New album of Czech death metal band HYPNOS - "The Blackcrow" (2020)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 22. listopadu 2020

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý sedmdesátý třetí - Temné metalové sny

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý sedmdesátý třetí - Temné metalové sny


Příběh dvoustý sedmdesátý třetí - Temné metalové sny

Je mi něco kolem tak deseti let a brečím do peřiny. Vedle v kuchyni se hádají rodiče. Za prosklenými dveřmi vidím divokou gestikulaci. Moc toho nechápu, ale šíleně se bojím. Usnu a znovu se probudím. Uprostřed pokoje stojí obrovská příšera. Má drápy, ze kterých odkapává krev. Cítím smrad z její pusy. Zaleze pod mojí postel a já se bojím jít na záchod. Babička mě naučila jednoduchou modlitbičku, tak ji opakuji zpocený stále dokola. Po stěnách se míhají stíny, ta příšera tam pořád je. A má stejný obličej jako můj otec. Probudím se a už mi není deset, ale dvacet. Jdu do kuchyně a klepou se mi ruce. Rozbiju sklenici a rozříznu si nohu. 

Vrátily se mi děsivé sny. Byl jsem třeba na koncertě a padal z pódia. Nikdo mě nechytil. Stejně kapela nepřijela. Nebo jsem stál ve frontě na CD a poslední se vyprodalo těsně přede mnou. Děsy a běsy. Divný stavy. Hlodalo mě to zevnitř. Tisíckrát jsem si mohl říkat, že už jsem dospělej, že si svý problémy s otcem musí máma vyřídit sama, ale stejně to bylo ve mě. Jako nějakej divnej masožravej červ, který se vždycky jednou za čas probudí a začne hlodat. Po několika měsících, kdy jsem si přestal dělat starosti o Kristýnku a pustil se do víru bezstarostného života s Andy, se díky rozvodovému řízení mých rodičů objevilo v mé hlavě spousta stínů. Nepomáhal sex, ani metal. Všichni mí kamarádi si se mnou promluvili, ale já se stále budil ze zlých snů a nemohl spát. 

Možná to byl jenom obyčejný strach o rodinu, nevím, ale chtěl jsem být najednou často sám. Já, kterej býval rád a skoro pořád středem pozornosti, já kterej skoro každou holku ukecal až do postele, jsem se najednou ploužil jako stín. Vyhledával jsem převážně ponurou muziku, často načichlou doomem. V práci se na mě naštvali, protože jsem jim oznámil, že od poloviny září odjíždím do Plzně studovat a končím. Kluci, co se mnou dělali, mi pěkně vynadali. Vycházeli jsme spolu moc dobře a cítili se najednou podvedení. Měli svým způsobem pravdu. Proč jsem chtěl vlastně najednou tak razantně změnit svůj život? Odejít do města, které jsem vůbec neznal? S Andreou jsme se o tom často bavili. Měla strach a já ji konejšil, že budu jezdit domů o víkendech. Že jí všechno vždycky vynahradím. 

Sedím zrovna v Mnichově Hradišti, jak jinak, než na Debustrolu. Vždycky pro mě tahle kapela bývala takou výpovědí. Rád jsem jejich texty řval dole pod pódiem, dělal skopičiny. Vyhazoval holky do vzduchu. Naparoval se a vůbec upouštěl páru. Jenže dneska nemám náladu. Kolem se potácejí ožralý stíny mých kamarádů, mám taky naváto, ale je mi ouvej. Měl jsem asi všechno, co v té době mohl mladý muž mít, ale přesto jsem nebyl spokojený. Jana s Prcalinkou se mě snažily vytáhnout do kotle, ale nešel jsem. „Jseš poslední dobou divnej, hele, s rodičema máme kříž každej, ser na to“: říkaly mi, ale mě stejně pořád někde vzadu v hlavě poletovaly divný myšlenky. Nedovedl jsem zaboha i Satana pochopit, jak se může chlápek jako můj otec tak změnit. Dělal šílený věci. Rozstříhal všechny fotky, na kterých byl, sledoval nás a pak ty nekonečný hysterický výstupy. Nadávky a následný odprošování. Takhle tedy vypadá šílenství? 

Šel jsem radši ven. Sednul si na schody a zapálil si Startku bez filtru. Bylo před výplatou a nějak nám došly peníze. Asi jsem vypadal smutně, protože si přišla pro oheň taková malá black metalistka. Prohodili jsme pár slov. Prý jsem si z ní kdysi s klukama dělal srandu. Chtěl jsem se omluvit za svoji mladickou nerozvážnost, ale ona na mě jen zamrkala černými řasami a položila mi prst na pusu. „Mlč, nic neříkej a pojď“: zašeptala a já šel jak ovce za ní. Měla hnědý oči (vzpomněl jsem si na Kačenku) a v nich divnej smutek. Nemusela ani nic říkat a mě připadalo, že ji znám odjakživa (asi jsem znal, ale nepamatoval). Sedli jsme si do parku do trávy. Vůbec jsem nerozuměl, co mluví, ale věděl jsem, co říká. Podle melodie hlasu, podle pohybu rtů. Dala mi hlavu do klína a chtěla obejmout. Ptal jsem se proč, proč, proč já….Nemůžu, mám tu svoji holku, jsem zadanej, znáte to. Slyšel jsem z dálky Debustrol, jak někdo otevřel dveře do sálu. Zrovna Kolins říkal něco o tom, že máme jít do prdele. Zamotala se mi hlava a asi jsem na chvilku usnul. 

Musel jsem zabrat jenom chvilku, ale noční šelmy se mi vrátily i na těch pár okamžiků. Krásná paní učitelka ze základky, co jsme ji všichni milovali, se přede mnou svlékla, byla jak sucubus, neskutečně sexy. A ve snu mě samozřejmě chtěla. Lísala se jako kočka a pak mi vzala mýho kamaráda do pusy. Nejdřív to bylo hrozně příjemný, ale pak se na mě podívala a změnila se v hrozitánskou příšeru, která mi ho chtěla ukousnout. Hubu od krve, dostal jsem zase strach. A přesně v tomhle momentě mě probudila Andrea. S black metalistkou v klíně. Ne, nekouřila mi ho, ale stačilo to k tomu, aby se naštvala. Pochopitelně. Co bych měl čekat jinýho. Asi bych měl jít, řekl jsem, dal své nové/staré kamarádce pusu na čelíčko a objednal jsem si u výčepu pivo. Co to zase provádíš? Ptaly se mě holky, naštvaný a kroutící nevěřícně hlavou. Neodpovídal jsem. Chtěl jsem se opít. Pořádně ožrat. Třeba pak nepřijdou noční můry. 

Jenže ony se zase vrátily. Jak z blbýho hororu, jakoby přišly z mých dětských snů. Z děsivých záhadných představ. Pořád mě někdo pronásledoval. Jasně, že to bylo díky otci, ale tenkrát se chlapi ještě pořád někomu nesvěřovali. Nesměli jste dát najevo slabost. Nikdo nechtěl být za sráče. Byl jsem tak vychovaný a svým způsobem to bylo dobře. Aspoň jsem přežil. Zrovna teď mě ale někdo zabodával hřebíky do hlavy. Měl obrovské kladivo a každá rána mě šíleně bolela. „Jakube, hegrot Jakube…“: řval na mě. Divný rozmazaný obličeje. Jak jsem se druhý den v následné stydlivosti dozvěděl, opravdu jsem se opil, upadl do bezvědomí, poblil se, snažil se zemřít chlastem. Nepovedlo se. Před démony jsem neutekl. 

„Včera si to fakt přehnal. Jak s pitím, tak s tou děvkou. Ty ji znáš?“: řve na mě Andrea. Řeknu ji, že neznám, že jen podlehla kouzlu mé osobnosti. Jak mám v sobě ještě notný kus alkoholu, tak se snažím být vtipný. I když mi moc do smíchu není. Cítím se šíleně rozervanej. „Ona ti ho kouřila, já tě zbiju“: dávala mi jednu facku za druhou a vůbec jsem se nebránil. Bolest mi dělala hrozně dobře. Fyzická je stokrát lepší než ta ze snů, to vám klidně podepíšu krví. Padla vedle mě únavou, jak do mě bušila. Zkusila plakat. Věděla, že to na mě platí. Nemám rád, když ženy a děti brečí. Neměly by. Na to jsem moc měkkosrdcatej. Snažil jsem se jí říct o svých nočních můrách, o strachu o mámu a bráchu, o tom, jak se mi najednou zase vrací všechen ten hnus, co jsem v životě prožil. Po nádherném dětství přišlo prozření. Mám ale pocit, že mě nechápe. Pořád stáčí rozhovor na malou black metalistku. Jakoby to bylo tak důležitý. Musím odpřisáhnout, že nic nebylo. Jak malý. Ale asi to tak mají ženský nastavený. Nevím. 

Pořád dokola se ptá - máš mě ještě rád. Odpovídám, že ano. A byla to pravda. Jen jsem nevěděl, co dál dělat. Jakým směrem se vydat? Najednou se mi chtělo šíleně od všeho utéct. Zdrhnout jako zbabělec. Spálit za sebou všechny mosty. Narodit se někde znovu a začít úplně od začátku. Pohřbít noční můry. Sám, jenom se vzpomínkami. Snad poprvé v životě jsem začal uvažovat nad tím, že opustím své rodné město. Své panely, své příbuzné, svoji partu, které pro mě do té doby byla vším. Omluvil jsem se a šel ven. Jen tak jsem se toulal po okolí. Promítal si, co jsem kde zažil. Usmíval jsem se, občas byl smutný. Navštívil jsem mámu. Doma bylo všechno pořád stejný. Během hodiny dvě hádky, jeden pláč, puštěná televize a potom otec usnul. Chvíli jsme si povídali, já pořád dokola mámě opakoval, že by se měla rozvést. Když ono to není tak jednoduchý, víš. No, něco málo o tom vím. Odpověděl jsem a šel radši do hospody. Dal jsem dvě piva a vyslechl si od Andrei další přednášku o tom, kde jsem byl. Tys byl s ní, že jo? S tou malou černovlasou děvkou? Mám já tohle zapotřebí? Práskl jsem znovu dveřmi a zmizel na Staré město. A mé kroky mě zavedly do míst, kde jsem ji opravdu potkal. Byla prcek, s krásnýma očima. S prdelkou, kterou bych chtěl. Hrozně moc, jen tak, na truc. 

Asi jsem mohl během chvíle krásně zasunout, ale místo toho jsme se šli jen tak projít. Povídala ona a já měl najednou fakt pocit, že ji znám odmalička. Že je převtělená Kačenka. Byli jsme venku, jen tak po procházkách, snad čtyři hodiny. K Andree jsem se vrátil a zažil týden výhrůžného mlčení. Super bylo, že už se mi nezdálo o nočních můrách, ale o Markétě. O malinký black metalistce. O poslední mojí holce z Boleslavi.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER