New album of Czech death metal band HYPNOS - "The Blackcrow" (2020)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 20. září 2020

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý šedesátý čtvrtý - Ochraňuj nás Manitou

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý šedesátý čtvrtý - Ochraňuj nás Manitou


Příběh dvoustý šedesátý čtvrtý - Ochraňuj nás Manitou

Čtu si na chalupě ve starém skautském zápisníku po dědovi a hrozně se mi po něm stýská. Slova jako čest, hrdost a pravda mám od něj zakořeněná hluboko v krvi. Chodívali jsme po Jizerkách a vtloukal mi do hlavy, jaké to je být pravý chlap. A když jsem někde upadl nebo udělal něco špatného, dával mi rady, které si pamatuji celý život. Děda byl hrozně chytrej chlap. Profesor na ČVUT a o víkendech se se mnou toulal po lesích. Mám v očích slzy, nějak si od té doby myslím, že dobří lidé se otisknou do vzpomínek ostatních tak nějak hezky, lidsky. To je asi ten ráj, že když na vás někdo jednou pomyslí, bude se usmívat.


Z myšlenek mě vytrhne naše partička již několik dní totálně opilých metalistů. Ano, rodinná chalupa už toho zažila hodně. Jednou by bylo zajímavé sepsat historii celého kraje. Sudety, odsuny Němců, noví příchozí, chalupáři a jejich dítka, která sem jezdi chlastat, souložit a pouštět si nahlas muziku. Všichni kolem dělají bordel, řehtají se jako koně a já myslím na dědu. V jeho deníku jsou sepsaná obyčejná pravidla, která připadají spoustě lidem už trapná. Nojo, slušnost je dávno zapomenutý slovo. Uvědomím si to hlavně ve chvílích, kdy mi je blbě a všichni ti dospělí, zkušení lidé, na mě koukají jen jako na váguse s mastnou hlavou. Je tam napsaná taková malá modlitbička, obyčejná a pokorná. K životu, k lesům, k lidem. Pokaždé si na ni vzpomenu, když potkám nějakého debila.

Ofouknu prach z řady knih s označením KOD - knihy odvahy a dobrodružství. Otevřu namátkou ságu o Tekumsehovi - náčelník Šavanů. Horský lev, Zářící hvězda. Ale já vím, je to pro malý kluky, dnes by se knížky možná i zakázaly, přeci jen, psal je Fritz Stauben pod vlivem sociálního nacionalismu, ale já nad tím s bratránky tenkrát takhle nepřemýšlel. Pro dítě ze sídliště byla zajímavá hlavně dobrodružství, napínavé souboje, stopování, jak udělat pstruha z potoka na ohni. Nojo, dovedl bych to ještě? A tak jdu mezi rozjeté kamarády a zeptám se jich, jestli by uměli přežít několik dní v lese. Jen tak, jako praví trampové. A oni se mi smějou a divně na mě koukají. Nejsi nějakej šáhlej kámo? Přijeli jsme sem přece pít a ne se válet v jehličí. Jenže mě to nedá. A tak jdu na cigáro před chalupu a sním si dál svůj sen o noční obloze v pustině.

Zase za mnou přijdou. Mí strážní andělé. Jana a Prcalinka. Hej Smrťáku, ukaž nám ten deník. Sedíme na lavici a koukáme do strání, lesů a luk. Čteme si poznámky mého dědy, které si vepsal k jednotlivým úkolům. Zvládli bychom ještě to co on, když byl malej kluk? Probíráme to a protože se začínají postupně přidávat ostatní, najednou už to není trapný, ale sídlištní borci jsou zaujatí. Jasně, že bez spacáku, je teplo. Jen tak, lehneš si do listí. Jo, vím, kde jsou ryby, děda mě lecos naučil, jen jsem nějak věkem na spoustu věcí zapomněl. Pořád tu kecáme všichni o svobodě, metalový texty jsou jí plný, ale slova se mluví a voda teče. Víte co? Zítra brzy ráno jdu, zmizím na chvilku pryč, na pár dní. Jen tak rozjímat, užívat si. Velký Manitou vás ochraňuj. 

Pili jsme zdatně, mocně a kazeťák vyřvával na celé kolo. Udělala se ale i spousta práce, dřevo, seno a tak, to se musí, to je podmínka, nutnost. Padnu vedle Andrey a nemůžu spát. Hladí mě po tváři a tulí se. Nahoře na půdě je hrozný vedro, tak se svlékneme do naha. Adam a Eva nové doby. Je nám spolu moc fajn, mám ji fakt rád. První holka, která si mě získala postupně, polehounku. Leknu se. Je ráno. Jdu zatopit do kamen a usmažit pár vajíček. Začnu balit a nejdřív si myslím, že vyrazím jen já a má milá. Nakonec ale jdeme všichni. Zabedníme chalupu a já si dám do kapsy nůž. Dědo, dnes bys na mě byl hrdej. Na nás na všechny. Lesy nás schlamstnou a chvilku nevíme, jakým směrem vyrazit. Nakonec to vezmeme na hřebeny k Černé Studnici. 

Najednou je to úplně jiná parta. Žádný machýrci z hospod a panelů, žádný drsoni z metalových dýchánků. Ale milí lidé, jakoby ohlodaní na kost, děda měl pravdu, v lese se pravda vždycky ukáže. Nikdo není hysterický, když musí přebrodit potok, nikdo nenadává, když lovím do rukou prvního pstruha a trvá mi to hrozně dlouho. Spojí nás oheň a nebe, jsme součástí něčeho většího, mocnějšího. Možná by nám časem chyběla muzika, to asi jo, ale jinak jsme byli jak vyměnění. Všichni se usmívali, úplně stejně jako kdysi můj děda. Těch zvířat, co jsme viděli, těch kilometrů, co jsme spolykali. Tuláci bez cíle, jen tak. Přespat pod skalním převisem, pozdravit se se starými trampy. Velký Manitou nás sledoval a já najednou chápal všechna ta slova v deníku. 

Možná jsme věděli, že se budeme muset zase za chvíli vrátit ke každodenním problémům, strastem, do továren, na šedivý sídliště, ale teď jsme koukali do zeleného, myli se v ledové vodě, jedli lesní plody a rybičky, planý zelený kyselý nezralý jablka, slaďounké brusinky. Všem nám táhlo na dvacet a najednou jsme byli jak malý děti, s takovýma těma jiskřičkama v očích. Těšili jsme se na každou další hodinu. Naschvál jsem vybíral co nejvíc opuštěná místa, co nikdo nezná. A na každém jsem zašeptal - děkuji, dědo. Jakoby tu byl s náma, neustále veselý, s krásnýma historkama. Kluci byli za děsný chlapy lovce a holky, ty dospěly v budoucí matky rodu. Jednoduchost, čistota. Klid, ten božský klid, který jen občas narušil skřehot nějakého zvířete. Když vidíte laně pít s mladými, tak najednou taky chcete děti, být toho všeho součástí. Tak tomu bylo po věky věků a něco na tom měnit by bylo proti přírodě. 

Povídáme si kolem ohně a každý na sebe prozradí vlastně všechno. Důvěřujeme si. Moc takových situací člověk v životě nezažije. Jsem hrozně šťastný, jaké mám rovné a upřímné kamarády. Dobrého člověka aby dnes pohledal, to platilo vždycky a všude. Sestoupíme potom ze strání a skal očištění. Několik hodin na chalupě jen mlčíme a všechna ta krása v nás doznívá. Jo hergot, děda i Velký Manitou měli pravdu. My jsme jen šli v jejich stopách. A našlapovali jsme tiše a s pokorou. Najednou se mi žádnej z drsňáků nesměje, spíš slyším slova díků. Uvědomili jsme si zase jednou, co je v životě důležité a neřešili alespoň nějaký čas hlouposti. Časem nás zase stereotyp samozřejmě semlel, ale když bylo nejhůř, tak jsme si vzpomněli na letní noční oblohu a najednou nás život tolik nebolel. I v šedi se usmíváme přesně s tím lehce pozvednutým rtem a nadhledem, který jsem vídával u dědy. Víme svý.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :