The long-awaited new SOLSTICE album Casting The Die out 23rd of April!

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 19. května 2019

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto devadesátý pátý - Pro pár úsměvů

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto devadesátý pátý - Pro pár úsměvů


Příběh sto devadesátý pátý - Pro pár úsměvů

Říkala, že miluje jaro a tak jsem ji vozil z nemocnice vždy do parku. Viděl jsem, jak z její tváře postupně ustupují chmury a vkrádá se na ní klid. Aspoň, že já už byl zdravý. Ledviny se zahojily, naraženiny a modřiny zmizely. Jakoby někdo nahoře věděl, že teď je mě potřeba. Stal jsem se Kristýnčiným stínem. Vozil ji do práce. K našemu šéfovi, který se zachoval jako velkej chlap a charakter. Spousta vozíčkářů v zaměstnání automaticky končí, ne tak my. Udělali nám vjezd pro vozík, koupili pro Kristýnku nový stůl a co se týká kolegů, musím napsat jediné - bez vás bychom to asi nezvládli. Úžasní lidé! Bylo mi ctí být s vámi. 

Protože ona jsou hrozně krásná slova o podpoře, o pochopení, ale nakonec zůstanete jen sami, nemáte moc peněz, protože je všechno šíleně drahý a někdy vás popadnou stavy, kdy máte pocit, že bojujete proti vzdušným mlýnům. Výhodou bylo, že jsem byl mladý a silný. Zase jsem začal cvičit, hodně nám pomohla i moje máma. On vlastně ten stereotyp není tak špatnej. Ale jo, pan Smrťák musel trošku dolů se svým egem, protože znáte to, vytlačíte svoji milou do pěti kopců, přenesete ji přes spoustu překážek a pak stojíte na panelech zadýchaní bokem a nejste středem pozornosti jako doposud. Všichni se baví s Kristýnkou a na vás hází bobek.

Byly to ale jen drobnosti, jakési záchvěvy, kterých si v kolotoči práce, odvézt Kristu domů, jít do školy, večer na procházku, případně rehabilitaci, ani nevšimnete. Pomoc omýt, uložit, občas plakala bolestí a já jí objímal. A že prý hned potom, až vše odezní, by nebyl špatný sex. Míval jsem strach, abych ji neublížil, přitom asi nejvíc chtěla, abych ji nešetřil. Nakonec stačilo o všem mluvit, povídat si a získat tolik potřebný nadhled. Tohle jsou ale všechno obyčejné věci všedních dní. Protkané metalem, spoustou časopisů, které jsem Kristýnce kupoval a neměl čas je číst a ona pak měla víc znalostí než já a kroutila hlavou. Ty nevíš, že se ta a ta kapela rozpadla? S tím mě štvala asi nejvíc. Zbytek vyřešil život.

Hele, pořád mi neděkuj, kdybych s tebou nechtěl být, tak tu nejsem. Ne, fakt jako sorry, dovedeš si mě představit jako samaritána? Tak tady nebreč a radši dojeď do kuchyně a zkus mi udělat prosím večeři, jsem fakt utahanej. Dobře Smrťáku, řekla a stejně brečela. Achjo. Byl to pro mě novej svět, šel jsem hodně do sebe, uvědomil si spoustu věcí. Jana s Prcalinkou mě nepoznávaly, ale prej je to sexy (ty vole, fakt?). Ráno jsem upadl na hubu, protože jsem blbě přizvedl vozík u obrubníku. Odřel jsem si loket a Kristýnka se mi smála! Mám já tohle zapotřebí? MÁM! Protože ji miluju, víte.

Včera jsem se vrátil od paní doktorky z ortopedie. Napadla mě taková věc. Možná to bude znít jako hloupost, ale já chtěl udělat Kristýnce radost. Aby se smála, aby křičela, že je ráda na světě. Začala mi hlavou vrtat spousta nápadů. Musel jsem je seškrtat, mám moc bujnou fantazii. U Hymrů jsem zapojil Janu s Prcalinkou, Sabatha i Vencu. Byli jsme jak spiklenci, kteří organizují velký převrat. Přitom šlo o obyčejný výlet, o cestu do Sobotky. Nikdy bych nevěřil, jak těžce se plánuje podobná akce s vozíčkářem. Docela jsme se zapotili. A dneska mi lékařka všechno povolila. Měl jsem normálně radost jak malej kluk, kterej poprvé počůrá strom. Fakt!

Nevím, jestli znáte takové ty staré hippie filmy, kdy jsou různý partičky zhulenců na cestě, ale vypadali jsme hodně podobně. Sabath dodal auto, první problém nastal, že jsem se chtěl překonat a řídit. Nešlo to, ujel jsem pár km po městě a musel ke krajnici. Zvracel jsem. Všechno se mi s Káčou vracelo zpět. Felicie kabriolet taky není zrovna auto upravené pro vozík. My ale z boje jen tak neutíkáme. Řídila Prcalinka, ne zrovna zdatná řidička, ale aspoň jela opatrně. Dodnes je mi záhadou, jak jsme dopředu narvali Kristýnku, do kufru vozík a mě s Janou a Vencou na zadní sedačky. Pamatuji si, jak se Sabath pokřižoval, když jsme odjížděli, dělali bordel a Venca ožralej řval na celý kolo hyjééé.

Do Sobotky je to z Boleslavi kousek, jeli jsme po starých silnicích, kde kolem kvetlo jaro. Čerstvě vonící pole, lesy, které jsou všude, ale pro nás bylo všechno šíleně krásné. Po všech těch nemocnicích, po všech bitkách, strachu a bolesti, jsme viděli třeba srnku a málem plakali jak starý báby. Ono se to těžko píše, ale my se drželi za ruce a taky hodně vzpomínali. Na Kačenku, Prcalíka, na Kytku. Ale ne, nebylo to smutné, spíš hezké, jako loučení se starým a očekávání nového. Sobotka je úžasné městečko. Pro výlet jako stvořené a pension kousek od náměstíčka útulný. Tenkrát nebylo speciální ubytování pro vozíčkáře a paní vedoucí byla asi trošku v šoku. Ale zvládla to na výbornou. Dokonce jsme dostali pokoje v přízemí.

Byl to vlastně obyčejný výlet obyčejných lidí. Jarní příroda, všude spousta mláďat. Venca nám sice padal každou chvíli na hubu, ale to nikomu nevadilo. Nechávali nás s Kristou naschvál vždycky vzadu, abychom mohli být v soukromí a šeptat si milá slůvka. Nikdy, opravdu nikdy bych do té doby nevěřil, jak budu šťastný, že jsem někomu vyloudil na tváři tolik úsměvů. Kristýnka zářila, byla jak hvězda, krásně oblečená, vzala si elastické černé tričko, přes to džísku a černé kalhoty. Ty oči, bože, ty oči. Musel jsem se vždycky shýbat, abych ji mohl obejmout. Byla krásná, akorát litovala, že mi nemůže udělat radost sukní a kroucením prdelky. Na to se vybodni, jsem s tebou šťastnej jako blecha. Koupil jsem ji zmrzlinu a pocinatala se jak malá holka. Počkej já tě utřu. Smrťáku, nech toho, někdo nás uvidí. 

Scénky jak z knížky Bylo nás pět, ano, přesně stejné jsme měli i pocity. Dlouhé procházky, výlety uzpůsobené tak, abych pořád nemusel měnit duše. Stal jsem se specialistou na přehození, byl jsem jak mechanik v depu formule jedna. Od šmíru, špíny, líbala mě potom na tváře. Oběd na terásce, pupence, holky vysmátý a s vlhkýma očima. Stačilo nám málo, abychom měli radost, opravdu dokáže být jaro tak kouzelné? A není to málo? Není právě tohle to štěstí, o kterém všichni pořád píší, natáčí filmy a skládají muziku? Jsme tady na tom božím světě, hozeni do řeky všedních dní. Musíme být kolikrát bojovníci, i když bychom raději šli na pivo. Není tohle nakonec odměna, smysl života? Tenkrát a vlastně i dnes si to myslím. Jiskřilo to mezi námi. Měl jsem u stolu všechny své kamarády, holku, co mám rád. Žejdlík piva a teplý jarní vítr, jídlo a smích - hobiti vědí své a mají pravdu. Bylo jednoduché být básníkem.

Asi se unavila, koroptvička moje a nemohla spát. Možná jí i něco bolelo, ale nedala na sobě nic znát. Věděla o mé zálibě v krajkách oblečených na krásných ženách. Tentokrát červená, koupená spolu s Janou. Oblékla si jen hořejšek, protože na spodek potřebovala ještě i mě a chtěla mě překvapit. Chvěla se a pořád chtěla děkovat. Dal jsem ji prst na pusu. Mlč už! Chci si tě rozbalit. Bože, prozraď mi prosím jednou, abych dovedl popsat to slovo, které se spousta lidí bojí vyslovit - láska, vole, jo, nestydím se za to. Potkal jsem tě, když si ještě chodila a nezměnilo se z mé strany nic, vůbec nic, víš. Možná budu mít větší svaly, protože tě pořád tahám, ale chci tě, chci tě, chci tě ještě víc. Co dokáže chlap pro pár úsměvů. Mě stačilo tenkrát málo. A bylo to vlastně hrozně moc. 

"Smrťáčku, vstávej, ležíš mi na nohou a já nemůžu na záchod..": šeptala. To byla taky věc. Ten hlas, bože můj, jenž jsi na nebesích, ten hlas. Rajcovala mě. Vyskočil jsem, odnesl ji na záchod, protože jsem si ji mohl vzít rychleji. Oddychovala a smála se. Na celý kolo. "Já tě miluju": řvala a dole pod oknem se smála Jana s Prcalinkou, mí strážní andělé, kteří seděli na lavičce před pensionem a kouřili. Venca vyspával opici, aby se k nám přidal až na snídani, již s jedním panákem a pivem v sobě. Nebyli jsme vůbec dokonalí, spíš jsme připomínali veterány studený války, mladí, které semlel život i doba. Přesto, tolik krásy pohromadě se jen tak nevidí. Myslím to kurva fakt vážně.

A že se bude zpívat cestou do lesů. Mezi vesnicemi, mezi slepicemi, mezi hafany, kteří neustále štěkali na vozík. "Di do vole prdele, Emile starej sráči": nahodil Venca jednu slavnou od Třech sester. Prdelky, vesničan, co práskl do koní a vzal nás na povoz. Byli jsme jak šťastný děti, který byly do té doby zavřený v nějaký kobce a najednou je vypustily ven. Pak taky vesnický hospůdky, slečno, nechcete pomoc, my tady máme schodů, že byste se nedopočítala. A Kristýnka se smála, přijala pozvání do Sobotky na diskotéku. Já se rozčiloval, žárlil, vztekal se (fakt mě naštvala), ale věděl jsem, že je jen moje. Dělal jsem si z ní srandu, že ji provdám na statek a budu za ní jezdit pro vajíčka, mléko, brambory a sex. 

Těm ženskejm to zase trvá, co? Pronesl momentálně lehce střízlivější Venca. Jsi jak starej fotr, odpověděl jsem, ale byl rád, že je tu se mnou. Kecáme, rozebíráme život. Jo, hergot, konečně se mám fajn. Mám krásnou holku, práci, studuju. Víc už ani nechci, ne, momentálně fakt ne. Plácli jsme si, dali si loka z placatky a pak se usmívali, protože holky vylezly ze vchodu a byly krásný. A čekaly, co my na to. Mrkaly víc než obvykle. Jana s prsama, co zabíjely na potkání. Prcalinka se svojí tajemnou záhadnou tváří a nakonec Kristýnka. Bylo už šero, ale ona opravdu zářila, vznášela se. Tričko Sodom ode mě. Vlasy, rozpuštěné a voňavé. Musel jsem si kleknout, udělat ze sebe šaška a zahrát si na svůdníka z pohádek. Jsem princ Smrťák první, dnes jste pod mojí ochranou, krásná dámo. Pošeptala mi, že by byla radši se mnou na pokoji. 

Pokaždé, když jsem vcházel na nějakou diskotéku, tak mi zatrnulo. Po zkušenostech s bitkami jsem byl opatrný. V Sobotce to ale bylo na pohodu. Muzika sice poplatná době, ale o to nějak nešlo. DJ přerušil produkci a zařval na lidi, ať uvolní jeden stůl. Zvláštní, nikdo ho neposlal do prdele, my vjeli do sálu jak vozatajstvo a obsadili místa hned pod pódiem. Šel jsem partičce, co nás pustila, koupit pivo. Jasně, že jsme budili pozornost, ale zaplať Satan, nikdo nezíral! Začalo se tančit, Kristýnka trošku smutná, protože ona opravdu uměla zakroutit zadkem. Nojo, ale co naděláte. Nejdřív jsem nechtěl solidárně taky chodit na parket, ale nakonec jsem byl stejně v jednom kole. Ploužáky, to je moje. Taky starý rockový hity, pan DJ pochopil, z jakého jsme těsta a pak nám říkal, jak je rád, že taky mohl někdy pustit nějakej rock.

O mě se ví, že tančím jako raněný medvěd, ale přesto jsem se seznámil s několika holkama. Byl jsem v tom nevinně, asi záhadný cizinec, ten večer jediný, protože Venca zase usnul opřený o rudé závěsy. Byl jsem na roztrhání, málem protancoval kecky. Pivo a rumy. Já vím, tokat bych neměl, ale znáte mě. Občas jsem zahlédl Kristýnky vyčítavý pohled, ale byl jsem mladej kluk a nemohl si pomoct. Pak zazněli Zeppelin a šlo všechno stranou. Ruplo mi v bedně, naběhl jsem ke Kristě a vytáhl ji z vozíku. Byl jsem mimo, to já u hudby, kterou mám rád, vždycky. Chytil jsem ji pod zadkem a nahodil si ji na sebe. Moje nohy byly jejími a tančil jsem za nás. Trošku šílení, ale usmívala se a vlasy se nám propletly tak, že jsem neviděl kolem sebe.

Pořád mi šeptala spoustu krásných slov, trošku mě plísnila, protože koukám po ženských, slzy, proč zase slzy? Protože jsi skvělej kluk. Co blbneš, teď paříme. Jsem jakej jsem. Obyčejnej, trošku rapl, ale tvůj. Miluju tě, miluju tě, miluju tě. Zeppelinííííí. Pár dalších písní, brněly mě ruce, ale nechtěl jsem skončit, bylo to až moc hezký, bušilo jí srdce a znáte to, když se o mě otře ženská prsama, tak jsem ztracenej. Odhrnula mi vlasy, jen pro pár úsměvů, stojí pro ně žít, být, bojovat. Byl jsem silnej, cítil jsem se jako nějaká šelma. Ticho, co je? Kolem nás stál kruh lidí a tleskali nám. Dodnes nevím proč, tak nějak spontánně. Trošku jsem se vyděsil, ale pak rozesmál na celé kolo, protože všichni, kteří nás dosud neznali, tak nějak vycítili, pochopili. A pak šli, jako my na panáka. Zval jsem snad každého.

Jak dostanete Smrťáka do postele z velké akce. Asi nijak. Opilý jsem jezdil s Kristýnkou tak (jsem Niky Lauda, Fittipaldi...ječela, výskala smíchem, i strachem), že mi ji Jana raději vzala (od toho strážní andělé jsou, víme?). Tančil jsem na ulici, má milá se mi smála, protože jsem pořád padal, chvíli se dokonce plazil, v představě, že po nás jdou vojáci. Opice, velká vopice za krkem. Co se stalo? Je mi blbě, hnusný slunce. Proč jsem nahý? To ty? Usmála se a přikývla. Ty vole, to jsem dopadl, ožral jsem se, že mě musela svlékat vozíčkářka. Jaks to dokázala? Jsem ženská, Smrťáku, ty toho o nás ještě nevíš. Hele, nech toho, smrdíš. To zařídím, naložil jsem nás do vany. Jenže, znáte to, bojler, mooooc studený, to vydržíš. Byla celá červená a já taky. Nějak nám to nevadilo. Zase ten smích, pro který jsem vlastně žil. Voněla mýdlem, mládím a kousla mě do rtu, až jsem jemně krvácel. Udělal jsem jí za to, co jsem na očích viděl.

Cesta z ráje se trošku protáhla, protože nám Venca pořád někde blil. Ono z kabrioletu dobrý, ale nesmíte proti směru jízdy. Museli jsme zastavit na pumpě, celí od "vlašáku". Holky nadávaly, smrděli jsme a já se chytal za hlavu, jak to vysvětlím Sabathovi. Pak mi došlo, jaký řeším podružný a nedůležitý věci, tam někde na čerpací stanici uprostřed Českého ráje. S mončičáky vyskládanými před obchodem. S nevrlým panem pumpařem. S jeho dcerou, která mi dala ubrousky a řekla nám, že je na nás vidět, jak se máme rádi. S autem plným krásných lidí, s mojí panenkou. Na ten okamžik, na celý víkend, jsem potom dlouhé roky vzpomínal. Protože jsem po dlouhé době dokázal nemožné. Kristýnka se celou dobu smála. Všechno ostatní bylo nepodstatné, pomíjivé. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER