Úvod:
Asphyxovy zápisky jsou krátkými povídkami, nad kterými jsem přemýšlel již dlouho. Občas mě něco napadne. Sem tam mám chuť sepsat pár postřehů ze současnosti. Jen tak si chodím, pozoruji život a pak najednou nadejde čas a musím usednout k počítači. Snad se budou líbit.
Internetový bojovník
Nedalo si ho nevšimnout. Každý den ráno, po příchodu do práce, projíždím své oblíbené weby o muzice. Čtu si články od "svých" autorů, nad těmi neoblíbenými se usměji a celé to je takový příjemný nakopávající rituál. Pamatuji totiž ještě doby, kdy byla hudba hlavně o zábavě. Nikde nediskutuji, málokdy vyjádřím svůj oponentní názor a to i přesto, že někdy do očí bije pisatelova neznalost. Tenhle nick se ale začal objevovat v diskuzích pod články napříč celým metalovým internetovým světem vlastně každý den.
Chlapec (podle nicku a vyjadřování jsem usoudil, že to musí být mladý kluk) se vyjadřoval ke všemu a pořád. Jakoby dostal od pána Boha, Satana a všech svatých i nesvatých do vínku moudrost celého světa. Dokázal vehementně odsoudit kapelu, jejich novou desku, aniž by byla ještě vůbec někde ke stažení (ne, dneska fyzická alba mimo pár prokletých opravdu skoro nikdo nekupuje, všichni se řídí nejdříve pár ukázkami na youtube, pak se stáhne a případně pak až koupí). Kritizoval skupiny, kritizoval rozhovory, kritizoval vlastně všechno. Té žluči v něm bylo, že by s ní naplnil rybník.
Pak si mě z nějakého mě neznámého důvodu dal na facebooku do "přátel". Odhalil se mi najednou jeho vnitřní svět, pohnutky, které ve mě vyvolávaly až hnusné pocity. Tenhle maník neustále tapetoval zeď nenávistí. Vadili mu všichni. Černí, malí, bílí, praví, leví. Byl ostrý a odsuzující ve svých názorech, nekompromisní, jakoby ze vší té špatnosti žil, krmil se jí. Prskal způsobem, že jsem si představoval obrovského alfa samce, který z nedostatku možnosti se vybít, kouše vztekle kolem sebe.
Párkrát mě také mimoděk proklel, hodil mi do obličeje svůj jediný správný názor. V hospodě bychom si to asi vyříkali z očí do očí, ale dnešní doba přeje srabům, kteří se mohou schovat za obrazovku. Ignoroval jsem ho dlouho, přesto mi vrtalo hlavou, kde se to v něm bere.
Potkal jsem ho vlastně náhodou. Pozdravil jsem první, protože jsem slušně vychován. A to i přesto, že byl asi o dvacet let mladší. Takové nedochůdče. Malej zakomplexovanej chudáček s uhry a pisklavým hlasem. Oči mu těkaly ze strany na stranu, ruku mi stiskl způsobem leklého kapra. Pak chvilku blekotal, mlčel jsem a můj tichý pohled ho asi znervózňoval. Nebo se jenom styděl.
"Jsem se tě chtěl zeptat, proč vlastně všechny nenávidíš?": nadhodil jsem do vzduchu bez vytáček. Jsem zvyklý jednat na rovinu a ani nebyl čas na nesmysly. "Ale já.. víš, to já jen tak...": zadrhával a bylo na něm vidět, že je hodně zaskočený. Měl jsem na jazyku ještě další otázky, ale mávl jsem rukou a šel si radši koupit pivo.
Internetový hrdina a bojovník tam stál celou dobu sám, nikdo se s ním nebavil a druhý den se celým odstavcem vyjádřil, jak koncert stál za hovno. Kritizoval zvuk, který byl v pohodě, kapely, že neumějí hrát a přitom hrály na pohodu. Potom nahodil do světa další jedovatou slinu, myslím, že tentokrát mu vadili pejskaři nebo cyklisti nebo zase všichni? Kdo ví. Prej by je nakopal do prdele (včetně mě, kterého nezapomněl zmínit). Představil jsem si to a musel se smát, až jsem se za svůj velký břich popadal.
