Recenze/review - DRAWN AND QUARTERED - Congregation Pestilence (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 14. října 2018

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto šedesátý šestý - Zbylo jen prázdné místo ve vesmíru

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto šedesátý šestý - Zbylo jen prázdné místo ve vesmíru


Příběh sto šedesátý šestý - Zbylo jen prázdné místo ve vesmíru

"Musíš si dát panáka, prostě musíš": přiběhne ke mě v práci totálně vysmátej Kytka. Právě volal s Mirkou a budou mít taky sviště. Objímáme se u rumu, chlastáme v umývárkách a továrnu máme totálně v prdeli. Je mi normálně do breku, protože po všech těch peripetiích, kterýma si museli projít, tím malým peklem, neznám nikoho jinýho, kdo by si dítě zasloužil víc. Tak super, budeme vozit spolu. Zajdeme na terásku, dáme pivko, probereme metal a u toho budeme houpat ratolesti.

Musíme vypadnout dřív. Všichni to chápou. Slunce září, svět je nádhernej. Můj kamarád, pokrevní brácha, platí celý hospodě. Vyrážíme na panely. S lahváčem na cestu v rukou. Objímáme koho potkáme. Radost, radost, radost. Dva budoucí fotři v nejlepších letech. Máme všechno. Úplně všechno, co si můžeme přát. Jo, nejsme bohatí, ale žijeme, máme krásný skvělý holky, co víc chtít? Dorazíme na místo a všechny vyděsíme svojí brzkou přítomností. Osolíme kazeťák naplno a řveme jak prokoplý thrashový texty. "Co tady křičíte, co se stalo?": ozve se a my skáčeme oba na Prcalíka. Poplácáváme se, záříme, jsme vyválení v trávě.

Kecá se, plánuje se. Pohoda, klídek. Pak přijdou holky. Mirka musí ležet doma, ale ostatní jsou zde všechny. Novina nadchne snad každého. A Kytka leje jak o život. Brzdi kamaráde, noc je mladá. Nedá si říct. Nad Radoučí se už chmuří mraky, asi bude pršet. Trošku mě zamrazí v zádech, takový ten lehký závan studeného větru a loučíme se. Je mojí povinností odvézt Kytku domů. Beru ho na záda, občas padáme, ale nakonec ho dostanu k Mirce. Ta se usmívá, má takovej ten blaženej úsměv budoucí matky, která se těší, až už bude kojit, vozit, přebalovat, opečovávat další život.

"Dáte si něco?": zeptá se a já se trošku cukám. Jenže Káča si chce pokecat. Tak si dám lahváče u televize, koukám na nějakej noční metalovej pořad a kroutím hlavou nad neznalostí pana redaktora. Pak usnu. Z dálky slyším cvrdlikání a ševelení holek. Kytka šel asi spát. "Jakubeeeee...Smrťákůůůů, pomoooc!": probudí mě Mirka. Nevím co se děje, tak běžím za hlukem. Bolí mě šíleně hlava. Ve dveřích koupelny stojí a šíleně křičí moje kamarádka. Zhroutí se mi do náruče a drásá mi nehty prsa. Hrozně to bolí, ale ještě horší je obraz, který spatřím.

Napuštěná vana a v ní Kytka. Všude krev a jeho bledé tělo se vznáší ve vodě. Má hrozně bílou tvář. Míval debilní zvyk, že se pořád koupal. I ožralej. A holky, jak se zakecaly, tak ho nikdo nešel zkontrolovat. Pořád tomu nevěřím. Tak se ho pokouším vytáhnout. Je šíleně těžkej, kluzkej a bezvládnej. Zkusím zkontrolovat tep. Nic. Bože, ale co ta krev a zvratky? Vytéká mu z úst a konečníku. Najednou mi to všechno dochází. Můj nejlepší kamarád, s kterým jsem vyrůstal od malička, kluk, s kterým jsme si říkali všechno, důvěrník a asi nejlepší člověk, co jsem za celý svůj život potkal, je mrtvej. Je po něm. Kolem je děsnej řev a pláč, ale já nic nevnímám. Zkouším masáž srdce, dýchání z úst do úst (dodnes občas cítím tu hnusnou pachuť krve, zvratků a chladu na puse). Nic. Je konec. 

Nevím, kdo přivolal záchranku, asi Káča, která kupodivu tentokrát jako jediná zachovala trošku chladnější hlavu (v rámci možností). Nechtěl jsem ho pustit. Museli mě odtrhnout. Mirka mě mlátila v amoku pěstmi, ale já nevěřil. Ne, to přece nejde. Ještě odpoledne jsme zažívali tolik hezkých okamžiků, tolik radosti. Vždyť jsme přece ty budoucí fotrové, kteří spolu budou za pár měsíců vozit. Cos mi to udělal, kamaráde? Proč? Otázka, kterou si kladu celý život. Hodili přese mě nějakou deku a Kačenka mě pořád líbá. Nevnímám, jen si pamatuju, že Mirku museli odvézt do nemocnice. Dítě se nakonec zachránilo a po několika měsících i narodilo. Krásnej kluk, skvělej člověk, kterej vypadá jako Kytka. Jo, tvůj syn je borec, byl bys hodně hrdej!

Jsem mimo, nespím několik dní. Jen sedím, řvu jak želva a nevnímám. Nechci vycházet z bytu. Poslouchám neustále dokola pár Kytkových oblíbených desek. Kde jsi, volám pořád do tmy, až přijdu o hlas. Zbylo po tobě obrovské prázdné místo ve vesmíru. Bůh je svině a nebo vůbec není. Kolik zmrdů okolo by si zasloužilo smrt a místo toho odejdeš ty, největší dobrák od kosti, jakýho jsem kdy potkal. Proč, kurva proč? Nejím, nepiju. Nechci tu být. Umřelo i kus mě, víš? Všichni jsou na mě hrozně hodný, mluví na mě tiše a prý mě chápou. Ne, tohle nemůžete pochopit. Byl to můj nejlepší kamarád, rozumíš! Tohle nepřebolí. Nejde to.

Pak mě chytne rapl. Vyrazím z ničeho nic do hospody s úmyslem se uchlastat. Vůbec nejednám racionálně, chovám se jako blázen, někdo, koho bolí duše. Mám mít dítě, mám se starat, těšit se a místo toho piju rum a zelenou. Najdou mě u Káči před domem. Pořád mumlám, že za to můžu já, že jsem ho měl jít zkontrolovat. Jenže pak se dozvídám, že Kytka zemřel na prasklý vředy. Kolikrát já mu říkal, že si má dojít k doktorovi, když ho bolí břicho? Smál se a dělal si prdelky, že je nesmrtelnej. Proč, pořád dokola proč? Obviňuju se. Mám pocit, jakoby někdo odřízl kus mé mysli a zahodil ji do temnoty.

Jsem stín a Káča mi musí slíbit, že dítě pojmenujeme po Kytkovi. Na pohřbu to nevydržím a když zajíždí rakev za plentu a hrají k tomu Metallicu, tak se zhroutím. Už ani nepláču, vyschly mi slzy. Stojíme u hrobu, ruce spojené a Mirka mi pláče do vlasů. Otázka proč zazní snad ještě tisíckrát. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Nespravedlnost lidského života. Z party výrostků a metalových bláznů jsou najednou pozůstalí. Mám řeč, u který šíleně řvu a vůbec se za to nestydím. Sereme na pohřební hostinu, jen se rozloučíme s rodinou. Jdeme na panely a držíme za Kytku minutu ticha. Navštívíme všechna místa, kde s náma byl. Zbylo tady po tobě kamaráde ve vesmíru prázdný místo, ty vole, zažil jsem s tebou tolik krásných chvil, že na ně vzpomínám celý život. 

Tu bolest mám asi pořád někde v sobě. Už vlastně nikdy pořádně nezmizí. Je mi ještě dlouho smutno. Nebo jinak, za několik týdnů se stane další hrozná věc, která mě dostane na úplné dno - ještě hlouběji. Asi jsem prokletý. Kdo má v necelých osmnácti unést tolik bolesti nejednou? Jsme najednou s Káčou jako dvě ztracený duše. Ještě, že máme jeden druhého. Topíme se v slzách a v naději, že bude jednou lépe. Bohužel, na dlouho nebude.

Tato povídka je věnována Mirce. Není asi nutné nic dodávat. Vždyť víš...děkuju. Jsi úžasná! Jo, je to pravda. Nemusíš být pořád tolik skromná. Mám tě moc rád. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER