DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

úterý 7. dubna 2020

A few questions - interview with brutal death metal band from USA - CORDYCEPS.


Recenze/review - CORDYCEPS - Betrayal (2020):


A few questions - interview with brutal death metal band from USA - CORDYCEPS. 

Ave, can you introduce your band to our readers? – When was it founded and what style of music do you play , etc.? 

Cordyceps was refounded in 2018 we released our e.p june 27, 2017 

We play a mix of death metal black metal and anything that inspires us but it must be evil sounding and angry. and aggressive. 

Where and under what conditions were you recording the new album? Who was in charge of sound, production and mastering? 

Kirk Moll captured all audio guitars and drums, and Troy Mccosker Mixed and Mastered the record they are both absolute geniuses when it comes to getting what you are looking for in a record and just the art of it. 

As far as producing, I wrote and produced a majority of the music, Mike Kneely helped write a few riffs and jammed songs as I wrote drums to them and Robert Jarman recorded bass. I recorded verything else you hear on the album drums vocals and guitars.


How many copies were released and which medium was used for this new edition (CD, digital, vinyl, cassette)? 

Not sure how many copies are released hopefully a bunch of records are sold as we put our blood we sweat and tears into the record. Unique Leader will be releasing the record and we couldnt be more pleased to be on the label. 

Who is the author of the lyrics and how were they created and about what do the lyrics deal with? 

Rafael Gonzalez wrote all of the lyrics. 

The lyrics dealt with the struggles I had endured after the previous members left the band, I cannot go into great detail but a lot of lying and cruel things were said and done during my time with them, I almost lost everything as a result of taking on the album. 

There were times when I didnt know how I would afford to pay my Bill's as I had taken over some band related costs by myself and the record really is about the struggle and anger that this time had brought out of me and a reference to John Dee and his occult magick with a story on my take of his betrayal by the entities he was communicating with and also the hate that I felt towards the people that I felt really betrayed me.


Who created the logo of the band, and who took care of the graphics and the website? What about you and social networks? Do you consider these things important? 

Miguel Goregrinder revamped our logo and the artwork was done by Triple Seis Design an amazingly talented artist who has worked with some of the biggest bands in metal for a reason, they are extremely gifted with art and design and very easy to work with. 

I consider social media a way to talk with people and to listen to new music. I only consider social media important for communication purposesto and sharing music, I miss the days of Myspace looking up bands in random places and feel this was more suitable for most of us in the band. 

Which label did you choose for releasing your album and why this label? Are you satisfied by how your label represents you and takés care about you? 

I would say that there was only really one choice for us Unique Leader Records. 

Erik Lindmark had been in talks with us before black blood butchery and it felt natural to me when we began talking with him again. 

We are very satisfied with Unique Leader and Erik Lindmark and the label gave a new band a chance with the odds stacked against us. 

One day I was writing an email to Erik saying I had been kicked out of Cordyceps the next day I was writing an email telling him I was now aking over the band. 

He never lost faith in me he had a lot of courage to take us on and said just try to keep it around the same style, it was a huge gift because he was making a dream come true. 

Jamie Grahan, Matti Way and daniel defonse are also so amazing to work with, they are constantly going out of there way to help myself and the band and we are always in communication which is so important and I just want to thank them for the support, so yes the label is amazing and we are satisfied.


Which bands do you idolise and where do you get your inspiration? 

II think we really look up to Suffocation the amount of goof stuff they have put out is amazing, I also would have to say Deicide is one of the innovators of death metal and dont get as much credit as I think they should. 

as far as the record a lot of different bands inspired me, wormed, abominable putridity, cerebral incubation, deeds of flesh, dying fetus, morbid angel, anaal nakrath, and so many others. 

Did you send your record to some Labels - which are the labels? How was the response? 

The album was written after the signing with Unique Leader so we did not shop anywhere. 

How many gigs have you played? Which type of gigs do you prefer, whether it's (clubs or festivals) and which of your performances would you consider as the best? 

It would be hard to count how many but I can say the best moments always come from the crowds energy. 

You can play to a big room with a bunch of people but a small bar show could be better if the people are going crazy moshing and beating the crap out of eachother to your music, which ultimately we live for mosh pits. 

I would have to say our show in Pennsylvania that our friend Jake Munson Nelson of Post Mortal Possesiom booked on our tour with Abnormal Inhumane and Epichardectomy, the venue was small and crowded and people just lost their shit. 

What about your plans for the future? What do you want to achieve with the band? 

The plans are to get heavier. With the addition of Delorean Nero and Marcus Baker I feel this record will have some unique perspectives to add to my writing process which should breathe some new life into the music. 

The next album we want to add some more of the dark feelings through some black metal but ultimately we are looking to write a much more angry sounding record. 

Ultimately I would love to see our band with pyrotechnics and stage estetics as I feel like death metal misses out on opportunity to have a bit of a show, maybe it is considered that only black metal may do such things but I feel that with a less over the top approach death metal could also entertain in the same realm with some of the bigger bands like behemoth. 

How and where can your fans contact you? Can you provide some contact information? 

Our fans can contact us on Instagram or on facebook, we make a point to respond to anyone that writes us although it may take a day as we dont go on everyday. 

Thanx for the interview. 

Thank you for the time and support of the band without fans we would play to empty rooms so thank you.


https://cordyceps3.bandcamp.com/album/black-blood-butchery-ep
https://www.facebook.com/Cordycepslv/
https://www.instagram.com/cordycepslv/
https://www.reverbnation.com/cordycepslv
https://www.indiemerch.com/uniqueleader/


------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media: 

instagram: 


facebook: 

twitter:

pondělí 6. dubna 2020

Recenze/review - INHUMAN - Unseen Dead (2020)


INHUMAN - Unseen Dead
CD 2020, GrimmDistribution

 for english please scroll down
Jednou jsem viděl dokument o muži, který celý život převážel mrtvá těla. Někde daleko od civilizace byl starý malý hřbitov, na kterém už nebylo místo. Musel skládat mrtvoly na hromadu za hřbitovní zdí a když jich bylo hodně, tak je polil benzínem a zapálil. Bylo na něm vidět s jakou chutí nasává vůni rozkládajících se tkání. Vypadal jako nějaký vyslanec z vesmíru, který se rozhodl zničit vše živé na Zemi. Se zaujetím vyprávěl o tom, jak kdo kdy zemřel. Neustále si zpíval a usmíval se. Rozmlouval s nemrtvými a usnadňoval jim přechod na druhou stranu.

Vzpomněl jsem si na něj, když jsem poslouchal novou desku technických death metalistů z Costa Ricy - INHUMAN. Působili na mě podobně. Také byli nehumánní, odlidštění, šílení a zběsilí. Také mi vyprávěli o vraždách a nečistých činech. Také si mě dokázali svoji hudbou podmanit. 
 


Stejně jako u každé technicky znějící kapely i zde platí, že ji nesmíte poslouchat povrchně. Rozhodně nestačí, když projedete skladby dnes zcela běžným způsobem někde na internetu a ihned zavrhnete. "Unseen Dead" je v mnohém složitým a nepřístupným albem. Občas nepřehledným a náročným. Pro mě osobně má ale jednu obrovskou výhodu. Na rozdíl od jiných z tohoto stylu mě baví poslouchat. Progresivní prvky jsou totiž dávkovány s rozmyslem, zachována je temnota a songy neztrácejí drive a energii. Hudebně se potom jedná o hromadu mrtvol s nápisy na tělech jako SUFFOCATION, CANNIBAL CORPSE, DEICIDE, NAPALM DEATH, DYING FETUS, MALEVOLENT CREATION, VITAL REMIANS - to vše polité kyselinou a následně zapálené (nezapomeňte zasypat vápnem!). Novinka je neskutečně heavy, skladby mají tlak a sílu. Syrový, surový zvuk a nihilistický obal vše jen perfektně umocňuje. Po celou dobu si připadám, jako bych se pohyboval několik metrů pod zemí, procházel se temnými chodbami a nekonečným labyrintem. "Unseen Dead" se mi zařezává do uší i do celého těla. Mozek mi vyskočí každou chvíli z hlavy. I já budu brzy tělem na hromadě za hřbitovní zdí. Temný, ostrý a nekompromisní technický death metal, který vám urve hlavu i s páteří!



Asphyx says:



I once saw a documentary about a man who had transported dead bodies all his life. Somewhere far from civilization, there was an old little cemetery where there was no more space. He had to put the corpses into a pile behind the graveyard wall, and when there were too many, he poured them on petrol and set them on fire. It showed the taste of the decaying tissues. He looked like an ambassador from space who decided to destroy everything living on Earth. He spoke with interest about how anyone had ever died. He was always singing and smiling. He talked to the undead and made it easier for them to move to the other side.

I remembered him listening to a new album of technical death metallers from Costa Rica - INHUMAN. They were inhumane, dehumanized, mad and furious. They also told me about murders and unclean acts. They also managed to subdue me with their music.




Technically sounding band, you can't listen to just superficially. Certainly is not enough if you go through the songs today in a quite normal way somewhere on the Internet and you immediately reject it. "Unseen Dead" is complex and inaccessible album. Sometimes confusing and demanding. For me personally, it has one huge advantage. Unlike others of this style, I enjoy listening. The progressive elements are dosed with care, the darkness is preserved and the songs do not lose drive and energy. Musically, it is a pile of corpses with inscriptions on the bodies such as SUFFOCATION, CANNIBAL CORPSE, DEICIDE, NAPALM DEATH, DYING FETUS, MALEVOLENT CREATION, VITAL REMIANS - all poured acid and then lit (don't forget to pour in lime!). The new album is incredibly heavy, the songs have pressure and strength. Raw sound and nihilistic cover art make everything perfect. All the time I feel like I am moving a few meters underground, walking through dark corridors and endless labyrinth. "Unseen Dead" cuts into my ears and my whole body. My brain pops out of my head soon. I will be soon a body in a pile behind the cemetery wall. Dark, sharp and uncompromising technical death metal that will pluck your head with your spine!





TRACKLIST
01. Lords of Beasts (2:11)
02. The Day You Die (4:58)
03. The Poisoned (3:42)
04. Careful What Your Fear (4:50)
05. The Last Prophet (5:14)
06. A Death Through the Mirror (5:41)
07. Unseen Dead (5:30)
08. Devil's Deeds (6:24

band:
Vocal: Gabriel Martinez
Bass: Kevin Moran
Guitar: Jonathan Sanchez
Drums: Juriel Barquero

https://grimmdistribution.bandcamp.com/album/054gd-inhuman-unseen-dead-2020
https://www.facebook.com/Inhuman.MetalBand
https://open.spotify.com/album/4VkiDMT6DeeQlHQIjCraww
https://www.youtube.com/channel/UC3s31sqa9x67YvWzDPvrHbw
http://satanath.com/distro

Rozhovor - TEMPLE OF VOID - Poslucháčovi by mal album znieť s ľahkosťou.


Rozhovor s death doom metalovou skupinou z USA - TEMPLE OF VOID.

Odpovídali Don, Alex, Mike, děkujeme!

Otázky připravila a vše přeložila Petra, děkujeme!

Recenze/review - TEMPLE OF VOID - The World That Was (2020):

Čaute chalani, ako sa Vám darí v týchto zvláštnych časoch? Taktiež ste v dobrovoľnej karanténe a trávite väčšinu času doma? Aká je situácia vo vašom okolí? Máte vôbec teraz nejakú možnosť stretnúť sa s kapelou na skúšobni? 

DON: Ocitli sme sa vo vskutku zvláštnom období. V celom našom štáte je zákaz vychádzania; žiadne zhromaždenia akéhokoľvek druhu, žiadne zbytočné cestovanie, s výnimkou cesty do práce (ak teda stále pracujete) alebo návštevy obchodu s potravinami, čo v konečnom dôsledku znamená, že v súčasnosti spoločné skúšky s kapelou neprichádzajú do úvahy. Momentálne vypĺňam dni strávené doma tvorbou muziky v mojom domácom štúdiu, varením a občas vychádzam von, keď je dôvod. 


Tak poďme teda hovoriť o pozitívnejších veciach. Iba pred pár dňami (27.3.2020) vám vyšiel nový dlhohrajúci album “The World That Was”. Povedzte mi, aké ste mali pocity po nahratí, zmixovaní, masteringu, keď ste úplne prvý raz počuli už výsledný materiál? Naplnili sa vaše očakávania? A čo prvé recenzie, sú pozitívne? 

ALEX: Počúvanie nášho vlastného albumu po jeho dokončení je pre každého z nás úplne iný zážitok. Je niekedy ťažké „byť hotový“ čo sa týka nahrávky. Vždy existuje niečo, čo by sa ešte mohlo vyladiť. Ale v určitom okamihu musíte „zavrieť dvere“ a ísť ďalej. Pri nahrávaní našich albumov vždy vynakladáme veľké úsilie a tentoraz to nebola žiadna výnimka. Chvíľu nám trvá dať všetko dokopy, keďže spolupracujeme s ľuďmi zodpovednými za prvky na syntetizátore, a preto mixovanie prebieha na diaľku. Existuje teda množstvo e-mailov a plniacich sa online schránok hore-dolu. Ja som osobne musel nahrávku v celom procese medzi nahrávaním a výsledným masteringom počuť asi miliónkrát, takže v konečnom dôsledku finálny výsledok pre mňa nebol žiadnym „veľkým odhalením“. Je to len otázka nových vylepšení, ktoré sa zakaždým pridávajú. Myslím ale, že od prvého dňa sme všetci vedeli, že naše tóny boli na tomto albume presnejšie nastavené a že to zvukovo bude znieť najlepšie. Skutočný svetlý moment je, keď začujete všetky syntetizátory perfektne zapadnúť do nahrávky a keď sú zmixované na správnej úrovni. Pridáva to takú neuveriteľnú úroveň hĺbky. To mi skutočne vyčarilo úsmev na tvári. A skutočne to rezonuje s našimi fanúšikmi. Recenzie boli kurva pozitívne. Je to ohromujúce. Ľudia si stále vážia predošlý album „Lords of Death“, zdá sa však, že všetci sa zhodujú v tom, že sme ho albumom „The World That Was“ ešte presiahli. 

Mne sa album naozaj páči. Aj keď musím sa priznať, chvíľu mi trvalo dostať sa do nahrávky hlbšie, nejde o album „na prvé počutie“, ale po nejakom čase som si ho zamilovala. Najradšej mám však poslednú a titulnú skladbu. Zahŕňa nespočetne veľa pocitov, má skvelú atmosféru a také staré vibrácie hard rocku v niektorých častiach. Ktorá skladba je vaša obľúbená? 

ALEX: To je ťažká otázka. Je to buď tiež titulná skladba, ktorá sa páči aj tebe alebo skladba „Leave the Light Behind“. Myslím, že to bude predsa tá tvoja najobľúbenejšia. Pieseň „The World That Was“ obsahuje akoby tri rôzne smerovania, je to niečo ako prehrať si celý album za 10 minút. Emócie a cesta. Je naozaj obohacujúce hrať túto skladbu. Napísať ju však bolo trochu ako napísať elaborát! Ale čím viac toho dáš do skladanie, tým viac toho dostaneš von. 

MIKE: Naozaj neviem, či mám vôbec jedného favorita. Z pohľadu textového obsahu je každá jedna skladba pre mňa dôležitá. Všetky majú svoj vlastný a silný styčný bod. Album bol celkovo zložený a usporiadaný so zámerom aby plynul súdržne, takže všetky skladby sú pomyselne prepojené a vzájomne na seba nadväzujú. 


Zo začiatku som bola veľmi prekvapená, keď som počula synťák v niektorých skladbách. Na vašich predchádzajúcich nahrávkach som tento element nezachytila. Čo bolo hlavným impulzom zahrnúť tieto prvky do vašej muziky? Evokujú vo mne také vesmírne/sci-fi obrazy, obzvlášť skladba „Leave The Light Behind“. Kto vlastne stojí za týmito prvkami? 

ALEX: Syntetizátor sme vlastne použili na všetkých našich albumoch. Len v tomto prípade sme tieto prvky trošku viac vytiahli do popredia. Vráťte sa k starším nahrávkam, počúvajte ich pozornejšie a uvidíte, o čom hovorím. Jednoducho sme nikdy nechceli, aby boli „hviezdou show“. Je to všetko o zvukovom dizajne a atmosfére. A v podstate skutočnosť, že si si tie prvky predtým nevšimla alebo teda nepamätala, že sú tam, je vlastne skvelá. Presne tak to bolo zamýšľané. Malo to byť konzistentné. Čo sa týka syntetizátora, môj priateľ Omar Jon Ajluni si zahral na všetkých troch albumoch. A na nový album sme pridali ďalšiu posilu, jednu moju známu Meredith Davidson. Navyše v skladbe „Leave the Light Behind“ som sa o tieto prvky postaral ja. Najväčší rozdiel v tomto ohľade na novej doske je v tom, že synth prvky sú použité v piatich skladbách zo šiestich, a snažili sme sa ich počas mixovania vytiahnuť viac do popredia v porovnaní s predchádzajúcimi doskami. Myslím, že sme skutočne docielili skvelú rovnováhu. O malú štipku viac a bolo by toho príliš veľa. 


Ostaňme ešte pri skladbe „Leave the Light Behind“. Okrem iného ste tu použili aj melodický vokál. Plánujete ho začleniť vo väčšom množstve na ďalších nahrávkach? Myslím, že niektorým ortodoxným fanúšikom by sa to nemuselo páčiť... ale mimochodom táto skladba je vskutku melodická a veľmi chytľavá. 

DON: Už na predchádzajúcom albume v skladbe „Graven Desires“ Mike pridal nejaké čisté vokály. V tejto skladbe však majú taký nádych tradičného heavy metalu; tentoraz bol prístup trochu iný. Určite nemám víziu, že by TEMPLE OF VOID pokračovali s čisto melodickými vokálmi, ale ak by ich pieseň z nejakého dôvodu vyžadovala, tak sa ešte určite môžu objaviť na našej tvorivej ceste. 

MIKE: Použitie čistého vokálu je zložité. Až do tohto bodu som bol veľmi vyberavý v tomto smere. Ale aby som bol úprimný, vlastne dávam prednosť čistému spevu. Ale TEMPLE OF VOID je vo svojej podstate death doomová formácia, takže ich naozaj využívam len vtedy, keď mám pocit, že skladbe skutočne dajú nejakú pridanú hodnotu. Na konci skladby „Graven Desires“ som ich použil, pretože sa mi to zdalo správne. Tematicky sa tam hodili, dokázal som nimi vytvoriť silnú melodickú líniu a cítil som, že by mohli trochu zatriasť vecami a vytvoriť dobrú tému rozhovoru. Chcel som niečo prekvapujúce, niečo, čo by potenciálne mohlo otvoriť dvere k novým vokálnym možnostiam bez toho, aby sme poslucháčov mučili nejakým úplne novým smerovaním. V niekoľkých rozhovoroch som sa dočítal, že ľudia si želali viac takého spevu na tomto albume, a ja som to síce zvážil, ale vedome som sa rozhodol obmedziť ich len na skladbu „Leave the Light Behind“, pretože všetky ostatné piesne sú oveľa melodickejšie a niesli tentoraz veľa vonkajších vplyvov. Cítil som, že moje normálne vokály bolo potrebné ponechať stále pevne zakorenené v death metale, takže som veľmi selektoval. 


Podobne ako na predchádzajúcom albume, nová nahrávka obsahuje jednu čisto gitarovú skladbu, o ktorú sa postaral Mike. Stáva sa to poznávacím znakom vašich albumov. Aká je dôležitosť tejto inštrumentálnej skladby na albume a ako pre ňu vyberáte správne umiestnenie na zázname? 

DON: Myslím, že konkrétne na tomto albume umiestnenie skladby „A single Obolus“ slúži ako most z prvej do druhej polovice albumu; nájdete tam rozdiely v odtieňoch a náladách pretrvávajúcich v skladbách pred inštrumentálnou medzihrou a tými, ktoré nasledujú po nej a uzatvárajú celú nahrávku. 

MIKE: Aj keď som sa vždy považoval za gitaristu, stále akceptujem svoju pozíciu frontmana, pretože zatiaľ čo sme už nejakú dobu kapelou, TEMPLE OF VOID je pri výbere koncertov veľmi selektívna. Veľmi si užívam hranie na akustickej gitare, rovnako ako hranie heavy muziky s elektrickou gitarou, takže toto bol spôsob, ako prispieť do kapely niečím hudobným bez toho, aby som vstupoval do tvorivého procesu Dona a Alexa.

 

Čo sa týka obalu albumu, pri predchádzajúcej doske ste spolupracovali so známym umelcom Paolom Girardim. Tentoraz ste si vybrali pre obal albumu ďalšieho skvelého maliara, Adama Burka. Musím sa priznať, že milujem jeho štýl. Ktorá jeho práca vás oslovila natoľko, že ste sa rozhodli práve pre neho? Ako prebiehala táto spolupráca? 

DON: Obal, ktorý Adam urobil pre rovnomenný album kapely TCHORNOBOG ma totálne odrovnal a jeho artwork pre náš album „The World that Was“ prekročil všetky naše očakávania. Jeho pozornosť k detailom je pozoruhodná; urobil naozaj skvelú prácu, ktorá obrazovo priviedla naše myšlienky k životu. 

Máte aj nejakú svoju skúšobňu, kde sa čas od času stretnete, zacvičíte si, dáte si pivo a tvoríte novú muziku? Alebo skôr nasledujete moderný spôsob písania muziky každý oddelene doma, potom si posielate nápady atd? Ako vlastne vyzerá proces skladania novej TEMPLE OF VOID muziky? 

DON: Samozrejme, v skúšobni sa stretávame pravidelne, aj keď teraz je to trochu pozastavené kvôli súčasnej situácií. Nápady na skladbu zvyčajne začínajú nejakými riffmi od Alexa alebo od mňa; od tej chvíle pracujeme na všetkom spoločne ako kapela. Skúšame rôzne nápady, tempá, umiestnenia atď. a potom hodnotíme, čo funguje a čo nie. 


Považujete sa viac za doom metalovú kapelu s vplyvmi death metalu alebo naopak? Je pre vás dôležité udržať rovnováhu medzi doom a death metalovými prvkami, alebo proste len tvoríte muziku tak ako to v danom momente cítite a nad nejakou rovnováhou sa nezamýšľate? 

ALEX: Asi by som povedal, že obe možnosti sú správne a vysvetlím prečo... Sme death/doom metalovou kapelou a pokiaľ máme vo svojom zvuku death či doom, potom sa považujeme za TEMPLE OF VOID. Takže jeden album sa môže viac prikláňať k death metalu s doom prvkami a ďalší naopak. A myslím, že je to tak v poriadku. Niektoré skladby sú oveľa viac ladené do death metalu, iné zas do doom metalu. To je súčasť nášho prístupu ... miešať tieto dva žánre. Nakoniec, píšeme hudbu, ktorú chceme písať. Pokiaľ na našich albumoch bude death a doom, môžeme pridať akékoľvek ďalšie prvky, ktoré považujeme za potrebné alebo ktoré nás v súčasnosti inšpirujú. Na novej nahrávke sú napríklad prvky heavy metalu, nejaký grunge, či shoegaze, proste všelijaké sračky, ale vždy sú spevnené chrbtovou kosťou death metalu a doom metalu. A dúfame, že náš album je majstrovsky zostrojený, takže by nemal znieť ubíjajúcu, ale naopak mali by ste mať pocit, že všetko je tak ako to aj bolo mienené. Poslucháčovi by mal album znieť s ľahkosťou. 

Nedávno som si pozrela dokument „Slave to the Grind“, kde legendárna kapela REPULSION hovorí o tom ako ich rodné mesto Flint známe pre obrovský automobilový priemysel ovplyvnilo ich zvuk, haha. Vy ste z Detroitu, ďalšieho mesta „automobilov“. Tiež vidíte nejaký vplyv tohto aspektu vo vašej muzike? 

ALEX: Myslím, že Detroit ovplyvňuje našu pracovnú etiku viac ako náš zvuk. Hovorí sa tu: „Detroit tvrdo pracuje“, a myslím si, že je to veľmi výstižné. Historická nepriazeň Detroitu prináša inovácie a vytrvalosť. Myslím, že toho ducha je cítiť aj v TEMPLE OF VOID. 

MIKE: Sme štátom na Stredozápade a teda aj súčasťou priemyselného hrdzavého pásu. Väčšina z nás tu pochádzala z robotníckych rodín pracujúcich pre automobilový priemysel. Logisticky toto mesto nie je veľmi prístupné pre turné, takže sme museli odignorovať veľa koncertov. Presne tieto nepriaznivé okolnosti vytvárajú nutnosť DIY prístupu a práve tu sa rodia niektoré z najlepších a najunikátnejších nápadov. 


A čo by ste nám teda povedali o metalovej scéne v Detroite či jeho okolí? Myslím, že veľa ľudí v Európe označuje kapely z USA bez špecifikácie štátu, či mesta odkiaľ pochádzajú. Poznáme akurát tak floridskú scénu, či scénu Kalifornie. Má aj štát Michigan nejakú metalovú históriu? 

MIKE: Michigan bol vždy historicky obrovským hudobným motorom práve z dôvodov uvedených v poslednej odpovedi vyššie. Existuje veľa nových myšlienok, ktoré vedú k niektorým skutočne podstatným hudobným posunom. Metal nie je výnimkou. REPULSION pomohlo priekopníkom extrémneho metalu. Oblasť Jackson / Lansing vychovala niektoré z prvých USBM kapiel v čase, keď svet sotva vedel, čo je to Black Metal. Vždy tu existovalo silné jadro undergroundových kapiel, ktoré skutočne tvrdo pracujú na tom, aby udržali plameň stále nažive a nezaujímajú sa o to, či je ich vízia podporená kvôli uznaniu, vďaka čomu tu vzniká skutočne jedinečná a vynikajúca hudba. 

Okej, viem, že v súčasnej situácií je táto otázka možno irelevantná, ale čo koncerty? Máte víziu zorganizovať v budúcnosti európske turné? Ktoré kapely by ste si vzali na spoločné turné a ktoré skladby z novej dosky plánujete zahrnúť do setlistu? 

ALEX: Áno, s európskymi kapelami už diskutujeme o turné. Vynakladáme veľkú snahu aby sa to raz podarilo. Naozaj nechcem v nikom vyvolávať falošné nádeje, ale priatelíme sa s kapelami SOLOTHUS, HOODED MENACE, SADISTIK FOREST, a REVEL IN FLESH. A boli by sme nesmierne šťastní, keby sme si mohli zahrať práve s niektorou z týchto kapiel. Uvidíme, čo sa bude dať robiť! 

MIKE: Ak nám budú priať hviezdy, musí sa nám raz podariť Európske turné. Rád by som zdielal spoločné pódium s kapelami SOLOTHUS, REVEL IN FLESH či FERUM. 

Fajn, veľmi pekne ďakujem, že ste si našli čas odpovedať na moje otázky a gratulujem k novej doske. Dúfam, že tento rozhovor nebol príliš vyčerpávajúci. Dúfam, že vás čoskoro uvidím aj naživo niekde poblíž. Vaše posledné slová? 

ALEX: Dúfam, že nabudúce sa budeme môcť porozprávať tvárou v tvár na nejakom festivale, či koncerte. Pivo bude na nás. Zostaňte v bezpečí v týchto šialených časoch. 

Cheers,
Alex & Temple of Void 

about TEMPLE OF VOID on DEADLY STORM ZINE / o TEMPLE OF VOID na DEADLY STORM ZINE: 

------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media: 


instagram: 

facebook: 

twitter:

Interview - TEMPLE OF VOID - It should sound effortless to the listener.


Interview with death doom metal band from USA - TEMPLE OF VOID.

 Answered Don, Alex, Mike, thank you!

 Questions prepared and translated Petra, thank you!

Recenze/review - TEMPLE OF VOID - The World That Was (2020):
https://deadly-storm.blogspot.com/2020/04/recenzereview-temple-of-void-world-that.html


Hello guys! How are you doing in this strange time? Are you also in self-quarantine, spending most of the day home? What is the situation in your district? Do you have a possibility to meet in the rehearsal room? 

DON: We are definitely in a strange time right now. Our entire state is under a stay-at-home order; no gatherings of any kind, no unnecessary travel, with the exception of going to work(if you’re still working) or going to the grocery store which ultimately means no rehearsals for the time being; I fill up my days now working on music in my home studio, cooking, and getting outside when I can.


Let’s talk about more positive things. Your new record “The World That Was” has been released only a few days back. Tell me about the first feelings after recording, mixing, mastering, when you first time heard your resulting material. Were your expectations fulfilled? What about the first reviews? Are they positive? 

ALEX: Listening to your album for the first time once it’s all done is a very different experience for each one of us. It’s hard to “be done” sometimes. There’s always something you could tweak. But at a certain point you just have to close the hatch and move on. We put a lot of effort into recording our albums and this was no exception. It takes us a while because we collaborate with people for synths and we do the mixing remotely. So there’s a lot of emails and dropboxes back and forth. I got to hear it a million times all through the mixing process so there isn’t really a “grand reveal” when it’s all done for me. It’s just a matter of new tweaks being added each time. 

I think we all knew from day one that our tones were more dialed-in on this album and that it was going to sound the best. The real illuminating moment is when you hear all the synths dropped in and mixed at the right level. It just adds such an incredible level of depth. That really brought a smile to my face. And it’s really resonating with our fans. The reviews have been fucking ridiculously positive. It’s overwhelming. People hold Lords of Death in really high esteem but it seems like the consensus is that we topped it with The World that Was. 

I really like it. It took time to get deeper into the record, it is not an album "for the first listening", but after a while, I started to love it. The most I like the closing track. It includes so many feelings, great atmosphere and such old hard rock vibes in one part. Which track is your favorite? 

ALEX: That’s a hard question. It’s either your favorite or Leave the Light Behind. I think it’s your favorite. The song is in three movements and it’s like playing a full album in 10 minutes. The emotions and the journey. It’s just really rewarding to play. It was a labor to write, though! But the more you put into shit, the more you get out. 

MIKE: I don’t know if I really have a favorite. They all represent something important to me lyrically. They all have their own strong points. The album was written and arranged with the intention of flowing together cohesively, so each song is kind of integral to each other.


At first, I was very surprised by hearing synth parts in your music. I didn’t notice such elements at your previous record(s). What was the main impulse to include such features in your music? They evoke some space/sci-fi images in my head, especially in the song “Leave the Light Behind”. Who is responsible for the synth parts? 

ALEX: We’ve actually had synths on all the albums. We just got more out of them on this one. Go back and listen for them and you’ll see what I’m talking about. We’ve just never wanted them to be the star of the show. It’s all about sound-design and atmosphere. The fact that you didn’t even remember we had them is cool. It’s meant to be textural. My friend, Omar Jon Ajluni has played on all three albums. And we added another friend of mine, Meredith Davidson, to the new album. Plus, I did one track (Leave the Light Behind). The biggest difference on this record is that they’re on five of the six tracks, and we made an effort to bring them up in the mix a bit more than previously. I think we really nailed the balance. Any more and it would have been too much.


In the mentioned track you also used the clean melodic vocals. Are you planning to implement them in more abundance at the future albums? I think some orthodox fans wouldn’t like it… But that song is quite melodic and really catchy, by the way. 

DON: Mike did some clean vocals on Graven Desires from the previous album Lords of Death. On that track they had more of a traditional heavy metal feel to them; this time around the approach was a little bit different. I don’t see Temple of Void ever going with all clean vocals, but they might make another appearance down the road if a song calls for them. 

MIKE: The use of clean vocals is tricky. I’ve been very selective in using them up until this point. To be honest, I actually prefer clean singing, but ToV in essence is a death doom band, so I really only utilize them when I feel they truly add something to the song. I put them at the end of the Graven Desires because it felt right. They fit thematically, I could make up a strong melodic line, and I felt it would shake things up and make a good talking point. I wanted something surprising that could potentially open a door to new vocal possibilities without bludgeoning the listener with a whole new direction. I’ve read in a few interviews people actually wanted more singing on this album, and I both expected that and considered it, but I consciously chose to limit them to only Leave the Light Behind because all the songs were a lot more melodic and carried so much outside influence this time around. I felt my normal vocals were what was needed to keep it still firmly rooted in death Metal overall, so I was very selective.


Similar to your previous album, the new record includes one purely guitar/percussion interlude played by Mike. It is becoming a special sign of your albums. What is its importance on the album and how do you choose the right place for an instrumental song on the record? 

DON: I think specifically for this album, the placement of “A Single Obolus” serves as a bridge to the second half of the album; there’s a difference in the shades and mood of the songs before it and the ones that come after it and close out the album. 

MIKE: Since I’ve always considered myself a guitarist, I’m still kind of accepting my position as a frontman because while we have been a band for a while now, ToV is very selective about playing shows. I really enjoy playing acoustic just as much as I do playing heavy music with the electric, so it’s been my way to contribute something musical to the band without stepping on Don and Alex’s creative process. 

Concerning the cover art, for a previous record, you collaborated with famous artist Paolo Girardi. Now you picked another great artist for new album cover art – Adam Burke. I have to admit I love his style. Which his work impressed you so much you decided for him? How was going this collaboration?

DON: The cover art that Adam did for Tchornobog’s self titled album blew me away and his artwork for The World That Was exceeded all expectations. His attention to detail is remarkable; he did such a great job bringing our ideas to life on this one.


Do you have your rehearsal room, where you meet time-to-time, rehearse, have a beer and create new music? Or you follow modern approach to write music everyone separately at home and send it to others? How does the writing process of TEMPLE OF VOID look? 

DON: We get together regularly to rehearse, though that’s on hold for the time being given the current state of things. The song ideas usually begin with some riffs from Alex or myself; from there we work on everything together as a band. We try different ideas, tempos, placements, etc and see what works and what doesn’t. 

Do you perceive yourself more than doom metal band with death influences or reversely? It is important for you to maintain the balance between the death and doom metal elements, or you simply write music as you feel it at a specific moment? 

ALEX: I’m going to actually say, “both,” and I’ll explain… We’re a death/doom band and as long as we have death and doom in our sound then we’re Temple of Void. So one album may swing more death with doom, and another album may swing more doom with death. And that’s fine. Some songs are far more death oriented and some far more doom. That’s part of our approach...mixing it up. At the end of the day we write music that we want to write. As long as there’s death and doom on our albums then we can bring in whatever other elements we think are necessary or that are currently inspiring us. There’s some heavy metal, some grunge, some shoegaze, all kinds of shit on this record, but it’s always tempered with a backbone of death metal and doom metal. And hopefully it’s masterfully crafted so it’s never jarring and it always feels like it was meant to be there. It should sound effortless to the listener.


Recently I watched the documentary “Slave to the Grind” where the legendary REPULSION band was talking about how their born town Flint with huge automotive industry influenced their sound, haha. You are from Detroit, another “motor” city. Do you see also some impact of this in your music? 

ALEX: I think Detroit influences our work ethic more than our sound. There’s a saying here, “Detroit Hustles Harder,” and I think that’s very apt. Detroit’s historical adversity breeds innovation and perseverance. I think you can feel that spirit in Temple of Void. 

MIKE: We’re a Midwest state and part of the industrialized rust belt. Most of us out here came from blue-collar families working for the automotive industry. We’re not a logistically easy place to play on tour, so we get passed over for a lot of shows. Those kind of elements breed a do-it-yourself attitude, and that’s where some of the best and most novel ideas are born. 

What about the metal scene in Detroit or its vicinity? I think that most people in Europe mark the bands from USA without the specification of the state or city. Yes, the most famous scenes are in Florida (Tampa) or California (San Francisco). Has also Michigan its own metal history? 

MIKE: Michigan has always historically been a huge musical powerhouse for the very reasons mentioned in the last question. There’s a lot of novel thinking which lead to some really substantial musical movements. Metal is no exception. Repulsion helped pioneer extreme metal. The Jackson/Lansing area bred some of the first USBM bands during a time when the world barely knew what Black Metal was. There’s always a strong core of underground bands around here who really work hard to keep the flame alive and really don’t care about pandering or compromising their visions for the sake of recognition, which makes for some truly unique and exceptional music.


I know that this question is not relevant in these days, but what about concerts? Do you have ambitions to go and organize a European tour in the future? Which bands would you like to take with you on tour and which tracks from the new record would you include in the setlist? 

ALEX: We talk with European bands about touring. We’re trying to make it happen. I don’t really want to get anyone’s hopes up but we’re friends with Solothus, Hooded Menace, Sadistik Forest, and Revel in Flesh. And we’d be really excited to play with any of them. We’ll see what we can do! 

MIKE: Europe will happen if we can get all the stars to align. I’d like to do some gigs with Solothus, Revel in Flesh, and Ferum. 

Alright, thanks a lot for taking the time to answer these questions and congratulations to your new record. I hope this interview wasn’t very exhausting. I hope, I will see your show somewhere near soon! Any closing words? 

ALEX: I hope next time we speak it’s face-to-face in Europe at a fest or a show. The beer is on us. Stay safe in these crazy times. 

Cheers,
Alex & Temple of Void

about TEMPLE OF VOID on DEADLY STORM ZINE / o TEMPLE OF VOID na DEADLY STORM ZINE: 

------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media: 


instagram: 

facebook: 

twitter:

neděle 5. dubna 2020

Recenze/review - RIPPED TO SHREDS - 亂 (Luan) (2020)


RIPPED TO SHREDS - 亂 (Luan)
CD 2020, Pulverised Records

 for english please scroll down
Ticho a chlad. Temnota a smrt. Ve vzduchu je cítit strach z neznámého. Přechod do země stínů nebývá jednoduchý. Bolest a křeč. Procházíš krvavou mlhou. Řeka Styx a převozník. Zaplatíš za svoje hříchy. Přemýšlíš, co asi budou hrát v záhrobí za muziku? Já už mám dávno jasno. RIPPED TO SHREDS! Kolem se jako loutky povalují mrtvá těla. Hříšníci z celého světa. Jedno vím jistě, nikdo z nás nedostane rozhřešení. Teď už to vím, peklo opravdu existuje.

Stačí si poslechnout celou diskografii Andrew Leea a jeho RIPPED TO SHREDS. Smečky, která uchopila death metal přesně tím způsobem, jaký mám rád. Surově, špinavě, chladně, prašivě. Skladby musely opět vznikat v opuštěné márnici, daleko od všeho živého. 


Andrew Lee je neskutečný maniak, který navíc umí složit songy, které připomínají tvrdý kop okovanou botou přímo do obličeje. Kosti jsou lámány v rytmu třeba takových GRAVE, DISMEMBER, ENTOMBED, BOLT THROWER, ENTRAILS, WOMBBATH. Švédský zápach je cítit z celého alba, ale přidána je navíc krásně mrtvolná atmosféra. Hodně k tomu přispívá vynikající chrastivý zvuk a chorobný vokál. Z celé desky je cítit, že je tvořena srdcem, že Andrew před nahráváním trávil dlouhé hodiny v katakombách. Jedná se o old school death metal toho nejhrubšího zrna. Nic pro slabé povahy a současné strávníky. Hroby jsou otvírány s takovou razancí, silou a feelingem, že nemohu jinak, než opět hodnotit velmi vysoko. Tady se hraje ryzí, pravý a rezavý smrtící kov, který vás doslova přikove na zeď. Ticho a chlad. Temnota a smrt. Ve vzduchu je cítit strach z neznámého. Přechod do země stínů nebývá jednoduchý. Já už se ale nebojím, poslouchám totiž " 亂 (Luan)"! Absolutní destrukce starých hrobů!




Asphyx says:


Silence and cold. Darkness and death. There is a fear of the unknown in the air. The transition to the land of shadows is not easy. Pain and cramp. You're going through a bloody fog. River Styx and boatman. You will pay for your sins. Are you wondering what they'll be playing in the grave for music? I have long been clear. RIPPED TO SHREDS! Dead bodies lie around them like puppets. Sinners from all over the world. One thing I know for sure, none of us will get absolution. Now I know, hell really exists.

Just listen to the whole discography of Andrew Lee and his RIPPED TO SHREDS. Band that grabbed death metal exactly the way I love it. Crude, dirty, cold, rainy. The songs had to be produced again in an abandoned morgue, far from everything alive.

Andrew Lee is an incredible maniac who can also compose songs that resemble a hard kick with a shoe right into the face. Bones are broken in rhythm such as GRAVE, DISMEMBER, ENTOMBED, BOLT THROWER, ENTRAILS, WOMBBATH. Swedish smell can be felt from the whole album, but added is a beautifully deadly atmosphere. A great rattling sound and sick vocal contribute a lot to this. Looks like Andrew spent long hours in catacombs before recording. It's the old school death metal of the roughest grain. Nothing for the faint of nature and the present boarders. The graves are opened with such vigor, strength and feeling that I cannot but evaluate very high again. Here is played pure, genuine and rusty deadly metal that literally nail you to the wall. Silence and cold. Darkness and death. There is a fear of the unknown in the air. The transition to the land of shadows is not easy. But I am no longer afraid, because I listen to "亂 (Luan)"! Absolute destruction of old graves!


TRACKLIST
1. Intro (0:29)
2. Righteous Fist To The Teeth Of The Wicked (2:08)
3.白骨精 (White Bone Spirit) (5:19)
4. Eight Immortals Feast (3:08)
5. Throes of a Dying Age (5:25)
6. Interlude (0:47)
7. Opening Salvo (4:25)
8.黑木崖: 日月神教第二節 (Massacre At Blackwood Cliff - Sun Moon Holy Cult Part 2) (5:18)
9. Ripped To Shreds (3:51)
10. Remnants (4:15)

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý čtyřicátý - Svíčkový báby


Příběh dvoustý čtyřicátý - Svíčkový báby

U babičky na horách jsem se jako malý vždycky trošku bál. Velká vila po odsunutých Němcích ukrývala spoustu temných zákoutí. V noci se v ní ozývaly zvuky, které jsem často vnímal jako strašidla. Když mi bylo řekněme pět, bál jsem se dojít i na záchod. V pokoji hned pod půdou jsem vídával malým okénkem měsíc, který mi připadal obrovský. V mých snech ožívaly zlé pohádkové postavy, ošklivé příšery. Dnes už vím, že neexistují. Jsou jenom zlí lidé. Všechny své démony jsem dávno zahnal a nechal je zapomenout v dětských očích a představách. Teď mi naopak dělá hrozně dobře, když můžu Kristýnce vyprávět příběhy o šílenství, o černých myslivcích, o bestii z jezera, o skřetech. Nejdřív se vždycky směje, ale jak přibývá stínů, tak na jejich očích vidím, že se trošku bojí. Jen trošinku, ale na záchod s ní chodit musím. 

Po schodech sice ještě bez pomoci nevyleze, ale už pár metrů ujde. Ven musíme pořád s vozíkem, to je jasná věc. Máme z toho obrovskou radost. Ráno vždycky vstanu brzy, udělali jsme si spolu jarní prázdniny. Venku jsou poslední zbytky sněhu a děda mě pokaždé probudí. Práce je na baráku a kolem vždycky hodně. Zabíjím králíka, stáhnu jej z kůže, tenkrát to ještě nebylo považováno za vraždu. Useknu slepici hlavu, polívka je grund a opečená chutná výborně. Děda taky pořád dokola opravuje starou škodovku, na kterou je hrozně hrdej. Smrdíme vyjetým olejem, jsme ušmudlaní, ale cítím se jako velkej chlap. Nakrmím ovce, prasata, kachny, slepice. S každým zvířetem se po vzoru babičky pozdravím, některé pohladím. Ani se nenadějeme a je čas oběda. Vypadá to na obyčejný krásný den na vsi.


Kristýnku si vzala do parády babička. Ženský se musely hodně ohánět. Práce jim nedovolovala vymýšlet kraviny a tak si ihned sedly. Krájely zeleninu, mladá se automaticky přizpůsobila staré zkušené ženě. Učila se příkladem, taky si zpívaly. U nás se vždycky zpívalo. Obyčejný jednoduchý písně, co zná každý, občas něco z rádia. Babička od mýho táty byla prostá žena, ale měla v sobě laskavost a dobrotu. Za války si zkusila hodně, ale nikdy o tom moc nemluvila. Vím jen, že vždycky říkala, že Rusáci byli horší než Němci. Děda ji okřikoval, aby se kvůli tomu nedostali do problémů. Věděla to ale celá vesnice. Je oběd, všechno chutná výborně. Jsem tak nacpanej, že se musím chvilku natáhnout. Makali jsme od rána, tak si to zasloužíme. Děda kouří u kamen z dýmky a kroutí nevěřícně hlavou.



"Hele Aničko, že si nedáte pokoje, vždyť vás za to zavřou": pokouší se jemně babičce sdělit, že by se neměla s ostatníma stýkat při podobných příležitostech. Vůbec nejdřív nevím, o co se jedná, až mi Kristýnka prozradí, že ji naše bábi pozvala na chalupu k jedný sousedce. Budou tam popíjet vaječnej koňak, vézt ženský řeči a potom vyvolávat duchy. Je totiž neděle. Do kostela nechodí a někde se přeci musí setkávat. Nikdy jsem nepochopil, jak je možný, že na některých samotách zůstaly opuštěný Němky, který nebyly odsunutý. Dneska jsou Jizerky jako každé hory pod terorem cyklistů a vlastníků čtyřkolek, ale tenkrát když se setmělo, tak jste mohli jít přes kopec z hospody a nepotkali jste ani živáčka. Když jste šli kolem Samot, tak jste si pokaždý připadali divně. Nedovedu si to vysvětlit, ale bylo tomu tak. Babička nám říkala, že je to přeci jasný, tam přece hned po válce teklo nejvíc krve. 


Ona byla celá vesnice taková poznamenaná. Pár posledních Němců, k tomu volyňští Češi, kteří sem byli přesídleni. Lidi se mezi sebou moc nebavili, nové nikdy nepřijali. A i po letech se kolem vznášela spousta křivd. Mluvilo se o udávání, o vraždách, o vyřizování sousedských sporů. Taky měl každej ve sklepě nějaký ty nevrácený a nepřiznaný zbraně. Co kdyby náhodou, že jo? Jako malý dítě si pamatuju, že ve Smržovce se v hospodě hajlovalo a když to děda na procházce viděl, tak jsme utekli pryč. Byl to divnej kraj, drsnej, místní žili jak uměli. Pásli krávy, měli svý políčka a do práce chodili do lesa. Ti bohatší mačkali a brousili sklo pro Jabloneckou bižuterii. Se šmukama se taky hodně kšeftovalo, vím, že občas přijeli policajti a zatýkali. Poláci byli po bižu jako diví. Chlapi se byli schopní na nože porvat v hospodě. Sem tam nějaký barák vyhořel. Můj otec na to vždycky jen řekl - inu Sudety.

A zatímco si chlapi neustále vyřizovali starý křivdy, tak ženský makaly a pokoušely se všechno urovnat. Musely, jinak by nepřežily. Ony fungovaly. Postávaly před krámem a sdělovaly si nejnovější informace. Třeba Kristýnku dlouho kvůli vozíku nepřijaly. Mě vlastně taky, protože jsem měl brýle. Tady přežívali pořád jenom silní. Je kolem čtvrtý odpoledne, děda zmizí na pivo a babička se začne oblékat. Není to vyloženě kroj, ale i ostatní dámy jsou oblečené podle stejného mustru. Dlouhá sukně s kapsářem, bílá košile, šátek, vesta. A šlo se. Nejdřív mě bábi řekla, že já nesmím, že to je ženská záležitost, ale pak si zkusila kousek do kopce Kristýnku tlačit a vzdala se. Slíbil jsem, že budu zticha, nebudu nic komentovat a zdržím se jakýchkoliv jízlivostí. 

Měl jsem pocit, že dělám něco nezákonného. Netušil jsem, že za několik hodin nahlédnu do života žen, budu s nimi sdílet věci, o kterých se mi nikdy ani nesnilo. Celý večer se měl odehrávat na Samotách. Kde taky jinde. Vždycky jsem si myslel, že ta chalupa kousek od mokřadů je opuštěná, ale mýlil jsem se. Žila tam čarodějnice, milé děti. Říkám to Kristě, ale zasyčí na mě. Už jsme vyzvedli několik stařenek, některé brblaly, že jdu s nimi. Všechno mi připomínalo starý horor. Mlha, pomalé stmívání. Jen v některých chalupách se svítilo. Svíčkama, tady na horách elektrika nejde poměrně často. Už je čas, říkají si mezi sebou a neustále si něco šeptají. Vlezeme do jedové chýše a přivítá nás paní, která by opravdu mohla v pohádkách strašit děti. 

Dámy si podávají ruce, pošeptám Kristě něco o sletu čarodějnic, ale když se na mě podívá, tak zmlknu. Všechno je takové slavnostní, vznešené. Odmítnu čaj i vaječný koňak. Bábinky si sednou kolem stolu a začnou všelicos probírat. Od loňské úrody, přes zásoby na zimu, kdo kde má březí kravku, která mladá holka zůstane asi na ocet, jak jsou na tom se sexem  jejich partneři (uff). Taky trošku klevety, ale nijak mi to nevadí. Sedím v rohu, poslouchám a je mi teplo. Na co čekáme? Ano, můj věrný čtenáři, čekali jsme na tmu, na černočernou horskou tmu. Pamatuji si, že venku zahoukala sova. Stařenky se na sebe podívaly a já si vzpomněl, jak jsme kdysi vyvolávali duchy s Kytkou. Zemřel mu otec a on si s ním chtěl promluvit. Zeptat se ho, proč si vzal život a nechal ho na světě samotnýho. Panebože.

Jsem založením ateista, pragmatik a realista, myslím si, že většina záhad se dá logicky a rozumem vysvětlit. Jenže tenhle večer se mi zaryl navždy do paměti. Kdybyste viděli tváře zúčastněných žen, slyšeli jejich mumlání, možná byste byli také na pochybách. Nevím, jestli byly poryvy větru nějak objednané, na horách fouká často. Nevím, jestli různé zvuky způsobila kočka nebo kuna. Netuším, jestli dokázaly některé ženy natolik změnit hlasy, že to vypadalo, že opravdu rozmlouvají s mrtvými. Vypadalo to tak, celá seance byla opravdu temná, spirituální. Hodně přesvědčivá. Zajímavé bylo, že v místnosti visel na zdi dřevěný Ježíš. Díval jsem se na něj a ptal se ho v duchu, co na to říká. Ani se neusmál. Ve světnici se ozýval šepot, skřehotalo se, chvílemi jsem si myslel, že jsou bábinky sjeté čajem. 

Pak se na mě ta jedubaba otočila a řekla, že je v místnosti někdo, kdo nevěří a že je to špatně. Mám jít pryč nebo se přidat. Zvednul jsem se a chtěl jít před chalupu na cigáro. Jenže pak jsem viděl, jak se na mě Kristýnka dívá. Párkrát jsme se o tom bavili, jestli by to nešlo, spojit se s Kytkou, Prcalíkem, Kačenkou. Znáte ty okamžiky v životě lidským, kdy nejednáte rozumem, ale uděláte něco, co byste normálně nikdy neprovedli. Tak přesně tohle se mi stalo o jarních prázdninách. Koneckonců, proč si nezkusit něco nového. Bábinky budou mít radost. S úsměvem končícího puberťáka a nevěřícího jsem si tedy sedl a sepnul ruce s ostatními. Z jedné strany jedna chvějící se stařenka, z druhé Kristýnka. Poddal jsem se. Odříkával chtěná slova. Byl jsem zvědavý. 

Vypadalo to, že jedna dáma mluví se svým mrtvým manželem. Normálně mu sdělila, co a jak hospodářství, že jim umřela koza, něco málo o dětech. Jedovatá bába jí odpověděla mužským hlasem. Vypadalo to celé hrozně uvěřitelně. Ony tomu opravdu věřily. Je pravda a mám to ověřené na vlastní kůži, že některé momenty byly opravdu jak z jiného světa. Nedovedu si je dodnes vysvětlit. Všechno bylo hrozně zvláštní, tajemné, záhadné. Ne že bych se bál, ale byl jsem na pochybách. Možná za to mohlo prostředí, možná i to, že všechny opravdu věřily, nevím. Pomalu se dostala na řadu Krista. Zeptala se na své rodiče. Když jedubaba skončila, Kristýnka brečela. O některých věcech věděla jen ona. Neřekla je ani mě, ani mojí babičce. Na otázku, proč ji opustili sice odpověď nedostala, ale dozvěděla se několik nových věcí. Na základě toho potom začala pátrat na vlastní pěst. Tedy se mnou, ale to je jiný příběh.

Asi jsem měl vytřeštěné oči. Taky jsem se trošku bál. Jako ten malý kluk ve mě zavřený v noci v obrovském domě. Já, který četl hlavně sci-fi, na základce měl rád fyziku a cokoliv záhadného považoval za šméčko pro lidi. Ano, já byl na pochybách. Bylo nahlodáno moje přesvědčení, celý základ mého já. Kecům o esoterice, čakrách a duchách jsem se vždycky smál a používal je jen ke strašení holek. Aby byly povolnější. Aby byly moje. Připadal jsem si jako v rauši a když se mě zeptala ježibaba, jestli mám taky nějaké tajemství, tak jsem přikývl. Opakoval jsem podivně ve větách seřazená slova, běhal mi mráz po zádech. V tenhle moment jsem hrozně chtěl, šíleně moc. Zeptat se jen na pár slov. Zabrněly mě ruce a pak se náš kruh rozpadl. Ještěří paní se mi dívala přímo do očí. Potom se zvedla a obejmula mě. Dodnes nevím, proč to udělala. Neviděl jsem nic. Nikdo nepřišel. Nic, vůbec nic.

Musel jsem s Kristýnkou na chvilku ven. Pokoušela se mi popsat, co právě zažila a já jí tak trošku záviděl, protože ona dostala alespoň nějaké odpovědi. Byly to spíš náznaky, možná jen zbožné přání. Rozhodně se nejednalo o protáhlé stíny, které přijdou a dají si s váma pivo. Pokecají a pak se vrátí do záhrobí. Kristýnka nikdy, ani na fotce neviděla svého otce. Dnešní večer ale získala pocit, že kdyby jej někde uviděla, tak ho pozná. Zvláštní, bylo to opravdu všechno hrozně zvláštní a podivné. Rozloučili jsme se a vydali se mlhou domů. Nemluvili jsme a pak jsem se šíleně vyděsil. V dálce, kousek od k nebi trčícímu snad stoletého smrku, stála postava. Měla u nohy psa, který vyl podobně jako to dělají vlci. Ukázal jsem tím směrem babičce i Kristýnce a obě jen pokývaly hlavama. Na horách se občas dějí divný věci. To se přeci ví. Ještě jsem se otočil a nikdo tam už nebyl. Možná náš společný přelud. Kdo ví?

Doma bylo teplo a lehce rozevlátej děda. "Tak co vy svíčkový báby, vyčarujete mi nějaký peníze?": dělal si legraci, ale my jsme na vtipy neměli vůbec náladu. Dáme si každý jedno pivko, já pomůžu Kristýnce do sprchy (na mě zbude v bojleru jen studená voda) a pak si ji vynesu do postele. Chvilku si vyprávíme, potřebujeme všechno vstřebat. Usne uprostřed věty a já ještě pozdravím měsíc, který nám kouká do pokoje. Jsem ihned v limbu. "Jakube, Kubíčku, Smrťáčku....": šeptá mi mazlivě někdo do ucha. Leknu se a sednu si, co se děje? Stojí u mé postele všichni tři. Kačenka, Kytka i Prcalík s tím svým přidrzlým úsměvem. Bože! Vypadají jako živí. Ale nejsou. Neumím to popsat slovy. Vím jen, že se za mnou stavili. Veselí jako kdysi, když jsem byl ještě mladej, když jsme se spolu smáli. A všichni měli ty svý hlášky. Nevím, já vlastně ani neumím říct, jak jsem se cítil. Štípl jsem se do tváře a zabolelo to.

Nebylo to vůbec smutný, naopak. Kačenka pořád měla ty svý kaštánkový oči, který jsem tolik miloval. Chtěl jsem se jí dotknout, ale nešlo to. Byl to sen? Nebo jsem si všechno nějak spojil dohromady? Na rovinu píšu, že si tím nejsem jistý. Pochybuji, párkrát se mi to v životě stalo. Stojí tam, mí milovaní duchové. Nejlepší kamarádi, co jsem kdy měl. A holka, která byla první. První, se kterou jsem zažil opravdovou lásku. Jo, do prdele, přesně takhle jsem se s nimi cítil. Milovaný. Do té doby mě občas bolelo u srdce, trápil jsem se, měl děsivé sny. Pořád dokola se mi přehrávala v hlavě bouračka s Kačenkou, v krvi umírající Kytka i nekonečné utrpení Prcalíka v nemocnici. Ale teď jsem se cítil najednou dobře. Možná mi už odpustili? Že jsem přežil, že jsem měl jiný holky. 

Natáhl jsem ke Kačence ještě jednou ruku a přísahal bych, že se mě dotkla. Možná jsem si to vsugeroval nebo tomu chtěl věřit, ale takhle si to pamatuju. Každý člověk, natož pak milovaný se dotýká jinak. Mámy mívají hebké ochranitelské ruce, starý tvrdý fotři dokážou pohladit drsnou rukou a každý také jinak voní. Směsí laskavosti, dobroty, i tý posraný lásky. O Kačence jsem vždycky říkal, že byla hedvábná a já tu divnou noc její dotyk naposledy ucítil. Věřte si tomu nebo ne, důležitý je, že jsem to takhle vnímal já. Najednou jsem pochopil, proč mě ta stará ježibaba obejmula a proč držela mé ruce v kostnatých dlaních. Je možné, že to o mě věděla? Nebo jen dokázala vycítit bolest? Měla v sobě tolik vnímavosti?

Najednou je ráno, do postele nám svítí jarní slunce. Teprve až teď mi dojde, že vůbec nevím, nepamatuji si, jak mí kamarádi odešli. Mám ale na tvářích zaschlé slzy. Musím si vyčistit hlavu, bylo toho na mě včera moc. Děda už sedí na starý židličce a něco vyřezává ze dřeva. Usmívá se. Je ještě chladno, ale sníh už naproti na stráni taje. Přisednu si vedle a najednou si připadám jako v ráji. Čistý vzduch, milí lidé, kteří vás mají rádi. Co bude k obědu, co k večeři, řešíme jen doopravdy důležitý věci a já už teď vím, že se mi odtud nebude chtít pryč. Na sezení se stařenkama už nepůjdu. Jedno setkání se svíčkovými bábami mi fakt stačilo. Volá na mě Kristýnka, že jestli bych ji nepomohl. To víš že jo. Co bych pro svoji princeznu neudělal. 

Po obědě se jdeme projít. Jsme na hoře na kopci a koukáme do kraje. Jsem udýchaný, Krista mi tady u bábinky asi trošku přibrala. "Hele Smrťáku, to co jsme zažili včera byla fakt pravda nebo jen sen?": zeptá se mě najednou. Nevím, opravdu netuším. Vím jenom, že já tomu tentokrát chci opravdu věřit. Když sjíždíme dolů z kopce a výskáme u toho radostí, tak si vzpomenu na slovní spojení, které jsem někde četl. Hory jsou moudré, když jim otevřeš svoje srdce. Na zápraží stojí babička, drží v ruce slepici bez hlavy a usmívá se. "Dneska bude hezky, cítím to v kostech": pronese místo pozdravu a otře si čelo rukou od krve. V očích jí vidím moudrost a laskavost. Vůbec mi nepřipomíná svíčkovou bábu s temným pohledem ze včerejší noci.


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine