DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 8. května 2016

Report, photos, video - TRENDKILLER FESTIVAL VOL. 0 - MASTER, WARHAMMER, DEATHRITE, DOOMAS - club Modrá Vopice, Prague - 7. 5. 2016


– author of photos Jakub Asphyx

A porta inferi - před branami pekelnými stávám díky muzice poměrně často. Je to samozřejmě jenom peklo imaginární, hudební. Zajímavé je, že čím jsem starší, tím víc se směřuji do podzemí, do undergroundu, mezi kapely, které nejsou tolik známé, případně jsem je ještě neviděl. Měl jsem za poslední měsíc tu čest s několika většími koncerty a abych pravdu řekl....i když jsem si hudbu užil, tak mě vadila tlačenice, nedobré pivo. Možná je to znak stárnutí, možná jsem taky velkých skupin přežraný, nevím. Každopádně bylo zase na čase navštívit nějaký undergroundový menší festival. První ročník TRENDKILLER VOL 0. se od počátku jevil jako skvělá volba.

Warhammer
Jednak se odehrával v mé oblíbené Modré Vopici, kde si potrpí na dobrý zvuk i organizaci, jednak začalo jaro a posezení na vzduchu mě lákalo čím dál tím víc, ale hlavně rozhodlo složení kapel. WARHAMMER jsem ještě v životě neviděl a MASTER jsou moje srdcovka. Tuhle mi zrovna někdo psal, že v Čechách snad není větší fanoušek téhle death metalové legendy. Nevím, nedokážu posoudit, co ale vím jistě, je to, že jsem zkrátka musel. Jinak by byla navěky pošramocena moje čest jako absolut ultra orthodox fanouška. "Nezbývalo" mi tedy nic jiného, než si vybrat nějaké ty peníze, obejmout a rozloučit se s rodinou, rovnou jim říct, že v neděli se mnou nic moc nebude a vyrazit.
Master
Cesta byla tentokrát v mé režii. Na miskách vah jsem měl před sebou vlak s pivem a nebo auto s kofolou. Nakonec vyhrálo auto, protože jsem měl v neděli ještě něco na práci. Nasedl jsem tedy za slunného odpoledne do svého "death car", natankoval a vydal se na cestu. Všude samý zátaras, několikrát restartovaná navigace v telefonu, ale nakonec se dobré dílo podařilo a já hledám v Praze místo na parkování.
Deathrite
Konečně „Modrovopičí“ oáza klidu a pohody! Přesně tohle si říkám, když jdu po tom asfaltovém chodníku dolu k dřevěné boudě. Genius loci na mě dolehne a já si přemýšlím, že příště se asi na velké koncerty vybodnu úplně. Dýchám zhluboka, užívám si tu atmosféru. Je to jako návrat ztraceného syna. Náladu mám perfektní, zdravím se s kamarády (díky za pokec, doladili jste mi celý den do ještě větší pohody!), promlouvám, usmívám se. Je jaro, teplo a čeká mě old school metalový večer. Volejte Halllelujah! A porta inferi - stojím znovu před hudebními branami pekelnými. Opět prodávám svoji duši všem rohatým. Peklo může začít. Pojďme se podívat, kdo a jak nám ten den, tu krásnou sobotu hrál.
Warhammer
Když vstupuji do areálu, řežou do toho pražští thrash death metalisté KOLOSS. Nemají bubeníka, jejich set tak působí poněkud strojově. Kapela dle vlastních slov nehraje dlouho. V některých momentech je to znát, určitá lehká nejistota je cítit, ale jsou na dobré cestě. Chce to samozřejmě cvičit a cvičit. Tedy, co jsem měl možnost slyšet. Jestli si mohu dovolit jednu připomínku...chtělo by to tvorbu nějak oživit, podobných smeček dnes běhá po světě spousta. Tak přeji hodně štěstí.
Koloss
MORIBUND OBLIVION přijeli až z dalekého Turecka. Zahráli nám melodický black metal, který měl jednu velkou nevýhodu, byl předkládaný za prudkého světla a tak příliš nevynikly ani vcelku zajímavé momenty. Je to škoda, protože určitý potenciál jsem tam cítil. Zajímavé bylo sledovat pohledy dámského osazenstva, na kterém bylo hodně vidět, že kluci jsou asi velcí fešáci. Hudebně nic objevného a tak nějak zcela mimo můj záběr, ale jako celek neurazilo ani nenadchlo. Chtělo by to víc chladu a špíny. Jinak ale dobré.
Moribund Oblivion
Pro DOOMAS mám velkou slabost. Líbí se mi, jak pánové kombinují na svých deskách doom metal, heavy postupy a tmu. Není to záležitost na první poslech, ale spíše pohoda, která mi do sobotního odpoledne perfektně sedla. Stál jsem, popíjel (kofolu - fuj!), užíval si a několikrát si vzpomněl na plzeňský koncert GRAND MAGUS. Těm mi přijdou DOOMAS asi nejvíc podobní. Dunělo to, jako hřmí hromy pod Tatrami. Slovenští doomoví válečníci předvedli skvělé vystoupení. Já si ho užil vrchovatou měrou a pro mě osobně to byla kapela, která nemohla být pro daný okamžik zvolena lépe. Jejich skladby mě totiž studily, zároveň pálily, řezaly a chvílemi jsem měl pocit, že hlavnímu principálovi Peterovi lezou z úst červi. To byly melodické doomovo - deathové orgie! Skvěle!


DEATHRITE přijeli z Německa a přivezli nám s sebou náklaďák plný grindu a deathu. Pořádně energická záležitost, to vám povím. Bylo to hodně neučesané, ostré jako chilli papričky. Cítil jsem tam DISMEMBER, BENEDICTION, ASPHYX a ACEPHALIX. Zkrátka D-beat sound jak se patří. Nic výjimečného, ani převratného, ale poslouchalo se to velmi dobře. Nevím sice, co bych si počal s jejich hudbou na CD, ale naživo to sedlo přesně jako zadnice na hrnec. Bavilo mě to, i když to nebylo na úplně první ligu. Má spokojenost vystoupala tak na sedmdesát procent.


MASTER jsou pro mě legendou, asi nejčastěji poslouchanou kapelou vůbec. Alespoň za poslední roky. Když srdcová skupina vylézala na pódium, vytanuly mi na paměti všechny předchozí koncerty. A že jich bylo. Paradoxně bývá na své oblíbence nejhorší psát jakékoliv reporty. Pro mě to bylo samozřejmě maso, masakr starou rezavou pilou. Paul Speckmann je zkrátka osobnost, u kterého stačí, když se objeví na pódiu. Všechny ty zkušenosti, dlouhodobý a neustálý pobyt v podzemí (a hlavně profesionálně pohodový přístup) jakoby najednou vyvřely jako nějaká láva na povrch a MASTER rozbourali Modrou Vopici. 

Zdenál se do toho opíral s jeho pověstnou energií, Alex sázel jeden riff za druhým. Největší pozornost na sebe ale stejně strhával s basou nízko položenou Paul. Mikrofon ve stylu Lemmyho nahoře, pekelný vokál a skladby, které mě provázejí celý život. Na živých vystoupeních miluju tu nepředvídatelnost, ty kousky originality, které jsou písemně asi nepřenosné. Řval jsem jako tur texty, podupával nohou, chtěl se točit (a v rámci možností se i točil) dole pod pódiem. Vařila se mi krev a trojice protřelých muzikantů mi zvedala tlak v žilní soustavě. MASTER za poslední roky poněkolikáté a opět skvěle! Jako ultra ortodox fanoušek jsem byl navýsost spokojen! Hroby byly otevřeny, peklo vystoupilo na povrch a pánové vzali Prahu útokem. Ten večer ji také dobyli. A to myslím doslova. Vynikající! Kult! Inferno!


Byl jsem po vystoupení MASTER utahaný jako kůň. Stejně jako muzikanti, jsem do toho dal všechno. Festival se pomalu přesouval dovnitř, do dřevěné budovy. Dýchal jsem zhluboka, nasával noční vzduch a těšil na pro mě poslední kapelu.
Master
WARHAMMER jsou v našich old schoolových kruzích poměrně známou smečkou. Pocházejí z Německa, ve své tvorbě kombinují pradávné kousky blacku, doomu, deathu, thrashe a metalového pravěku. Jejich historie sahá až do roku 1994 (pro mě osobně se ale zhmotnili až albem „The Winter of Our Discontent“ - 1989). Skupina patří někam mezi HELLHAMMER, CELTIC FROST, BARBARIAN, VENOM. Hraje přesně takovou tu esenci staroby, hniloby, chladu a smrti, co mi koluje asi už navěky v žilách. V Praze to byl jeden z mých splněných „archivářských“ snů. Připadal jsem si, jako kdyby mě někdo najednou zavřel do staré kobky, dal mi jen skývu chleba a trochu vody. Byl jsem krmen tmou a chladem. Kytary, ano, nejvíc mám u téhle legendy rád ty nabroušené riffy, na nich všechno stojí i padá. V dávných dobách jsem neměl tu možnost vidět pány naživo a po roce 2006, kdy se dali znovu dohromady, jsem v to doufal jen někde ve skrytu duše. Povedlo se a uspořádaný obřad mě doslova pohltil. Bylo to parádní, zahalené černotou a smrtí. Devilish!



Na další kapely jsem už neměl sílu, čekala mě ještě cesta přes půlku republiky. Vydávám se tedy do temných ulic, na Zličíně to trošku osolím a už si to valím dolů z kopce na Beroun. zase samé omezení a práce na silnici, do toho zmatení kamioňáci. Přidávám volume a otevírám si okénko, to abych neusnul. V Plzni pak dlouze hledám místo na zaparkování. 
Doomas

Organizace byla bez problémů, časy se dodržovaly, zvuk jako vždy perfektní. Obzvláště MASTER a WARHAMMER jsou si vychutnal jako z desek. Na to, kolik se ten den představilo stylů a zvukař z toho musel mít hlavu jak pátrací balón, tak klobouk dolů. A to myslím smrtelně vážně.
Warhammer
Návštěvnost je jednou z věcí, kterou si netroufám příliš odhadovat, ale tipoval bych si tak něco kolem 120 lidí. Zajímavé bylo, kolik jich přišlo jen na MASTER a na WARHAMMER se vytratilo. Inu, vaše chyba.

Musím na tomto místě zmínit jeden můj postřeh… Koncertů je poslední dobou spousta, bude docházet logicky čím dál tím víc ke konkurenci. Jezdíme různě po republice a přístupem je Modrá Vopice na české špičce. Klub je to starý, dřevěný, ale pořád lepší, než mnohdy studené neosobní prostory a znuděné ksichty jinde. Vítězí přístupem. Lidi jsou dnes zmlsaní a nejen za sebe musím říct, že příště, až se mi budou krýt dva koncerty, tak vyrazím raději sem, už jen pro tu atmosféru. Tak asi tak, přátelé.
Doomas
Byl jsem teď na jednom studeném blackovém koncertě, kde se spolu lidi vůbec mezi sebou nebavili i na jednom „intouškém“ death metalovém vystoupení – tam zase všichni byli přechytralí jak rádio. Ve Vopici ale byla skladba lidí mě asi nejbližší, nikde žádné pózy, žádné „hraní si na vyvolené“. Hergot, mě s vámi bylo zase tak dobře. Ne, opravdu, bylo to super. Samí milí, usměvaví lidé (kdyby to tak bylo všude…musím si povzdechnout).
Doomas and Mr. Asphyx

Svojí atmosférou, pohodou, mě první ročník TRENDKILLER VOL 0 hodně připomínal náš plzeňský DEADLYSTORM IN BOŽKOV. Tolik důležitá dobrá nálada, přímý kontakt s kapelami, spousta známých a pozitivně naladěných fanoušků dělalo z tohoto festivalu vyloženě návykovou záležitost. Mám doslova bolavou hubu od smíchu, pořád se mi jednotlivé zážitky míchají v hlavě. Nezbývá mi než vyseknout HARDBONES PRODUCTIONS poklonu. Děkuji, užil jsem si to opravdu hodně moc! Budu se těšit na další pokračování!



– author of photos Jakub Asphyx


Promotion!

info:


info:
http://www.nteydeathfest.cz/

Recenze/review - ALTARAGE – NIHIL (2016)


ALTARAGE – NIHIL
CD 2016, Doomentia Records

Nejhorší, co může člověka potkat, je nějaká ošklivá, sžíravá nemoc. Když se vám kroutí vnitřnosti bolestí, marně hledáte kout, kde byste se ukryli před vší tou ošklivostí. Jste jako šelma, zalezlá v houští. Mokvají vám oči od slz a ptáte se neustále nebe, proč? Nikdo vám nikdy neodpoví. Asi jste si už dávno všimli, že z tohohle světa nejdřív odcházejí lidé, kteří si to vůbec nezaslouží. Ti špatní, zlí naopak zůstávají, aby mohli napáchat ještě víc hnusu. Španělští pohrobci morových ran ALTARAGE jsou takovou zákeřnou chorobou. Jejich hudba jitří mokvající rány hnisajících boláků. Je bažinou světa, kde umírají nevinní. Stáhne vás do hlubin, ohlodá vaše kosti až na morek a vyvrhne vás zpět jako tu nejzrůdnější zombie. Už zase ožívají nabobtnalé tváře utopenců, už je opět vyplazen jazyk oběšenců. Tahle hudební nemoc je plazivá, pomalá, kazí krev, pálí, postupně krystalizuje a ničí.

Stylově se jedná o podobnost nečistě náhodnou s IMPETIOUS RITUAL, PORTAL, TEITANBLOOD, ARCHGOAT, BLASPHEMY, WRATHPRAYER, DIOCLETIAN, WITCHRIST, IGNIVOMOUS. Hájemství hlukové temnoty, nečistých okultních sil, rituálů plných smrti – všechno tohle až hmatatelně při poslechu ožívá. Někdy není lehké prostoupit všechen ten zmar, někdy není vůbec snadné, vstřebat tolik zloby najednou. Podobná hudba se také nedá poslouchat jen tak, stává se spíše obřadem, vyvoláváním duchů, případně nekonečným utrpením někde v zhasnutém koutě vašeho pokoje. Přiznám se, někdy mě to bolí tolik, že raději odcházím a bojím se pustit CD, jako se čert bojí kříže. Jenže pak najednou dostanu na všechno to utrpení chuť, jsem jako zlomyslný kat, stojící nad svojí obětí a zároveň otrok ostrých riffů. Houstne mi krev, bobtná mozek, trhají se střeva. Stávám se básníkem temnoty.

„NIHIL“ musí ocenit každý příznivec dlouhých stínů. Některé motivy se sice stále opakují dokola, jsou nehezké, neprostupné, ale když vytrváte, potkáte velmi často samotnou smrt. A to za to stojí, nemyslíte? Na to, aby všechno bylo odhozeno se slovy pohrdání o chaosu, je album příliš přitažlivé. Dobrá hudba má aktivovat emoce, má s vámi něco udělat. ALTRAGE mě pokaždé ukřižují, obrátí nohama vzhůru a nalijí mi do úst trychtýřem stovky prokletých slov. Ta se rozmělní, rozežerou mi žaludek a v krvi pak postupně zhušťují její konsistenci. Hudba je zde jako černý plamen, jako rozžhavený pás kamenů, po kterých musíte projít. Povede se vám to, ale čekají vás ještě nekonečné tance na ostrých hrotech střepů. Ječíte, trháte si vlasy, modlíte se jako malomocní ke všem dostupným bohům. Nakonec stejně vyhraje všemocné zlo, s tímhle pocitem odcházíte od poslechu nejčastěji. Deska mě postupně rozkládá, drtí, přetvařuje k obrazu svému. Jděte a pomněte! Tady vám modlitby nepomohou. Smrt přichází.



Black/deathoví maniaci ALTRAGE jsou řádnými členy španělské záhrobní scény. Jejich prvotina je hnilobná, zákeřná, šílená a připomíná zápach čerstvě otevřených hrobů. Pro někoho se bude jednat jen o obyčejný hluk, ale pro nás, kteří trávíme dlouhé hodiny v podzemí, bude novinka těchto šílenců velmi chutným pokrmem. Co na tom, že nám jsou servírovány jen samé ohlodané kosti, práchnivé tkáně a absolutní zlo. Jsme napájeni překapanou tmou, smíchanou s pavučinami a znesvěcenou vodou. Španělé moc dobře vědí, jak zhudebnit absolutní temnotu. Nejedná se sice o nic převratného, ale deska se velmi dobře poslouchá a doporučil bych ji všem, kteří rádi pořádají okultní seance. Zapalte svíce, obětujte Satanovi a přivítejte všechny nemrtvé. Pandořina skříňka je otevřena, peklo může začít! Špinavý a ošklivý death metal, který spasí všechny vaše černé duše!

Asphyx says:

The black/death maniacs ALTRAGE are the proper members of the Spanish other world. Their first album is saprobic, cruel and crazy and it reminds smell from freshly open graves. This may be just an ordinary sound for someone, however for us who spend hours in underground is this new album from those crazy people very nice meal. Who cares that they serve us just some nibble bones, rotten tissues and an absolute evil. We are charged with filtered darkness which is mixed with spider webs and polluted water. These Spaniards guys knows exactly how to compose the darkness. This album is nothing epochal, however the album is very good to listen and I would suggest it for all of you who like to organize occult séances. Light up some candles, sacrifice all alive people to the Satan and welcome them. The Pandora´s box is open and the Hell can begin! Dark and disgusting death metal which will save your dark souls. 


Seznam skladeb:

1. Crown of Worms
2. Manifested Filth
3. Skeleton Carver
4. Buried Beneath Human Remains
5. Stench of the Decomposed
6. Boundless Suffering
7. Entity of Malevolence
8. Enshrined in Putrid Decay
9. Baptized in Embalming Fluid
10. Casket Maker


Čas: 33:48

 

Sestava/band:


Dave Wright – basa
Matthew Green – bicí
Jason Keating – kytara
Mark De Gruchy - zpěv


https://www.bandpage.com/AbhorrentDeformity
https://www.facebook.com/abhorrentdeformity
https://www.youtube.com/channel/UCZ1hA6sBKMHInfpLwSuzTag
http://www.comatosemusic.com/
http://abhorrentdeformity.bigcartel.com/

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh čtyřicátý – Příběh o tom, jak jsme vyrazili na koncert, který se nekonal



Příběh čtyřicátý – Příběh o tom, jak jsme vyrazili na koncert, který se nekonal

To se jednou takhle sedělo na panelech a bylo nám sucho v ústech. Právě probíhalo pořádně parné léto někde na přelomu školních roků 1990/1991. Táhne mi na sedmnáct a thrash metalu mám plné své mladé srdce. Občas si oblíbím nějakou to heavy metalovou klasiku, přičuchl jsem už i k Venom, k deathové klasice (k té asi nejvíc), ale black metal je mi spíše utajen. U nás, kousek za sídlištěm, ho poslouchal jen Míra, ale ten měl zrovna období, kdy se zavřel opět zcela do sebe. S nikým nemluví a nakonec tak s nápadem „vyrazit na pořádnou black metalovou pařbu“, přijde Prcalík, který má do té doby z černého kovu spíše srandu. Lákají ho vyhlášená nymburská děvčata, která jsou u nás z nějakého důvodu v Boleslavi považována za krásná a přítulná. Mně se nechce. Četl jsem nedávno pár článků o blacku vystřižených od Kytky, který odebíral i zahraniční metalové časopisy, něco málo o pálení kostelů, o zlobě a když jsem pak spatřil několik fotek, měl jsem spíš strach. Nakonec ale podléhám. Mám jen jedinou podmínku. Musíme předtím navštívit Kersko, kde sedává můj asi v té době nejoblíbenější spisovatel Bohumil Hrabal u své chatky a píše na starém psacím stroji své nádherné knihy.

Všichni se kroutí jako červi, žádný spisovatel je nezajímá, ale přislíbím všem mým věrným druhům koupi jízdenky na autobus a tak nakonec svolí. Najednou je sobota ráno, já si beru do tašky před rameno knihu Perlička na dně (1963), smotek těžce vydělaných peněz a najednou stojíme kousek od autobusového nádraží, někteří pokuřují a nadávají mi, proč by se měli jet kouknout na někoho, kdo je jim někde u zadní části těla. Skoro se pohádáme, ale nakonec to pro mě mí kamarádi udělají. Jsem ten den jako na trní, v autobuse skoro nemluvím a odmítám dokonce vychlazené pivo. Jana si sedá vedle mě a je na ní vidět, že je jí mě trošku líto. Plete si sice Párala s Hrabalem, ale nemám ji to za zlé. Je mladá a život ji směřuje trošku jinou cestou, než mě.  Jsme na nádraží v Nymburku a je mi oznámeno, že na mě všichni hází bobek, že jdou do hospody a ať si jedu sám.

Je mi z mých kamarádů tak nějak smutno, ale Jana se nakonec připojí. Je na ní vidět, že by se mnou asi chtěla (vůbec poprvé doopravdy) chodit. Dávno vím, že by to nedělalo dobře, ale její psí oči vidím před sebou někdy dodnes. Moc jí to sluší a pár chlapů se za ní na zastávce v Kersku ohlédne. Místní si nás samozřejmě dobře otipují, jedna paní mi dokonce automaticky ukáže cestu k chatce samotného Mistra. Hrozně se stydím a tak jdeme nejdřív raději do hospody na jedno, pak na druhé, třetí a když už jich mám asi pět, dodávám si odvahy. Je na mě všechno hrozně vidět, protože mi přijde, že jsem všemi sledován. Jdu pomalu pod korunami vzrostlých stromů a už z dálky vidím, že pan Hrabal opravdu sedí u stolku (někdy se i na mě štěstí přeci jen usměje, joj!), hned vedle psací stroj a láhev plzeňského. Stojíme chvilku za plotem. Jako skoro každý, koho jsem nikdy neviděl, mi přijde pan spisovatel malinký. Jana mi tiskne křečovitě ruku a dodává mi odvahy.

„Co tam vokouníš?“: ozve se z jeho úst a já se snažím vykoktat něco o tom, jak se mi líbí jeho knihy. Moje věty nedávají moc smysl, ale asi pochopí, o co mi jde. „Máš s sebou moc hezkou holku“: dodává pan Hrabal a mně se najednou rozváže jazyk. Jsem mladý, lehce přidrzlý týpek, proti kterému najednou stojí na zahrádce jeden z nejlepších českých a nebál bych se říct i světových spisovatelů a mluví se mnou. Můj sen se splnil a když mi přistane v ruce jedno lahvové a usedáme s Janou na lavičku, připadám si jako v ráji. Pan Hrabal sice během řeči odvrací stále častěji zrak od mé maličkosti a baví se spíš s mojí kamarádkou, ale přesto mu visím doslova na rtech. Kouká jí na prsa a hladí stařeckou rukou jednu ze svých koček. Pak jakoby mu něco přeskočilo v hlavě a má asi deseti minutový monolog (krásný, ale trošku pomatený a notně sprostý) o kočkách, o lidech, o přírodě, o pivu a ženském klínu. Jsme s Janou u vytržení, připadám si, že jsem právě spatřil nějakého ducha, který je v panu Bohumilovi zakletý. „Vypadněte!“: ozve se do ticha šumících stromů najednou a my probráni do reality, mizíme pomalu z pozemku. „Počkej!“: zakřičí ještě slavný spisovatel a podává mi prázdnou lahev. Zmateně děkuju a jdeme jako v mrákotách na autobus do Nymburka. Míchá se ve mně snůška zcela protichůdných pocitů.

Držím v ruce kus zeleného skla od plzeňské dvanáctky, křečovitě, s postupně narůstající radostí. „Hele, on ti tam něco napsal“: probere mě důrazně ze snů Jana a já až do konečné zastávky čtu pořád dokola. „Pro mého mladého přítele … největší spisovatel všech dob Bohumil Hrabal“. Nějak mi to celé zapadne dohromady. Prý jsme si normálně, v pohodě povídali (jen já byl jako ve snách), říká mi má věrná kamarádka. Dávám si lahváče raději do schránky na nádraží (včetně zbytečné knihy Perličky – polité omylem pivem, na kterou jsem v tom všem úplně zapomněl) a modlím se, abych ho nikdy neztratil (což se bohužel při mém stěhování po letech do Plzně stane – co jen mě tehdy opustilo krásných „nepotřebných“ věcí, achjo).

Jdeme na smluvené místo do hospody, pijeme jedno za druhým a já každému dokola vysvětluji, co jsem zažil. Nikdo to nechápe a zdá se mi, že asi nikdy nepochopí. Do Kerska jsem se vrátil až po letech, když Bohumil Hrabal už dávno skončil svoji pouť na tomto světě. Pamatuji si, že jsme tam stáli opět s kamarádem za plotem, znovu „opivněni“ několika kousky z Hájenky. Na stole se, u opuštěné chaty, válela pořád jedna lahev. Foukal vítr a po nějaké době dostrkal flašku až na okraj. Spadla, cinkla o nějaký kámen na zemi a pro mě tak skončil příběh mého milovaného spisovatele. Přelezl jsem plot a prázdného lahváče, za nechápavých pohledů mého vysokoškolského spolubojovníka, znovu postavil (a v duchu pronesl modlitbu o vděčnosti a pomíjivosti). Zůstaly dokola stále čtené knížky a po nás v Kersku pochcaný sloupek u vrat. „To by se Hrabalovi líbilo“: dodávám dodnes, když to celé vyprávím v hospodě.

Jdeme zvesela ke kulturnímu domu, kde se má černočerný koncert odehrávat. Bohužel, na skleněných dveřích je napsáno: „Dnes se nic nekoná, ožral se nám bubeník, tak někdy jindy“ 666. Všichni nadávají, plivou na vzkaz a nějaká dívka s černým make –upem na tváři si roztírá šedivé slzy. Jsem asi jediný, který se cestou do Mladé Boleslavi usmívá. V tašce mě tlačí lahev prázdné plzeňské dvanáctky a u srdce hřeje zážitek, který se už nikdy v životě neopakuje. Možná si ani tehdy neuvědomuji, co jsem to vlastně zažil. Když si to vezmu kolem a kolem, tak někdy tenkrát, tam pod korunami stromů v Kersku a u piva v Hájence, jsem si poprvé uvědomil, že bych „chtěl jednou možná také zkusit psát“. Trvalo dlouhých dvacet let, než jsem se k tomu skutečně odhodlal. Kolem trati (zpátky jedeme vlakem a mě celý výlet stál 658,- korun) utíkají dozadu krásné obrázky středočeské krajiny. Jsem, i přes neustálé klení mých kamarádů, v tu chvíli nejšťastnější mladík na světě. Jsem také nesmírně vděčný osudu, že směřoval mé kroky do chatky če. 0274 v Kersku a Prcalík mi začíná trošku připomínat svojí hlučností strýce Pepina. 
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html

sobota 7. května 2016

Minirecenze/minireview - HOSTAGE OF FATE - Hostage of Fate (2016)



HOSTAGE OF FATE - Hostage of Fate
CD 2016, vlastní vydání 

Death grindoví maniaci HOSTAGE OF FATE prošli od minulého alba velkou proměnou. Plně se oddali myšlence smrti, nenávisti a hudební krutosti. Jestliže dříve vyznávali pravý nefalšovaný old school death/thrash, nyní jsou znovuzrozeni v ještě větší morbiditě. Letos vyvrhli na bezbožné světlo svoje druhé dílo, plné krve, hnisu a beznaděje. Na tento styl předkládají poměrně pestrý materiál, který se stal na dlouhou dobu mým průvodcem. Zaujala mě jeho syrovost, neučesanost a schopnost ničit, drtit. Hudba v podání této řecké dvojice je nehostinná jako opuštěný hřbitov někde v horách. Občas sice pánové sklouznou ke stereotypu a monotónnosti, ale je to spíš celkový dojem, po bližším ohledání zjistíme, že krvavý grál se ukrývá hluboko uvnitř. 

Stylově máme co do činění s pohrobky osmdesátých a devadesátých let, zlaté to doby extrémního kovu. Nejedná se samozřejmě o nic převratného, ale to odhodlání a energii musím zkrátka ocenit. Beru do ruky neopracovaný kámen a pomocí kovových nástrojů ho přetvařuji k obrazu svému. Zajímavé je, že mi pokaždé vychází socha připomínající pradávnou smrt. Ožívají zde odkazy starých bojovníků, jakoby znovu povstali a vydali se dořešit staré křivdy. Cítíte ten chlad, ty syrové kousky riffů? To HOSTAGE OF HATE znovu promluvili. Opět zajíždím rezavým nožem do vlastního břicha a velebím spolu s řeckými řezníky klasické smrtící postupy. Z nebe padá krev! 

HOSTAGE OF FATE nám letos dodali pořádně prohnilý kus nakaženého masa. Propracované death/grindové skladby se vám zakousnou do hrdla, jako pořádně naštvaný pitbul. Tahle deska je jako apokalypsa lidské mysli, jako tsunami, jako krvavý masakr v nějaké opuštěné vesnici. Po poslechu nezůstane kámen na kameni a váš mozek bude vybělený jako čerstvě ohlodané kosti. Během setkání s deskou mě napadají slova jako šílené, extrémně morbidní, totálně energické. Jestli někdo dobře ví, jak to tady bude vypadat po jaderném výbuchu, tak to jsou právě HOSTAGE OF FATE! Pro mě osobně obrovské překvapení a absolutní death grindový zážitek! Vynikající album! 





Asphyx says:

 HOSTAGE OF FATE  delivered a good piece of rotten infected meat. Sophisticated death / grind songs bite you into your throat, like really angry pit bull. This album is like the apocalypse of the human mind, like a tsunami, like a bloodbath in an abandoned village. When I'm listening the words like crazy, extremely morbid, totally energetic are coming into my mind. If someone knows how this place will look like after a nuclear explosion, so this is just HOSTAGE OF FATE! For me personally a huge surprise and absolute death grind experience! Excellent album!

Few questions – interview with HOSTAGE OF FATE


Few questions – interview with HOSTAGE OF FATE 

Ave, can you introduce your band to our readers? – When was it founded and what style of music do you play , etc. ?

Ave Jakub, thank you so much for the interview. Me (Achilles) and George have been playing guitar since 2004 and decided to slowly build a band around 2008. Our first album (released in 2013) could be described as Death/thrash metal, since however our latest music fits more in the Death/Grindcore genre.

Where and under what conditions were you recording the new album? Who was in charge of sound, production and mastering?

Everything was done in my home studio in Rhodes, both me and George did everything that has to do with the production of the music. 

How many copies were released and which medium was used for this new edition (CD, digital, vinyl, cassette)?

On May 5th 2016 we released the new album on digital format only and of course in a series of lyric videos on youtube.com. CD production will take place somewhere in July.

Who is the author of the lyrics and how were they created and about what do the lyrics deal with ? 

I wrote all the lyrics of the album, almost all of them allegoricaly dealing with everything that can be encountered in our human lives. God, time, death, life, love, betrayal, hate, anger, sorrow,depression.The lyrics on the track ”Dead” got inspired by the Syrian crisis and are dedicated to all the people who faced the terrible fate of losing your home to war.

Who created the logo of the band, and who took care of the graphics and the website? What about you and social networks? Do you consider these things important? 

The logo of the band is the work of the very talented Giannis Nakos – Remedy Art Design.
The artwork of the new album was based on a sketch and idea of mine and got perfectly illustrated from Michael Andresakis, guitarist of Green Yeti, who we thank whole heartidly and will sure work again in the future. He’s amazing!

cover
Being in charge of all social networking, both me and George consider them one of the most important tools in our mission to share our music. In this digital age, not having access to these kinda means you ’re not existent to the world. Simple as that.

Which label did you choose for releasing your album and why this label? Are you satisfied by how your label represents you and takés care about you?

We hope to get a record deal in the future. Right now we are strictly indepentent and D.I.Y. 

Which bands do you idolise and where do you get your inspiration?

A lots! At the Gates, Death, Mastodon, Amenra, Converge, Fall of Effrafa, all the classic bands of the 80’s and early 90’s – from the greek scene we will like to give our regards to Delete the Mass and Narcan who influenced a lot our sound. Inspiration is drawn from everything you expierence and live actually. From there you can reach that high emotional state to put it into words and music.

Did you send your record to some Labels - which are the labels? How was the response?

We have sent our record only to Deathwish. We haven’t received any response of off yet. We hope we do! 

How many gigs have you played? Which type of gigs do you prefer, whether it's (clubs or festivals) and which of your performances would you consider as the best? 

None as of yet! After the summer we will be moving in Thessalonica hopefully and along with the third member of the band (Malamidis Akis) we plan on doing a lots of them. A lots.

What about your plans for the future? What do you want to achieve with the band?

Great smiles, beautiful times, a lot of good music, travel into space.

How and where can your fans contact you? Can you provide some contact information?

Through our facebook page (http://www.facebook.com/hostageoffate) and by writing an email at achilleshostageoffate@gmail.com

Thanx for the interview.

pátek 6. května 2016

Minirecenze/minireview - GRAVE MIASMA - Endless Pilgrimage (2016)


GRAVE MIASMA - Endless Pilgrimage 
mini-album 2016, Sepulchral Voice Records
Ve světě je spousta náboženství a kultů vyznávajících smrt. Někdy se klaní všichni krutým bohům, vzývají temné síly a kladou si za vinu všechny hříchy. Bičováni vlastním svědomím se poddávají skupince kněží, které těží z jejich slepoty. Novinkové EP britských GRAVE MIASMA je takovým black death metalovým kultem, vzýváním temných sil. Kapela si vysloužila v záhrobí již dávno pořádně ostré ostruhy. Jejich hudba funguje na stejném principu, jako odříkávání nějaké špatné a zlé mantry. Pomalé navozování pocitu beznaděje, chrchlání zlých slov, vyvolávání duchů a nemrtvých. 

Kapela se pohybuje ve stejných oblastech, jako třeba takoví CRUCIAMENTUM, TEITANBLOOD, PSEUDOGOD, DEAD CONGREGATION, SONNE ADAM, s přihlédnutím k otcům zakladatelům INCANTATION, připadně IMMOLATION. Tvorba by se dala shrnout jednou větou o schopnosti a snaze zhudebnit tmu. Musím mít na podobné záležitosti tu správnou posmutnělou náladu, ale jinak si troufám tvrdit, že pánové opět dostáli svému jménu. Novinka je zákeřná, ošklivá ze své vlastní podstaty. GRAVE MIASMA nepřinášejí do své hudby nic nového, ale drží si jasný status dobrého zahnívajícího jména. Možná došli k lehkému zvolnění, těžko říct, v těch stěnách z kytar je tak lehké se ztratit. Užívám si to a prosévám mezi prsty prach dávno zemřelých. Krásná černá práce! 

EP "Endless Pilgrimage" je následovníkem temnoty. Je modlitbou k černým silám, odkazem dávných předků. Pomalé navozování pocitu zmaru a provinění, nekonečný smutek. To jsou GRAVE MIASMA. Jsou jako stín v opuštěné katedrále, jako návštěva opuštěného hřbitova. Album má až doom metalovou náladu, je studené, připomíná dotek mrtvoly. Garantuji, že budete mít noční můry a nebudete vědět, co je a co není pravda. Budete prokleti a navěky uvrhnutí do temnoty. Black death metalová nahrávka s ďábelským obličejem! Vynikající!


Asphyx says:
EP "Endless Pilgrimage" is a follower of darkness. It's a prayer to the black strength, legacy of ancestors. Slow deluding of feelings of destruction and guilt, endless sadness. These are GRAVE MIASMA. They are like a shadow in an abandoned cathedral, like a visit on an abandoned cemetery. The album has some doom metal mood, it's cold, reminds touch of a corpse. I assure that you will have nightmares and you don't know what is and isn't true. You will be cursed forever and thrown into the darkness. Black death metal record with devilish face! Excellent!


TRACKLIST:

1. Yama Transforms To Afterlife (6:55)
2. Utterance Of The Foulest Spirit (7:28)
3. Purgative Circumvolution (4:50)
4. Glorification Of The Impure (5:22)
5. Full Moon Dawn (8:44)


LINE-UP:

Y. (guitar/vox)
R.C. (guitar)
A. (bassguitar)
D. (drums)

http://www.gravemiasma.co.uk

Minirecenze/minireview - FROM THE DEPTHS - From the Depths (2016)


FROM THE DEPTHS - From the Depths
LP 2016, Hells Headbangers

 Ožívají přede mnou staré plesnivé časy. Znovu se snažím obracet gramodesky na svém přehrávači. Je podzimní ráno, sychravé a ošklivé. Psa byste ven nevyhnali, ale my jdeme. Pohřbívat se musí za každého počasí. Píše se rok 1996 a kapela FROM THE DEPTHS právě nahrála monstrózně znějící death blackové album. Všichni věrní vědí, že se stalo krvavým hřebem, zaraženým do rukou všem věřícím. Vyloženě undergroundová záležitost, která byla letos znovu rozjitřena vydáním na LP u labelu Hells Headbangers. Je poctou loni zemřelého vokalisty Malcoma Judase Anthonyho, velké podzemní osobnosti americké scény.

 Deska v sobě má i po letech obrovskou energii, je temně jiskřivé, ošklivé a zvukově uvěřitelné. Po celou dobu poslechu vás bude provázet zákeřně nečistá nálada, známá snad jen z rouhačských seancí. Na desce se mumlá, špinavě memoruje, vyvolávají se duchové zemřelých. Nahrávka si v čase získala až legendární status a myslím, že by neměla chybět ve sbírce každého poctivého fanouška. FROM THE DEPTHS sice nikdy nebyli těmi, kdo by vyloženě určoval směr, jakým se v undergroundu vydat, ale určitě patří k tomu ohavnějšímu, co americká scéna kdy vyvrhla. Pokloňme se tedy starým modlám, velebme odvrácenou stranu světa a vychutnejme si poctivý, reálný a černý death metal. Peklo existuje! Na "From the Depths" je to alespoň slyšet v každé skladbě. 

 "From the Depths" je znovu vydanou morbidní vzpomínkou na staré časy. Album neztratilo ani po letech svoji temnou, ošklivou sílu. Troufám si tvrdit, že tohle LP by mělo být vystaveno na čestném místě každého poctivého fanouška. Záhrobí k nám promlouvá mocně, krutě a špinavě. Takhle nějak si představuji, že zní ozvěny ze samotného pekla. Zastřený zvuk, chorobný vokál a pocta temným silám. To jsou FROM THE DEPTHS. Skvělá pocta podzemí! Nahrávka, která vám způsobí noční můry! Maniakální záležitost! Kult!



Asphyx says:

"From the Depths" is again released morbid memory of old times. The album hasn't lost its dark, ugly power after years. I dare to say that this LP should be displayed at the place of honour of every honest fan. Crypt speaks to us powerfully, cruel and dirty. This is how I imagine the echoes of hell itself. Husky sound, morbid vocal and tribute to the dark forces. These are FROM THE DEPTHS. A great tribute to the underground! A recording that will cause you nightmares! Manic stuff! Cult!

čtvrtek 5. května 2016

Recenze/review - SLAUGHTERDAY - Laws of the Occult (2016)


SLAUGHTERDAY - Laws of the Occult
CD 2016, F.D.A. Rekotz

Kult ohně znovu ožívá! Opět plápolají plameny, uspořádané do pentagramu, zase jsou obětovány živé bytosti k velebení mocností temnoty. Tedy alespoň na nové desce německých SLAUGHTERDAY. Vezměte nůž, kolem oltáře rozestavte obrazce upletené ze zkroucených větví a dejte se do tance. Hudba, kroky zúčastněných i celková atmosféra graduje. Mezi námi a oním světem, který Němci tolik velebí, přeskakují tisíce světélkujících jisker. Undergroundový zvuk všemu dodává na syrovosti. Močálovitě čvachtavé kytary, různé vyhrávky, chorobně zbarvený hlas. Pokládáme na hrubě otesaný kámen kozlí hlavu. Probouzí se v nás, stejně jako v textech, hororové nálady. Strach se střídá s napětím. Muzika je opět v podání SLAUGHTERDAY velmi přitažlivá. Ostrá, zastřená, hnilobná, jako mlha nad mokřinami.

Inspiraci AUTOPSY, ASPHYX, MASTER, CELTIC FROST, BLACK SABBATH a spoustou dalších tmářů SLAUGHTERDAY nezapřou. Přidávají navrch kus své kruté a temné pravdy. Nemám s podobností se slavnými předky žádný problém, jsem oproštěn od zbytečností a jen na sebe nechávám všechny ty nihilisticky laděné melodie působit. Jsou jako hnilobný puch z dávno nevětraného hrobu, jako otisk obřadního místa nějakého pralesního kultu. Já jim tu jejich neurvalost, starobu, smrt věřím. Dokážu se odpoutat od reality a nechat si na zeď svého pokoje promítat dlouhé černobílé filmy o obětování temným silám. Předčítáme spolu z ohořelých pergamenů, smutníme nad osudem nebohého lidstva, proplétáme se jeho zrůdnou historií. Objevujeme všechny své odvrácené stránky. My jsme těmi obětmi, proklanými obřadním nožem. Krvácíme, rozpadáme se, odcházíme do země nikoho. Na poslední cestu si s sebou bereme CD "Laws of the Occult".


Pro poslech odhoďte současné vnímání hudby stranou, zahrabte ho do popela vzpomínek. Pokud máte chuť na pokrm podle poctivých, tisíckrát ověřených postupů, buďte vítáni v našem morbidním hostinci. Jestliže jste ale maniaci a vyznavači dnešních "čistých" postupů, vezměte raději nohy na ramena, tady se totiž hraje pro všechny staromilce a retro fanoušky. Nebe zase krvácí a ohně plápolají do rytmu old school death metalu. Už teď vím, že se mi nebude chtít zpátky. Svět je tady sice krutý a ošklivý, ale také přehledný, uspořádaný v jednoduchých riffech, masakrujících bicích i určitého černého feelingu, kterým je novinka "Laws of the Occult" obestřena. SLAUGHTERDAY opět ukázali, že jsou si v klasickém, tradičním death metalu devadesátých let jisti, jako nikdo jiný. Naše těla mokvají, rozkládají se, hnijeme zaživa, postiženi vlastní pýchou. Němci vám na své novince nabízejí krvavou očistu.


Sumarizace:

 Druhé dlouhohrající album SLAUGHTERDAY se opravdu povedlo. Kombinace studených melodií, krutého zpěvu a neskutečné energie na mě opět funguje. Ze záhrobí povstali všichni nemrtví a svět je doslova zahalen krví. Nahrávka působí jako rozkládající se mršina. Old schoolové motivy, smrt v očích a nekonečné utrpení. Tohle všechno při poslechu zažijete. Budete odcházet od svých hi-fi věží rozsekáni na malé kousky, vaše mysl bude čistá a krev nakažená. CD s klidem mohu doporučit všem poctivým fanouškům reálného death metalu, kteří se rádi prohrabují starými kostmi. Exhumujte staré mrtvoly, vypusťte zombie na tento svět! Přijdu si jako v nějakém hodně krutém hororu. Morbidita, špína, hnus a neskutečný tlak. To všechno na „Laws of the Occult“ naleznete. Tento masakr jen tak někdo nepřežije. Old school death metal, u kterého praskají víka od rakví! Vynikající záležitost!

 Recenze/review - SLAUGHTERDAY – Ravenous (2014)


 Asphyx says:

The second full-length album SLAUGHTERDAY came really off. The combination of cold melodies, harsh vocals and incredible energy works again. The dead and undead rose from the beyond and the world is wrapped in blood. The recording acts like a decomposing carcass. Old school motifs, death in the eyes and endless suffering. All this you'll experience during listening. You'll leave from your hi-fis cut into small pieces, your mind will be clear and blood infected. I can recommend this cd to all honest real death metal fans who likes rummaging in old bones. Exhume old corpses, let zombies out into this world! I'm coming like in very brutal horror. Morbidity, dirt, filth and surreal pressure. This all you'll find on "Laws of the Occult". This massacre can survive only someone. When you are listening this old school death metal, the lids from the coffins are cracking! Excellent issue!

Tracklist:

 01. Unseal The Gate
02. Ritual Of Sacrifice
03. Sepulchral Ways
04. Beyond Body, Beyond Life
05. Torn By The Beast
06. Church Of Dread
07. Eyes That Never Shut
08. Feeding The Ghouls
09. Forbidden Wisdom
10. Plunging To Megadeath

Line-up: 

Minirecenze/minireview - ROTTING OBSCENE - Depths of Decay (2016)


ROTTING OBSCENE - Depths of Decay
CD 2016, vlastní vydání

 Okultního death metalu není nikdy dost. To je vám doufám jasné. Pokud se kapele povede navodit zákeřně temnou náladu, má dobrý zvuk a k tomu nápady, které jsem si schopen zapamatovat, pak má u mě dveře do pekla otevřené. Američtí ROTTING OBSCENE všechny tyto předpoklady splňují. Jejich death metal je temně brutální, s texty tématicky zaměřenými na tvorbu páně Lovercrafta. Už jenom ten obal od mistra Marka Coopera je fascinující a plně vystihuje to, co se odehrává na albu. Je to esence toho nejhrubšího hudebního zla posledních let. Lehké odkazy na SUFFOCATION, s přihlédnutím k moderněji znějícím postupům, syrovost a naléhavost. Srdce každého do brutality ponořeného fanouška musí doslova zaplesat radostí.

 Cítím tady talent i poctivost, slyším zde kombinaci progresivních a old schoolových melodií. Pro mě tolik důležitá celková nálada alba je temná, špinavá, připomínající návštěvu nějakého pradávného popraviště. Před očima vám ožijí staré příběhy o vraždách, ze zdí začnou promlouvat nemrtví a když album dohraje, budete marně pátrat v paměti, co je a co už není pravda. Nakonec nad tím mávnete rukou a pustíte si desku znovu. Stojí totiž opravdu za to! Pokud rádi u hudby přemýšlíte a máte rádi do tmy ponořené riffy, tak neváhejte. Budete po zásluze odměněni mohutně vystavěnými skladbami, krutým vokálem a sypajícími bicími. Pro absolutní dokonalost chybí už jen několik krůčků. Svět má při poslechu krvavě rudý nádech. Osobně jsem velmi spokojen.

 ROTTING OBSCENE jsou pro mě velkým, brutálně death metalovým překvapením. Album je neskutečně intenzivní, zároveň temné a ostré. Američanům se povedlo do skladeb vložit neskutečné množství temnoty. Nahrávka působí až okultním dojmem. Přidával jsem neustále hlasitost na hi-fi věži a nechával se unášet do podsvětí. Technika se zde potkává s brutalitou a energií. Kapela mi připomíná nějaké monstrum z dávných dob, které se znovu probudilo k životu. Ničí vše živé a jde po krvi. Death metalové album s temnou aurou, které vás rozdrtí na prach! Velmi dobře!



Asphyx says:


ROTTING OBSCENE are for me the big, brutal death metal surprise. The album is incredibly intense, dark and sharp at the same time. Americans have succeeded in putting to the tracks some incredible amount of darkness. The recording looks like an occult impression. I added volume on the hi-fi tower again and again and I let myself carry away to the underworld. The brutality and energy are met here by technique. The band reminds me a monster of old times, awaking to life. It destroys all living things and it goes after blood. Death metal album with the dark aura that crush you into dust! Very well!

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine