Recenze/review - DRAWN AND QUARTERED - Congregation Pestilence (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 21. října 2018

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto šedesátý sedmý - Zrození Mrtvého muže

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto šedesátý sedmý - Zrození Mrtvého muže


Příběh sto šedesátý sedmý - Zrození Mrtvého muže

Podobnou tmu jsem zažil snad jen v jedné místnosti na chalupě bez oken. Je mi zima a nikdo mě nechce obejmout. Proč má Prcalík holou hlavu? A proč se všichni tváříte tak vážně? Podejte mi ruku. Mám vás rád. Kde je ale Káča? Asi toho má hodně a je jí blbě, co? Kdybyste věděli, jak se těším na tu naši vysněnou holčičku s poměnkovýma očima. Ještě pár měsíců a budeme nejšťastnější dvojice na světě. Proč pláčete? Co se stalo? 

Do nemocnice za mnou přišli všichni. Mám těžký otřes mozku. Prý jsem se poprvé od smrti Kytky usmál a naložil Kačenku do auta. Jeli jsme do Semčic za nějakou její známou, která je taky těhotná. Holky to spojuje. Krásně jsem se předtím vyspal, ráno se opláchl studenou vodou a řekl si, že dneska se budu snažit nesmutnit po Kytkovi. Člověk se musí koukat dopředu, sorry kamaráde. Návštěva byla super, i když jsem se chvílemi nudil. Řeči o porodech mě moc nikdy nebraly. Nerozumím tomu. Odmítl jsem pivo, já když řídím, tak nikdy nepiju. Jdu si radši hrát s vaším psem.

Poprvé od smrti Kytky se usmívám. Káča má taky radost. Pořád mi sice chodí zvracet a nemá zrovna moc chuť na sex, ale má i pusinku a umí mě krásně obejmout. Jedeme serpentinama do kopce od Semčic do Boleslavi a děláme si srandu z její kamarádky. Některý její hlášky o dětech, výchově a vůbec jsou fakt vtipný. "Ta ti je tak zmagořená z těch časáků": byla její poslední věta. Blbý co, nic vznešenýho. Pak už jsem Kačenku nikdy neviděl. Jen ve snech a vzpomínkách. Přímo proti nám se ze zatáčky vyřítil kamion, já zareagoval rychle a vjel do protisměru. Problesklo mi hlavou, jak jsem dobrej, jaký mám super reakce. Akorát tam stála stará švestka a já to do ní v plné rychlosti napálil. Pak už jsem viděl jen tmu.

Opilý kamioňák se zastavil až o spoustu metrů dál. Vyčítal si to celý život a já mu nikdy neodpustil. Modrý drak byl rozpůlený a Kačenka zůstala bohužel v té části, která byla na padrť. Poslední, co si pamatuji, tak je její překvapený a vyděšený obličej. Měl jsem otřes mozku. Omdlel jsem a stal se ze mě na dlouhou dobu mrtvý muž. Možná už navždy. Než mě propustili z nemocnice, tak jsem se setkal se všemi kamarády. Taky s rodiči Kačenky. Bylo to šílený, odpustili mi a bylo to horší, než kdyby mě nenáviděli. A já pořád nevěřil, že je mrtvá, že už není, že už mě nikdy neobejme. Že nebudeme mít holčičku s pomněnkovýma očima. Několikrát jsem si vytrhal kapačky z rukou, popral se se sestřičkama a zřízenci. Jednou se mi dokonce povedlo vyběhnout až před nemocnici, kde jsem omdlel. Musel jsem vidět Káču.

Sedím U Hymrů a pořád tě hledám. Kde jsi? Za chvilku přijdeš, viď? Jsem tak sám. Stále si promítám v hlavě všechno, co jsme spolu prožili. Na okolní zdi. Cítím tvé ruce v mých. Tvé žhavé tělo, prdelku. Malá prsa, akorát do dlaně. Čekám tu na tebe, šel jsem rovnou z nemocnice, na reverz. K našim nechci a i když mi Kačenkovi odpustili (já bych si neodpustil), tak se k nim bojím, v naší posteli bych se asi rozpustil. Nevím kam půjdu. Kolem mě choděj samý zasraný veselý lidi. Je to jedno. Možná se na to tady vybodnu a půjdu za tebou. Každej by to pochopil. Dej mi ještě jedno pivo. Hlava mě bolí, mám ji pořád obvázanou, ale stejně už jsem dávno mrtvej, tak je to jedno. Musím se opít. Třeba už konečně přijdeš a dáš mi pusu. Sáhnu ti na zadek. Obejmu.

"Kubo, co blbneš, chceš se zabít?": říká mi můj strážný anděl Jana. Peklo ještě neskončilo. Zatímco ses léčil z otřesu mozku, Prcalíkovi zjistili rakovinu. Proto ta holá hlava, secvakne mi konečně. Měl bys ho navštívit. Umírá. On taky? Není té smrti na jednoho skoro osmnáctiletého kluka už moc? Všichni okolo plánují, řeší nové byty, auta, svatby, cestují, žijou, žijou, žijou. A my, thrashoví psi, odcházíme. Kde se stala chyba? Můžu za všechno, viď? Bere mi do rukou moji uplakanou tvář a líbá mě. Prý mě miluje a počká na mě, až se ze všeho dostanu. Jestli někdy. Můj strážný anděl, na kterýho jsem teď často hnusnej a ošklivej. Jano, byla si svatá!

Není lehké být mrtvým mužem. Podle současné medicíny jsem zdravý. Tak proč mě všechno tolik bolí? Nespím, nejím, jen piju. Chodím do práce a mlčím. Odpoledne do školy, která je plná šťastných mladých děvčat a pár kluků, co by jim chtěli do kalhotek. Všichni jsou tak veselí. A já utíkám do hospod. Občas se mihnu jako stín na panelech, ale spíš se toulám po místech, která jsme měli s Káčou rádi. Někdy to dám skoro týden v kuse. Pak se vždycky zhroutím a najde mě Jana někde pohozeného na ulici. Uloží mě k sobě. Koukám do zdi a moje červené oči jsou promítačkou vzpomínek. Hrozně to bolí. Pláču na boku a pořád cítím tvé dotyky.

Za pár dní budu dospělý. A co jako? Co mě čeká? Další smrt? Máma mě prosí, abych se vrátil domů. Zkusím to, ale až moc o mě pečuje. Já potřebuji spíš trest. Za to, že jsem byl na špatným místě ve špatný čas. Už ani ten Prcalík není tak vtipnej jako dřív. Občas za ním zajdu, nechce nikoho vidět. Říká, že si přeje utéct do lesů a chcípnout někde v klidu. Je hrozně silnej. O hodně silnější než já. Chrchlá krev, sere ho, že nemá vlasy. Podle doktorů to má za pár. Přitom vydrží ještě několik měsíců. Je v něm kus bojovníka. Musím mu slíbit, že mu nepůjdu na pohřeb. Prý mě nechce trápit ještě víc. Když potom opravdu zemře, jsem tak ožralej, že nedokážu stejně na hřbitov dojít. Přitom jsem chtěl slib porušit. Sorry, vole.

To jsme dopadli, co pane kurva Bože? Není to tak dlouho, kdy jsme byli rozesmátí, dělali jsme bordel, pořád dokola řešili muziku. Tlemili se každý kravině. Pařili do vyčerpání. Plácali holky po zadku. Cinkali lahváčema. To jsme si fakt zasloužili, jo, kurva Bože? Za co? Tolik hodných lidí pohromadě jsem od té doby nikdy nepotkal. Mí kamarádi. Mí bratři. Moje holka, co byla nekrásnější ve městě. A byla metal, kurvo - Bože! Nikomu jsme neubližovali. Jo, byli jsme často opilí a dělali spoustu blbostí, ale to k mládí patří, ne? Tak proč? 

Mirka je v nemocnici, musí ležet. Chodím za ní také. Je jediná, u které cítím alespoň nějakou naději. Její těhotenství je provázeno pláčem, bolestmi a občas znenadání vyděšeně krvácí. Nemluvíme, víme oba své. Slova jsou stejně zbytečná. Pár sestřiček si myslí, že jsem otec, ale rychle jim to vyvrátím. Táta je můj nejlepší kamarád Kytka, rozumíš!

Dvakrát se poperu, protože některé opilce nezajímá mé blábolení o panelech, o Kytkovi, ani o holce s kaštánkovýma očima. Jsem mrtvý muž, kterýmu dali do držky. Dělá mi to hrozně dobře. Soustředím se alespoň chvilku na rozsekanou hubu a na moment zapomenu na bolest, která mě hlodá zevnitř. Mluvíme o tom s Prcalíkem, ten leží a pořád si sahá na břicho. Dobrá blbost, co Smrťáku? Mám rakovinu plic a držím se za pajšl.

Kolik temnoty a bolesti unese jeden člověk? Uchlastám se? Zemřu taky? Zkusil jsem všechno. Jenže to pořád hrozně bolí. Jana se mnou spí. Drží mě jak malý mimino za ruku. Mám děsný sny. Křičím ze spaní. Aspoň už na chvíli zamhouřím oči. Ona je ta, která může za to, že jsem ještě pořád tady. Nebýt Jany, už dávno bych skočil z naší vyhlídky, kam jsme chodili s Káčou tokat a muchlovat se. Chci se zničit, rozpustit, nebýt. Už ani nemám slzy.

Prý, co si přeješ k narozeninám. Bude ti osmnáct. Abych chcípnul. Víc nepotřebuju. K Janě se přidala Prcalinka. Já a dvě holky. Moc nemluvíme. Pořád mě objímají. Nebude to dlouho trvat a zůstaneme tu na tom božím světě sami, víš? Filozofie smrti, zažívaná na vlastní kůži. Jsem mrtvý muž a vy dvě krásný prdelky, o který se musím postarat. Dobře, tak já ještě neumřu.

Řeknou mi, kam Kačenku pochovali během mého pobytu v nemocnici. A já jsem jak stará bába, co chodí na hrob svýho manžela. Zůstávám u mramorový desky s jejím jménem do zavíračky. Poslouchám pořád dokola Saxon, Paradise Lost a rozmlouvám s ní. Někdy mám pocit, že si ke mě sedne na lavičku a je všechno jako dřív. Má velkej pupek a těšíme se, ať budeme mít malý byt nad řekou. Pořád jí říkám, jaký repráky budou v obýváku. A kam dáme všechny naše kazety a CD. Možná blouzním nebo si u mě fakt byla?

Skončila jedna etapa mýho života. Měl jsem pocit, že je mi tak padesát. Taky se mi objevilo pár prvních šedivých vlasů. Byl jsem bledý, hubený a šíleně smutný. Příběhy mrtvého muže jsem psal skoro pět let. Vzpomínal na dobu, která i když skončila hodně špatně, tak mi dala do budoucna hrozně moc. Dodnes se mi občas zasteskne. Po Kytkovi, který byl mým pokrevním bratrem. Po Prcalíkovi, jehož vtipy vyprávím doteď. Po tom našem metalu. A hlavně po první holce, co mě naučila, jak může být krásné, když jsou dva spolu. Mé vyprávění je vlastně takovým poděkováním, možná i terapií. Děkuji všem, kdo dočetli až sem. Občas jste to se mnou neměli lehké, co? Někdy jste mi nevěřili, že jo? Jenže já neumím lhát. Jsem tak vychovanej. Možná jsem sem tam něco lehce upravil, taky už si nepamatuji úplně všechno, ale základ byl vždy ryzí a syrovej.

Budu pokračovat v příbězích dál. Lidskej život je stejně divnej. Dostanete se totálně na dno, pak ještě hlouběji. A dlouho nevidíte světlo. Potom se rozsvítí. Mě to trvalo tři roky, než jsem se znovu opravdu od srdce zasmál. Ale k tomu se dostaneme. Bylo to úplně v jiném městě a v úplně jiném světě, možná i v jiném životě.

Vždycky mi přišlo, že se na metalisty kouká tak trošku skrz prsty. Já to vidím jinak. Svině jsou všude, ale já zažil s klukama na panelech, koncertech a po hospodách většinou samé dobré věci. Tolik skvělých lidí, jako kolem metalu, jsem jinde nepoznal. Bylo to super, hudba nás spojovala. Žili jsme a nakonec všichni zemřeme, tak už to na světě chodí. Jsem vděčný, že jsem mohl s naší partou zažít tolik světla.

Říká se, že čas všechno narovná a bolest ustoupí. Mě to trvalo tři roky, než jsem se trošku ze všeho vzpamatoval. Dnešní příběh mě i po letech bolel. Je věnován Janě a Prcalince. Bez vás bych to nezvládl. Řekněme si na rovinu, nebýt vás, vznáším se někde ve vesmíru s Káčou, Kytkou a Prcalíkem. Pařím s nima na jiné planetě. Díky moc, že jste mi dovolily o všem napsat, pomohly mi s detaily. A vůbec, mám vás moc rád, kočky. 

Každej potřebujeme v životě někoho, kdo nás obejme. Nejdřív to bývají mámy. Pak naše holky, ženy, manželky. Taky se naučíme objímat a ochraňovat my. Své děti, kamarády. Na světě je to nakonec hlavně o dotycích a povídání. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem jako svoji první největší lásku potkal právě Kačenku. Naučila mě toho spoustu. O radosti, o ženách, o muchlování. Jo, vzpomínám na tebe, dnes už jako na krásný sen, který jsem kdysi žil. Byla si jak nějaká hvězda z písní, co najednou zhasla. Stal jsem se mrtvým mužem. Kolem se setmělo a já se ploužil v temnotě. Co bude dál? Kde jsi? Mám taky umřít, abych tě viděl? Otázek na mě bylo moc a já nevěděl jak dál.

Vzal jsem Janu za ruku a žmoulal ji nervozně dlaň. Chodila vždycky po pravici. Prcalinka po levé straně. Jsem zase opilej a už je asi nudím a štvu, protože jediný, o čem dovedu blábolit, tak je o Kačence. Odvedou mě k Janě, já si lehnu a skoro spím. Slyším holky, jak si o mě povídají. Už se to se mnou nedá vydržet. Jsem prý jak mrtvý muž, co nemá naději. Mají o mě strach. Abych se nerozplynul ve tmě.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER