CD 2017, Transcending Obscurity Records Každý další krok je čím dál tím namáhavější. Brodím se po kolena v bažinách věčnosti. Vypadá to, že má chodidla se již pomalu rozkládají, našlapuji na holé kosti. Jsem rozežírán, ničen, spalován, ale svého cíle se nevzdám. Už dávno jsem se rozhodl, že jednou své tělo odevzdám přímo jí, nekonečné bažině. Poslech "Among the Ruins" finských death/doom stonerů ALTAR OF BETELGEUZE je opravdových čvachtajícím zážitkem. Mocné riffy, drtivé spodky, údery přímo na solar plexus. V jednoduchosti je fakt síla, říkám si stále do kola a kývu se, jako bych byl v posledním tažení. Hudba je krásná v tom, že je niterným zážitkem, který nemusíte nikomu vysvětlovat. Stačí si nasadit sluchátka na uši a vydat se na dlouhý výlet do nekonečných bažin. Kolem se rozkládají těla vašich předchůdců. Občas zabublá nafouklá mrtvola a vy se leknete. Cítíte ten chlad? Tu sílu? Potom je album určeno i pro vás.
"Among the Ruins" je záležitostí pro všechny fanoušky, kteří mají rádi kapely jako KHEMMIS, KORPSE, PUNGENT STENCH, AMORPHIS, SOLITUDE AETERNUS, ELECTRIC WIZARD. Jedná se přesně o ten mokvající kousek hudby, která vám pronikne do krve postupně, omotá si vás kolem zlomeného prstu a vy pak jen sedíte, údivem koukáte do dálky a čekáte, kdy vás pohltí mokřina. Čím rychlejší pohyby budete dělat, tím vás bude stahovat hlouběji. Mě se asi nejvíc líbí celková nálada, určitý smutek, naléhavost. Prosévám v rukou svůj vlastní prach. Nikdo mi na pohřeb nepřišel. Proč taky, byl jsem prohlášen za zmizelého. Ztratil jsem se v mokřadech, v temnotě, v nicotě. Skvělý death/doom stonerový zážitek!
sumarizace:
"Among the Ruins" je bažinatou esencí temnoty. Na albu najdete všechny potřebné ingredience pro vyvolání všech zlých stínů. Tajemná, ošklivě mokvající, smutně jedovatá, taková je novinka ALTAR OF BETELGEUZE. Finská pocta záhrobí se vydařila. Některé nápady jsou možná až moc dlouhé, ale jako celek mi nahrávka připomíná starý, černobílý hororový film. Vznešeně smutné melodie, stěny z kytar, pavučiny, utkané ze zbytků světla. Tohle všechno zde nalezneme. Pokud byste chtěli překapat a následně ukovat kousky tmy, ALTAR OF BETELGEUZE vám budou zdatnými průvodci. Rád se touto deskou nechávám unášet do nekonečných bažin zapomnění. Pokud se rádi bojíte a milujete napětí, vydejte se s námi na dlouhý výlet do tajemných močálů věčnosti. Potkáme bělostné tváře utopenců, nemrtvé a pokud se to podaří, tak i samotné zlo. ALTAR OF BETELGEUZE nahráli album, které je vstupenkou do záhrobí. Death/doom stonerová ozvěna z toho nejhlubšího podzemí! Hodně hnisající nahrávka!
Asphyx says:
"Among the Ruins" is a swampy essence of darkness. On this album you can find all necessary ingredients for invoking of all evil shadows. Mysterious, badly weeping, sadly poisonous, such is the news of ALTAR OF BETELGEUZE. Finnish tribute to the crypt is a success. Some ideas are perhaps too long, but as a whole reminds me the recording an old, black and white horror film. Noble sad melodies, guitars' walls, cobwebs woven from the rest of light. All of these can be found here. If you would like to filter and subsequently forged pieces of darkness, ALTAR OF BETELGEUZE will be good guides. I get carried away with this record into endless swamps of oblivion. If you like to be scared and you love suspense, come with us on a long trip to the mysterious swamps of eternity. You'll meet whitewashed faces of drowned, undead and maybe evil itself. ALTAR OF BETELGEUZE recorded an album, which is your ticket to Hades. Death/doom/stoner echo of the deepest underground! Very festering record!
Track list: 1. The Offering 2. Sledge of Stones 3. No Return 4. New Dawn 5. Absence of Light 6. Advocates of Deception 7. Among the Ruins
Line up: Matias Nastolin - Bass, Vocals (Growling) Olli "Otu" Suurmunne - Guitars, Vocals (Clean singing) Juho Kareoja - Guitars Aleksi Olkkola - Drums
CD 2017, vlastní náklad Přišla ke mě krásná dívka, s vampýřím výrazem ve tváři. Chvíli mě sváděla a dráždila. Šel bych za ní na světa kraj. Šeptala mi slova plná touhy a já přestal přemýšlet. Měl jsem ji tolik rád. Až do doby, než mi vypíchla obě oči nožem. Stále ji hledám a nemůžu ji najít. Kde jsi má milá? Nemám čas přemýšlet, musím žít. Měl bych se zastavit, zklidnit svoji mysl, ale nejde to. Každý den vstávám s novým albem švýcarských retro thrasherů FREAKINGS, každý den uléhám s jejich novinkou "Toxic End". Jestli má jednou svět skončit za zvuků Bay area thrashe v tomto provedení, tak si to nechám rád líbit. Pánové přesně pochopili, o čem je masakr lidské mysli, dokáží mě přitáhnout k přehrávači i nadchnout do dalších společných setkání.
Líbí se mi, jak kapela krásně propojila americkou a německou thrash metalovou školu na jednom albu. Tahle hudba se musí hrát srdcem, jinak ji fanoušci nesežerou. FREAKINGS v sobě mají tu správnou "punkovou jiskru", náboj, energii, touhu ničit. A jak známo, to se u nás v undergroundu počítá! "Toxic End" je jako šrapnel, jehož část vám zůstala v těle z války. Začal hnisat, mokvat a každou chvíli hrozí, že praskne. Svět nám všem jednou nakope zadek, ale než se tak stane, poslouchejme FREAKINGS. Mám obrovskou chuť otevřít pivo a začít pařit. Tohle album vřele doporučuji všem, kteří mají rádi staré thrashové časy! Vivat FREAKINGS! Vivat "Toxic End"! Skvělá práce!
sumarizace:
"Toxic End" je albem, které je takovým velmi příjemným výletem do starých časů. FREAKINGS nám přinášejí další porci klasického thrash metalu, který bude pro spoustu mladých posluchačů působit jako zastaralá relikvie. Je to dobře, pánové hrají pro nás, staré old school thrash metalové fanoušky, kteří ještě nezapomněli na to, jak má znít poctivý, plesnivý thrash metal. Ne, žádnou progresi, změny stylu a podoby zde rozhodně nečekejte. Naleznete zde spíše odkaz starých časů, dávných postupů a vzpomínek. Albu by jistě slušela větší průraznost a energie, ale jako celek na mě působí nahrávka velmi solidně. Přiznám se, že si poslech rád a často užívám. Je to pro mě návrat do doby, kdy byl svět ještě v pořádku. "Toxic End" je jako starý, znovu otevřený hrob, jako předčítání z dávných thrash metalových učebnic. Berte a nebo nechte být! Pro mě osobně, se jedná o skvělý zážitek. Plesnivý thrash metal, která nadzvedává víka od rakví! Jsem spokojený.
Asphyx says:
"Toxic End" is an album that is like a very pleasant trip to the old times. FREAKINGS bring us the next amount of classic thrash metal, which will be for many young listeners like an outdated relic. It's good, guys play for us old school thrash metal fans who haven't forgotten yet how the honest, moldy thrash metal should sound. No, no progression, don't expect turns in style and form. You will find here a link of old times, old methods and memories. The album can certainly stand more punch and power, but as a whole it is very solid record. I admit I enjoy listening very often. It's for me comeback to that times when the world was still in order. "Toxic End" is like an old again open grave, like reading from the old thrash metal textbooks. Take it or let it be! For me personally it is great experience. Moldy thrash metal that opens the lids from the coffins! I'm satisfied.
tracklist: 1. Hell on Earth 2. Future Vision 3. Violent Disaster 4. TxWxNxD 5. Toxic End 6. Friendly Fire 7. Brain Dead 8. Price of Freedom 9. Wave of Pain 10. Beer Attack 11. No More Excuses
Band: Jonathan Brutschin - zpěv, kytara Toby Straumann - baskytara Simon Straumann - bicí
CD 2017, Witches Brew Vypadá to, že thrash metal opět postupně ovládá svět. Nemyslím teď jen ten komerční, ale hlavně undergroundový. Nedivím se, dorostla nová generace, která se chce pořádně pobavit, vypít nějaké to pivo a pak rozsekat vše na maděru. Skrz německé vydavatelství Witches Brew se ke mě dostala prvotina čínských maniaků TUMOURBOY (肿瘤男孩). Jedná se o mladíky, kteří se klaní všem zásadním osmdesátkovým bohům. A jak se jim to daří? Řekl bych tak napůl. Všechny postupy jsou přehrávány s citem pro věc, album nepostrádá energii a takovou tu rebelskou náladu, ale osobně bych ocenil větší tlak. Člověka baví "Damaged System" poslouchat, ale vždy jen tak dvakrát po sobě. Pak se vkrádá do společných setkání lehký stereotyp.
Každopádně, ocenit musím jednu věc. Kapela ve svých promo materiálech uvádí, že se snaží hudbou nahlodat prohnilý systém v jejich zemi. Pro našince to možná bude znít trošku jako klišé, ale já to TUMOURBOY (肿瘤男孩) věřím. Jen by to chtělo trošku víc kopnout do vrtule, přitlačit na pilu a bouchnout do stolu. Zatím se jedná o solidní, i když ničím výjimečný materiál, který ne - thrashera bude nudit a příznivec stylu se bude rád a často pohupovat do rytmu. Je to underground, je to prvotina a netřeba hned házet špínu. Lepší je kapelu podpořit v jejich bohu protivné činnosti. Takže vážení a milí TUMOURBOY (肿瘤男孩), držím vám palce! Jste na dobré cestě a když zapracujete na zvuku, svoje skladby trošku zkrátíte a přidáte nějaké to oktanové číslo navíc, zbouráte pak všechno kolem. Příjemný thrashový průměr s nadějí do budoucna!
sumarizace:
Albu možná chybí kousek nějakého neotřelého koření, nějaký lépe zapamatovatelný nápad. Kapela, pokud se chce dál vyvíjet a zlepšovat, by měla příště přeci jen trošku víc zapracovat na originalitě, možná i zajímavější produkci. Jinak ale nemám s deskou absolutně žádný problém. A to je možná trošku špatně. Skupina, jako by se trošku bála se odvázat, pustit se do něčeho nového, zajímavějšího. Uvidíme příště, třeba nás překvapí. Cesta, kterou si TUMOURBOY (肿瘤男孩) vytyčili a po níž jdou, není vůbec lehká, podobně znějících smeček je dnes deset na jednom uříznutém prstu. Jinak se ale jedná o velmi dobré, slušně poslouchatelné album, které vám nakope zadnice. Solidní, tradiční pojetí thrash metalu, dobré nápady a uvěřitelné nasazené ale dělají z téhle desky chutnou krmi. S nahrávkou tak nemám žádný zásadní problém. Všechno hezky odsýpá, má to drive i sílu. Jen tak dál! Solidní album!
Asphyx says:
This album is lack of some piece of interesting spice, something more memorable idea. This band should work more on originality of themselves and maybe on their production if they want to be better and developed. But I have no other problems with this album. And maybe that´s the problem. The band seems to be afraid to go crazy and try something new, more interesting. We´ll see next time and maybe the band will surprise us. The road where these guys TUMOURBOY (肿瘤男孩) go is not easy at all because there is more than 10 bands on every chopped finger which sounds similar. But this is a very good and easy to listen album which would kick your ass. Solid, traditional type of thrash metal, good ideas and believable ideas makes this album very good as a tasteful meal. I don´t have any big problem with this album. Everything flows and it has a drive and power. Good job! Solid album!
Track - List: 1. Intro 2. Chernobyl Devastation 3.Bitch Holocaust 4. Noise, Beer, Love 5. Sacrifice of Technology 6. UxFxAx 7. Hooligan 8. Bay Serial Killer 9. Breathless 10. Noise, Beer, Love (original version) 11.UxFxAx (original version)
CD 2017, World Terror Committee Pročítám staré zaprášené pergameny. Hledám tajemnou formuli na věčné zatracení. Nesmrtelnost uvězněná v kleci temnoty. Šeptám tajná zaříkávadla, chvěji se zimou, v tom kamenném chrámu strachu a smutku. Na stěnách tančí všichni rohatí, proplétají se navzájem jako nějací zvrácení milenci. Dostávám se pomalu do rytmu, kývám se jako oběšenec ve větru, ztrácím se, proměňuji, rozmělňuji, vypařuji. Jsem průhlednou bytostí vznášející se vzduchem. Je to už smrt a nebo ještě ne? Ptám se stále dokola. Shrbená postava v rohu posbírá staré spisy a zasměje se skřehotavým hlasem. "Ano, jsem to já": zašeptá. Poslech novinky "Temple of the Adversarial Fire" norských death metalistů SHAARIMOTH mi opravdu připomíná záhadou obestřenou seanci v opuštěném kostele. Je temně vznešená, postupně pronikající až někam k morku mých kostí. Napadají mě všelijaké myšlenky, trousí se mi hlavou a zpočátku mám co dělat, abych si je utřídil. Postupem času přicházím téhle záhrobní návštěvě ve stylu MORBID ANGEL, BEHEMOTH, NILE, ale i třeba ABSU, OBLITERATION, GEHENNA čím dál tím víc na chuť. Obzvláště atmosférické, úvodní pasáže jsou opravdu hodně návykové.
Mám neodbytný pocit, že mi někdo právě šlápl na krk. Dusím se, marně popadám dech. Dnešní souboj s tou dámou v kápi asi nevyhraji. "Temple of the Adversarial Fire" může vyvolat u slabších jedinců záchvaty depresivních stavů. SHAARIMOTH si hrají s náladami, jako smrtka se svoji kosou. Krvácím ze starých ran, jsem opět prokletý. Tohle album si mě omotalo kolem kostnatých prstů, vyválelo mě v prachu a nabodlo na kůl ostrý jako riffy těchto Norů. Podobné desky se vlastně ani nedají moc popisovat. Lepší je nechat na sebe působit všechny temné síly, které jsou ve skladbách všudypřítomné. Potom je to jen na vás, zda podlehnete nebo znechuceně odvrátíte svoji tvář. Není to hudba na pár poslechů, do žil se dostává postupně, jako by vám někdo rval pod tlakem do vnitřností hnis. Death metal, který vám nastaví zrcadlo plné temnoty!
sumarizace:
Poslech novinky "Temple of the Adversarial Fire" norských death metalistů SHAARIMOTH mi opravdu připomíná záhadou obestřenou seanci v opuštěném kostele. Je temně vznešená, postupně pronikající až někam k morku mých kostí. Napadají mě všelijaké myšlenky, trousí se mi hlavou a zpočátku mám co dělat, abych si je utřídil. Postupem času přicházím téhle záhrobní návštěvě ve stylu MORBID ANGEL, BEHEMOTH, NILE, ale i třeba ABSU, OBLITERATION, GEHENNA čím dál tím víc na chuť. Obzvláště atmosférické, úvodní pasáže jsou opravdu hodně návykové. "Temple of the Adversarial Fire" může vyvolat u slabších jedinců záchvaty depresivních stavů. SHAARIMOTH si hrají s náladami, jako smrtka se svoji kosou. Krvácím ze starých ran, jsem opět prokletý. Tohle album si mě omotalo kolem kostnatých prstů, vyválelo mě v prachu a nabodlo na kůl ostrý jako riffy těchto Norů. Podobné desky se vlastně ani nedají moc popisovat. Lepší je nechat na sebe působit všechny temné síly, které jsou ve skladbách všudypřítomné. Potom je to jen na vás, zda podlehnete nebo znechuceně odvrátíte svoji tvář. Není to hudba na pár poslechů, do žil se dostává postupně, jako by vám někdo rval pod tlakem do vnitřností hnis. Death metal, který vám nastaví zrcadlo plné temnoty!
Asphyx says:
When I listen to the new album “Temple of the Adversarial Fire” by Norwegian death metal band SHAARIMOTH, it feels like a mysterious veiled session in an abandoned church. It is darkly noble and gradually penetrate to the marrow of my bones. I am thinking about a lot of things which are going around in my head. At the beginning I had some troubles to sort them out. But over time I started to really like those visitors from the beyond world who play in a style of MORBID ANGEL, BEHEMOTH, NILE or ABSU, OBLITERATION, or GEHENNA. Particularly, the most addicted are the atmospheric introductory passages. “Temple of the Adversarial Fire” might evoke bouts of depressions if you are a weaker individual. SHAARIMOTH play with moods like the Grim Reaper with his scythe. I am bleeding from old wounds and am cursed again. This album wrapped me around its bony fingers, rolled me in the dust and impaled me on a pale which is sharp like those Norwegians´ riffs. Those albums are indescribable. You just need to let the dark forces to affect you and those forces are omnipresent on these songs. And it is up to you if you succumb or turn your head away in disgust. This is not music for a few listens. It gets in your veins progressively like someone tore a pus in your guts under pressure. Death metal which will be a mirror full of darkness!
Tracklist: 01. Point of Ingress (Initiatory Death) 02. The Hungry Omega 03. Elevenfolded Wrath of Sitra Achra 04. Lord of Putrefaction 05. The Fires of Molok 06. Beast of Lawlessness 07. Faceless Queen of Bloodstained Dreams 08. Harba di Ashm'dai 09. Ascension of the Blind Dragon 10. Altar of Becoming 11. Point of Egress
Line Up: F - Guitars, Bass, Keyboards (ex-Antarctica, ex-Disiplin) R - Vocals, Programming (ex-Antarctica, ex-Disiplin) J - Drums (Gehenna, ex-Thurs)
Asphyxovy zápisky jsou krátkými povídkami, nad kterými jsem přemýšlel již dlouho. Občas mě něco napadne. Sem tam mám chuť sepsat pár postřehů ze současnosti. Jen tak si chodím, pozoruji život a pak najednou nadejde čas a musím usednout k počítači. Snad se budou líbit.
Já, Berlín a Christiane "Chceš jet s náma do Berlína na veletrh?": ptá se mě takhle v září šéf a já nadšeně souhlasím. Potřebuju trošku z toho pracovního kolotoče vypadnout. Mám tohle město rád a pevně doufám, že se po všech pracovních schůzkách večer chvilku utrhnu a půjdu se projít noční metropolí. Jede se vlakem, z Plzně skoro osm hodin, ale to mi nevadí.
Stojíme v Plzni na nádraží a mě teprve dochází, s kým budu mít tu čest. Je nás šest, pět kluků v pohodě a jeden debil. Usedáme do kupé a blbec se samozřejmě rozvalí naproti mě. Jediný jsem si s sebou vzal hloupý telefon, ten co mám na cesty. Byla to chyba. Všichni jsou na wi-fině a debílek mě nenechá nasadit sluchátka. Pořád něco mele. Je mu něco ke třiceti, chytrej, ke všemu má názor vyčtený z wikipedie. Už u Berouna mám pocit, že mu trhnu vazem.
V Praze přestupujeme a já si hlídám, abych si sedl proti někomu jinému. To byste nevěřili, jak negativně vidí svět dnešní mladí třicátníci, v podstatě úspěšní vysokoškoláci s manželkami a malými dětmi. Tolik nihilismu bych čekal u starých zakyslých bab. A tenhle nový, co sedí proti mě, zase všechno převádí na šukání. Řeknu třeba rohlík a on že vypadá jako víte co a strká se víte kam - vyberte si. Radši nic neříkám, nasazuji sluchátka a v pravidelných intervalech přikyvuji, jakože poslouchám. V Drážďanech jdou kluci na cigáro a já se dozvídám, že jsme si krásně pokecali.
Berlínské nádraží je úžasné, krásně skleněné a kovové, přehledné. Jsem doslova nadšený. Obecně mě v Berlíně veřejná doprava fascinuje. Je to úplně jiné, než se motat s navigací v autě městem. Jdeme na veletrh. Nebudu čtenáře zatěžovat technickými detaily, ani jednáními. Jsem strojař a hrozně jsem si to užil. Spousta stánků. Známí i noví známí, společenská událost, na které jediné co mě mrzelo, bylo, že nemám větší diety. Odpoledne jsme unavení a sedáme do parku. Jde na mě berlínská nálada.
Ubytování sehnal šéf kousek od zoo a já už v metru přemýšlím, že bych se chtěl podívat na místa, o kterých se píše v knížce My děti za stanice Zoo. Jsem na pokoji samozřejmě s debilem, který se mě pořád na něco ptá. Těším se hrozně do hospody, nasát tu správnou atmosféru. Vylezeme ven a zjišťujeme, že jsou všude duhové vlajky. Jsme v teploušské čtvrti, šéf se nějak spletl, ale bylo to levné. Zaplujeme do hospody se jménem Bílý slon. U stolků sedí vystajlovaní buzíci, každý pudla s mašlí u nohou. Ale co, mají tam dobré pivo. Trošku sice zarazí žádost o fotku od číšníka, ale metrákového heterouše tam prý už dlouho neměli.
Jenže kluci chtějí jít dál, korzovat po hospodách. Nikam se mi nechce a tak u třetího podniku, kde mají všichni kožené kalhoty a klobouky, zdrhám sám pryč. Jdu na metro. Koukám, jestli někde neuvidím Christiane z knížky, ale nikde nikdo. Místo toho potkávám dva punkáče, kteří mě s velkou ochotou provedou. Sice neumí moc anglicky, ale nějak se domluvíme. Pak mi někam zmizí a já jdu nočním Berlínem, fotím na všechny strany. Trošku se motám, chvíli mám nahnáno, protože jsem zabloudil mezi domy, kde to není úplně ono. Řev, divné postavy v kapucách. Utíkám pryč. Kdybyste věděli, jak se mi ulevilo, když jsem byl mezi "svými teplouši". Zrovna nějací slaví narozeniny.
Dám ale jen jedno pivo, s myšlenkami ještě ve Stanici zoo. Fascinují mě staré vagony metra, usměvavé asiatky, pár metalistů, kteří na mě hlásí, že Master je nejlepší death metalová kapela - mám logo na prsou. Ještě chvilku jezdím dokola, jako účastník veletrhu mám jízdné zadarmo. Alkohol a světla, možná se cítím utahaný jako hlavní hrdinka románu, který mě jako mladého rozsekal. Jsem rád sám, jsem rád, že se můžu toulat zářivým městem.
Zapluji do dřevěného klubu kousek od pensionu. Ještě zahlédnu debila, jak kouká oknem. Dávám pivo a přijde ke mě stará, bezzubá prostitutka. A jestli ji prý koupím pivo. Říká, že jsem široko daleko jedinej heterouš a tak musím. Nejdřív ji chci poslat do prdele, ale kouká tak smutně, že se slituju. Je tak vděčná, že bych asi dostal i zadarmo, ale této příležitosti nevyužívám. Beztak mluví tak mizerně, že jí moc nerozumím. Páchne kysele a chvilku mi přijde, že by klidně mohla být Christine. Jenže není, je to jen stará, ošklivá kurva. Je na ní hrozný pohled a tak jí koupím ještě jeden žejdlík a jdu spát.
Druhý den ráno, když žvýkám kebab od teploušů z Turecka, kteří zdrhli do Němec, kvůli tomu, aby mohli být veřejně teplí a nikdo je nešikanoval (a kebab mají výborný), se mě ptá debílek, co jsem v noci dělal. Pošlu ho už do horoucích pekel. Ještě že přijdou ostatní kluci. Jdeme zase na jednání, jako jediného mě kontrolují u vstupu kvůli zbraním. Pořád pípám a může za to můj foťák s kovovým rámem a pak nůž, který prostě ze zvyku nosím stále s sebou. Podepíšu papír, že nejsem terorista a jde se na to. Vše dopadne perfektně a nám zbývá před cestou ještě pár hodin.
Utíkám do města, k braniborské bráně, pak ještě Reichstag, pizza u Sprévy a hurá do vlaku. Jenže má zpoždění dvě hodiny. Někdo se přivázal na koleje a než ho odstranili, tak kecám s dvěma Číňankami. Vznikne na památku asi pět giga fotek, které mi prý pošlou. Samozřejmě, že ne, ale aspoň mám někoho na cestu do Prahy. Holky jsou perfektně zásobené jídlem a protože jsem chlap, kupují mi i pivo. Já už nemám moc euro a tak jen děkuji a pak mezi nimi usínám. Prý chrápu, říkají a hrozně se tomu smějí. Před Prahou bouračka a zase zpoždění. Konečně hlavák a já hledám své kolegy. Dostanu od křehotinek malých, roztomilých, šikmookých hudlany na obě tváře a lezu do vlaku na Plzeň.
Debílek nikde nebyl, nemá vlastně žádný zážitek, ale pořád mluví. Zbylo mi pivo od Číňanek a tak si ho s naschvál velkým syčením otevírám a dělám si z chlapce legraci. A to až domů, do Plzně, kde má anabáze končí. Nedám na Berlín dopustit, je to město, které mi nějakým zvláštním způsobem přirostlo k srdci. Má pro mě přitažlivou, magickou atmosféru. Doufám, že se tam brzy vrátím.
Rozhovor s českou black death metalovou kapelou MALLEPHYR.
Odpovídal Opat.
Ave
MALLEPHYR! Loňské album „Assailing the Holy“ je už nějakou dobu venku, proběhla
první řada recenzí, skladby z něj hrajete naživo. Osobně jsem snad nikde
na něj nečetl a neslyšel špatnou reakci (Nebo byla? A pokud ano, tak jaká?).
Jak nahrávku vidíte s odstupem vy?
Zdravím Deadly Storm. Vyloženě záporných reakcí jsem si
nikde nevšiml, ale jak už jsem dříve v nějakém rozhovoru říkal, ty negativní
názory si třeba lidé spíše nechají pro sebe nebo je přímo nepředávají interpretům. Samozřejmě
záporné reakce jistě existují a je to tak správně. Ale co se týče recenzí,
dosud všechny byly veskrze pozitivní, až překvapivě.
V současnosti si samozřejmě dokážu určité věci představit
jinak, ale deska vznikala v určitém rozpoložení a v dané době to byl přirozený
výsledek. Na příštím počinu bude leccos jinak, „Assailing the Holy“ je ale
výsledkem tehdejšího cítění.
Vzešli jste
z undergroundu a povedla se vám na české poměry nebývalá věc. Ví se o vás,
máte poctivě vybudovanou značku. I když jste teprve na začátku a čeká vás ještě
velká spousta dřiny, dostali jste se do povědomí. Jsou kapely, kterým se to
nepovede za deset let, některým nikdy. Máte na to nějaký recept, radu pro
začátečníky?
To se neptáš toho
pravého. Za prvé jsme sami začátečníci, vždyť hrajeme naživo dva a půl roku. A
za druhé já sám nechápu, že se MALLEPHYR tímto způsobem docela rozjeli. Myslím
si, že nějaký recept neexistuje a že vlastně cílem při budování kapely by neměl
být nějaký okamžitý úspěch, ale spíše vlastní vize, kterou chce daná skupina
následovat a stát si za ní i v případě, že si najde jen málo posluchačů. S tím
jsem do MALLEPHYR šel: skládat a hrát to, co cítím, že ze sebe potřebuji
dostat, s tím, že to chci dělat pořádně, že to chci dělat po svém a neustále na
sobě pracovat. Ohlas, jaký nastal, jsem ani v největších snech nečekal. Tím víc
si jej možná poté člověk váží.
Nakonec jste zakotvili u
labelu Mad Lion Records, což je velmi solidní polské vydavatelství. Nejvíc CD
prodáváte asi v České republice, ale pomohl vám label i v získání
povědomí o MALLEPHYR v zahraničí? Máte nějaký přehled, kolik CD se
prodalo? A co digitální formát?
