Příběh – Agent Orange a šedivé vánoce léta páně 1989
V červnu vyšlo album
Agent Orange (1989) od Sodom a rozhodilo naše thrashové společenství jako
bowlingová koule kuželky. Bylo surové, neskutečně energické a o vyřvávání Sodooom! nebyla nouze. Vášeň pro tuhle
desku sice dost narušila moje rumunská anabáze a nástup do prvního ročníku
střední školy, ale jinak na něj do dnes nedám dopustit. Kytkovi se vůbec
nelíbila a dokonce nám nadával, když jsme si ji pouštěli. Trávili jsme
v té době na panelech hodně času, protože kolem začala zuřit revoluce a
všechno bylo najednou naruby.
Učitel, který nám rozdával
jeden den přihlášky do SSM, přišel druhé ráno s plackou Občanského fóra a
výzvou k protestům. Další den zase s přihláškou a přestal s tím,
až když ho spolužák poslal do prdele. Občas nám řekli, že máme volno a že
bychom měli jít někam stávkovat. To už se ale vědělo, že komunisté prohráli.
Raději jsme vždycky zmizeli s Agentem Orangem na panely. Tam bylo fajn a
nikdo nám do ničeho nekecal. Po dvou měsících zmatků a chaosu ale byla moc
předána a počáteční euforie začala opadávat. V dělnickém městě, jako byla
Mladá Boleslav, nás mnoho o disentu, politických vězních a podobných
záležitostech vůbec nevědělo. Jak taky, všichni trávili většinu času
v práci nebo o víkendech na chalupách. Pak přišla zima.
Ten rok jsme střídali garáž,
panely a následně hospodu U Dubu a přišlo nám, že se všichni najednou pořád
smějí. V patnácti člověk podobné věci asi nechápe, ale náš svět zůstal
ještě tento rok více méně stejný. Alespoň o vánocích. Nebyli jsme Praha a
dělníky novým kouskům nenaučíte zase tak snadno. Jen se zdálo, že se tyhle
vánoce všude o hodně víc pilo.
Zaklapnu za sebou dveře ve
škole, otočím se a ukážu fuck off. Buzerace dostoupila vrcholu a páni učitelé
si na nás vylévali vztek. Jedni fandili demokracii, druzí chtěli nechat vše při
starém. Nervozita vládla všude. My, mladí chrti jsme to vycítili a byli celí
nesví. Psychologie davu fungovala na výbornou. Hrozně jsem se těšil na setkání
s kamarády. „Ty vole, zase vánoce,
to zase budu muset uklízet poblitý schody!“: vítá mě Prcalík za městem.
Stavili jsme se cestou pro Kytku i Janu. Někdo koupil láhev vína a já pořád
otravuji se Sodom. „Ještě jednou přede
mnou řekneš tohle slovo (Sodom) a urazím ti palici“: napřahuje se na mě
Kytka, ale směje se u toho. Je rád, že je s námi, jeho rodiče nějak
nevydýchali letošní dovolenou a od té doby se pořád hádají. Jana je tradičně
spokojená venku, doma by prý musela pořád sledovat otce, jestli je opilý nebo
ne. Když je, tak musí stejně ven. On nalitý mlátil každého, jen ho viděl. Byl
jsem tak asi jediný, kdo se na vánoce těšil.
O prodlouženém volnu jsem
vždycky ráno obešel příbuzné, převlečen do slušných manšestrových kalhot,
prohodil se stařenkami pár slov a dělal jsem to opravdu s chutí, to mi
věřte, měl jsem svoje tety vždy moc rád. Večer pak, když se setmělo, zahvízdal
dole před domem melodii od Slayer Prcalík a šlo se. Zima nám lezla pod džínové
bundy, trika se lepila chladem na tělo, ale byli jsme nejspokojenější mladíci a
slečna pod sluncem. Nebo spíš pod Měsícem. Najednou všichni kolem cestou věřili
v boha, protože po převratu mohli a i v jinak ateistickém městě se
všude rozléhaly modlitby. „Ty
černoprdelnící se z toho jednou poserou“: prohlásil Prcalík, když jsme
jednu takovou znovuzrozenou skupinku potkali.
Nepamatuji si, jaký jsme
měli stromek, ani co jsem dostal k vánocům, ale moc dobře si vzpomínám,
jak někdy kolem osmé štědrovečerní, když náš otec poprvé usnul před televizí, zazvonil
dveřní zvonek. Před domem stáli jako tři králové Kytka, Prcalík a Jana. Dovolil
jsem se, jestli můžu ven a nikdo nic nenamítal, tak jsem jen v běhu oblékl
vestu přes svetr a už jsme zase kráčeli ulicemi. Všude v oknech zářily
stromečky, nějaké dítě radostně výskalo a Kytka to komentoval tím, že asi
dostalo Sodom. Kolem nás proplul poslední dům a nad Radoučí se vznášela hustá
mlha. U panelů postáváme, protože, jak říká Prcalík, jinak by nám přimrzly
prdele.
Jana se usmívá, tajemně,
chvilku nás napíná a najednou nám každému dává dárek. Dostávám originálku
kazetu Agent Orange, Kytka knihu o Melallice (to muselo stát šílený peníze,
byla v němčině) a Prcalík nášivku Kreator, které miloval. Čumíme jak
telata, protože nás samozřejmě nenapadlo, něco Janě koupit. Chvilku trapného
mezičasu přerušuje Prcalík slovy o tom, že bychom mohli Janu hromadně osouložit,
že to viděl na videu, ale je to spíš takové popíchnutí, odlehčení atmosféry,
vážně by si to nikdo ani myslet nedovolil. Pak je několik minut absolutní
ticho. Před námi blikají světla Mladé Boleslavi, ozývá se šumění ulice,
v dálce zaštěká pes. Kdybych měl tu moc, sílu a schopnost, chtěl bych
tenhle okamžik zakonzervovat na věky věků a předat ho dalším generacím. Byl
totiž nádherný ve své jednoduchosti, prostotě a upřímnosti.
Nevím, na co tenkrát, v ten
moment, v ty vánoce 1989, v roce Agenta Orange, mysleli mí
spolubojovníci, ale já si v hlavě přehrával všechny ty příběhy, zážitky,
které jsme spolu prožili. Byli jsme jako nějaký tajný spolek, organismus,
žijící si vlastním životem v betonovém světě. Mám na sítnici navždy
vypálenou scénu, jak všichni stojíme, koukáme k nebi a je slyšet jen tichý
dech všech přítomných. Svět okolo byl zmatený, měnící se, žhavý a proudící, ale
my se cítili šíleně silní, pevní ve společné jednotě a sounáležitosti.
Kdybyste se mě zeptali, jak
jsme tam byli dlouho, nedokázal bych odpovědět. Co si ale pamatuji, bylo to, že najednou
přiletěl na dub kousek od nás krkavec, který zaskřehotal a narušil naše
rozjímání. Vím, že to Prcalík nějak komentoval, ale už si nevzpomenu, co říkal,
jsem si jen jistý, že to bylo hodně sprosté. Rozloučili jsme se, popřáli jsme
si veselé metalové a Jana nám všem dala obrovskou pusu na tváře. Ten den jsem
nemohl usnout hodně dlouho.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
