DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 3. prosince 2017

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto dvacátý první - Skulptura fakt není Sepultura

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto dvacátý první - Skulptura fakt není Sepultura


Příběh sto dvacátý první - Skulptura fakt není Sepultura

Ranní ulice, chvilku před šestou. Tma. Zima a Sodom na uších ve sluchátkách. První týden v práci, kterou mi sehnal otec. Prý na udobřenou. Škodovka, tenkrát už druhým rokem pod německým Volkswagenem. A já jako čerstvý zaměstnanec. Vedoucí nástrojárny. Třicet lidí na starosti. Polovina ženský, který si myslí, že si mě omotají jako mlaďase kolem prstu a půlka chlapi, starý, zkušení a nevrlí, že jim takovej cucák dělá šéfa.

Odborně jsem připraven dobře, ale ubíjí mě setkání staré dělnické pěsti s moderním kapitalismem. Ve spoustě věcí je chápu, v mnohém mi ale přijdou zkostnatělí. Nestydím se mluvit s lidmi, ale dělat šéfa je také o rozhodnosti a té zrovna moc nemám. Máme ale výsledky a tak je klid. Sedím u jednoho z prvních počítačů v mém životě, v kukani ze skla a kovu. Mezi šanony odpočítávám minuty, abych už mohl odpoledne u píchaček konečně odbouchnout padla, nasednout na kolo a trhat asfalt až ke gymplu, kde zrovna končí Kačenka.

Mám s sebou všechny kazety brazilské SEPULTURY, kterou miluju už od jejích počátků. Na spoustu kamarádů je už moc drsná, syrová, neurvalá. Ale já, jako majitel CD alba "Morbid Visions", s chybou v bookletu a dnes velkým sběratelským kouskem, nutím všechny ostatní k poslechu. Káča mě nechápe, Prcalík mi nadává a Kytkovi se líbí jen něco. Přesvědčí ho až letošní "Chaos A.D.". Chodíme po sídlišti, já unavený z ranního vstávání a své první práce v životě. S flaškami Klášteru - světlá desítka. Řveme pořád dokola: "War for Territory...War for Territory"

Jsem už dávno provařená thrashová hlava a tak nějak se o mě ví, že jsem ten metalista. Na poradách s ostatními odděleními působím poněkud nepatřičně. Protože mám trička s lebkami, moc nechápu řeči o pátečních diskotékách a novém "řezivu". Mám rád ženský, ale nelíbí se mi tupé kecy primitivů o šukání čehokoliv. Cítím se divně, když jsem nepřeřízl jako jediný kolegyni ze skladu. Byla hezká, ale taky hrozná kráva a to já nerad. Mé myšlenky v pracovním procesu často těkají mimo práci na metalových pódiích, na panelech, u Kačenky. Nejsem pro továrnu stvořený a přesto v nich pak trávím vlastně celý život.

Jako vedoucího mě osloví Franta. Kluk z vesnice kousek od Boleslavi. "Hele, vy jezdíte na metal, žejo?": zeptá se při svačině, kterou si chodím sníst s ostatními. Člověk tam pochytá drby a je tak nějak blíž k lidem. Ne že bych o to zase tolik stál, ale sedět sám v kanclu je dost na bednu. Vždycky vyřídím papíry a tabulky během prvních dvou hodin a pak se víceméně kopu do zadku. Kolem se pomalu šine dopředu linka s auty a mě děsí, že bych tu měl zůstat navěky jako mnozí mí podřízení.

"Nojo jezdíme": chytnu se konečně normálního tématu. Jinak všichni mluví jen o seriálech, o tom jaká je stará blbá a jak by šukali tu kurvičku ze skladu. Sedneme si s Frantou stranou a po pár větách vypadá jako slušnej týpek. Něco málo o metalu ví a z nějakého mě neznámého důvodu se chce pořád družit. Jsem duše hodná, povaha holubičí, tak mu řeknu ať se odpoledne staví na panelech. Zbytek pracovní doby strávím telefonátem s Janou, která se v krámě taky nudí až běda. Vymýšlíme různé erotické příběhy a hrozně se u toho nasmějeme. Mám v šuplíku rum od jedné dělnice, která má malé děti a je s nimi pořád doma. Asi měla pocit, že se musí omluvit. Nebylo za co, ale flaška se zase hodila, o tom žádná.

Vyzvednu Káču, skončíme u nich ve sklepě a po pár chvilkách radosti a tělesného tepla se jde na panely. Už z dálky slyšíme Prcalíka jak doslova vzteky řve: "Kdože tě sem pozval? Smrťák? Ty vole, jak si můžeš plýst SKULPTURU a SEPULTURU? To jsou úplně jiný slova, debile! Co ty seš za magora? Kde tě vyhrabali? Ti mrdá nebo co?" Musíme se smát, ale jen do té doby, než zahlédnu Frantu z práce, jak stojí obestoupen mými kamarády a vypadá, že se každou chvíli rozbrečí. Dávají mu co proto. Chudák. Radši popoběhnu a snažím se uvést vše v dobré. Nepovede se, neznalost u nás neomlouvá. Ještě chvilku se snažím ostatní přesvědčit, ale nejde to.

Franta se musel cítit ponížený, zavržený a když pak šel schlíple po louce k prvním panelovým domům, bylo mi ho docela líto. Druhý den v práci jsem se mu snažil ještě vyseknout malou omluvu, ale jen tiše mlčel. Přede mnou, ne před ostatními. Začal mě pomlouvat kudy chodil. Znáte to. Mladej vedoucí versus zapšklý, ještě mladší kluk. Škodovkou se rozezněly tamtamy. Z různých úst jsem se o sobě najednou dozvěděl, že jsme feťáci, že děláme po nocích ve městě bordel a určitě chodíme na hřbitov ničit náhrobky. "Jsou to satanisti!": zaslechl jsem na obědě v kantýně.

Na mě by mohli díky mé povaze kolikrát dříví štípat. Jenže to byla moje první práce a byl jsem zvyklý řešit vše na rovinu. Jednou takhle v pátek, ke konci šichty, když za mnou přišla skladnice - kurvička, jestli by se nemohla někdy účastnit našich tajných satanistických sado maso obřadů, ve mě bouchly saze. Šel jsem za Frantou, řekl mu, ať si stoupne a rupnul jsem mu jednu přímo mezi oči. Padl na zem a pak si šel stěžovat. Výsledkem byla pokuta pro mě a přeřazení pana poškozeného do jiného oddělení. 

Zajímavé bylo, že staří fachmani se ke mě najednou začali chovat víc příjemně, pomáhali mi a vůbec byli skvělí. Ledy se díky jedné ráně a vlastně i Sepultuře, protože jsem ji tenkrát na svém čerstvě přineseném kazeťáku ve svém kanclu pořád protáčel, prolomily. Nebyl jsem ve škodovácké nástrojárně šťastný, ale byla to práce a peníze. Střádal jsem na byt nad řekou pro mě a pro Káču, na CD, kazety, na koncerty. 

Sepulturu jsem tenkrát poslouchal už několik let. Patřila k mým nejoblíbenějším kapelám. A patří vlastně až dodnes. Čekala mě zima v továrně. Dlouhé hodiny pod umělým osvětlením. S tunami papírů k vyřízení, často neodbytnými podřízenými, s určitou beznadějí v hlavě. Připadal jsem si často jako šelma v kleci, zavřená a donucená chodit stereotypně stále dokola. Sepultura a jejich hudba mi pomáhala přežít, nezbláznit se. Těšil jsem se vždycky na konec, na poslední úder hodin a odpískání ranní směny. Stál jsem oblečený, se sluchátky na uších a pořád přidával hlasitost, abych přerušil nekonečný šum strojů okolo. 

Ještě že mi kdysi Chorvat přivezl jedno z mých prvních CD vůbec. "Morbid Visions". Jinak bych asi svoji první práci nepřežil. Věděl jsem to už tenkrát. Na rozdíl od Franty, který si pořád pletl Sepulturu se skulpturou.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER