New album of Czech death metal band HYPNOS - "The Blackcrow" (2020)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 27. září 2020

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý šedesátý pátý - Ve stínu alkoholika

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý šedesátý pátý - Ve stínu alkoholika


Příběh dvoustý šedesátý pátý - Ve stínu alkoholika

Nevím jak to máte v životě vy, ale já už začínám být i ve chvílích, kdy jsem šťastný, tak trošku vycukaný, co zase přijde. Jakej blesk a temnota mě zasáhne. V pubertě a mládí tomu tak bylo. Měl jsem zrovna skvělý období. Byl jsem silnej, mladej, měl jsem skvělou práci, kolem sebe jen samý pravý kamarády a už dávno jsem se otřepal ze všeho toho marastu, co jsem před pár lety přežil. Přesto jsem v kostech cítil divné chvění. Asi předtucha. Zrovna jsem skončil s Andreou a udýchaní koukáme do stropu. Plánů je spousta. Jenže najednou někdo dole zazvoní. Koho to sem čerti nesou?

Máma moje zlatá, stojí tam s taškou, uslzená a plačtivá. Panebože, co se stalo? Nemůže mluvit, jen se jí třesou ruce. Brácha utekl z domova. Už nemohl snášet opilecké výstupy mého otce. Vzal psa a někam odešel. Nevrátil se. V podobných momentech vám začne šrotovat mozek. Do prdele! Nechám mámu doma s Andreou a oběhnu pár kamarádů. Nikdo nic nenamítá. S alkáčema má na sídlišti zkušenost každej druhej. Chlastají tu snad všichni. Koneckonců, my taky chodili do hospody. Akorát že můj otec pil jen tvrdej a to hodně. Zatemnilo mu to mysl. Kluk z hor, zdravý jako řípa, byl najednou troskou. Alkohol mu vymlel mozek.

Život s alkoholikem je něco hroznýho. Tenkrát byl rozvod ještě velká ostuda. Buď ráda, že tě nebije, říkaly ty starý paní, co se už po smrti manželů usmívaly. Konečně můžeme nosit kytky na hrob. A o mrtvých jen dobře. V člověku (nebo já to tak měl už hodně dlouho) se dusí hrozně moc vzteku, chce vlítnout do bytu, dát vlastnímu otci pořádnou nakládačku a vykopat ho z bytu. Nojo, jenže pak vychladne a vzpomene si na ty úžasný chvilky, když si s náma hrál, když jsme jezdili na výlety, hráli hokej, potápěli se. Teď je ale třeba jednat. Řeknu metlám, aby se rozdělili do dvojic a vyběhneme. Každý jiným směrem. Kam by tak mohl můj brácha, kterej tráví většinu času doma, jít? Napadnou mě ještě policajti, ale po předchozích zkušenostech tuhle variantu zavrhnu. Prostě drželi s chlapama a když ženská dostane pár před držku, tak to taky není na škodu, ne?

Nemůžeme ho najít. Vběhnu k otcovi do bytu a on místo toho, aby hledal svého syna, tak leží poblitej na linu a sotva dýchá. Bože můj, proč si tak dopadl? Co se to muselo stát, že sis takhle zkazil život? Chce se mi řvát a tak vyběhnu ven a dám emocím volný průchod. Jsem jako raněný zvíře zahnaný do kouta. Kam se mohl bratr ztratit? Hledám na místech, kde normálně venčíme, na Radouči, kam jsem před lety poprvé utekl já. Mám strach. Brácha je sice jinej, mlčenlivej, ale je to moje krev. Moc jsme si nikdy nerozuměli, ale tady jde opravdu o život. Snad neudělá nějakou blbost. Potkávám se s ostatním a nikdo nic. Hledáme celou noc a klepou se mi ruce. Asi jsem si těch několik krásných měsíců nezasloužil. Asi jsem fakt prokletej. Taky se klasicky obviňuju, že jsem mohl něco udělat, nějak pomoc. 

Usnu v sedě před barákem a probudí mě stále brečící máma. Co teď? Jana má auto, my taky, Sabath určitě pomůže. Zavoláme všichni do práce. Vezmeme si kvůli alkoholikovi dovolenou a vyrazíme. Ale stejně nemáme štěstí. Do hlavy se nám vkrádají šílený představy. Úplně před sebou vidím bráchu, jak stojí na mostě a čeká. Kolem jsou čumilové a povzbuzují. Lidi dokáží být pěkně hnusný, to vám povím. Vrátíme se před barák a nemůžeme moji maměnku utěšit. Vrátil se totiž pes. Samotný. Arlie, hledej, kde je, prosím, prosím tě. Klečím před svým psem a místo toho abych byl silnej velkej chlap a opora, tak se skoro vcucnu do sebe. A on jen vrtí tím svým pahýlem a směje se. Pes jeden zatracenej.

Dva dny šílenství, kdy nakonec stejně skončíme na policii. Vše si rozvážně zapíší, klid paninko, většinou se všichni do 48 hodin najdou. A když ne? Tak to jsou většinou mrtví. Už nemůžu a tak na policajta zařvu. Ty kreténe, co trochu taktu? Vyhodí mě ven a nejhorší je ta nejistota. Vidím sebe před lety, taky jsem si vzal psa. Utekl jsem do lesa, směrem k Bělé pod Bezdězem, tam chtěl zemřít, rozložit se. Shnít, vypadnout z tohohle blbýho světa. Měl jsem namále a vlastně dodnes nevím, proč jsem to neudělal. Asi pud sebezáchovy. Vidíte to, vy zasraný alkáči, co dokážete způsobit, kolika lidem děláte bolest? Život ve stínu alkoholika je něco šílenýho, kdo nezažil, nepochopí. Modlím se. Zajímavý co? Metalista tělem a duší a modlí se. Tonoucí se i stébla chytá.

Přivezou ho za další dva dny. Našli ho v Doksech na náměstí, jak si lehl na lavičku. Hladový, vyčerpaný, s mrtvým pohledem. Ne, děti by tohle neměly zažívat, vždyť ony za nic nemohou. Do bráchy se ten den neskutečně otiskl. Už nikdy nebyl takovej jako dřív. Ale přežil, to bylo důležitý. Jdeme se vyspat. Následuje další zvonek a tam smutnej otec, co konečně vystřízlivěl. A prosení, klečení, slzy. Pokolikáté už? On dávno zemřel, ale my tomu pořád nechtěli věřit. Další rádoby klidné období. Dárky a usmiřování. Všichni už smutní, ale pro ten klid. No tak, přece by ses nerozváděla, to je ostuda. Žijeme ve stínu alkoholika a řídíme se všichni podle něj. Našlapujeme potichu, když nemá nálady, když má opice. Pořád věříme, že se z toho dostane, že to bude jako dřív, ale nikdy se tak už nestane.

Se svým otcem, kterýmu jsem po několika dnech řekl své od plic, jsem nepromluvil až do jeho smrti. Nebyl u žádné z důležitých událostí v mém životě. Nikdy jsem v něm od té doby neměl oporu, neporadil mi, jak a co mám dělat. Na tohle jsem zůstal sám. Neviděl mé děti, i když měl jejich fotku u sebe doma, když jsme po jeho smrti vyklízeli byt. On byl tou příčinou, proč jsem po nějaké době utekl až do Plzně. Co nejdál, od alkáčů se držte hodně daleko. Nezaplétejte se s nima. Nemá to cenu, zkazíte si tím život. Bylo mi smutno. Hrozně smutno. Nechtěl jsem tyhle hnusný pravdivý řeči tátovi říkat. Ale musely ven. Tak trošku jsem se ho bál, často to bylo velký psycho. Vlastně celá rodina jsme se z něj spoustu roků vzpamatovávali. Jakoby ty jeho řeči a extempore neustále pobublávaly někde v pozadí. 

Brácha už nikdy neutekl. Máma ale u nás byla čím dál tím častěji. Pořád před sebou vidím její smutnou tvář. A tu červenou tašku. Stále dokola, jednou si dole, jednou nahoře, akorát teď to bylo pořád dole. Dělal nám naschvály, rozstříhal staré fotky, halekal na ulici před barákem, málem mě přejel autem (kdybych neuskočil, tak mě zabije). Chtěl nám otrávit psa. Sledoval nás, když od něj všichni utekli. Neustále volal, byl jak pomýlený. K chlastu se přidala asi i nějaká psychická choroba, alespoň já si myslím. Šílený období, které nešlo skoro vydržet. Tak to vidíte. Před pár dny byl svět tak krásnej. A teď jsem v pekle. Přesto jsem věřil v dobro, vážil si milých a hodných lidí a magory se snažil vytěsnit. Bylo to tu zase, nemít kolem sebe kamarády a muziku, asi by se mi rozskočila hlava. Ale o tom zase až jindy.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :