušci brutality asi budou spokojeni, já jsem zatím poněkud skeptický. Uvidíme, s čím přijdou pánové příště, zatím bych je zařadil někam na špičku druhé death metalové ligy. Některé songy jsou hodně dobré, jiné horší a na desce nalezneme i spoustu prázdných míst. Je to sice nářez, kope to pěkně, ale nahrávka je také poměrně stereotypní a stále stejná. Kapele bych rozhodně doporučil lepší produkci, pořádný mastering a potom uvidíme. Death metalové album, které se povedlo tak na půl!

Asphyx says:

Italian death metalists DEMIURGON haven´t convinced me yet with their new album. This album is too ordinary, chaotic and confused for me. These gentlemen are very good musicians who know how to compose a good songs. Unfortunately thanks to the weird sound and production everything is fading. Fans of brutality might be satisfied, I´m skeptical right now. We´ll see what those guys bring us next but for now I would say that they are in the peak of the second death metal league. Some of the songs are very good, some of them are not so much and on this album you can find a lot of empty passages. It´s a massacre, it kicks nicely, however the record is stereotypical and the same all the time. I would suggest to have a better production, good marketing and then we´ll see. Death metal album, which is good in a half!

Seznam skladeb:

1. Rex Mundi
2. Chastisement of Innocence
3. Pillars of an Inverted Creation
4. Dead Land Seasons
5. Apogee of a Collapsing Humanity
6. Freedom Indoctrination
7. World´s Zenith
8. Defective perception (instr.)
9. The Shapeless Almighty
10. Birth of a New Light (instr.)

Čas: 36:34

Sestava/band:

Umberto Poncina – basa

Riccardo Valenti – bicí

Dani Benincasa – kytara

Emanuele Ottani – kytara

Stefano  Borciani - zpěv

https://demiurgon.bandcamp.com/

https://www.facebook.com/Demiurgon

http://ungodlyruins.com/