New album of Czech death metal band HYPNOS - "The Blackcrow" (2020)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 25. srpna 2019

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý devátý - Jak jsem překonal sám sebe

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý devátý - Jak jsem překonal sám sebe


Příběh dvoustý devátý - Jak jsem překonal sám sebe


"Co ti je? Co tě trápí, neboj se, pojď ke mě": hladila mě hebkýma rukama, které mají ženy a dívky, když jsou zamilované. Dokonce kvůli mě vstala. Koukám z okna a pořád dokola přehrávám staré desky Candlemass. Bojím se, ale nechci ji strašit. Od včera mám dovolenou, na kterou jsme se neskutečně těšili. Cestou z práce jsem ji koupil Pikao, já vím, budeš mi říkat, že bys neměla, je v tom cukru jak v cukrkandlu a prý budeš tlustá. Ale pak olizuješ tubu takovým způsobem, že se musím smát. Rajcuješ mě, víš. Jenže teď tu sedím a říkám si, že některé věci chtěly asi ještě trošku uzrát.

Nojo, ale jak se jinak dostaneme s vozíkem na chalupu? A k tomu dva psy? To se už nedá vlakem zvládnout. Ještě že Venca nabídl svoji pomoc a mě se do toho zpočátku nechtělo. Lákal mě spíš odpočinek ve dvou, vlastně ve čtyřech. My a dva hafani. O radost by bylo postaráno. Vencovi začalo všechno šramotit v hlavě a mluvil o křenech, o trapnosti. Přitom jsem na něm už nějakou dobu viděl, že se mu Kristýnka moc líbí. Nevím, jestli ji přímo miloval, ale nikdy si k ní nic nedovolil, choval se spíš jako galantní šlechtic, což bylo v jeho punkáčství docela nepochopitelné. Mluvíme o tom s Kristou a ona mě chlácholí. Vymysleli jsme to totiž tak...

Budu muset řídit. Felicii kabriolet půjčenou od Sabatha, který zrovna chudák ležel s dalšími šelesty na srdci v nemocnici. Jen mi předal klíče, řekl, ať jsem silnej a usmál se. Silnej jsem rozhodně nebyl, měl šílený sny, ve kterých se mi neustále opakoval náraz do stromu s Káčou. Kurva, zbavím se toho někdy? Smutné melodie a déšť dopadající na okap ještě všechno víc umocňují. Nesmíš to tak prožívat, říkají mi stále dokola. Všechno vím, v rozmluvách se sebou samým si dokáži také vše vysvětlit a odůvodnit. Akorát si pak sednu do auta a chce se mi zvracet. Přitom jsem vždycky řídil tak hrozně rád. Začíná svítat.

Bereme deštníky, Brit se mezitím vymáchá v nejhlubší kaluži. Venca stojí u našeho domu a dlouze kouří. Vzduchem proletí nějaké vtípky, ale všichni koukají na mě. Tak hergot bojuj chlape. Přestalo aspoň pršet a můžu stáhnout střechu. Kristýnka vedle mě, Brit s Vencou vzadu, ještě musím k mámě pro Arlieho. Nezapomněl si na ty tašky s kazetama? Jasně a navíc mám tři lahve vodky. Uff. Psa vyzvednu na pohodu, až se divím, jak krásně řadím, odbočuji, jak jsem vůbec nezapomněl řídit. Začínám se usmívat. Jak všichni vidí, že mám dobrou náladu, přenese se na ně. Serpentiny do Kosmonos, míříme na Mnichovo Hradiště. Pes zaštěká na cvičák. 

Jedu jako drak, jsem pilot, kterýmu to jde. Hecuju se jak boxer před vystoupením. Pohoda, lehký větřík, my se máme, co? Pak uvidím v dálce alej hrušek. Zamotá se mi hlava a zabrzdím. Je ticho, jen motor tiše brumlá. Vylezu ven a pobliju se. Před očima vidím poslední úsměv Kačenky, opouští mě síly a všem se hrozně moc omlouvám. Krista pláče a Venca vyleze ven. Vezme mě kolem ramen a tiše na mě mluví. Takovej ten okamžik, kdy se ocitnul na správným místě ve správný čas. Kde se to v tom punkáčovi bere? Tolik citu, empatie, porozumění. Pomalinkou, polehounku, už nejsem hromádka neštěstí, ale zase silnej mladej kluk. Otřu si slzy, poděkuji všem a divím se, že se se mnou nebojí vyrazit dál.

V dálce jsou v mracích Jizerky. Vítr dávno zahnal všechny mé vzpomínky. Osušil moji tvář, naladil mě na pohodu. Kristýnka mě hladí po stehně, právě jsem zase překonal sám sebe. Koukám dopředu, řízení mám zautomatizované. Jsem najednou klidný, něco se ve mě zlomilo. První prudší kopec a naložená felicie zuří pod nákladem. Zaparkuji u chalupy a když vynáším věci dovnitř, tak na Kristě i Vencovi vidím, jak si oddychli. Jsou zlatí, já je nemít, znáte to. Kristýnka se hned hrne do kuchyně, jen se zadrhne na třech schodech, není tam pro vozík moc místa, ale Venca hbitě přiskočí a pomůže jí. Stojím za rohem a nemůžou mě vidět. Mluví o mě, hrozně krásně, až mi je stydno, že poslouchám.

Chalupářský guláš, vodka na lavičce před domem. Snesu kazeťák a všem za zvuků starého doom metalu děkuju. Šeptáme do ticha hor, nechceme narušit atmosféru jednotlivých skladeb. Muzika je to, co nás spojuje, jsme pokorní, našlapujeme do rytmu, pijeme pomalu, tenhle styl nás naplňuje silou postupně, polehounku. Dokonce i hafani jsou zticha, jen polehávají, ani se neperou mezi sebou. Rudé mraky nad Ještědem, na člověka jde nostalgie. Vzpomínám na své kamarády, vzpomínám na Káču. Vytáhnu starý školní sešit a pokaždé, když Venca přehazuje kazetu na druhou stranu, tak přečtu jednu ze svých neumělých básní. Je to jako nějaká terapie, přírodou, muzikou, s kamarády.

Když dohraje poslední skladba, řekneme si, že bychom měli zkusit raději něco veselejšího. Přes vodku už moc nevidím, ale nasadím německé thrashové klasiky. Najednou se zase na louce po letech paří. Psi také pochopí. Dají mi do ruky papír a tužku a řeknou, teď piš. A protože jsem tenkrát neuměl moc mluvit, vyjádřit své díky nahlas, tak jsem všechno napsal. Vtipně, mile, s vděkem. Mou ruku vedlo ticho hor, thrashová muzika a momentálně asi dva nejbližší lidé, které jsem měl. Děkoval jsem za svoji holku, za kamaráda, který za mě vždycky bojoval, za muziku, za krásné psí oči. Do toho tma, netopýři z protějšího domu a sova, která hudrovala na snad stoletém kaštanu. Kecáme dlouho do noci. Venca pak taktně odejde spát nahoru. 

Teprve ráno, když mě z postele vytáhne vůně čaje, mi dojde, že zase řídím. Protáhnu se, s Vencou před chalupou prdíme u cigára a Kristýnka nás z kuchyně okřikuje. Vy čuňata, tohle se před dámou nedělá. Jdu ji dát pusu a lituju, že jako řidič nemůžu ranní pivko. Kam pojedeme? Kamkoliv, hlavně, že budeme spolu. Hory na mě měly vždy uklidňující účinek, stejně jako moře. Rád koukám na kopce, do mlhavého oparu, na koruny chvějících se stromů. Uváže si šátek jako jej nosily herečky v třicátých letech (tohle napadlo snad každou holku, co jela v Sabathově kabrioletu) a jemně se nalíčí. Venca se mezitím hodí do svého klasického módu. Už má v sobě několik piv a vodek. Bude sranda. 

Sjedu do Tanvaldu, na nejlepší točený salám na zeměkouli, obtočím jej Kristýnce kolem krku a pozvu ji na rozhlednu Štěpánka. Vůbec nám nevadí, že je cesta kamenitá a divoká. Ve dvou se vozík v pohodě vynese až nahoru na ochoz. Ano, opravdu, i po těch šílených schodech v rozhledně. Přece nenecháme princeznu sedět dole. Všichni na nás sice koukají jako na blázny, ale nám je to úplně jedno. Je mlha a není skoro nic vidět, tak si všechno aspoň představujeme a jsme šťastný a veselý, že se máme, že jsme, že existujeme, že řídím, že má Venca zase ty svý skvělý hlášky. 

Makáme k večeru na chalupě, sekáme louku i dřevo, mám seznam věcí, co máma potřebuje opravit. Devatero řemesel, desáté radost. Vždycky mě bavilo makat rukama, vidět za sebou odvedenou práci. Koukat dědovi přes rameno, když foukal sklo, druhému zase na soustruh na dřevo, který používal jako relax po náročné profesorské práci. Kristýnka na nás zvoní, večeře. Uvědomujete si, jak jsou tyhle obyčejné věci důležité? Že na nich záleží víc, než na bankovním účtu? Myslíte, že jsem naivní? Hovno přátelé, zkuste vyměnit cit za pár stovek, odežeňte kamaráda za kousek šmuku. Jsem samozřejmě mladej a blbej a všechno mi přijde takový normální, přirozený, přitom pak vzpomínám na tenhle týden na horách celý život.

Když seš totiž ve sračkách kámo, tak ti zase tolik lidí nepomůže. Komu můžeš říct opravdu všechno, kdo se zvedne, když bliješ před autem a rozklepanej se bojíš jet dál? Která holka tě pohladí a dokázal bys pro ni cokoliv na světě? Tak mi tady neříkejte něco o naivitě. Posadili jsme třeba Kristu do borůvek, že nám načeše. Měli z ní prdelky, říkali jí Šmoulinka (a pili lahváče), ale když pak zavoněl z chalupy koláč, byli jsme jak zkrocení koně. Byl jsem zkrátka nastavený tak, že jsem si začal šíleně moc vážit podobných okamžiků. Když jsme byli mimo podělaný nemocnice, mimo kancelář - kobku v práci, mimo hospodu. Jen tak si chodit - jezdit lesními pěšinami, smát se Vencovým vtipům, okřikovat raťafáky, omývat Kristu ledovou vodou. Zachumlat se do peřin. 

Nebo třeba nekonečná diskuze nad časopisy v lehátkách. Byli jsme jak nějakej metalovej klub. Kristýnka se zářícíma očima, když rozebírala nové Cannibal Corpse, já vydřený z Pantery a Véna, co si z nás pořád dokola dělal prdel. Šílená jízda do vsi na hasičskou tancovačku, místní boys s výrazy nadržených kohoutů, panenky s kulatými lýtky, jak chodí pořád do kopců. Opilé básně za zvuků Sodom, s vodkou v ruce. Jseš jak nějakej zasranej ruskej básník vole, ale ničemu z toho, co říkáš nerozumím. Jen ti musím říct... hrozně moc se mi to líbí, ty krávo. Oharek z cigarety, co mi upadl Kristě do klína a má tam celej život malou jizvičku na stehně. Je to všechno málo nebo moc? Pro mě to tenkrát a vlastně i dnes znamenalo něco jako očistu. Konečně jsem se po letech cítil opravdu v pohodě, konečně jsem překonal sám sebe. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :