Příběh dvoustý dvacátý první - Krása obyčejných věcí
Užíval jsem si krásu obyčejných věcí, těšil se na každou novou desku. Miloval jsem dlouhé procházky s vozíkem. Listopad byl sice jako vždycky neskutečně sychravý, ale nevadilo mi to. Byl jsem rád, že jsem, že Kristýnku konečně začaly bolet nohy. Naděje, ano naděje, o té se hodně mluví i píše, ale byla mezi námi doslova hmatatelná. Sabath se také úspěšně zotavoval a postupně získával svoji původní radost ze života. Snažil se nám nepřekážet, byl velmi taktní a tak jsme se mohli každý večer s Kristou pomuchlovat. Sice u toho občas sykala bolestí, ale jinak byla divočejší než dřív. Pokud to tedy vůbec šlo. Nebudu se zde rozepisovat, ale některý věci jsem do té doby nezažil. Bylo to krásný.
Jediným stínem na jinak skvělém listopadu byl Venca, který dvakrát utekl z léčebny a dle dostupných informací se sjel někde v Praze. Moc o tomhle jeho období nevím, nechtěl o něm ani po čase mluvit a tak jde jen o dohady. Zajímavý bylo, že se pokaždé vrátil na léčení. Sám a dobrovolně. Byly to ale jen útržky, které nám vždycky přivezl Sabath, který i přes svoje nemocné srdce několikrát vyrazil do hlavního města. Taky se stala jedna taková věc. Přivezl mi vinyl kapely MASTER - On the Seventh Day God Created... Master. Znal jsem do té doby jen jejich stejnojmennou prvotinu a abych pravdu řekl, tak se mi moc nelíbila. Bylo to díky tomu, že se jednalo asi o desátou kopii na kazetě a zvuk byl slušně řečeno dost na hovno.
Ale nepředbíhejme. Jedu si takhle s Kristou po Štěpánce. Děláme blbosti, nálada je vynikající. Mluvíme o obyčejných denních věcech, které jsou najednou šíleně důležitý. Řešíme bydlení, smějeme se některým názorům kolegyň z práce. Přemýšlíme, na jaký koncert vyrazíme. Pohoda, klídek, radost až na kost. Na jedné bahnité cestě Kristýnku vyklopím a ona zařve bolestí. Mezi slzama mi nadává a děkuje zároveň. Protože začíná cítit nohy. Zlepšuje se to. Vyprávím jí, že příští léto zase vyrazíme k moři a bude mi na pláži chodit pro pivo. Abych se mohl kochat, koukat jí na zadek a večer to rozjedeme na tanečním parketu. Budou hrát nějaký místní kapely, lidovky, ale my se opijeme a budeme řádit. Krásný cíl, nemyslíte?
Je špinavá a nechce ani na pivo do Koliby. Škoda, mám slinu. Jedno bych dal. Ale slíbí mi úplně jiný věci. Sabath někam odešel za kamarády na návštěvu a tak máme volný byt. I stane se a je to skvělý. Dodnes si pamatuji její tvář v intimních situacích. Ona opravdu zářila. Tak hebká, tak vstřícná, tak divoká. Oddechujeme a slibujeme si věrnost. Najednou zvonek a já musím nějak obléknout naše nahá těla. Jsme rudý a usmíváme se, jako to dělají lidé, kteří jsou přistiženi. Víme své a když holky vstoupí do místnosti, tak se sex ještě pořád vznáší všude kolem. Vrhnou se na mě a hrozně mě olíbají. Překvapení, máš narozeniny. Cože? Úplně jsem na ně zapomněl. Jak člověk řešil všechno možné okolo, tak zapomínal na sebe. Mám s tím problém dodnes.
Má sbírka kazet a CD se ten den rozrostla o nové skvosty. NECROPHAGIA, POSSESSED, PANTERA, samý dobroty. Byl jsem opravdu nadšenej. Víte, ono když vám někdo přeje upřímně od srdce a cítíte, jak vás mají lidi rádi, tak jste prostě nadšený, protože nežijete zbytečně. Mám v sobě už nějaký panáky, když do bytu vstoupí Sabath a s obrovským úsměvem na tváři mi poděkuje za všechno, pogratuluje. Vytáhne rum. Lokneme si a potom je chvilku takový zvláštní ticho. Kazeta dohraje a já nevím, co se děje. Pak se se mnou zatočí celej svět. Dostanu ode všech fotoaparát Praktica, ještě z NDR, taky sadu filmů a také již zmíněný vinyl Master. Jsem na vrcholu blaha a dojatý jako malej kluk.
Ihned nasadím film do aparátu a vyfotím dlouhou řadu opileckých fotek. Jsou na nich černobílé tváře mých kamarádek, Sabath, který dělá kraviny i Krista, která se svým jakože stydlivým pohledem vypadá nebezpečně sexy. Začnu se na svět dívat okem fotografa a vydrží mi to několik let. Vlastně až do příchodu digitální fotografie. Ta už mě tolik nebere, jsem příliš líný na to, abych si s fotkami hrál. Zajímavý, vyvolávat v komoře mi nevadilo, ale leštit fotky v programech mě dodnes nudí. Večer jsem tak opilý, že všechny kolem sebe šíleně miluju a děkuju a děkuju a děkuju. Holky odejdou se smíchem pryč a Sabath usne v kuchyni. Necháme ho, máme ještě nějaký věci na probrání.
Nevím, jestli by nahé fotky Kristýnky obstály u umělců, ale pro nás byly na dlouhou dobu úžasnou vzpomínkou. Svlékl jsme ji pomalu, dával do různých stydlivých i vyzývavých pozic. Jak byla připitá, tak dělala věci, které by normálně na fotkách nechtěla. Byla mojí modelkou, co se kroutila a mrkala na mě za zvuků MASTER. To je taky v mém životě hrozně důležitý - album On the Seventh Day God Created... Master je pro mě jedním z největších kultů, který uznávám a tenkrát, v ten podzimní sychravý večer s těkavou energií kolem, jsem se stal obrovským fanouškem Paula Speckmanna. Fotím, dokud mi nedojdou všechny filmy. Moje modelka tiše oddychuje a usmívá se ze spaní. Je úplně nahá. Chvilku se na ní koukám a potom ji přikryju.
Nikdy ze mě není takový ten fanatický fotograf, který si porovnává objektivy s ostatními. Pořád je pro mě nejdůležitější držet na koncertech v ruce pivo, ale fotím dodnes rád. Vyrážím od té doby na naše akce s foťákem, jsem slídilem i archivářem, já a moje Praktica se staneme jedním tělem i duší. Nafotím všechny holky, alba mají dodnes a jednou za čas, když přijedu do Mladé Boleslavi, tak je otevřeme a vzpomínáme. Přes objektiv jsem viděl věci, které zůstanou navěky soukromé, intimní. To ale mělo všechno teprve přijít. Momentálně procházím obdobím totálního nadšení z nového dárku, z toho, že mám tak skvělé kamarády. Naše parta byla možná pošramocená, ale znovu neskutečně silná.
Je neděle a ven se dostaneme až po obědě. Pár krajíců chleba a zbytky ze včerejší oslavy. Víc nepotřebujeme. Jedeme deštěm a já občas uskočím pod strom, aby mi foťák nezmokl. Hele veverka, hele podzim čaruje. Stojí/sedí tam v dešti, mokrá a usměvavá. Vyblejsknu ji s výrazem, pro který bych byl schopný skály lámat. Má na té fotce oči, které jsou opravdu oknem do duše. Ztrácím se v nich, topím a plavu. Stejně, byly to krásný narozeniny. Mám všechno, co si můžu přát. Sice občas chybí peníze, ale to se srovná. Nejsou momentálně vůbec podstatné. Dívám se jí do těch krásných očí a vím, že ji neskutečně chci. Kolem tleje listí, padají provazy vody, ale mě hřeje u srdce pocit, že krása obyčejných věcí není pomíjivá. Ta přetrvá. A to jak ve vzpomínkách, tak i zachycená na film. Dám Kristě pusu a vydáme se do mlhy.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
