New album of Czech death metal band HYPNOS - "The Blackcrow" (2020)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 29. prosince 2019

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý dvacátý sedmý - Zafoukaní

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý dvacátý sedmý - Zafoukaní


Příběh dvoustý dvacátý sedmý - Zafoukaní


Zrovna mám jeden ze svých nejkrásnějších snů. Pořád se mi vrací. Jdu v něm po rozkvetlé louce a Kristýnka přede mnou kroutí zadkem. Sny o obyčejném chození jsem měl čím dál tím častěji. Položím ji do trávy a rozprostřu vlasy do vějíře. Líbám ji, hraju na její tělo jako na kytaru. Užívám si každý záhyb, oblinu, čechrám její vlasy, hladím ji tam, kde to má nejraději. "Kubo, vstávej, já potřebuju hrozně na záchod": zkazí mi můj sen a vrhne mě zpět do reality. Na chalupě neumí sjet schody, na suchou kadibudku přilepenou k zadnímu vchodu ji musím nosit. Nechce se mi, i když mám plnej močák. Je ukrutná kláda, asi mi zase vyhasly kamna. Jezdím sem za odpočinkem a spánkem, na horách se spí nejlépe.

Posadím ji na dřevěnou díru a čekám. Nemůžu to vydržet, ledová podlaha mi proniká až někam do zad. Otevřu dveře, že nakreslím zase něco pěkného do sněhu. Nejde to, zaberu a vyvalí se na mě asi tuna sněhu. Jsme zavalení. Venku tak dva metry bílého nadělení. Kolem se začnou motat psi, Brit a Arlie. Naše smečka chce taky něco očůrat. Jenže nemá kudy. Beru si boty - sněhule a v pyžámku odhazuju lopatou sníh. Do toho na mě křičí Kristýnka, že ji mám odnést, jinak tam umře a umrzne ji zadek. V chalupě je neskutečná morna. Jdu tedy raději zatopit a pejsánkové se mi mezitím vyčůrají v chodbě. Koukají provinile, ale nemám jim to za zlé, sám mám na krajíčku.

Jsme tu zafoukaní, přitom to vůbec nevypadalo. Po vánocích nás sem dokonce hodil můj otec. Sice celou cestu mlčel a když už mluvil, tak spíš vrčel, ale aspoň něco. Když nás vysadil před chalupou a ihned odjel pryč, tak ještě prosvítala mezi zmrazky tráva. Zavřeli jsme se dovnitř, snesli repráky do dolního pokoje, na půdě bych umrzl a chodili jsme jen pro dřevo a rum. Kristýnka mi po večerech vyznávala lásku a já byl hrozně moc spokojenej. Jídla jsme moc neměli, do krámu bych musel na běžkách a místo rohlíků jsem radši hrál na jedno krásné tělo. S vozíkem to bylo celý na prd. Když už se šlo ven, tak jsme raději volili sáňky. Přivázal jsem svoji milou jak nějakej milovník bondage a zachumlal ji do několika vrstev. 

Konečně se mi povede zprovoznit aspoň trošku celý dům. Lopatou vyházím průlez až na cestu, kterou ale nikdo neprotahuje. Jsme tu zafoukaní, zavalení, pod sněhovou krustou. Jak nějací hrdinové z knížek, který jsem miloval jako malý. Snesu nějaké z půdy a čteme si nahlas o dobytí severního i jižního pólu. Jen když nahlas přednáším věty o snědení psů, tak se na nás ty dvě roztomilý šelmy divně koukají. Jakoby vycítili něco špatného. Ráno beru běžky a pořádně je vyvenčím. Občas mi někde zapadnou, ale jinak je to šíleně baví. Skáčou po vločkách, lížou spadlé rampouchy. Městský psi na vsi. Všude je tak neskutečně bílo a čisto, až z toho bolí oči. Kristýnka si mezitím čte a občas přiloží do kamen. Nikde nikdo, turisté tenkrát skoro nebyli.

Když se vrátím, tak něco voní na kamnech. Dobrá hospodyně i z ničeho udělá jídlo a já si zase říkám, jaký mám štěstí na ženský. Chutná to sice jako divný lečo, ale aspoň něco. Máme k tomu čerstvý chleba a je fajn. Po obědě jak nějací šlechtici zalezeme do postele a je to šíleně vtipný, protože dělat ty legrační pohyby pod několika vrstvami dek a peřin působí spíš jak souboj, než udýchaná romantika. Když je dokonáno, tak naložíme kamna a jdeme ven. Na protějším svahu se koulují děti a tak se přidáme. Jinak jsem hlavně tažným koněm, který běhá po pláních, lesem, loukou, splavený. Nohy jak bílé bambule, k tomu dva štěkající psi. Radost až na kost. Jsme na hřebenech.

Fouká tu, fouká, tak sundám bundu a dám ji Kristě navíc. Najednou za sebou uslyším křik. "Smrťáku, Smrťáku, stůůůůůj!: zastaví mě a já se vyděšeně ohlédnu. Pláče. Jdu k ní a skloním se, v tom větru fakt moc neslyším. Mrznou ji na tvářích slzy.  Co je, proboha? Mě je zima na nohy, já je cítím! Chvilku nechápu a pak mi to dojde. Je to jak malý zázrak, naděje ve sněhu a vichřici. Odvážu ji a sáhnu ji na kolena. Směje se. Cítím je, au bolí to! Řvu panebože, běžím dolů do chalupy, několik kilometrů, ale nešetřím se. Vnesu ji dovnitř, hezky přes práh, jak ženich nevěstu. Posadím na postel. Svléknu ji a přiložím do kamen. Křičí bolestí, ale pohne jednou nohou. SAMA! Do prdele, Kristýnko, to je úžasný. To chce rum. Potom jen sedíme a pláčeme několik minut štěstím. 

Je to ještě na dlouho, ale první záchvěv proběhl. Po několika lahváčích mi pak rozjařená předvede koncert. Nové polohy, chvílemi mám strach, aby si neublížila. Ale ona křičí ještě, ještě a je to hrozně moc krásný, protože se do našich těl promítne naděje. Odpadneme, zase pijeme a protože už jsme šíleně utahaný, taky ta přetopená místnost. Tak jen naladíme na věži thrashe a deathy a broukáme si spolu s kapelami. Samozřejmě se plánuje, já Kristě říkám o svém snu a ona mi jej slíbí. Dám ji do křesla, blíž ke kamnům a naložím je vrchovatě. Najednou je jí zase vedro a že prej nohy pálí. Kristýnko, Kristo, holka moje, dovedeš si to představit, ta paráda, třeba až sem pojedeme za rok, tak si dojdeš sama na záchod, půjdeme spolu na běžky a vezmeš si mě na koníčka. Smějeme se jak blázni, protože to pro nás šíleně moc znamená.

Je to zázrak, nevím jak si všechno jinak vysvětlit. Tam kde nezabíraly rehabilitace, injekce, operace, tak stačilo trochu větru, zimy, chladu a sexu. Po návratu do Boleslavi páni doktoři nic moc nezjistili. Kroutili jako vždy nevěřícně hlavami, mnuli si vousy a dělali chytrý. Ale my věděli své. Na chalupě jsme byli zafoukaní 14 dní. Strávili jsme je převážně v posteli, na sáňkách, občas do krámu a do hospody. Jinak jen my dva, hromady sněhu, plápolající kamna, psi, kteří vždycky spali u Kristy a u mě nikdy (děvky prodejný). Pouštěly se stále dokola gramodesky, nebyla tam televize, ani rádio. Jen já a Kristýnka, nová bolest v nohou, mráz v předsíni, ojíněná okna, ale hlavně obrovská radost, že máme jeden druhého. Obyčejný štěstí z mravenčení ve stehnech, v lýtku, bodnutí v koleni. Víc jsme nepotřebovali. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :