DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

čtvrtek 21. července 2016

Recenze/review - BRUTUS – Murwgebeukt (2016)


BRUTUS – Murwgebeukt
CD 2016, Rising Nemesis Records

Další hromady mrtvol, chaoticky naskládaných přes sebe. Další odkrytý hromadný hrob. Dnes už se nikomu nechce věřit, že tenkrát mezi sebou bojovaly děti, s Kalašnikovy v rukách a s pohledy zatemněnými drogou. Všichni zavírali oči, když se to tehdy dělo. Teď se sepisují dlouhé petice proti násilí, nějaké slečna se svlékla a přivázala k zábradlí na ambasádu. Logika zase dostává za uši a vy jen přemýšlíte, kde se v lidech pořád bere takové zlo. Pro těch pár drahých kamenů, pro chvilkové potěšení několika jedinců. Šokuje mě ta brutalita, se kterou byli všichni zohaveni. Musím to vypnout, vypadnout pryč, na tento dokument jsem se asi neměl dívat. V člověku to jen zase o nějaký řád sníží mínění o lidském pokolení. Lepší bude, když se zase zavřu do pokoje a dám si nějaký death metal. Napadá mě, podívat se na zkažený zub holandské mašině na zabíjení BRUTUS.

Ta letos splňuje ty nejvyšší požadavky na poctivé a pořádně krvavé album. Od začátku až do konce se nebudete moc pořádně nadechnout, všechno se valí nezadržitelně dopředu, občas vyznívá monotónně, až nakonec dospěje ke zdárnému konci. K samotné smrti. Tentokrát pořádně ošklivé a morbidní. Ne nepodobné před chvílí sledovanému dokumentu. Jen s tím rozdílem, že zde se všechna ta zvěrstva a hnus, kterých je člověk schopen, popisována a odsuzována. K tomu je dodána krutá a nekompromisní hudba, šílená a zběsilá ze své podstaty. Zvuk je skvělý, vokál připomíná raněné zvíře. Potud je vše v absolutním pořádku. Dokonce bych řekl, že fanoušci brutální a klasické rubanice budou hovořit o perfektní nahrávce, desku velebit a doporučovat. Tím to pro mě ale hasne. Uznávám její kvality, rád si ji občas pustím do hlavy, ale proč je to proboha tak šíleně stereotypní? Co takhle alespoň občas přidat nějaký ten zajímavější riff, vyhrávku, případně sólo, které mě utvrdí v tom, že se něco děje?



Poskládejte si vedle sebe vlivy SEVERE TORTURE, DEICIDE, CANNIBAL CORPSE, ale i třeba SINISTER, PESTILENCE, všechno to zamíchejte, protřepejte a podávejte bez ledu. Takto vyskládané vedle sebe to vypadá příjemně, co říkáte? Bohužel mi chybí navíc nějaké to chilli koření, které vzory BRUTUS mají a oni zatím nikoliv. Mě ani nevadí jasná inspirace, dokonce ani celkové provedení (zvuk i produkce je v pořádku), ale těch nápadů zase tolik na novince není. Přijde mi, že se celé tohle zvěrstvo odehrává v jedné rovině, jakoby se pánové báli vylézt z brutální ulity a jen to tak odmlátit, aby se neřeklo. Možná je to jen můj pocit, ale tahle hudba asi nejlíp vynikne naživo, kde se na nějakou tu špinavost, či nevýraznost zase tolik nehledí. Problém mám taky trošku s tím, že mi poslední roky přijdou podobné kapely všechny stejné. Muzikanti umí velmi dobře ovládat své nástroje, nebojí se extrému, ale pak zapadnou do sice technicky velmi slušného, ale jinak ničím zajímavého průměru.




Na „Murwgebeukt“ BRUTUS jasně dokazují, že jsou mistry ve svém oboru. Jejich novinka je krutá, brutální, má dobrý zvuk, produkci i zajímavý obal. Bohužel, je také poměrně stereotypní a monotónní. Celkově můžeme desku považovat za velmi klasickou, tradiční a dobře zahranou, ale také nevýraznou a stejnou jako stovky dalších, podobně hrajících kapel. On je to vlastně celou dobu dokonalý hudební masakr, jen mám občas pocit, že se střílí slepými náboji. Fanoušci ale budou spokojeni a to je asi to nejdůležitější. Já zatím zůstanu ve stínu a budu BRUTUS pozorovat, jakým směrem se vydají příště. CD je vlastně takovým velmi dobrým, morbidně a smrtelně kovovým produktem, kterému chybí něco navíc. Obyčejné album pro fanoušky brutálního death metalu. Nic víc, nic míň.

Asphyx says:

On the album “Murwgebeukt” the band BRUTUS clearly show that they are the masters of their profession. Their new album is cruel, brutal, has a good sound, production and an interesting cover. Unfortunately, the album is also quite stereotypical and monotonous. As a whole we can take this album as very classic, traditional and well played. However, it is not expressive enough and it is the same as other hundreds of albums by similar bands. Basically, the album is a perfect music massacre but sometimes I feel that they shoot with blank cartridges. I think that fans will be satisfied and that is probably the most important thing. For me, I stay in shade and I will be looking at BRUTUS. I am curious which direction they will go with the next album. This CD is a very good, morbid and deadly metal product which miss something more. An ordinary album for brutal death metal fans. Nothing more, nothing less.  

Seznam skladeb:

01. Prematuur
02. Judaswieg
03. Vernederd
04. Lijdensweg
05. Vrouwenhaat
06. Kentering
07. Verbolgen
08. Gruweldaad
09. Rubensvrouw
10. Vulvanus
11. Achterdocht
12. Geestesziek
13. Murwgebeukt
14. Synopsis
15. Teloorgang
16. Ter Ziele


Čas: 54:39

 

Sestava/band:


Bastard – kytara, zpěv
Ploert – basa
Schoft – kytara, zpěv
Ploegbass - bicí


Recenze/review - OMNIHILITY – Dominion of Misery (2016)


OMNIHILITY – Dominion of Misery
CD 2016, Unique Leader Records

Vždycky si říkám, že už mě nic nedokáže překvapit. Jenže světem vládne poslední dobou podlost, zloba a zákeřnost. Mnohdy jsem doslova šokován, jak někteří lidé dokážou změnit svoji barvu. Jsou jako chameleoni. Navenek usměvaví, vstřícní a milí, ale jakmile dojde na lámání chleba, jsou najednou jedovatí a prskají nenávistné sliny. Člověk si buduje celý život proti podobným situacím obranný mechanismus, ale ten občas bohužel selže. Z novinky amerických technických brutalistů OMNIHILITY mám podobné pocity. Album je to přesně poplatné dnešní době. Krkolomné riffy, naštvaný zpěvák a k tomu plastově znějící zvuk. Muzikanti jsou standardně dobří hudebníci, jen ty nápady se zdají být obyčejné a stokrát slyšené. Chápu současnou fascinaci podobnými smečkami, ono totiž už není moc kam v tomhle stylu jít, ale já toho z novinky příliš dobrého necítím. Přitom se zdá být všechno v nejlepším pořádku. Jen ta energie, jakoby se někam vytratila.

Pokud bych měl nějak dnes definovat tuctovost, zvolil bych asi nové album OMNIHILITY. Spousta fanoušků mi asi bude spílat, ale já jsem se opravdu hrozně moc snažil si tohle všechno narvat do hlavy. Nejde to. Mě ani tak nevadí, že je zrovna tahle smečka všude vychvalována, dokonce mě netrápí ani jejich blahořečení fanoušky stylu, mě to celé jednoduše nebaví. Brutální death metal mám rád, ale raději se pohybují v jeho temnější části. U „Dominion of Misery“ bude na vině asi nejvíc podle mě špatná produkce. Jednotlivé skladby se mi slévají dohromady a nedokážu je odlišit od sebe navzájem. Bude to nepopulární názor, ale jak známo, starého psa novým kouskům nenaučíte. Není ani potřeba, stačilo by, kdyby OMNIHILITY přidali na intenzitě a pokusili se songy něčím opepřit. Takhle si přijdou na své jen opravdu ortodoxní fans. Ale co my ostatní?


Pouštím si novinku stále dokola, přidávám i ubírám hlasitost a pořád namůžu přijít na to, co je vlastně na této desce tolik zajímavé. Ono narvat do jedné skladby spoustu nápadů bez ladu a skladu je sice svým způsobem umění, ale řekněte mi, kdo to má poslouchat? Snažil jsem se, opravdu hodně snažil, ale taková ta pověstná jiskra ne a ne přijít. Nakonec jsem to jednoduše vzdal. Když vám totiž leží na stole další kousky o hodně chutnějších CD, je příliš jednoduché to, co mě nebaví odložit. Kapela jistě získá spousty kladných a více než kladných hodnocení, o to bych se rozhodně nebál. Já zůstanu (již podruhé, protože s předchozím albem jsem to měl nastavené hodně podobně), raději ve stínu a budu zvědavý, co pánové předvedou příště. Letošní album odložím někam dozadu, do přihrádky s nahrávkami, na které za chvíli většinou úplně zapomenu. Bohužel.



„Dominion of Misery“ je obyčejným brutálně technickým albem. Nápady jsou zde v jednotlivých skladbách stále stejné, nevýrazné a pořád se opakují. Nějak nevím, co si s nahrávkou počít. Vadí mi plastový zvuk, divná produkce a průměrný zpěvák. Možná to bude znít ode mě troufale, ale já jsem si toho příliš dobrého pro sebe nenašel. Snažil jsem se, ale pokaždé jsem byl doslova umlácen nudou. Nevím, jakým směrem chce kapela kráčet v budoucnu, ale pokud bude jejich další album ve stejném stylu, asi nebudu mít ani chuť si ho pustit. Nemám nic dalšího, co bych dodal. Průměrné technicko brutální album, které ve mně nezanechalo vůbec nic. Škoda, snad příště.

Asphyx says:

“Dominion of Misery” is an ordinary brutal technical album. The ideas are the same in the songs all over again and they are tame and repetitive. I do not know what to do with this record. I don´t like the plastic sound, weird production and an average singer. It may sounds boldly but there is nothing good for me. Although I tried, the album always smashed me with boredom. I don´t know which way will this band be going in the future. But if their next album is the same as this one I don´t want to listen to it. There is nothing more to say. An average technical brutal album which didn´t leave a thing in my head. Shame…maybe next time.

Seznam skladeb:

1. Morte Aeterna
2. Psychotic Annihilation
3. Immaculate Deception
4. Dementia Praedox
5. Dead Eden
6. Within Shadows
7. Reflections in Blood
8. Parasitic Existence
9. Necrotic. Consumption. Obsession
10. Dominion of Misery


Čas: 41:44

Sestava:


Steve Crum (Drums) Adam Toepfer (Vocals) Dan Rabago (Guitars) Isamu Sato (Bass)


středa 20. července 2016

Recenze/review - MURDER MADE GOD – Enslaved (2016)


MURDER MADE GOD – Enslaved
CD 2016, Comatose Music

Kolem malého chlapce, který zatím neměl v životě moc štěstí, stojí skupinka kluků a mlátí ho hlava nehlava. Smějí se mu, nemá dostatečně značkové oblečení a nejnovější model mobilního telefonu. Padá na zem a když už všechny přestane bavit do něj kopat, začne plakat. Nestalo se mu to poprvé. Pokaždé se v něm něco zlomí, postupně se stává chladnějším a chladnějším. Roste v něm jako košatý strom pomsta. Jednoho dne, to když už necítí žádnou fyzickou i psychickou bolest, si to se všemi vyřídí. Postřílí jak své nepřátele, tak všechny ty, kdo za to mohou. Nejhorší je, že podobných případů narůstá geometrickou řadou. Ne, opravdu to není tím, že by byl dnes lepší přístup k informacím a média si vybírala jen šokující zprávy. Je to jednoduše tím, že dnešní děti postrádají pořádné vzory. Postupně se dostáváme do bodu, kdy celkově degenerujeme a jsme zralí na apokalypsu. Kdysi tolik šikovný a chytrý rod, zvaný hrdě homo sapiens se pomalu blíží ke svému konci.

Ano, mám poslední dobou podobné pocity. Chodím po ulicích, jsem mezi lidmi a cítím všude takový divný neklid. Máme se jako prasata v žitě a pořád si stěžujeme. Jsme postiženi konzumem, jako snad nikdy. Nasazuji si raději sluchátka na uši a pokouším se uniknout do podzemí. Pouštím si druhé album řeckých MURDER OF GOD a po chvilce zjišťuji, že pánové hrají přesně ten druh umělého death metalu, který dělá tolik dobře dnešní mladé generaci. Ne, já do téhle doby už nepatřím. Obyčejné riffy, rádoby naštvaný hlas, plytký zvuk. Už se vidím, jak mám sto chutí poslat některé své kamarády do horoucích pekel, protože budou tenhle produkt velebit do nebes. Uštěkaný vokalista, s groove drážkováním a frázováním, riffy jak z nějaké lokální kapely. Trošku to nechápu. Death metal má být o konci lidských osudů, o závěrečném zhasnutí celého světa, o morbidním životě v podzemí, ne o lechtání příjemnými motivy. Někdy si trošku přijdu jako ten kluk v úvodu dnešního článku. Kolik ještě podobně znějících kapel uslyším? Stovky?


Nejhorší je takové to zasekávání alias MESHUGGAH, které bylo kdysi ukradeno od PANTERY, ale dnes se o tom moc nemluví. Nebo ty nástupy, které vás jakože mají smést z povrchu zemského. Nic to se mnou nedělá, nijak mě to nebolí, dokonce z toho nejsem ani naštvaný. Trošku mě překvapuje, že se pod tohle podepíše taková společnost, jako jsou Comatose Music, kterou jsem donedávna považoval za label s dobrým vkusem. Ale možná jsem už opravdu starý, opotřebovaný a blížím se době, kdy o podobných deskách nebudu mít ani chuť něco psát. Přitom nějaký talent, občasný záchvěv originality tam cítím. Kristova noho, celkově je to ale neskutečná nuda. Já dopředu přesně vím, co pánové začnou hrát. Tisíckrát slyšené motivy, miliónkrát slyšené fráze. Zbytečná hudba, zbytečný poslech. Tedy alespoň pro mě.



MURDER MADE GOD vydali letos přesně ten druh desky, která mi normálně nesmí do přehrávače. Je obyčejná, stereotypní a kombinuje se v ní death metal s groovy pasážemi. Tuctový zvuk, nevýrazná produkce. Trošku nechápu, co tím chtěli autoři říct. Vždyť podobných skupin je stovka na každém rohu. Omlouvám se, ale nemám sílu psát cokoliv dalšího. U poslechu se nudím a nenapadají mě žádná slova. Takhle přesně by neměl death metal vypadat. Průměrná nahrávka průměrné kapely. Nic víc, nic méně. Bohužel.

Asphyx says:

The band MURDER MADE GOD published an album this year which is the exact type of record I would never put into my player. It is ordinary, stereotypical and it combines death metal with groove passages. Trivial sound, tame production. I just do not get what those guys are trying to say. There is so many bands with similar sound. I am sorry but I have no strength to write anything else. I am bored and lack of words. This is how death metal should NOT look. An average record of an average band. Nothing more, nothing less. Unfortunately. 

Seznam skladeb:

1. Victims
2. Enslaved
3. The Titan, the Fighter and the Thief
4. A Morbid Institution
5. Depression
6. Assassinés!
7. The Irony of Faith
8. Subject 666
9. Urban Warfare
10. Involuntary Servitude

 

Sestava/band:


Stelios – basa
Dennis – kytara
George Triantafillou – zpěv
Tolis B. - bicí


úterý 19. července 2016

Recenze/review - HEMOTOXIN – Biological Enslavement (2016)


HEMOTOXIN – Biological Enslavement
CD 2016, Unspeakable Axe Records

Podzemní stoka pod naším městem je krásné místo. Plné roztodivných zvuků, pachů, cupitajících potkanů, kteří vytlačili díky své větší odolnosti slabší krysy. Ze stropů odkapává věčnost, po stěnách se plazí jako malinkatí hadi odlesky sliznatých pavučin. Hloupý je ten, kdo se otřepe hnusem nad bělostnými slimáky, kteří nikdy nespatřili světlo. Tady, mezi nádobami odpadních stok, pod přepadem podzemních stok se zdá být svět kupodivu čistší a jasnější, než ten náš, známý jen přes neprůhledné zrcadlo reklam. Zde se nikdo nepřetvařuje, nepitvoří, ani vám nemaže med kolem huby. Pod nánosy špíny, tmy a zapáchajícího vzduchu, se ukrývají poklady. Novinku amerických progresivců HEMOTOXIN jsem našel právě zde, pod hromadami opadané omítky. Otevřel jsem krásně vyvedený booklet, zasnil se nad texty o smrti, světě páně Lovercrafta, vědě a vesmíru a musel rychle vylézt po žebříku na světlo. Cestou jsem se zalykal a popadal dech. Měl jsem co dělat, aby mě nepohltila tma.

Druhé dlouhohrající album v řadě je krásnou ukázkou toho, jak mě může dosud jinak neznámá kapela zcela pohltit. Kombinací old schoolových postupů plných starodávného thrashe, deathu a lehké progrese v mezích rozumu, mi způsobili pánové doslova vyrážku. V přítomnosti jejich novinky jsem se drbal jako nakažený leprou. Plesnivé postupy osmdesátých a devadesátých let, nadhled a jakási samozřejmost, s jakou HEMOTOXIN sázejí jeden neotřelý riff za druhým, mi dává velkou naději do budoucna. Tady se zrodilo monstrum, nekompromisní, se schopností zabíjet elegantně a s čistým štítem. Lidé jsou stejně divný druh, submisivní ve svém pudu sebezáchovy. Vždyť kdo jiný dělá všechno pro to, aby se měl na světě špatně? Bída, nesmyslné války, tuny nenávisti. Já vím, zlo je víc vidět, úsměv aby člověk pohledal, ale obraz dnešní doby není příliš růžový. Američané nám pomocí své hudby nastavují zrcadlo, nutí nás k zamyšlení. Nechybí jim vznešenost, odlehčený přístup. Do ničeho se nenutí, jejich skladby jen tak plynou. A přesto jsou doslova nakažlivé a nebál bych se napsat i magické.


Kousky skla z roztříštěné vázy nezpůsobí sedm let neštěstí, ale spíše krvavý šrám na vaší ruce. Obrací se vám žaludek, když pohlédnete do střepů. Zračí se v nich pokřivený obraz, záblesk temné stránky vaší mysli. Četl jsem kdysi zápisky jedné dívky, která si v koupelně každý den ubližovala ostřím rozbitých zrcadel. Byla krásná, milá, hodná, přesto ji trápilo zlo. Nedokázala unést tíhu světa a poblíž nebyl nikdo, kdo by ji vzal za ruku a vyvedl na světlo. Umřela osamocená, ale s úsměvem na tváři. Zbytečně. Pouštím si novinku HEMOTOXIN a před očima se mi odehrávají samé podobné smutné příběhy. Pokud má být pro mě dobrou deska ta, která ve mně probudí nějaké emoce, tak zrovna tento počin doslova jitří moji mysl. Prolíná se zde rychlost thrashově hozených DECEASED s géniem DEATH. K tomu si ale připočtěte až „vtíravý“ pocit pomalu bující bezmoci. Ano, jsem při poslechu jen kusem hadru, vlajkou vlající v prudkém větru. HEMOTOXIN si se mnou dělají, co chtějí. Heavy metalové vyhrávky mě uzemní, domlátí a zůstávají mi v hlavě ještě dlouhou dobu po tom, co vypnu přehrávač.



„Biological Enslavement“ je albem, které mě zasáhlo jako blesk z čistého nebe. Přiznám se, že tolik síly a energie jsem opravdu nečekal. Album mě doslova smetlo, rozsekalo a donutilo pokleknout. HEMOTOXIN nahráli desku, která vás rozdrtí. Mám při poslechu pocit, že na mě padá zeď. Dusím se, povstávám jako bájný Fénix z popela a ničím vše ohnivým mečem. Pestrá, lehce progresivní, s velkým množstvím skvělých nápadů, taková je nová deska HEMOTOXIN. Riffy jsou ostré a zůstanou mi vyryté v hlavě ještě dlouhou dobu, možná dokonce navěky. Líbí se mi lehkost a jakási vznešenost, s jakou pánové skládají. Připadám si, jako bych stál na skále a čekal, kdy každou chvíli skočím dolů. Stane se tak v podobě jednotlivých songů. Padám dolů a nechávám se unášet na vlnách lehké progresivity. Letošní počin mě doslova uhranul, podmanil si mě a já musím kapele vyseknout velkou poklonu. HEMOTOXIN se pokusili pomocí své hudby vyjádřit věčnost. Povedlo se! Vynikající album!

Asphyx says: 

 The album “Biological Enslavement” hit me like a flashlight from a clear sky. I have to admit that I didn´t expect this power and energy. The album smashed and cut me and I was forced to go on my knees. HEMOTOXIN recorded an album which will kill you. When I listen to this album I feel like the walls are falling on me. I cannot breathe. I am rising from ash like the mythical Phoenix and destroying everything with my fire sword. Colourful, slightly progressive, with a big amount of great ideas – that is the new album by HEMOTOXIN. The riffs are sharp and I will have them in my head for a long time – maybe forever. I like the lightness and gracefulness of those guy´s music. I feel like I am on a mountain and waiting to jump. The songs will make me jump every time I listen to them. I am falling, letting myself to flow on a waves of the slight progressivity. This year´s album just bewitched me, overpowered me. I have to give a big compliment to this band. HEMOTOXIN tried to express eternity by their music. Successfully! An excellent album!

Seznam skladeb:

1. Decadence
2. Regression
3. Minus Human
4. Not of this World
5. Forgotten Faces (The Human Construct)
6. The Alchemist
7. Bleak Prognosis
8. A Journey Through Dreams
9. Transparent Eyes



Čas: 33:48

 

Sestava/band:


Brandon Wilcox – bicí
Michael Chavez – kytara, zpěv
Nathan Fruth - basa
Michael Rohwer - kytara

pondělí 18. července 2016

Recenze/review - VISIONARY666 – Into Abeyance (2015)


VISIONARY666 – Into Abeyance
CD 2015, Vic Records

Na zastávku přijela tramvaj, plná mrtvolných obličejů. Město se právě pokoušelo probudit z větrné noci a já zrovna chytil spoj bloudících duší. Usedl jsem na místo, pustil si do uší prvotinu VISIONARY666 a stal se obětí hudebního násilí. Jedné dámě naproti odpadl z bílého make-upu kus tváře. Usmívala se obnaženými zuby a dělala na mě smyslné posunky. Raději jsem zavřel oči a poddal se zcela muzice. Ta ve mně probouzela ty nejtemnější noční můry, omotávala si mě kolem kostnatého prstu a nutila mě poslepu tančit. Otevřel jsem oči a prohlédl, jakoby mi hlavou projela elektrická energie. Jeli jsme do pekla. Tenhle den do práce asi nepůjdu, problesklo mou myslí a nechal jsem se vyzvat ke smyslnému křepčení. Hrají nám k tomu jedni z nejpovolanějších. Holanďané VISIONARY666. Kapela, která se nebojí vkládat do death metalu velkou spoustu melodií.

Otáčím se dokola, rozjařen adrenalinem a zájmem o moje krční tepny. Některé zombie slečny jsou opravdu moc sexy, klidně bych si dal říct, přemýšlím, jenže pak mě jedna sekne drápem a zasyčí na mě rozeklaným jazykem. Uvedeme mě alespoň trošku do reality a já se můžu konečně soustředit na hudbu. Ta je esencí zážitků, spojených z takových jmen, jako jsou NILE, BEHEMOTH, ale třeba i to nejlepší z AMON AMARTH. Celek je pak obestřen takovým zvláštním smutkem. Nevím vlastně ani proč, ale pořád mi naskakovala na jazyk Brahmsovy sonáty pro klavír. Zvláštní, co říkáte? Přitom srovnávat death metal a geniálního klasika se zdá být více než nepatřičné. Myslím tím spíš určitou náladu, takový ten až „vtíravý“ pocit. Nebo rozpoložení, jak chcete. Fanoušci určitě moc dobře vědí, o čem mluví. Kolikrát člověk slyší muziku, která ho osloví, ani vlastně neví proč. U VISIONARY666 to mám nastavené hodně podobně.


Celá cesta tramvají se zdá být u konce. Ocitáme se v obrovském parku, kde po lavičkách polehávají bezdomovci. Jestli se nemýlím, tak oni jako jediní nás jsou schopni „reálně“ díky alkoholu vidět. Zbytku lidí přijdeme jako přelud, jako černá bublina, která praskne a vy nedokážete ostatním uvěřitelně vysvětlit, jaká byla krásná. Tady, kousek za městem, v opuštěném lomu, býval kdysi starý hřbitov. Dochází mi, že mě vlastně celá ta tramvaj dovezla k zombie domů. Ony ty dámy s krvavými rty a odhalenými špičáky jely po noční oslavě smrti do svých doupat. A vzaly mě s sebou. Všichni, položiví i nemrtví, oceňují VISIONARY666 jako dobrou hudbu. Ne dokonalou, ne převratnou, ani bezchybnou. Ale uvěřitelnou, zahranou s nadšením, citem pro záhrobní záležitosti a krutost opuštěných hrobů. Říká se, že nejhorší, co se vám může stát je, že umřete sami a opuštění. To se mi tentokrát rozhodně nestane. Zdá se, že díky hudbě mám v podzemí už tak perfektní reputaci, že se všichni těší, co dodám zase za kousek temné hudby.



První album VISIONARY666 je krásnou kombinací krutosti, temnoty a studených melodií. Holanďané sice hrají podle starých a ověřených receptů, ale myslím, že to nijak nevadí. Celkový dojem z nahrávky je pro mě velmi dobrý. Užívám si skvělé motivy, mohutně znějícího zpěváka i celkovou atmosféru jakéhosi smutku. Během poslechu mě pronásledují démoni a já utíkám nekonečnými chodbami podzemí. Do kostí se mi vkrádá severský chlad, padám a jsem roztrhán na kusy ostrými riffy. Pokud má být tohle první album kapely, tak už teď se moc těším na další. „Into Abeyance“ je pro mě deskou, na které se povedla vystihnout atmosféra samotného podsvětí. Tohle je death metal, který vyznívá velmi epicky. Přiznávám, jsem ztracen a poslech si neskutečně užívám. Budiž vám přáno také! Doporučuji! Smrtící album, které vás zahalí do temnoty! Velmi dobře!

Asphyx says:

The first album by VISIONARY666 is a nice combination of cruelty, darkness and cold melodies. These Dutchmen play by old and proved recipes and I think it does not matter. The whole feeling is very good. I enjoy great motives, the singer who sounds enormous and the whole atmosphere of sadness. When I listen to this album there are demons chasing me and I am running through infinity underground halls. There is a northern coldness which is getting into my bones, I am falling and I am being ripped into pieces by sharp riffs. If this is the first album by this band, I am looking forward to hear the next ones. “Into Abeyance” which creates the atmosphere of the Hades world itself. This is the death metal which sounds very epic. I have to admit that I am lost and I really enjoy the listening to this album. You are welcome to do it also! Recommend! Killer album which covers you with darkness! Very good!


Seznam skladeb:

01. Abeyance
02. I Shall Not Rest
03. Forced Religion
04. When Gods Cease to Excist
05. Kataklismic Disaster
06. Rihada
07. Rise to Destroy
08. It's Better to Suffer
09. God of All Weeds
10. This Life Ends Here


Čas: 44:57

 

Sestava/band:


Ivo, Sven, William, Robert

neděle 17. července 2016

Recenze/review - VASTUM – Hole Below (2015)


VASTUM – Hole Below
CD 2015, 20 Buck Spin

Tuhle práci mi byl čert dlužen. Už několik nocí přehazuji hlínu z jedné strany na druhou. Mám za úkol z ní vybrat staré kosti. Nacházím jich poměrně dost. Beru je vždy do ruky a ony začínají vyprávět příběhy o tom, jak sešly z tohoto světa. Většinou jsou to jen obyčejné mrtvice, infarkty, sem tam nějaká bouračka. Občas se ale stane, že mě některé kousky začnou doslova pálit v dlaních. To jsou oběti násilných činů. Drtím je v rukavicích, pokouším se je rozmělnit v prach, ale moc se mi to nedaří. Jakoby žalovaly, bědovaly nad svým utrpením. Konečně mám hotovo, usedám na opuštěnou lavičku a dávám si čaj pořádně proložený rumem. Dneska to vypadá na dlouhou noc, musím ještě všechno vyrovnat v kostnici. Pouštím si do uší poslední album amerických VASTUM a můj osud se zdá být ještě těžší, než normálně. Sestupuji pomalu do staré kobky, do uší mi duní prašivý old school death metal a mám najednou pocit, že jsem konečně zase mezi svými.

VASTUM se svého rouhačského úkolu zhostili se ctí. Inspirace starodávnými postupy, hranými kdysi třeba takovými OBITUARY, MASTER, BOLT THROWER, AUTOPSY, INCANTATION, ale i třeba GRAVE jsou poskládány vedle sebe s grácií a elegancí starých zkušených hrobníků. Umírám při poslechu doslova touhou se vrátit do svého mládí a zkusit si, jaké by to bylo, kdyby tahle smečka hrála i tenkrát. Dovedu si s klidem představit, že by obstála se ctí. Jejich hudba má totiž v sobě to pověstné NĚCO, co vás doslova rozseká, přišpendlí na stěnu a obrátí na pravou černou víru. Nápady jsou sice klasické, s tradičním zastřeným nádechem, ale troufám si tvrdit, že zrovna VASTUM jsou kapelou, která přesahuje z obyčejného retra i do zajímavějších vod. Je to způsobeno celkovým úchopem hudby jako takové a nesporným talentem. Nakonec, death metal je stejně hlavně o tom, složit dobrý riff a narvat do hudby co nejlepší nápady. A to VASTUM bez debat umí.



Toulám se větrem, běhám z kopců rychle, že mám pak co dělat, abych to dole na hřbitově ubrzdil. Občas se stane, že rozšlápnu nějakou květinu nebo poruším pečlivě uhrabaný hrob. Bývá mi to líto, nemrtví si potrpí na pořádek a pozůstalým to také zrovna nedělá dobře. Z márnice se zase ozývají divné zvuky, hlavní hrobník a můj nadřízený vychází ven s podivným, umrlčím úsměvem. Nemám ho rád, přijde mi, že se postupně sám mění v chodící mrtvolu. Troška té hororové atmosféry ještě nikdy nikoho nezabila, spíš jen vyděsila. VASTUM mají v sobě určitou magickou schopnost, rozprášit vše živé i neživé, rozehnat smečku šílených vlků i obrátit andělíčky prdelkama vzhůru. Rochním se ve starém plesnivém death metalu, našlapuji na vrcholky zpěněných vln zákeřných motivů. Jsem pozorovatelem, hlídačem hranice mezi naším i oním světem. Až jednou opustím pozemský život, zůstane po mě do země vypálený obrácený kříž. Jděte a šiřte slávu podsvětí na Zemi! To museli kdysi říct VASTUM přímo do obličeje. Vzali si to k srdci a činí tak odhodlaně a s velkým zápalem.



„Hole Below“ je temným poselstvím z onoho světa. Pokud bychom hledali nějaké vyslance záhrobí, museli bychom zákonitě narazit na americké death metalisty VASTUM. Fascinuje mě přístup, jakých uchopila kapela staré smrtící pořádky, přetransformovala je to dnešní doby a stvořila album, které připomíná rozzuřené monstrum. Peklo opravdu existuje! Novinka těchto maniaků je toho jasným důkazem. Narovnejte prašivé kosti do úhledných hromad, otevřete dveře do záhrobí a povolejte nemrtvé! Američtí uctívači old school death metalu jsou opět zde! Řvou mocně, hlasitě a jejich hlas je podobný samotné Bestii. Skvělé nápady, temná a zlá atmosféra, naléhavost, dravost. Tohle všechno dělá z posledního CD VASTUM absolutně zahnívající záležitost. Album bylo nahráváno snad někde v podzemí, v opuštěných chodbách vedoucích do obrovské márnice. Old school death metal, který vás na věky prokleje! Smrt je při poslechu velmi blízko! Zlo přichází. Excelentní nahrávka!

Asphyx says:

“Hole Below” is a dark message from the world beyond. If you were looking for delegate from the world beyond you would have to find these American death metal band VASTUM. I am fascinated by their attitude – they hold the old deadly orders transformed them into today´s world and made an album which sounds like an angry monster. The Hell is real! This album proves it. Line up your ashy bones into neat lumps, open the doors into the world beyond and call the undead! These Americans which worship old school death metal are back! They are screaming so powerfully and loudly! Their voice is like the Beast itself. Great ideas, dark and cruel atmosphere, immediacy, drive. This is what makes the new album by VASTUM something absolutely mouldy. The album was recorded in the underground in abandoned halls which lead into an enormous dead house. Old school death metal which will curse you forever! The Death is very close when you listen to this album! The evil is coming. Excellent record!


Seznam skladeb:

Sodomistic Malevolence
Amniosis 
In Sickness and in Death
Intrusions
Hole Below (A Dream of Ritual Abuse)
Empty Breast


Čas: 37:05

 

Sestava/band:


Daniel Butler - vocals
Luca Indrio - bass
Leila Abdul-Rauf - guitars, vocals
Shelby Lermo - guitars
Adam Perry - drums

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh padesátý - Divoká řeka Jizera


Příběh padesátý - Divoká řeka Jizera

Prcalíkovi tak trošku (nebo spíš hodně) závidíme, že může jít dovnitř do restaurace a dát si toho čerstvě vytaženého pstruha, kterého před chvílí číšník ulovil přímo z okna hotelu v Železném Brodě. Seděl na parapetu, nad zářivě hnědou Jizerou, s nahozenou udici a nám se sbíhaly sliny. Copak o to, nějaké peníze jsme měli z brigády, ale šetřili jsme na naši vodáckou misii. Ta měla vypuknout každou chvíli. Čekali jsme na lodě, které měl přivézt Prcalíkův v Německu podnikající otec, který nějakou tou markou na svém synovi nešetřil. "Sere na mě, tak ať platí": shrnul svůj vztah k tátovi náš soukmenovec a hrnul se do dveří restaurace. My šli na malé náměstí, usedli na lavičku a začali jsme pojídat kilometr točeného salámu. Já měl tátu holdujícího alkoholu a Kytka byl poloviční sirotek. Jana zase pro změnu neměla ráda podobné podniky.


"Na to, jak s tím machrujou, tak nic moc": jde k nám trošku jako frajírek Prcalík a každému podává lahvovou Plzeň. Chvíli nahlas mudruju, protože já jsem založením suchozemec. Vodu miluju, ale jako plavec. Na kánoe si troufám poprvé v životě. Já vlastně ani nevím, koho tohle šílenství napadlo. Místo toho, aby se doma chlastalo na panelech, případně vyrazilo na nějaký koncert, tak stojíme sbalení u břehu Jizery a vyhlížíme dodávku pana Prcalíka staršího. Konečně je tady a mě připadá ta kanoe neskutečně velká. Kluci chvíli losují, kdo s kým pojede a dopadne to samozřejmě pro mě nejhůř. Jedu s Janou, oba bez jakýchkoliv zkušeností. Prcalík i Kytka už mají jako vodáci něco za sebou. Dávám věci do sudu, který je prý vodotěsný, házím pár lahváčů do lodě, usazuji Janu dopředu (prý se tomu říká háček) a pokouším se nastoupit. Nejde mi to a poprvé padám do vody. Zatím je to docela legrace.

"Ahoooooooooooj": volají nějací vodáci na Janu, která se mi svlékla do plavek. Povedlo se mi prvních pár úderů pádlem do vody a kanoe se rozjela. Sice nám pořád zatáčí doprava, ale mám takovou radost, že se to monstrum hýbe, že mi ani nedojde, že se blížíme k jezu. Mohla si Jana vyděšeně řvát, mohla ječet. Mohli na nás mávat místní a hulákat něco o tom, že tenhle jez se nesjíždí. Já s tím prostě neuměl a tak jsem středem projel zpěněný hřeben vody, pak dlouhý hup a dole rotující voda. Nějakým zázrakem jsme to prosvištěli a po chvíli zdánlivého ticha se ozval hurónský potlesk. Prý to nikdo nesjel už hodně let. Kdybyste tak věděli..., pomyslím si a jsem rád, že je dole klidná hladina. Prcalík s Kytkou jedou jak Indiáni a přijde mi, že oni udělají jeden pohyb, posunou se o několik metrů a my se pořád točíme v kruhu. Začínám být naštvaný.

Pokouším se projet kolem omaskáčovaných rybářů, ale nepovede se. Zamotám nás do vlasců a nebýt Jany a jejího poprsí, asi by mě padesátiletý nevrlý prutař rozčtvrtil na místě. "Jsou to rybomrdi": prohlásí Jana, když se vytrháme z vlasců a naše spanilá jízda může pokračovat. V dálce slyším Slayer, střídaných s Bathory. To kluci na klidné vodě relaxují, pijí pivo a zdraví mladé vodačky. Pro ně je život krásný, já bojuji o život. Pořád se pachtíme v kruzích a je až obdivuhodné, že to se mnou Jana vydrží. Nevadí ji dokonce, že nás na jedné mělčině převrátím. Uplavou nám kousek sudy, které sice chytíme, ale ten můj SAMOZŘEJMĚ NENÍ VODOTĚSNÝ. Mám mokré vše. Tričko Vader vlastní výroby, čínské kecky i hlavu a brýle. Nevidím, neslyším, jsem vyčerpaný. Prý jsme už ujeli šest kilometrů. 

Nikdy bych nevěřil, kolik lidské tělo vydrží. Byl jsem galejníkem, odsouzeným pádlovat do své smrti. Aspoň si tak přijdu. Konečně nějaká hospoda. Vrávorám k výčepu, klepou se mi nohy. "Hele vole, ujíždí ti loď": volá na mě vousatý chlápek, který se stylizuje do námořníka. "Na to mrdám": odpovídám naštvaně, ale přesto běžím a skáču do vody. Jsem najednou zelenáčem, terčem posměchu. Když se všichni vydovádí a už je to nebaví si ze mě dělat srandu, dávám si pivo. Klášter, pohoda, vedle mě Jana, které to sluší jako nikdy předtím. Všichni si myslí, že patří ke mě. Ujeli jsme deset kilometrů. Čeká nás ještě pět. Házím do sebe dalších několik piv a pak se pokouším nasednout do lodě. Celá hospoda napjatě sleduje, zda se mi to povede. To víte že ne a tak jsem hrozně rád, když jsme za zatáčkou.

"Ahoooooooooj": zase nás někdo předjíždí. "Nasrat": vymýšlím nový pozdrav, který vlastně pak používám až do konce celého tohohle bláznovství. Loď jede sama, nad řekou se jako nějaký chrám sklánějí stromy. Stávám se v krátkém snu součástí přírody, sleduji srnky, které se přišly napít, mám sto chutí ulehnout do trávy a zůstat tu. Koukám Janě na kalhotky, které se jí z džínových kraťasů vyhrnou a přemýšlím, jestli bychom naši dohodu o sexu neměli přerušit. Pádluje tak nějak s lehkostí, jsou ji vidět prsa i zezadu. Sundává si horní díl plavek, po tom, co se mě zeptala s takovým tím krásným úsměvem, který umí jen smyslné ženy. Zasněně souhlasím a mám srdce někde v krku. Otáčí se směrem ke mě a já se najednou cítím jako v ráji (tedy nebýt té kánoe, pádel a smradlavé řeky). Zaklání se (a prohrábne vlasy), pamatuji si ten pohyb navěky a já ji v tu chvíli miluju celým svým tělem. "Pozoooor": zařve na mě a já se praštím do hlavy o větev. Padám do hlubiny, kde je místo dvou bílých prsou jen špína, popadané větve z nedávné bouřky a bahno.

Jana pro mě skočila. Byl jsem dobrý plavec, ale po ráně do hlavy ne příliš zdatný a schopný jakéhokoliv pohybu. Připomínal jsem prý kládu, s bílým břichem, rotující v proudu Jizery. Pak jsem se potopil a nemohla mě najít. Probudila mě až kanoe, které mi z jedné strany narážela do hlavy, z té druhé to byl obrovský šutr na mělčině. Jana pak říkala, že si myslela, že mě v životě nenajde. Prcalík zase, že jsem musel být jak vorvaň (tak mi říkali až do konce našeho dobrodružství). Pravdou je, že jsem přišel o brýle, jednu kecku a na hlavě jsem měl velkou bouli. Jedinou útěchou mi bylo to, že první co jsem po svém podvodním zážitku viděl, bylo houpající se poprsí Jany, která se mě v slzách pokoušela dostat na břeh. Mám tvrdou hlavu a tak vše dopadlo dobře.

Do další hospody, kempu, kde jsme měli nocovat, jsme se dostali až k večeru. Raději jsem plaval a táhl kánoi i s Janou za sebou. "Jste někde šukali ne?": hlásí Prcalík z břehu, s lahváčem v ruce a já si přijdu, jako poutník, který v poušti našel vodu (fuj!). Někdo začíná tleskat a Janě dochází, že si v tom zmatku zapomněla vzít horní díl plavek. Když konečně cítím pod nohama pevnou zemi, jsem šťastný a všichni se diví, že ji líbám, jako papež, když přiletí na návštěvu do nové země. Přistupuji na hru a začínám všem vykládat neuvěřitelné příběhy o tom, jaký jsem zdatný vodák. Vytahuji kánoi pro jistotu na břeh a do hospody doslova běžím. Přisávám se k půllitru a cítím v kostech, že tenhle večer bude divoký. Usedá ke mě nějaký vodácký guru a dává mi rum. Konečně se cítím ve svém živlu a začínám vyprávět.

Snad poprvé v životě se mi stane, že mě poslouchá celá hospoda. Co na tom, že mé příběhy jsou vymyšlené? Z hlavy, s alkoholem ruce a pro pár rumů si vymýšlím zážitky z Jižní Ameriky, kde jsem sjížděl divoké řeky. Trošku mě znervózní mladý Pražák, který tam byl doopravdy, ale mám načteno spousty indiánek a tak mě nedostane. Najednou je kolem mě houf asi třiceti lidí a já se přistihnu, jak na mě mí kamarádi koukají s úžasem. "Ty vole, vorvani (tuhle přezdívku získal můj kamarád v Africe, doplňuje tlemící se Kytka), vyprávěj ještě....to je můj vodácký bůh": směje se Prcalík a všichni přistupují na moji hru. Najednou si všimnu, že je u mě taková malá, černovlasá holka. Takový ten typ s hnědýma laníma očima, pro které byste byli schopni udělat cokoliv. Kouká na mě jako na svatý obrázek a já se čepýřím jako tetřev. 

Když jdu čůrat bokem do trávy, odchytí mě Jana a že prý jestli s ní dneska budu spát ve stanu. Dávám ji jednu pivně rumovou pusu a opilecky navrhuji trojku. Plácne mě z legrace po tváři a jde spát. Já jdu tokat s děvčetem dál. Pokračuje to dobře. Sice nemám jednu botu, ani brýle, jsem pohmožděný, ale ženský jsou ženský. Alenka, panenka, tak jí říkám a mám dojem, že se tak opravdu jmenovala, mi ve svém modrém stanu vynahradila všechno to utrpení, které jsem dosud zažíval. Byla jemná, byla krásná a byla na celou noc moje. Tedy vlastně ne na celou, protože někdy k ránu mě vodácký šéf vytáhl za nohy ze stanu, seřval a chtěl zabít. Byla to jeho dcera. Stál jsem tak u Jany, slyšel její přerývavé dýchání. Bylo mi v opilosti hloupý se k ní dobývat do stanu a taky jsem se chtěl vyhnout posměchu a tak jsem usnul jen v plavkách u šňůry před vchodem.

Probudil mě smějící se Prcalík a taky šnek, který se mi plazil po tváři. Bolela mě hlava, třásl jsem se zimou a na nohy mě postavil až Kytkův rum. Na náš odjezd se přišli podívat všichni. Alenka, panenka ke mě vzhlížela jako k bohovi, její otec měl kloubky na rukách bílé vztekem a ostatní čekali, jak na kánoi nastupuje ten, který sjel většinu divokých řek světa. Copak o to, nástup se mi povedl, jenže pak do lodě vlezla Jana, já udělal pár záběrů a otočil jsem nás na polovičního eskymáka. Byl jsem zase hlavou u dna, naštvaný a tak trošku ponížený. "To je borec a ještě vtipnej": slyšel jsem z dálky, ale až potom, co mě Jana zase vytáhla nad hladinu. Schlamstla nás divoká řeka Jizera a my pokračovali podobným způsobem dalších pět dní. 

Když pro nás Prcalíkův otec přijel, aby nás vyzvedl, byl na mě žalostný pohled. Zničil jsem hodinky po dědovi, ztratil, rozmočil všechny doklady, neměl peníze. Narazil jsem si taky ještě záda, hnul kotníkem a začal nenávidět vodu. Měl jsem v sobě ale asi opravdu vorvaní zarputilost, protože jsem přežil. V Bakově jsme se zdrželi déle, potkal jsem tam zase Alenku panenku, tentokrát bez otce. Jen jsem místo jejího těla raději využíval jejího pohostinství - měla v sobě zaplaťpánbůh takový ten ošetřovatelský "mateřský" instinkt a tak mě kurýrovala, jako nějaká hodně sexy zdravotní sestřička a kuchařka v jedné osobě. Neskutečně dobře vařila a já potřeboval jíst víc než co jiného. Ostatní doladil alkohol a mládí. 

Vodák ze mě nikdy nebyl a asi už nebude, ale musím říct, že to má rozhodně něco do sebe. I když abych pravdu řekl, milejší než divoký proud rozzuřené řeky pro mě jsou vodácké hospody s dobrým pivem, rumem a pevnou zemí pod nohama. "Ahooooooooj": nebo radši: "Nasráááááát".

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 16. července 2016

Recenze/review - BLAZE BAYLEY - Infinite Entanglement (2016)


BLAZE BAYLEY - Infinite Entanglement
CD 2016, Blaze Bayley Recordings

Nutno rovnou přiznat, že mám pro "dělníka poctivého heavy metalu" Blaze Bayleyho velkou slabost. Hrozně se mi líbí určitá až buldočí sveřepost a odhodlanost, kterou z jeho tvorby i vystoupení cítím. Tenhle pán, proslavený svým krátkým účinkováním v IRON MAIDEN je plně oddaný základním myšlenkám pravého poctivého anglického metalu. Z novinky sálá obrovská porce energie, veliká erupce nápadů, které musely z kapely i samotného mistra doslova vytrysknout. Někde jsem nedávno četl, že album má šíleně špatnou produkci. Co k tomu dodat? Snad jen, že posluchač, který tohle napsal, zná muziku jen za pár posledních let (ano, zpěvák je vytažený dopředu, ale komu to, prosím vás vadí?). Naopak, syrový zvukový podklad dodává "Infinite Entanglement" na uvěřitelnosti. 



Mám k heavy metalu současných dní poměrně shovívavý vztah, vyhledávám si pro sebe spíše jednohubky, desky, které mě osloví a nepustí. Zbytek jde mimo mě, ale letošní počin jsem si ládoval do hlavy stále častěji. Nejvíce na mě kupodivu funguje v autě, to když se řítím dálnicí, nechávám za sebou ubíhající krajinu. Novinka je narvaná rychlými skladbami, je upřímná, jdoucí až někam k samotným základům stylu. A hlavně, kapele se povedlo vyhnout pompéznosti, pozlátku a vatě, která bývá u jejich kolegů tolik často ke slyšení (a mě odrazuje). Nalezl jsem si zde pro sebe vše potřebné pro krásný odpočinkový zážitek. Ty chvíle o dovolené, naplněné četbou, lehkým popíjením vychlazeného piva a šumících stromů budu mít navěky zafixované v hlavě. Díky za ně, zase tolik jich člověk v životě nemá.



Jsem stará metla, poslouchající pořád hudbu spíše srdcem, než hlavou a rozumem a mezi mnou a "Infinite Entanglement" došlo k vzájemnému absolutnímu souznění. BLAZE BAYLEY je pro mě neskutečný sympaťák, srdcař, člověk, kterému jeho muziku doslova zobu z ruky. Já nedokážu moc při podobných deskách uvažovat, hodnotit je z nadhledu, spíše se nechám schramstnout, rozdrtit, stejně jako hlína od svého sochaře. Novinka je nebývale pestrým albem, je živelnou výpovědí o starém úžasném hudebním stylu. Nechte si vyprávět heavy metalové příběhy od jednoho z nejpovolanějších. Heavy metal!



sumarizace:

Novinka "Infinite Entanglement" je úžasným albem. Obsahuje v sobě veškeré atributy skvělé heavy metalové nahrávky. Je syrové, dynamické, s perfektními nápady a plně znějícím hlasem. BLAZE BAYLEY je ve své vrcholné formě. Vypráví mám uvěřitelné, upřímně odvyprávěné příběhy a zručně balancuje na hraně mezi chladem, silou a jakýmsi smutkem, který z novinky cítím. Jsou CD, která vás rozsekají. "Infinite Entanglement" je jedním z nich. Pokud máte rádi heavy metal v jeho základech, upřímný a uvěřitelný, tak neváhejte. Naleznete zde jedenáct poctivých skladeb, které vás doslova pohltí. Klaním se panu kapelníkovi až k zemi, tohle je přesně album, které mě zasáhlo neskutečnou silou přímo do srdce. Absolutní heavy metalový a úžasný zážitek! Díky za něj!


Asphyx says:

The new album “Infinite Entanglement” is an amazing album. It contains all the attributes of a great heavy metal record. It is raw, dynamic, with excellent ideas and full-sounded voice. BLAZE BAYLEY is in its top form. They tell us believable and honest stories and they balance on the edge among cold, strength and a kind of sadness that I feel from their new album. There are some CDs which cut you and the “Infinite Entanglement” is definitely one of them. If you like heavy metal in its basics, honest and believable, then do not hesitate. There are eleven honest songs which will literally swallow you. My compliments to Mr. Bandleader – this is the exact type of album which struck me with its incredible strength right into my heart. An absolute heavy metal and incredible experience! Thanks for that! 


Seznam skladeb:
1. Infinite Entanglement
2. A Thousand Years
3. Human
4. What Will Come
5. Stars Are Burning
6. Solar Wind
7. The Dreams Of William Black
8. Calling You Home
9. Dark Energy 256
10. Independence
11. A Work Of Anger

Sestava:
Blaze Bayley – zpěv
Chris Appleton – kytary
Karl Schramm – baskytara
Martin McNee – bicí

TWITTER