Nevím, jak moc různě v zahraničí, ale minimálně v Polsku
určitě. Za prvé tam Przemek objíždí a pořádá různé akce, kde dělá promo mimo
jiné i MALLEPHYR, ale zejména jsme díky němu v Polsku už čtyřikrát hráli. Kolik
alb se celkově prodalo netuším, pouze těch z balíku, který jsme od Mad Lion po
vydání dostali, a tyto zásoby se začínají tenčit. Doufám, že Przemek teď
nelituje, že se rozhodl pro vydání v podstatě neznámé kapely, a nějaké CD se
občas prodá (úsměv). Digitálně už je album také k dispozici. Bylo tam nějaké
zpoždění, ale už by to na různých e-servisech mělo být dostupné (třeba Spotify).
Bohužel, na bandcampu „Assailing the Holy“ nebude.
Na vaší kapele se mi líbí
jedna věc. Ať už jsem vás viděl, že jste hráli pro sto nebo dvacet lidí,
pokaždé jste odvedli perfektní pekelný výkon. Žádné znuděné ksichty, jak to
občas vídávám, ale totální nasazení, energie. Jak často cvičíte ve zkušebně a
máte nějak promyšleno, jak mají vaše show vypadat?
Jsem rád, že to říkáš. Podle mě i když kapela hraje pro
pět lidí, musí podat naprosto plnohodnotný výkon. I při takovém počtu
návštěvníků může probíhat obrovská výměna energie.
Zkoušky jsou spíše nepravidelné, podle toho, kolik je
koncertů, případně zda je potřeba secvičit novou skladbu. Občas je to jednou za
dva týdny, občas jednou za měsíc, někdy je ten interval i delší. Když hrajeme
koncerty několik víkendů po sobě, tak mezi nimi zkoušky neděláme atd.
Show promyšlenou nemáme, až na naprosto základní věci,
jako například v jakém oblečení vystupujeme. To jsme teď trochu pozměnili
vzhledem k tomu, že to vypadá, že v plzeňských obchodech nemají poslední dobou
v prodeji nic jiného, než černé mikiny s kapucí (úsměv). Jinak ale žádnou
choreografii rozhodně nesecvičujeme, já bych na to stejně asi v daný moment
zapomněl, protože jsem při koncertech tak nějak v transu.
Vaše hudba se pohybuje
někde na pomezí death a black metalu. Posluchači obou žánrů bývají dost často
hodně vyhranění, nebál bych se říct i ortodoxní. U koho máte vlastně větší
odezvu?
Já si myslím, že taková ta orthodoxnost black vs. death
metal už rozhodně není tak pravověrná, jako tomu bylo v minulosti. Moc se s tím
nesetkávám. Tím pádem ani nejsem schopen odpovědět na otázku ohledně odezvy.
Myslím, že hudebně máme trochu blíže k black metalu, ale jak říkám, o vkusu
jednotlivých posluchačů často příliš přehled nemám. Občas přijde třeba po koncertě
člověk, který řekne „moc neposlouchám ani black, ani death“ a přesto se
mu třeba vystoupení líbilo. Domnívám se, že takové to „ryzí škatulkování“ už v
současnosti pominulo. A hlavně na tom vlastně nezáleží.
Vaše texty jsou zaměřeny
proti náboženství. To začíná být v dnešní době zase pěkně ošemetná věc. Mě
by zajímalo, jakým způsobem texty vlastně vznikají? Opate, kde vlastně bereš
témata pro texty?
To bych trochu poupravil. Vyloženě protináboženské jsou
tak dva texty z „Assailing...“, a to jsou ještě spíše zaměřeny proti lidskému
fanatismu a zaslepenosti (obecně, nikoliv v návaznosti na současnou
politicko-náboženskou situaci, nic takového v našich textech nemá místo), než
proti náboženství jako celku. Inspirací pro texty na „Assailing...“ mi jinak byly
různé knihy, které jsem v té době četl, a zejména prapodstata všeho zla kolem
nás, tedy člověk. Toto téma bude více rozvíjeno na příštím počinu.
Poměrně často
koncertujete, mnohdy jsou to opravdu dlouhé cesty. Asi budeme stejného názoru,
že i v dnešní době je důležité lidem přivézt muziku až pod nos, získat si
s fanoušky osobní kontakt. Přesto si někdy říkám…stovky kilometrů, stojí
to peníze a pak hrajete pro pár lidí. Jak to zvládáte a kombinujete se studiem,
prací, hraním v ostatních kapelách? Opat a Sinneral musí být dost vytíženi
i v dalších smečkách, ne?
Já bych to úplně nenazýval „přivézt muziku až pod nos“,
ono to funguje oboustranně. Stejně tak fanoušci jezdí za muzikou do jiných
měst, však zrovna ty bys mohl vyprávět. (úsměv) Navíc oproti kapelám, které
jezdí různě po světě, my zas tak dlouhé cesty zatím neabsolvovali, dosud to
vždy byla otázka maximálně osmi hodin autem.
Občas je to obtížné skloubit, to je samozřejmě pravda.
Zatím příliš kolizí nenastalo, občas jsme samozřejmě nějaký koncert nemohli z
těchto různých důvodů přijmout, případně jsme věc vyřešili jinak. Je možné, že
s tím, jak koncertní aktivita MALLEPHYR poslední dobou roste, bude těch
peripetií vícero, ale nepřivolávejme to. Chceme hrát co nejvíce a podřizujeme
tomu leccos.
Když jsme ještě u těch
koncertů, uvědomil jsem si ještě jednu věc. Vám chodí na vystoupení holky,
ženský, dámy. Já to chápu, jste mladí, příjemní, usměvaví a zároveň temní:). Dokonce jsem někde něco
slyšel i o vašem fanklubu. Opravdu existuje? To mi řekni, jak se dokáže
black/death metalová kapela dostat do povědomí i něžného pohlaví?
Hahahaha, teď jsi
mě opravdu rozesmál. Jestli myslíš dámský fanklub, tak o tom opravdu nic
netuším. Adam (kytarista) hodně chodí do posilovny, tak jestli něco takového
existuje, tak možná proto, co já vím. (smích) Ve skutečnosti si ale myslím, že
pokud dámy přijdou na koncert, tak kvůli hudbě, proč by přece nemohly
poslouchat tyto žánry? Navíc mi nepřijde, že by na nás chodílo více žen, než na
jiné kapely v daném stylu. Podle mě jde prostě o hudbu... pochybuju, že na
black či death metalové koncerty chodí dámy pozorovat prdele zpocených maniaků
na pódiu. (smích)
Abych vás ale jen
nechválil, musím se zeptat i trošku nepřívětivěji. Mám raději vaše skladby,
které jsou špinavější, drsnější, rezavější. Snad jedinou věcí, kterou bych vaší
novince vytkl, je zvuk. Pro to, co hrajete, bych si představoval rozervanější
produkci, zběsilejší. Přijde mi, že s novinkou jste na pomyslném
„rozcestí“. Buď se vydáte nelehkou cestou špinavosti a nebo ve stylu čistějšího
a přehlednějšího zvuku. Jak to v současnosti vidí MALLEPHYR? Jakým směrem
se chcete vydat?
Já jsem s výslednou produkcí alba naprosto spokojen.
Pravdou je, že ty váhy, které jsi zde nastínil, se na „Assailing...“ převažují
spíše na stranu čistšího zvuku. Podle mě to ale k daným skladbám sedí. Nemyslím
si totiž, že jsou nějak extra nepřístupné, a tomu je přímo úměrný též sound.
Nepovažoval bych to tedy za rozcestí, spíše za to, co bylo v danou chvíli
nejvhodnější a nejpřirozenější (stejně, jako jsem to už popisoval v začátku
rozhovoru pro album jako celek).
A protože skladby pro další počin jsou v jistých ohledech
dost odlišné od debutu, bude odlišná i produkce. A směrem k čistotě to
nepovede...
Připravujete nový
materiál? Skládáte, máte už nějakou vizi, kdy nahrajete a vydáte další album?
Materiál pro
příští počin je z velké části hotový a jak už jsem nastínil, bude od debutu z
velké části dosti odlišný, přesto MALLEPHYR samozřejmě zůstanou v intencích
black/death metalu. Termínovou představu nahrávání nějakou máme, ale zatím to
necháváme tak nějak otevřené. Bude za tím ještě dost práce a po zkušenostech s
neustálým oddalováním vydání debutu bych nerad dopředu avizoval jakékoliv
termíny.
Máte už na jaro a léto
domluvené koncerty, festivaly? Poprosil bych o jejich přehled, ať si vás můžou
fanoušci pořádně užít.
Hodně koncertně nabitý byl únor, kdy jsme mimo jiné
poprvé vyrazili do Rakouska, Slovenska a znovu dvakrát zahráli v Polsku. Teď už
toho v blízké budoucnosti nebude tolik. 18. března hrajeme v Praze na akci
firmy MetalGate před řeckým triem ROTTING CHRIST, ACHERONTAS a HAIL SPIRIT NOIR
společně s plzeňskými doomaři SELF-HATRED, o dva týdny později v Táboře na
klasické a velmi příjemné akci Žižkův vraždící palcát. Další akce je 22. dubna
v Jičíně atd. Co se týče festivalů, potvrzena je zatím jedna příjemná akce, na
které jsme dosud nikdy nevystoupili, zatím ale nemohu prozradit více. Jinak je
bohužel léto zase tak trochu prázdné, na podzim ale máme několik plánů.
Děkuji moc za rozhovor,
přeji MALLEPHYR jen samé vyprodané koncerty, tuny prodaných CD a merchandise a
budu se těšit někde na koncertě. Ať se vám daří i v osobním životě!
Díky
moc za zajímavé otázky a za podporu od našich úplných začátků! Ať se daří s
blogem i se vším ostatním. Díky!
