New album of Czech death metal band HYPNOS - "The Blackcrow" (2020)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 25. října 2020

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý šedesátý devátý - Vila paní hraběnky

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý šedesátý devátý - Vila paní hraběnky


Příběh dvoustý šedesátý devátý - Vila paní hraběnky

Měli jsme to tenkrát nastavené tak, že když jsme poslouchali nějakou hudbu, tak jsme se podle ní snažili i žít. Měl jsem to tak já, i mí kamarádi. S death metalem jsme chodili do starých kostelů kolem Boleslavi, na hřbitovy (nejoblíbenější byl ten opuštěný, židovský) a s thrashem se zase pařilo po hospodách a klubech. Zahraj vole, něco pořádnýho. A barman pronesl něco o tom, že je potřeba zase nakrmit prasata a pustil něco od podlahy. Byla to sranda, měl jsem hodně energie. Takovou tu vnitřní sílu, kterou mladí lidé mívají. Nadšení a odhodlání se porvat s celým světem. Občas to bylo potřeba. Ale občas na mě, asi jako na každého, padly i chmury.

Každý byl navenek hroznej drsňák, tvrdej jako ocel. To k metalu patřilo. Ale co já pamatuju, tak když se pilo třeba celou noc, tak někdy takhle k ránu se lidé otevírali a nechávali průchod svým nočním můrám. Každý jsme měli něco. Smrt našich kamarádů, divný rodiče, děti sídliště, tuláci ulice. V takových chvílích přicházel na řadu doom metal. Mí oblíbenci Candlemass, Paradise Lost, Winter. Ti asi nejvíc. Jednu takovou pařbu jsme zažili zrovna nedávno. Pořádala ji Jana u sebe doma. Spousta chlastu, metalu, prdelky našich holek, bylo to moc krásný. Tomáš s Buddhou už dávno odešli, zavěšeni do sebe. Kluci měli rádi noc, to na ně nikdo blbě nekoukal. Vzhůru jsem zůstal já, Jana a Andrea. Prcalinka si šla lehnout s tím, že už dvakrát blila. Šikovné děvče.

A Jana začala. Byla nějaká smutná, už jí štvalo, že nemůže najít žádnýho normálního chlapa, jak říkala. Samej debil, co jí jen koukal na kozy, ale v hlavách nasráno. Pořád se kolem ní točila spousta kluků, byla fakt kost, ale když přišlo na lámání chleba, tak po prvním zásunu utekli. Co dělám blbě, asi je vyděsím, vždyť chci jen kousek normálního posranýho štěstí. Rodinu a děti, obyčejnej život, kterýmu jsme se ještě před pár lety posmívali. Stejně je to divný, Jana je fakt chytrá holka, krásná, taková ta samice, která by s klidem mohla (měla) natáčet porno, aby udělala víc lidem radost. Nojo, ale ona taky měla mozek a to chlapům moc dobře nedělá. Snažím se jí utěšovat, ale jsou tu slzy. Lahev ubrečenýho vína, Candlemass, doom metalové šedivé ráno.

Usne s náma v posteli, já ji mám pořád moc rád, asi jsem si ji měl v nějakým tom mezidobí, co jsem zrovna netokal, vzít. Mohli jsme se mít krásně. Přemýšlím o tom, když ráno čůrám do záchodu, co moc nesplachuje. Opravím plovák, hergot, ty bys fakt potřebovala chlapa. Ne ale nadržený padesátníky, co si chtěj ještě dokázat, že mají na mladou ženskou. Sladký řeči, kecy, kecy, kecičky. Vstává a musí do sprchy. Potom jdeme my. Hele, venku je hezky, pojď, půjdeme se projít. Oblékne se do upnutýho trika. Má fakt krásný prsa. Andrea tak trošku pořád závidí a v posteli se mě na to pořád ptá. Jdeme směrem na Starý město, tam je o víkendu klid. Prázdné ulice, všichni ještě spí.

A slunce nám svítí do obličeje. Snažím se být vtipnej a rozveselit svoji kamarádku. Taky dávám takový ty debilní rady, aby si našla normálního, obyčejnýho kluka. Nojo, ale s těma je zase nuda. Končíme tím, že ženský vlastně neví, co chtějí a dáme si radši v non stopu pivo. Už je jí lépe. Hele holky, měl bych pro vás překvapení, řeknu, když jsme tak nějak automaticky zabloudili do vilové čtvrti na Rozvoj. Kdysi, jako parta šesti bratránků, jsme tady měli takovej dětskej gang. Úplně vzadu, na konci ulice, je obrovský prvorepublikový barák, s neskutečně zarostlou zahradou. Vím, kde je ve zdi díra. To se vám bude líbit, je to tam tajemný, magický a je tam spousta stromů s ovocem. Pořádali jsme tam kdysi tajné výpravy za dobrodružstvím.


K doom metalu i pořád ještě nezahnanému smutku, který má Jana v obličeji, tahle procházka krásně sedne. Díra ve zdi pořád je. Akorát se tam už nevejdu. Musím přelézt. Děláme něco zakázanýho, tetelíme se napětím. Krása, přátelé, kdo nezažil, nepochopí. Chvěje se mi uvnitř v břiše malý zvířátko. Nemám strach, ale nevíme, co nás čeká. Je tam altánek, zarostlý břečťanem, divokými růžemi. Děláme, že jsme šlechtici, vyndám ze žebradla lahváče a napijeme se. Bože, tady je to krásný. Neupravený, opuštěný, záhadný a tajemný. Magický místo. Tady určitě žijí duchové. Dobří i zlí. Smutní. Zdi vypráví. Oprýskaná omítka. Jana i Andrea stojí v úžasu. Obě něco šeptají a dýchají hluboko. Je krásný se na ně jen dívat. 

"Pojďte dovnitř!": řekne Jana a ve mě zatrne. To jsme si s klukama nikdy nedovolili. My tak maximálně na zahradu, jablka očesat, výpravu udělat a zmizet. Ale co, když už jsme tady. Vezmu šutr a poruším zákon. Okenní tabule na terase vypadne skoro sama. Dýchne na nás dlouho nevětraný vzduch zatuchliny. "Tady budou duchové, úplně to cítím": pošeptá mi Andrea do ucha a já na ní vidím, jak je vzrušená. Přivítá nás obrovská hala, krb a dubový stůl. Docela se divím, že to tu ještě nikdo nevykradl. Běhá mi mráz po zádech. Jsme tiše, pořád v nás doznívá včerejší doom metal. Každý je pohroužený do sebe, přemýšlí a nábožně našlapuje. Narušili jsme soukromí starého domu na konci ulice. Jdu nahoru.


Obrovské dveře zavrzají a jsme v ložnici. Vypadá to, jakoby někdo odjel narychlo. Pak objevím něco, co jsem asi neměl v životě vidět. Na nočním stolku leží ohmataný sešit s nápisem Můj život. Asi bych neměl, ale hrozně mě to láká. Otevřu první stránku a najednou jsem mimo, v jiném světě, v jiné dimenzi. Paní hraběnka měla zajímavý život. Za války to ještě šlo, ale po roce 1948 si zažila doslova peklo. Má úhledné písmo, se spoustou kudrlinek. Nejkrásnější jsou pasáže, když píše o svém manželovi. Nejsmutnější, když přišla o dítě. Ke konci často vzpomíná na dětství, asi jako každý, kdo ho měl hezké. Části o vězení a různém ponižování od komunistických sviní jsou hrozně děsivý. Nejdřív nechápe, modlí se, ptá se proč? Jak se mohlo dopustit, že tupá hovada mohla týrat tak nádhernou, vznešenou a vzdělanou ženu?  


"Pojď už pryč!": volají na mě. Dočtu poslední kapitolu, kdy se paní hraběnka loučí se životem a děkuje všem, kdo ji měli rádi. Vyběhneme ven a já mám pocit, že stojí na terase a mává nám na rozloučenou. Vyprávím všechno svým kamarádům ve Startu a většina mě moc nechápe. Dělají si srandu, ale já budu mít od toho dne navěky zafixovaný doom metal s jedním starým domem na konci ulice. Jana se konečně usměje, ona ví, ona tam byla s náma. Najednou zjistí, že svět není zase tolik zlej, že se má vlastně moc dobře. Je mladá, hezká, zdravá. Má všechno před sebou. Máme svobodu. Může si vlastně dělat, co chce. A kluků je na světě přeci spousta. Dám ji pusu, takhle se mi líbíš, buď taková, jaká jsi, buď jako paní hraběnka. Pohladí mě a řekne mi, že si mě měla vzít. Andrea nás sjede pohledem a zatáhne mě domů. Hrají nám k tomu Candlemass.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER