PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh třicátý šestý - Úder slepou dlaní

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh třicátý šestý - Úder slepou dlaní

Je až s podivem, jak jsem mohl při tom všem našem pití a metalu vůbec sportovat. Základem (a zaplať Satan za to) byla samozřejmě škola. Naši na vzdělání hodně dbali a sport byl tak nějak samozřejmým doplňkem. Fotbal, ani hokej mě v pubertě moc nebavily a pak jsem je nemohl ani po operaci provozovat, dal jsem se tedy na volejbal. Kurty byly (a dodnes jsou) hned vedle hospody Na Rychtě a kousek od garáže. A tak se poměrně často stávalo, že jsem dělal kliky a za plotem imitoval Prcalík s kamarády různé kopulační zvuky, posmíval se mi a vůbec podporoval. Našeho trenéra vždycky dopálili natolik, že po nich mnohdy házel šutry. Hrávali jsme dvakrát až třikrát týdně a potom byl čas na pivo. Chodilo se samozřejmě jen kousek přes pískovou cestu. Sedával tam kluk, shrbený, s hlavou lehce na stranu.

Většinou jsme nebyli zrovna z těch, kdo by se někomu posmíval nebo že bychom provokovali, ale on prostě vypadal přesně tím způsobem, že jste měli sto chutí mu jednu napálit přímo do obličeje. Jednou jsme se pošťuchovali, kluci se mi smáli, že smrdím jako tchoř (na volejbale nebyly sprchy) a při jednom takovém strknutí dopadl Prcalík na tohohle maníka. Zaskučel, protože než doletěl na zem, tenhle sušinka ho složil jedním chvatem. „Ty vole, co to bylo, si nějakej ninja nebo co?“: oklepával se z pádu náš kamarád a snažil se působit jako že drsně. „Nech mě bejt a vypadni“: otočil se na nás tenhle sedící šereda a já poprvé uviděl, že má asi lehce ochrnutou půlku obličeje. „Nic ve zlým, jako pohoda, dáš si pivo?“: oponoval Prcalík a já začal být zvědavej, co z toho vyleze. Na tom místě, v ten veselý čas, s pivem v ruce, se zrodilo další obrovské přátelství. Radek, jak se náš nový člen party jmenoval, bydlel dokonce kousek od našeho domu. Chodil se psem, překrásnou fenou, křížencem, na dlouhé procházky. Měl v mládí obrnu a sestry dvojčata. A hlavně, měl černý pásek v karate.

Seděli jsme v hospodě a když už se něco vypilo, zjistili jsme že Radek by mezi nás perfektně zapadl. Sice poslouchal něco úplně jinýho (já nemohl dlouhá léta překousnout jeho zálibu v Michalovi Davidovi), ale jinak měl srdce na správném místě. To byl taky snad jediný orgán, který měl v pořádku. Jinak mu zrovna příroda moc dobrého nenadělila. Pral se ale s několika nemocemi najednou velmi statečně. Lehce napadal na levou nohu a když se na vás díval delší dobu, měli jste pocit provinění, jako byste za to všechno mohli, ale měl psa a já taky, tak jsme spolu často chodili venčit. Při jedné takové procházce jsem se zeptal, kde se naučil karate. Odpověděl, že od jednoho starého Vietnamce, který jednu dobu žil v Boleslavi, pracoval ve Škodovce a dělal mu několik let náhradního tátu (asi sedmého v řadě). Smál jsem se tomu a považoval jeho bojové umění za takovou trošku lepší spartakiádu. Tedy až do doby, než jsem byl poprvé přepaden.

Dole u nás na sídlišti operovala parta diskofilů, kteří se rádi rvali. Časem se z nich po několika letech rekrutovali skinheads. Hodně ortodoxní. Byli odpovědí na dost nestabilní situaci na Starém městě, které v té době patřilo jen a jen cikánům. Chodil jsem kousek od demarkační čáry, kterou bylo město pomyslně rozděleno na bílé a černé, na základní školu a tak jsem moc dobře věděl, kde je už jejich území.  Tlusté romské matky v barevných šatech posedávaly na dekách, kouřily a smály se nám (v lepším případě, jinak házely kameny), když jsme přecházeli do jiné budovy kolem nich do jídelny. Pamatuju si, jak jednou v zimě náš fyzikář dostal cestou do práce na budku, nechtěl jim dát peníze a tak potom naštvaně házel o hodině koule sněhu z parapetu naší školy a řval něco o černých sviních (Cituji: „Nažer se ty hajzle, jdi makat svině a podobně“). Tenkrát se to tak nebralo, já kupříkladu za demarkační čárou byl poprvé až někdy ve svých dvaceti letech (a nebyl jsem rozhodně jediný). Každopádně, diskofilové měli tu čest, že mi dali na hubu jako první. Venčil jsem psa, v klidu si poslouchal ve walkmanu nové Kreator, když tu náhle přiletěla první rána. Pak druhá, kopanec, další pěst a já jen mával rukama, zmatený a vystrašený. Oni se smáli, napadli mě jen tak, pro zábavu z krve. Šest skoro dospělých chlapů, proti šedesáti kilovému střízlíkovi. Šance myslím dopředu jasné.

Nevím, jak dlouho to trvalo, byl jsem tak dobitý, že jsem už skoro nevnímal. Jen mi hlavou problesklo, jaký byl můj malý knírač hrdina, protože prokousl jejich kápovi lýtko. Odnesl to sice kopancem a zaskučením, ale nedal jim nic zadarmo jako já. Dle očekávání jsem prohrál. Doplazil (doslova!) jsem se ke kamarádovi, to abych se umyl a nevystrašil mámu. Rychle jsem doma „proběhl“ bytem, osprchoval se a ulehl. Jenže ráno jsem byl ještě víc napuchlý a mé výmluvy o tom, že jsem spadl při volejbale, nezabíraly. Další den, cestou na kole ze školy (jsem si to blbec chtěl zkrátit přes jednu „jejich“ ulici), kdy mě veškerý pohyb bolel, jako kdyby mě někdo píchal jehlami, si na mě počkali Čejeni, jak jsme tehdy romské komunitě běžně říkali. Nejdřív jsem si jich nevšiml. Dva menší kluci, jeden se rozeběhl, strčil mi nějaký klacek mezi dráty a vidlicí předního kola a druhý zapískal. Volal ostatní. Chybou asi bylo, že jsem se jim snažil vysvětlit, že opravdu nemám žádné peníze, že jsem všechno utratil za knihy, kazety a pivo. A taky, že jsem se té absurdní situaci usmál.

Kdo jste někdy zažil cikánskou férovku, asi víte, jak to vypadá. Měl jsem vlastně štěstí, protože, když ten největší pokérovanej maník vytahoval břitvu a snažil se mi proříznout břicho, objevil se vedle ve vchodu domu starý pán se psem. Byl vlastně můj zachránce. Nedovedu si sice představit, jak by to dopadlo dnes, ale tenkrát se můj potencionální vykosťovač lekl, způsobil mi jen povrchové zranění a vzal do zaječích. A taky mi ten hazjl zničil zbrusu nové tričko Slayer. Zůstal jsem tam ležet na zemi, vydýchával se a odmítal pomoc v podobě záchranky, policie a případného obvazu. Kolo bylo sice pošramocené jako já, ale jelo a tak jsem se vydal k domovu. Zajímavé bylo, že tentokrát mi (díky stavu mého velocipedu), historku o pádu přes řídítka, všichni uvěřili. Byl jsem ponížený, moje puberťácká čest vzala za své a chtělo se mi brečet. Než jsem se alespoň trošku sebral, s nikým jsem moc nemluvil, měl strach skoro chodit ven, děsil se stínu. Nebýt mých kamarádů, asi bych musel vyhledat odbornou pomoc, případně měl trauma celý život.

Zatvrdil jsem se, znovu se zeptal Radka na jeho bojové umění a večer, když všichni vedle na panelech pili pivo, s ním začal každý večer trénovat. Nic jsem nedbal posměchu, nic mě nerozhodili hlášky o šikmookých baleťácích. V hlavě mi hlodala myšlenka, že už nikdy nechci prohrát, nikdy nechci dostat do tlamy. Cvičení to bylo ale krásné. Sice náročné, vyčerpávající, ale povznášející. Lítal jsem vzduchem, řval spolu s krkavci výkřiky plné úderů, piloval si rány do kůry stromů. Všechno jsem doplňoval nekonečným běháním, plaváním a gymnastikou. Vrcholem byla přeražená cihla letící vzduchem, případně trojitá otočka na lesní pěšině. Měl jsem dokonce tajný, svůj vymyšlený úder slepou dlaní, který každého v soubojích překvapil a zneškodnil.

Postupně jsem se dostal v karate poměrně vysoko a když pak v Boleslavi otevřeli první oddíl kick-boxu, dotáhl jsem to až na mistrovství republiky. Před většími skupinami násilníků jsem se sice držel pořád dál, ale pokud se někde dělo nějaké bezpráví, mohli jste si být jistí, že jsem se snažil být na straně dobra (nojo no, byl jsem holt odkojený knihami o indiánech, tam se slabší vždycky chránili). Radek, který už dávno kope ty své úžasné sestavy někde v nebi, mě naučil sebekázni, soustředění. Z rachitického intelektuála byl náhle vysoustružený stroj, plně oddaný myšlence ochrany slabých. Bojové umění se stalo na spoustu roků spolu s metalem a knihomolstvím moji součástí. Kolikrát jsem několik hodin po neskutečných pitkách už běhal lesem a trénoval kopy. Byl jsem maniakem, šílencem, nadšencem, dlouhých patnáct let. Radek vždycky říkal, že je ve mně kus bojovníka. Nevím, sám to nedokážu posoudit. Jediné, co mohu po letech prohlásit, tak je dlouhá děkovačka mému kamarádovi, že mě k tomuto krásnému sportu přivedl. A díky tomu mi zachránil několikrát život. O tom ale zase jindy. Děkuji za pozornost. "Dewa matta" (japonsky Tak zase příště).

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html

Recenze/review - CHTHE’ILIST - La Dernier Crépuscule (2016)

CHTHE’ILIST - La Dernier Crépuscule

CD 2015, Profound Lore Records

Bažina (močál, slať, mokřina) je území prosycené vodou, na kterém rostou charakteristické rostliny (tzv. bahenní rostliny) a žijí také specifičtí živočichové. Je to zvláštní druh sladkovodního mokřadu, který představují habitaty s vyšším obsahem zvodněných rašelinných částic. Rozdílem mezi bažinou a močálem je ten, že bažina je povrch pokrytý rašelinou a rostlinstvem a na rozdíl od toho je močál lesem nebo územím zalitým pouze vodou.

Bažinu je možné také až hmatatelně zažít na nové desce kanadských CHTHE’ILIST. Na jejich prvním dlouhohrajícím počinu zaslechnete všechna ta zurčivá bublání, nářek utopenců, pohromu jedinců, stažených spodními vodami do nicoty. Hudba je zde mokvající, čvachtavá, smutně doomová, ale hlavně monstrózně ošklivá. Deeath metal zahraný tímto způsobem je špatně stravitelný, mnohdy u něj přemýšlíte, zda ještě kapela vůbec hraje muziku nebo jen zastírá své neumětelství hlukem. Je to na každém z vás, jak se s tím poperete. Není to rozhodně jednoduchý zážitek, spíše bych se přikláněl k přirovnání k noční mlhavé stezce v temném lese. Až dorazíte na místo a podaří se vám celou cestu vyhnout mlčenlivým stínům, pochopíte, že jediné pravé zlo vzešlo právě odněkud z těchto míst. Nechte na sebe novinku jen tak působit, neřešte techniku, ani provedení, spíše se zaměřte na prožitek. Také se vám obracejí oči v sloup? Také si drásáte dlaně do krve? Potom jste zde dnes správně. Pochopili jste podstatu samotné tmy.

Dlouhé, pečlivě, i když neučesané skladby, dávají tušit, že se CHTHE’ILIST inspirovali takovými spolky, jako jsou INCANTATION, PORTAL, TEITANBLOOD, ARTIFICIAL BRAIN, MITOCHODRION, DEMILICH, DEMIGOD, FUNEBRARUM, CATACOMB a spoustou dalších. Stačí, když si do rovnice o zlu dosadíte také tmu a výsledkem je pomalá, táhnoucí se smrt. Jestli jste někdy, třeba jen z legrace,  zažili vyvolávání duchů, tak určitě víte, že i když je to neskutečná sranda, tak stejně v člověku hlodá červ pochybnosti. Věřte nebo ne, ale při „La Dernier Crépuscule“ se mi často před očima odehrávaly černobílé filmy s popravami, hnijícími kusy lidského masa, napadaného červi, případně kostlivec, který vás až vtipně a lekavě šokuje, když na vás vyskočí z postranní chodby. Proti zvuku, provedení, ani hororovým a fantasy temným textům nemám žádných námitek. Občas mě trošku rozhodí délka některých songů, toho opakování riffů je už opravdu příliš, ale pořád si mě dokáže hudba udržet v pozornosti a bdělosti.

Tam, někde na blatech se válí chuchvalce krvavé mlhy. Bývá dobrým zvykem, jednou za čas poslat nějakého nebožáka do těch nehostinných míst, aby nakrmil tmu. Slýcháváme potom několik dní, někdy i měsíců, úpěnlivé žadonění o milost. Legendy vyprávějí hrůzostrašné příběhy o děsivých bestiích, o nemrtvých, trhajících s oblibou lidské maso. Rozdíly mezi tím, co je pravda a co už ne, se postupně stírají. Důležité je, čemu lidé věří. Nad krajinou jakoby přelétl obrovský černý havran a proklel ji navěky věků. Určitě znáte ten pocit, když se vydáte na nějaké místo, kde jste nikdy předtím nebyli a přesto se tam cítíte divně. Když potom, po dlouhém čekání, přijde místní hostinský a podívá se na vás pohledem kanibala, máte sto chutí utéct pryč. S novinkou CHTHE’ILIST je to hodně podobné, je také až „vtíravě“ naléhavá, smutně zastřená, těžko uchopitelná a vysvětlitelná. Pro nás, co se rádi ploužíme opuštěnými stěnami zchátralých budov a s chutí čerpáme historii přímo z oprýskaných zdí, je tahle deska povinností. Nevím jak pro ostatní, ale pro mě se jedná o příjemně tajemný zážitek.

„La Dernier Crépuscule“ je bažinatou esencí temnoty. Na albu najdete všechny potřebné ingredience pro vyvolání všech zlých stínů. Tajemná, ošklivě mokvající, smutně jedovatá, taková je novinka CHTHE’ILIST. Kanadská pocta záhrobí se vydařila. Některé nápady jsou možná až moc dlouhé, ale jako celek mi nahrávka připomíná starý, černobílý hororový film. Vznešeně smutné melodie, stěny z kytar, pavučiny, utkané ze zbytků světla. Tohle všechno zde nalezneme. Pokud byste chtěli překapat a následně ukovat kousky tmy, CHTHE’ILIST vám budou zdatnými průvodci. Rád se touto deskou nechávám unášet do nekonečných bažin zapomnění. Pokud se rádi bojíte a milujete napětí, vydejte se s námi na dlouhý výlet do tajemných močálů věčnosti. Potkáme bělostné tváře utopenců, nemrtvé a pokud se to podaří, tak i samotné zlo. CHTHE’ILIST nahráli album, které je vstupenkou do záhrobí. Death doomová ozvěna z toho nehlubšího podzemí! Hodně prašivá nahrávka!

Asphyx says:

"La Dernier Crépuscule" is a swampy essence of darkness. On this album you can find all necessary ingredients for invoking of all evil shadows. Mysterious, badly weeping, sadly poisonous, such is the news of CHTHE'ILIST. Canadian tribute to the crypt is a success. Some ideas are perhaps too long, but as a whole reminds me the recording an old, black and white horror film. Noble sad melodies, guitars' walls, cobwebs woven from the rest of light. All of these can be found here. If you would like to filter and subsequently forged pieces of darkness, CHTHE'ILIST will be good guides. I get carried away with this record into endless swamps of oblivion. If you like to be  scared and you love suspense, come with us on a long trip to the mysterious swamps of eternity. You'll meet whitewashed faces of drowned, undead and maybe evil itself. CHTHE'ILIST recorded an album, which is your ticket to Hades. Death doom echo of the deepest underground! Very rotten record!

Seznam skladeb:

1. Le dernier crépuscule
2. Into The Vaults Of Ingurgitating Obscurity
3. Voidspawn
4. Scriptures Of The Typhlodians
5. The Voices From Beneath The Well
6. Vecoiitn’aphnaat’smaala
7. Tales Of The Majora Mythos Part 1

Čas: 52:48

 

Sestava/band:

|| P. Tougas - Lead vocals, Lead & Rhythm Guitar, Bass, Synths, || C. Leduc - Lead & Rhythm Guitar, Bass, Synths || P. Boucher - Drums || L. Bellemare - Lead Vocals [Live only]

https://www.facebook.com/Chtheilist

http://profoundlorerecords.bandcamp.com/album/le-dernier-cr-puscule

http://www.profoundlorerecords.com/

Minirecenze/minireview - METAL CHURCH - XI (2016)

METAL CHURCH - XI

CD 2016, Rat Pak Records

Pamatujete na staré heavy metalové klipy, kde se odpaloval dynamit, startovala raketa, jezdilo se starými fordkami, demolovalo se vybavení bytu a do toho ječel zpěvák z plných plic? Copak o to, klipy tenkrát na přelomu osmdesátých a devadesátých let byly mnohdy vtipné, ale pokaždé mě fascinovala ta energie, která z těch VHS kazet doslova čišela. Na novince METAL CHURCH můžete zažít krásný návrat v čase. Novinka s názvem "XI" jakoby nás přenesla do minulosti, znovu nás oblékla do džínových bund a rozevlátě nás donutila pařit dole pod pódiem. Staří pánové už mají odehráno, zažili svoje slavné i slabší chvilky, ale letos jakoby se znovuzrodili. Návrat ke kořenům je více než patrný. Nevadí mi to, od podobných legend neočekávám nic nového, mám raději když se drží svých osvědčených receptů.

Když se pak oprostím od všeho toho klasického a potřebného klišé, mám před sebou poctivou, na samou kost ohlodanou heavy metalovou desku, která v sobě obsahuje všechny potřebné ingredience k tomu, aby mě zaujala. Užívám si ji, bouchám pěstí do stolu, přidávám hlasitost a pořád přemýšlím, kde se to v METAL CHURCH bere. Čekal jsem další album v řadě, jen tak aby se neřeklo, místo toho mě novinka smetla jako uragán. Ano, je to staré, je to občas moc bombastické a předvídatelné. A co má jako být? Cítím zde obrovské zkušenosti, pohodu, skvělý zvuk a hitově zpracované songy. Spolu s posledními WASP asi největší heavy překvapení posledních let. Pohoda, klídek, skvělé energické skladby a samozřejmě pořádná porce nostalgie. Jsem navýsost spokojen a nabírám si všechen ten studeně žhavý kov holými dlaněmi. Vynikající záležitost, přátelé! Tedy alespoň pro mě. A hlas navrátilce Mika Howeho? Ten vás přišpendlí doslova na zeď! Zní jako zaseknutá rezavá motorová pila!

"XI" je albem, které je klasikou METAL CHURCH. Vynikající riffy, hlas ostrý jako břitva a energie tryskající z každého tónu. Mám pro tyhle Američany obrovskou slabost a letos mě rozhodně nezklamali. Přijdu si jako na setkání heavy metalových fajnšmekrů. Užívám si dosytosti jednotlivé skladby a kývám hlavou do rytmu. Pokud bych měl nějak definovat dobrý heavy metal, určitě bych novinku s klidem doporučil. Nemám sebemenších připomínek. CD neskutečně řeže a nepostrádá tolik potřebnou jiskru. Nahrát tak dobré album po tolika letech na scéně je obdivuhodné. Slyšte slova plná kovu! Heavy metalová šlechta v tom nejlepším světle. Chcete být heavy? Poslouchejte nové METAL CHURCH. Skvěle!

Asphyx says:

"XI" is a classical album of  METAL CHURCH. Excellent riffs, voicesharp as a razor and energy gushing from each tone. I have a weakness for these Americans  and this year I wasn't definitely disappointed. I'm feeling like on a meeting of heavy metal connoisseurs. I enjoy all their songs andnod my head in the beat. If I should define a good heavy metal, I would definitely recommend this news. I have no objections. The album cuts and doesn't miss necessary spark. to record a good album after so many years on the scene is admirable. Hear the words of metal! Heavy metalaristocracy in the best light. Do you want to be heavy? Listen to the new  METAL CHURCH. Great!

http://www.ratpakrecordsamerica.com/home

https://www.facebook.com/OfficialMetalChurch

http://metalchurchofficial.com/

Recenze/review - DESASTER – The Oath of an Iron Ritual (2016)

DESASTER – The Oath of an Iron Ritual

CD 2016, Metal Blade Records

Už zase praskají kosti, už zase se kutálejí lebky. Pokaždé, když slyším nové album německých black thrashových válečníků DESASTER, vzpomenu si na dávnou návštěvu kostnice. Ty pocity, zažívané v podzemní kobce, ve stínu rozvěšených svícnů i hudba jedné z nejvíc pravověrných kapel, si jsou navzájem velmi podobné. Vše je ohlodáno na samou svoji podstatu. Žádné kudrlinky, ani přepečlivě vystavěné melodie, ale tvrdý tah na branku, hrst plesnivé zeminy, hozené do obličeje. To jsou DESASTER. Opět poctiví, reální, přímí i nakopávající ze své podstaty. Na povrch vylézají staří dobří červi, nahlodávají nám naše mozky a pronikají nám do krve, stejně jako studeně laděné melodie. Když pak zazní zvon umíráček v jedné skladbě, jsem sevřen do minulosti a je ze mě zase odžínovaný kluk, zmítající se dole pod pódiem. Německá špinavě black thrashová kvalita. Mašina, právě vyjíždějící z podsvětí, rozhodnuta zničit svým old school metalem vše živé i neživé. Pokloňte se, legenda přichází!

Nečekejte nic nového, ani převratného. Chvalte raději Satana, protože zase tolik přímých následovníků osmdesátých a devadesátých let už nehraje. DESASTER jsou volnými pokračovateli SLAYER, brazilských SACRÓFAGO, staré SEPULTURY, kanadských PILEDRIVER, BATHORY, HELLHAMMER, CELTIC FROST. Zaslechneme ale i až heavy metalové nálady (JUDAS PRIEST, SAXON). Některé songy jsou epičtější, zabalené do studeného pláště black metalu, jiné zase nářezové, vhodné k rytmickému kopání vlastního hrobu. Jako řemeslníci jsou DEASTER velmi zruční, dokážou složit zajímavou melodii. Možná se někdy moc „bojí“ alespoň nějakých přesahů do jiných stylů, ale co chtít po starých bardech, že ano?! Na minulém počinu „The Arts of Destruction“ mnozí vyčítali kapele až příliš monotónní zpěv páně Sataniaca, ale nic takového na novince neslyším. Naopak, přijde mi, že tenhle pekelný trubadúr se zhostil v rámci možností svého údělu velmi dobře. Hlavní je zde ale stejně nejvíc energie, špína a prašivina a těch nalezneme na „The Oath of an Iron Ritual“ poctivou porci. Fanoušci se šedivějícími skráněmi, případně pamětníci a obdivovatelé starých postupů (mezi něž se hrdě hlásím) by měli být navýsost spokojeni.

Na DESASTER se mi vždycky hrozně líbila určitá neurvalost, neučesanost a rebelie, kterou cítím i letos. Kapela je sice uzavřena jen ve své staré rezavé metalové rakvi, ale to není rozhodně na škodu. Naopak, dveře do márnice jsou tím chladem a masakrujícími riffy doslova vytrženy z pantů. Poskládejte si ze stehenních kostí pentagram, napijte se z kalichu hořkosti a nasaďte konečně někdo na oltář kozlí hlavu. Už dlouhá léta vyznávám u hudby uvěřitelnost a té mají Němci na rozdávání. Pekelné hlasy se míchají s ledem, odkapávajícím ze stěn podzemních kobek. Utvořte dlouhý špalír, přidejte hlasitost a zařvěte si z plných plic. Temnota už dávno vstoupila do našich srdcí, rozdrtila je a přidusila nás obráceným dřevěným křížem. Podzemí nás spolu s DESASTER schlamstlo jako tlama rozzuřené šelmy. Křižujte se zásadně v obráceném gardu! My, kteří jsme byli prokleti v dávných dobách, poneseme vlajkou s nápisem PEKLO hrdě dál za zvuků „The Oath of an Iron Ritual“. Od novinky jsem toho příliš nečekal, ale jsem z ní čím dál tím víc nadšený. Takhle nějak si představuji ozvěny z temné krajiny za oponou!

Peklo zase hoří! Není divu, když nám k tomu hrají němečtí maniaci DESASTER. Kapela, která připomíná dávné thrash/black metalové poutníky ze starých časů je přesně tím typem skupiny, která musí chytnout za srdce všechny milovníky old schoolu. Pojďte si spolu se mnou zavzpomínat na dobu, kdy se ještě hrálo reálně, bez pozlátek a zbytečností. „The Oath of an Iron Ritual“ je hodně syrovou, nekompromisní deskou, nahranou snad v samotné márnici. Jako bychom právě potkali dámu, zvanou Smrt. Hudba je tady hodně stará, plesnivá, ošklivá a nepostrádá jakousi černou jiskru, kterou jsem vždy u kapel obdivoval. Málokdo umí vyvolat samotného Satana. DESASTER se to povedlo. Vítejte na exkurzi v samotném pekle. Podávat se budou jen ty nejkrvavější kousky pokrmů. Nejlepší je, že Hádova říše v podání téhle německé mašiny, je velmi přitažlivá, nakažlivá a zákeřná. Líbí se mi tady a místo toho, abych dál něco psal, tak si nahrávku raději znovu pustím. Starodávná deska, nahraná s neskutečným feelingem! Album, které odtrhává maso od kostí! Skvěle!

Asphyx says:

The Hell is on fire! And it is like this because of DESASTER, the maniacs from German. A band which reminds the old trash/black metal pilgrims from the old days who were the exact type of band which catch your heart if you are a fan of the old school music. Let´s bring back in memories the times when music was played in real way without any gloss or disutility. „The Oath of an Iron Ritual“ is a very raw uncompromised album which must have been recorded in a mortuary. It´s like we just met lady whose name is Death. The music is very old, moldy, ugly and it doesn´t lack of black sparkle which is the main thing I have always admired about bands. There is only a few band which are able to call the Satan itself. DESASTER made it happen. Welcome on an excursion to the Hell. There will be served only the bloodiest meals. The best thing is that Hades world which is created by this German band is very magnetic, catchy and cruel. I like it here and instead of writing something I´m going to play this record again. An old album which is recorded with an unbelievable feeling! An album which would chop your meat of bones! Great!

Seznam skladeb:

1. Intro (The Oath)
2. Proclamation In Shadows
3. End Of Tyranny
4. The Cleric's Arcanum
5. Haunting Siren
6. Damnatio Ad Bestias
7. Conquer & Contaminate
8. The Denial
9. The Oath Of An Iron Ritual
10. At The Eclipse Of Blades

Čas: 47:40

 

Sestava/band:

Infernal – kytara

Odin – basa

Tormentor – bicí

Sataniac - zpěv

http://www.facebook.com/pages/Desaster/394986890526

http://www.total-desaster.com/

http://myspace.com/desasterofficial

http://www.metalblade.com/us/

Recenze/ review - INVERLOCH – Distance| Collapsed (2016)

INVERLOCH – Distance| Collapsed

CD 2016, Relapse Records

Pokaždé, když u nás v mauzoleu večer zhasneme, rozprostře se všemi místnostmi nekonečný klid. Na povrchu to vypadá, že se všude budou míhat jen odlesky ztlumených lamp. Ticho a klid je ale jen zdánlivé. My, co hlídáme mrtvá nabalzamovaná těla po nocích, moc dobře víme, že někdy kolem půlnoci se začnou ozývat různé zvuky. Nejdřív to zní jako pobublávání, jako voda začínající se pomalu vařit. Pak přichází nelidský výkřik a následuje šepot. Mnohdy se mi zdá, že jindy strnulé postavy hýbou rty, mrkají na mě a hýbají končetinami. Odcházím raději do své hlídací místnosti a pouštím si nějakou muziku. Dnes jsem zvolil australské doom death metalisty INVERLOCH a jejich dlouhohrající prvotinu (ještě mají na svém kontě EP „Dusk| Subside“ z roku 2011). Byla mi doporučena samotnými duchy. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Jednou jsem našel na stole vyrytý nápis s názvem kapely. Nastal tak památný okamžik, kdy sleduji na šedivých monitorech divotvorné příběhy opuštěného mauzolea a k tomu mi jako klip z dávných dob hraje novinka „Distance| Collapsed“.

K mé práci i náladě se hodí velmi dobře a považuji ji za opravdu zdařilou. Skladby ve stylu DISEMBOWELMENT, EVOKEN, THE NIHILISTIC FRONT, OCTOBER TIDE, OFFICIUM TRISTE, ale i třeba takových INCANATTION plynou pomalu, naléhavě, jak se na hraný styl sluší a patří. Znovu a znovu beru do ruky paprsky starých pavučin, mazlím se s nimi a tančím nekonečný tanec smrti. Do podobné hudby buď proniknete a očaruje vás nebo se budete nudit. Myslím, že jiná možnost neexistuje. Nedokážu novinku poslouchat ve dne, ani za slunečných dní. Její nálada mě pohlcuje teprve až s prvními červánky. Připadám si jako poutník, převádějící někde v mlhavých horách lidi na onen svět. Směr, styl i způsob vyjadřování je u INVERLOCH jasně daný. Pánové vlastně nepřinášejí do podzemí nic nového, ani převratného, ale všechno zní tak přitažlivě, s až magickou silou.

Zvuk je zde jedovatý, musíte se skrz něj trošku prokousávat. Na albu je velká spousta nápadů, různých rozličných motivů, jen je musíte postupně objevovat. Není to záležitost na jeden poslech, chce to čas. Přesto si troufám tvrdit, že podobná alba časem uzrají v často chtěný artefakt. U mě tomu tak alespoň je. Pokaždé, když večer zhasínám světla nad skleněnými průhlednými rakvemi balzamovaných postav s voskovými pohledy, těším se, až si „Distance| Collapsed“ pustím. Dodává mi vnitřní sílu, je jakoby napojená snad na samotný vesmír. Bojíte se rádi? Milujete ztlumený šepot jedovatých hadů? Potom buďte vítáni. INVERLOCH přesně pochopili atmosféru vznášející se nad dávno mrtvými těly. Pokaždé, když už začne s nějakou lehčí melodií svítat naděje, svět ztemní, zatáhne oponu a do krve vám pronikne další mráz. Pro mě osobně se jedná za velmi přitažlivou death doomovou záležitost poslední doby.

INVERLOCH jsou dávnými posly ze starých časů. Hrají převážně pomalu, naléhavě, s magickou silou. Vítejte na okultním obřadu. Namalujte pentagram, obětujte kozla a sepněte ruce k obrácené modlitbě. Hudba je na první dlouhohrající desce těchto Australanů velmi chladná, odtažitá, temná a ponurá. Po celou dobu poslechu jsem ani na chvilku nevyšel ze stínu. Kdo jste bez viny, hoďte kamenem! Budete prokleti, naporcováni a rozemleti v nekonečný prach. Doom metal, prokládaný smrtícím kovem působí jako ostré hroty mučicích nástrojů. Proniká do těla lehce, jen s malým odporem. Tolik špíny, hniloby, tmy a nenávisti, jsem už hodně dlouho neslyšel. Fanoušci starých časů by měli zbystřit svoji pozornost, hraje se zde totiž pro všechny příznivce old school doom death metalu. Album, které zabíjí jako jed. S jistotou a krutostí. Vstup do země stínů se opravdu vydařil.

Asphyx says:

The INVERLOCH are the past embassadors from the old days. They play more slowly and urgently with a magical power. Welcome to an occult ritual. Draw the pentagram, sacrifice a goat and clasp your hands together to the reverse prayer. Music on the first long-playing album by these Australians guys is very cold, abstract, dark and sad. During the time I listen I´m in the shadow and I don´t go out of it. Let the one who is without sin cast the first stone. You will be cursed, carved and smashed in an infinite ash. Doom metal which is mixed with dead metal which seems like sharp peaks of torturing instruments. It sinks into your body easily with just a little grudge. So much dirt, blight, darkness and hate…so much that I haven´t heard it for a while. Fans of the old days should pay attention because this is the music for fans of the old school doom death metal. The album kills like a poison – with confidence and cruelty. The entry to the world of shadows is a very good job!

Seznam skladeb:

01. Distance Collapsed (In Rubble)
02. From The Eventide Pool
03. Lucid Delirium
04. The Empyrean Torment
05. Cataclysm Of Lacuna
06. Within Frozen Beauty (Bonus Track)
07. The Menin Road (Bonus Track)
08. Shadows Of The Flame (Bonus Track)

Čas: 01:01:47

 

Sestava/band:

Ben - Vocals Matt - Guitars Mark - Guitars Chris - Bass Paul - Drums

https://www.facebook.com/InverlochOfficial/

http://inverloch.bandcamp.com/

https://www.reverbnation.com/inverloch

http://store.relapse.com/

Minirecenze/minireview - DREAM THEATER - The Astonishing (2016)

DREAM THEATER - The Astonishing

CD 2016, Roadrunner Records

Vítejte v progresivním světě DREAM THEATER, Máte rádi dlouhá preludia, rozmáchlé koncepce a učebnicové riffy? Pak jste tady správně. Tento typ hudby je pro mě sice spíš za trest, než že bych si ho užíval, ale člověk samozřejmě musí uznat dobře odvedené řemeslo. Přesto mi přijde novinka až příliš chladná, jakoby odlidštěná. Všechno sice sedí pevně na svých místech, formule tolik typická pro tuhle kapelu byla dodržena, ale je to nudné jako nekonečný seriál v televizi. Nebo opera, která sice působí vznešeně, až muzikálově, ale neodnesete si z ní vůbec nic. Nová deska je totiž tak šíleně dlouhá, že by bylo s podivem, kdyby se mi povedlo udržet pozornost po celou dobu poslechu. Pár motivů je sice hodně zajímavých, ale jako celek mi nepřijde nové album příliš záživné. Zdá se, že staré dobré časy  se už asi nevrátí. Možná by někdo už mohl téhle skupině říct, že se nejede na množství, ale na kvalitu. Takhle to dopadá, když skvělí muzikanti moc popustí uzdu své fantazie a zapomenou na to, že to taky bude někdo chtít poslouchat. 

Samozřejmě, v kontextu ostatních vydávaných desek se jedná pořád o nadprůměr. Na DREAM THEATER je to ale rozhodně málo. Mám neustálý vtíravý pocit, že čekám na zajímavý motiv, dobrou pasáž třeba několik minut. A pak nic, pak se jen dál dokola předvádějí muzikantské dovednosti. Hudebníci asi ocení, rádi si nacvičí všechny postupy a budou hovořit o dobrém díle, ale řekněte mi, kdo má na tohle všechno čas a náladu? Mě ani tak nevadí častá zvolnění jdoucí až někam do sedmdesátých let, ani heavy klišovité kousky obyčejnosti, mě nudí ta zdlouhavost, než se pánové dostanou k tomu podstatnému. Ještě ke všemu je to celé neskutečně utahané. Jak říkám, možná jako kulisa k jihoamerickému seriálu o neutuchající lásce a nenávisti možná. Jinak za mě nic, tohle ani smrt nebere, usnula by. Zůstávám absolutně chladným, jsem proti novince imunní. Mimochodem, přečtěte si texty, ty jen potvrzují moje slova. Jsou až dětinské.

"The Astonishing" je neskutečně dlouhou porcí totální nudy. Na DREAM THEATER obyčejné motivy, příliš rozvláčné kompozice, nekonečná preludia. Ne, takto tuhle kapelu neslyším rád. Album mi připomíná nějaký nepovedený muzikál, případně nasládlý seriál, který nemá žádný konec. Pár dobrých nápadů, sem tam něco trošku zajímavého, jako celek mě ale novinka vůbec nezaujala. DREAM THEATER se motají v kruhu, skladby jsou obyčejné a ničím zajímavé. Omlouvám se, ale takto ne. Za mě palec dolů. Nedělá to se mnou vůbec nic.

Asphyx says:

"The Astonishing" is unbelievable long total boredom. DREAM THEATERThere are common themes, too long-winded composition, endless overtures. No, I don't like to hear this band in this way. The album reminds me some badly done musical or sweet soap opera without end. There are some good ideas here and something a little bit interesting from time to time, but the news isn't interesting for me as a whole. DREAM THEATER are blundering in the circle, tracks are common and  uninteresting. I'm sorry, but not in this way. For me thumbs down. It doesn't make anything with me.

http://www.dreamtheater.net/preorder?ref=http://www.metal-archives.com/bands/Dream_Theater/37

https://www.facebook.com/dreamtheater

http://official.roadrunnerrecords.com/

Minirecenze/minireview - RAGNAROK - Psychopathology (2016)

RAGNAROK - Psychopathology

CD 2016, Agonia Records

Minulý víkend jsem se zase přehraboval ve starých deskách a zjistil jsem, že v nich mám nějak málo black metalu. Bylo na čase to napravit. Projel jsem všechny emaily s novými alby a zjistil jsem, že nedávno vydali novinku mí oblíbenci RAGNAROK. Smečka černokněžníků, kteří mě poprvé uhranuli již svými dávnými počiny "Nattferd" (1995), "Aristing Realm" (1997). Oprášil jsem pradávné kousky CD, prohnal je přehrávačem i hlavou a znovu pokýval uznáním nad jejich silou. Pak jsem udělal skok v čase a vložil jsem do slotu pro nosiče i novinku. Pak jsem propadl temnotě. To, co se na mě vyhrnulo z reproduktorů sice nebylo ničím příliš překvapivé, ale doslova mě fascinoval ten přístup, to drcení lebek všech nevinných bezvěrců. Rouhání tímto způsobem si nechám rozhodně líbit, říkal jsem si neustále dokola! 

Sedl jsem si doprostřed pokoje a najednou si připadal, že kolem mě někdo nakreslil rudý pentagram. Kombinace temnoty, řemeslné blackové zručnosti a mrazu mi dělá moc dobře. Skladby v sobě mají neskutečnou sílu a každým dalším společným setkáním rostou. Na rukou se mi opět objevila stigmata a staré rány začaly znovu mokvat. Svět zčernal a pro mě tak vydal nepopiratelné znamení, že se pro mě jedná o vynikající záležitost. Nemá cenu rozebírat podobnost s kolegy MARDUK, 1349, TAAKE, starými GORGOROTH, DARK FUNERAL a s dalšími zástupci mrtvolných legií. RAGNAROK jsou lehce jiní, odlišní svým přístupem, nadšením, oddaností stylu i tmě. Osobně jsem toho příliš nečekal, přeci jen se pohybuji převážně v trošku jiných vodách, ale tento obřad si dám pokaždé znovu a s chutí. Novinka mi v rukách doslova hoří ledovým plamenem!

Novinka norských RAGNAROK je hodně zlým poselstvím ze záhrobí. Marně jsem na CD hledal nějaké slabé místo. Našel jsem jen totální nihilismus, velmi dobré nápady a absolutní atmosféru zla. Pokud byste si rádi nechali vyměnit krev, držte se od RAGNAROK raději dál. Jinak vám zhnisají vnitřnosti, spálí se vám mozek a do smrti už nikdy nespatříte světlo. Brány pekelné jsou otevřeny dokořán a novou desku jsem dosadil na pomyslný trůn letošních black metalových alb. Zlo nelze zničit, lze ho ale zhudebnit. RAGNAROK jsou toho jasným důkazem. Vynikající deska, doslova narvaná tmou!

Asphyx says:

A new album of Norwegian RAGNAROK is very evil message from the beyond. I vainly looked for some weak spot. I found total nihilism only, very good ideas and an atmosphere of absolute evil. If you would like to change your blood, keep away from RAGNAROK. Otherwise your insides start to fester, your brain will burn and you never see the light. The gates of hell are wide opened and the new record I appointed to an imaginary throne of this year's black metal albums. Evil can't be destroyed, but it can be set to music. RAGNAROK is clear proof. Excellent album, really packed with darkness!

https://www.facebook.com/ragnarokofficial

http://www.ragnarokhorde.com/

https://www.reverbnation.com/ragnarokhorde

https://www.youtube.com/user/RagnarokNorway

http://www.agoniarecords.com/

Minirecenze/minireview - CRIMINAL - Fear Itself (2016)

CRIMINAL - Fear Itself

CD 2016, Metal Blade Records

Špinavci CRIMINAL na to jdou zase hezky od podlahy. Tahle legenda, se svou historií dosahující až na zlatá devadesátá léta sice nikdy u nás v České republice nepronikla úplně do všeobecného povědomí, ale to nemění nic na tom, že jejich tvorba určitě stojí za povšimnutí. Vezměte si starou jihoamerickou death/thrashovou školu, s neučesaným výrazem, přidejte groovy pasáže a máte před sebou pořádně naštvanou smečku. Slyšet jsou i kousky EXODUS, CARCASS, SICK OF IT ALL, ale i klasiky v podobě staré dobré SEPULTURY. CRIMINAL jsou zkrátka úkaz, zjevení, které pravděpodobně ocení jen ti největší extrémní gurmáni. "Většinové" populaci bude asi vadit určitá "zmatenost" a nepřehlednost. To ale nás, protřelé hledače mokvajících pokladů nemůže odradit, nemám pravdu?

"Fear Itself" je zvláštně krvavým soustem. Pokud jste čekali, že vám někdo přinese na stříbrném podnose kousky toho nejvybranějšího masa a budete si muset utřít pusu hedvábným ubrouskem, tak to jste se šeredně mýlili. CRIMINAL vám předhodí syrový, roztrhaný kus čehosi, co vzdáleně připomíná něco mezi flákotou a hadrem. Nebudete ho jíst, ale doslova žrát. Od huby se vám budou kutálet kousky hniloby a sliny se míchat se šťávou, kterou tolik nesnášejí vegetariáni. Nespoutanost a rebelie se zde ukrývá v jednoduchých, ale velmi naléhavých postupech. Novinka mi dělá moc dobře na mé zkažené duši, i když si myslím, že stejně nejvíc podobná hudba vynikne naživo.

CRIMINAL vydali letos solidní, death/thrash groovy metalovou desku. Osobně jsem s albem více než spokojen. Líbí se mi určitá neurvalost, rebelie, kterou z něj cítím. Staré postupy zde ožívají s velkou silou a energií. Přijdu si jako na setkání se starými přáteli, kteří se rozhodli, že oživí osmdesátá a devadesátá léta minulého století. Novinka je plná dobrých nápadů a velmi dobře se poslouchá. Je jako jed, odkapávající z vaší žíly. Pokud máte chuť na pořádný kus syrového masa, zahraného s elegancí, tak je pro vás tohle album jako stvořené. CRIMINAL opět promluvili. Tvrdě, krutě a hlasitě. Dobrá nahrávka!

Asphyx says:

CRIMINAL released this year a solid, death / thrash groovy metal album. Personally, I'm with the album more than satisfied. I like some rudeness, rebellion, I'm feeling from it. Old methods are alive here with great power and energy. I'm like on some meeting  with old friends who have decided to revive the eighties and nineties of the last century. The news is full of good ideas and it's very easy to listen. It's like poison, dripping from your vein. If you fancy a chunk of raw meat, played with elegance, so this album is just made for you. CRIMINAL talked once again. Hard, cruel and loud. Good recording!

http://criminalchile.bandcamp.com/releases

http://criminal2.blogspot.cz/

https://www.facebook.com/Criminal.Band

http://www.criminal1.com/home/

https://www.reverbnation.com/criminal

https://www.youtube.com/user/criminalchile

http://www.metalblade.com/us/

Recenze/review - PAIN PURIFICATION - Demo 2016 (2016)

PAIN PURIFICATION - Demo 2016 

Demo 2016, vlastní vydání

Když jsem si poprvé pustil demonahrávku zaslanou od slovenských pure death metalistů PAIN PURIFICATION, měl jsem neodbytný pocit, že se mi začínají ozývat staré rány. Všude po těle, kde jsem se kdy řízl, něco si zlomil, případně byl postižen nějakou chorobou, se začaly znovu jako stigmata objevovat dávné bolestivé zážitky. Pánové dodali skladby oslavující nekompromisní a devastující náladu devadesátých let. Smrtící kov v této syrové, surově morbidní náladě, mi dělá velmi dobře. Přijdu si, jako bych znovu sledoval videoklipy z VHS kazet. Poctivost, sázka na dobré riffy, krutost a sílu se myslím nadmíru vyplatila. Odpustit a oprostit se sice musím od "demo zvuku", ale až tohle celé mokvající dílo hlavní kapitán Steve z brutálních BRUTE spolu se svými kolegy opatří pořádnou produkcí, věřím tomu, že se zrodí východoslovenská bestie. 

Nečekejte nic složitého, ani umělé kousky falešného masa ze supermarketu, ale spíš pořádnou krvavou flákotu z jatek. Už jste se někdy řízli žiletkou při holení? A zanítilo se vám to? Pak určitě budete vědět, o čem hovořím. Z tohoto dema je cítit energie, vztek, síla a opravdovost na sto honů. Pořád nechápu, kde se to u našich slovenských sousedů bere, ale poslední dobou to tam v tomto stylu opravdu žije. Pevně doufám v brzké dlouhohrající album, solidní label a koncertní šňůru. PAIN PURIFICATION by si to všechno zasloužili. Trojice krutých death metalových válečníků zkrátka zase ukázala všem těm mladým mlíčňákům, snažícím se hrát co nejrychleji a co nejkrkolomněji, jak se to má správně dělat. Snad jen ten mix s názvem "Stupid" odpovídá svému jménu (rozuměj, nelíbí se mi).

Obvinit kapelu z určité jednotvárnosti a stereotypu by bylo po pár skladbách zatím neomalené. Mě se naopak líbí, že má tahle skupina tah na branku a masakruje s bestialitou sobě vlastní všechno okolo. Pokud tedy máte, stejně jako já chuť na pořádnou porci mokvajícího brutálního death metalu, buďte vítáni. Tyhle jatka mě jen tak neomrzí, to mi věřte. PAIN PURTIFICATION si vybrali nelehkou, do hlubokého undergroundu uzavřenou cestu. Upřímně se těším na další kousky neučesaného zla. Myslím si, že první pitva se rozhodně povedla a pokud pánové doladí ještě detaily jako zvuk (může být způsobeno jen zaslanými mp3), budeme mít v budoucnu co dělat se smečkou, která bude umět pořádně pokousat. Taky vidíte tu pěnu u úst, připomínající prašivé psy se vzteklinou?

PAIN PURTIFICATION je bestiální a brutální death metalová smečka z východního Slovenska. Jejich letošní demo nahrávka je pořádně krvavou, mokvající ochutnávkou pro všechny příznivce morbidity ve smrtícím kovu. Pánové nám na své novince hodili do obličeje samé ošklivé, zběsilé, maniakální nápady, které jsou plné reálného pravého death metalu. Zrodilo se nám zde monstrum, se kterým je nutné do budoucna počítat. Má ostré zuby, obrovskou chuť zabíjet hudbou a energií. Chci dlouhohrající album, hned teď! Tohle je brutální, nekompromisní kopanec okovanou botou přímo do obličeje! Poctivá řeznická práce!

Asphyx says:

PAIN PURIFICATION is bestial and brutal death metal pack from eastern Slovakia. Their this year's demo recording is very bloody, weeping tasting for all fans of morbidity in deadly metal. Gentlemen threw us in our faces only ugly, frantic and manic ideas on their new album that are full of real true death metal. There was born a monster which we must allow for the future. It has sharp teeth, some huge taste for killing with music and energy. I want  a long-playing album right now! This is a brutal, uncompromising kick with hobnailed boot in the face!  Honest butcher's job!

http://bandzone.cz/painpurification

https://www.facebook.com/PAINPURIFICATION.esdm/?ref=ts&fref=ts