Recenze/review - NUNSLAUGHTER - Red Is the Color of Ripping Death (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 13. prosince 2020

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý sedmdesátý šestý - Chci na sever

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý sedmdesátý šestý - Chci na sever


Příběh dvoustý sedmdesátý šestý - Chci na sever

Zase jsem se měl na co těšit. Přišel jsem sice skoro o všechny věci, ale nevadí. Jak jinak, při mých rozchodech jsem nechával svým předchozím dívkám vše. Ale věž Sony a svoji utěšeně se rozrůstající sbírku CD jsem si odnesl. Vyskládal jsem ji vedle černot od Mayhem a Immortal k Markétiným pokladům. Bylo pěkný chodit spolu každou sobotu ráno k Chorvatovi poslouchat novou muziku. Měl tam obrovská sluchadla. Půjčili jste si nosič, šli do boxu a potom to bylo už jen na vás. Vždycky jsem byl napnutej, když slyšela moje milá něco dřív než já. Novinky, ty nás zajímaly nejvíc. Metly tenkrát chodili hodně. Samej vlasáč. Museli jste dorazit na devátou, jinak jste neměli šanci. Poslouchal jsem v té době už hlavně death metal, mojí modlou byli POSSESSED, MASTER, VITAL REMAINS, DEICIDE, OBITUARY a samozřejmě VADER a KRABATHOR. Z evropských PESTILENCE, ASPHYX, THANATOS, PUNGET STENCH, ale i třeba francouzští MERCYLESS. Záleželo, jak byl label schopnej a dostal hudbu k zákazníkovi.

Konec léta 1995 mám ale zakódovaný hlavně jako zákon severu. Znal jsem sice už DISMEMBER, NIHILIST, UNLEASHED, ENTOMBED, ENTRAILS (taky švédská kapela, ale ta stará, ze splitka s UNCANNY a ASOCIAL). Ale bylo to spíš z kazet, co mi dodal Sabath. Srpnové ráno předposledního týdne prázdnin si pamatuji moc dobře. V pátek jsem chtěl jít s Markétou k Hymrům, ale volala sousedka, že se u nás doma hrozně řve a že bych měl přijet. Naštvanej jsem sedl na kolo a vyjel. Už před barákem jsem slyšel lámání nábytku. Otec byl zase jednou v plné síle. Brácha s monoklem na tváři, máma ubrečená. Vzal jsem ho za ruku, zkroutil ji a po schodech vyvedl ze šestýho patra ven. Nikdo se neodvážil vylézt, navenek byl tenhle pán milý a vtipný, oblíbený a bodrý. Ale doslova jsem cítil, jak hledí do kukátek oči zvědavců. Vytáhl jsem ho dozadu k popelnicím a měl zase jednu ze svých přemlouvacích řečí. Chtěl mi dát pár ran, ale nebolely. Jednak jsem je vykryl a hlavně se moc netrefil. Zasáhly mě ale hluboko do srdce. Tak nějak jsem pořád nedovedl z hlavy vyhnat představu, jak se smějeme, je mi tak deset a hrajeme spolu hokej. Nebudu vás dál zdržovat. Chodil jsem s ním snad dvě hodiny venku, aby vystřízlivěl. Vyslechl si spoustu hnusného a pak už neměl sílu jít do hospody.

Měl jsem neklidnou noc, moc jsme nespal. Pořád se mi hlavou honil strach z toho, aby můj otec někomu něco neudělal. Hele, bylo to hrozný, ale měl jsem Markétu. Ta byla silná, stejně jako kafe, které mi ráno udělala. Já nikdy nebyl kafovej, ale potřeboval jsem pořádně nakopnout. Makový rohlíky naproti z pekárny a už stojíme u Chorvata před krámem. Pár podobně postižených s náma. Postavičky boleslavské, závisláci na hudbě jako my. V krámě jsem třetí. Chorvat si mě zavolá a podá mi jednu podpultovku. GRAVE – „Soulless“. Už jsem samo znal Into the Grave i You'll Never See..., obě předchozí desky jsem měl moc rád, ale býval jsem víc americkej, temnější, jestli mi rozumíte. Asi jo, jinak byste tenhle příběh nečetli. Soulless bylo deskou, která se u mě rovná průlomu. Nasměřovala mě na sever. Začal jsem švédský, ale i třeba finský death metal doslova žrát. Spousta lidí tohle album nemusí, ale pro mě je dodnes zásadní. Jednak mě vrátilo a donutilo koupit i předchozí alba na CD (do té doby jsem měl jen asi stokrát přehrané kopie kazet, které měly tak hnusnej zvuk, že se mi to prostě nelíbilo, přitom zrovna zvuk je to, co dělá švédské kapely kultem).

Určitě jste to také zažili. Každej pravej metalista to tak má. Poslechne si novou desku (a v devadesátkách bylo pořád z čeho vybírat, těch smeček bylo fakt hrozně moc), je prokletý a musí se k ní stále vracet. Neslyší nic okolo, propadne jí, lidé na něj mluví a on nereaguje. Vnímá všemi póry každý tón, řve texty, když má sluchátka na uších a připomíná blázna, totálního mimoně. Občas ho nechápou ani jeho kamarádi, který poslouchají něco trošku jiného. Já měl ale kolem sebe pořád super partu. Bylo to jako vždycky. Jana, Tomáš, Prcalinka, Buddha, Mirka a samozřejmě i Sabath nakonec Markétu přijali mezi sebe. Měli mě rádi. Zase jsem začali chodit k Hymrům. Dnes by se tomu řeklo kouzlo a síla osobnosti, tenkrát to bylo jen normální kamarádství. Hele, dobrý lidi se musí vždycky spojit, aby zmrdům zatopili, to si pamatujte, říkal to Prcalík a ten měl vždycky pravdu. Na to vemte jed.

Vyměnil jsem ten den snad milionkrát ohrané Possessed a Vital Remains za GRAVE. Tři alba, která mě zavřela do katakomb. Prý jsem divně zíral, cestou z prodejny jsme se stavili na tradiční vlašák a pivko v bufetu. Nějakej dělňas mi taky řekl, že čumím jak sůva z nudlí. Asi měl pravdu. Markéta na mě dělala cukrbliky a potom ze srandy i nemravný návrhy, sahala mi mezi nohy, aby to nikdo neviděl. Ale já se těšil, já potřeboval doma vohulit volume na Soňákovi a odlítnout na sever. Na starý hřbitovy, mezi nahnutý náhrobky. Hudba měla zase jednou neskutečnou sílu. Miloval jsem a dodnes zbožňuju ten chladnej zvuk, temnotu, neurvalost. Četl jsem na jaře Pytel kostí od Kinga a vždycky jsem si na některé pasáže z knížky vzpomněl, když jsem roztáčel vrtuli před reprákem. Třeba DISMEMBER jsem viděl už i na živo, byl to jeden z nejlepších mých koncertů vůbec (a dodnes je, samozřejmě opentlený nostalgií). O death metalovém severu jsem měl představu, ale nijak jsem jej podrobně „nestudoval“.

Já byl totiž vždycky spíš nárazovej. Buď jsem muziku neskutečně žral, doslova srkal informace, zapisoval si je, třídil. Nojo, ale pak se kolem mihla nějaká sukně (rozuměj džínová vesta s prsama) a všechno šlo bokem. S Markétou bylo super, že se dalo přirážet za zvuků dunivých bicí, jak říkával Kytka, kterej mi zase hrozně chyběl. On by moje nadšení chápal, byla s ním navíc hrozná sranda. Stejně je to zvláštní, asi se takhle pozná dobrá muzika. Vytváří v nás představy, předává emoce. Ta ze severu byla syrová, upřímná, bez zbytečností. Měl jsem nějak v sobě, myslel jsem si, možná si i vsugeroval, že kdyby tady mí kámoši ještě byli, poslouchali by severský kapely se mnou. Nějak jsem si je nedovedl představit, že by se vydali cestou americké brutality. Nevím, možná se mýlím, ale byli jsme si hodně podobní. Už dlouho se mi nestalo, abych myslel při sexu na něco jnýho. Jako fakt že jo, já mladej, testosteronem nabitej cápek, jsem se těšil, až dokonáme dílo a budu moc zase pustit přehrávač. Byl jsem asi trošku blázen, ale bylo tomu tak. Historii nezměníte.

Už ani nevím, kdo mi vyšil na džísku nášivku GRAVE. Těžko říct, ale tipoval bych si to na Janu. Ona sice byla pořád thrashová, ale švédskej death ji taky učaroval. Na Prcalinku už to bylo moc tvrdý a špinavý a teploušci měli ty svý heavíky. Když si vezmu, kolikrát jsme se o tom pohádali. Říkali mi - to tvoje zvracení, bordel, chaos, jak to můžeš poslouchat a já kontroval elasťákama, pózama, pozlátkem. Všechno to ale bylo ve srandě. Byla to koneckonců „jenom“ hudba, která pro nás sice byla životně důležitá, ale nikomu jsme nic nevnucovali. Já si třeba pouštěl švédskej death metal, když jsem chodíval z kontrol "stavu násilí" od rodiny. Vyřval jsem se. Vyblbnul. Upustil ventil. Mám to tak dodnes. A je to tak správně. 

Byl jsem tak nadšenej, že jsem chtěl ihned odjet do Stockholmu. Dokonce jsem našetřil peníze. Plán byl připravenej, Markéta měla přímo na místě nějakého vzdáleného strýčka. Cílem byl listopad. Jenže to už jsem byl dávno v Plzni a všechno bylo úplně jinak. Zatím jsem ale snil o malém koncertě v klubu. Stoupnul bych si bokem, asi i trošku zaslzel, protože když něco prožíváte a je vaší součástí, když nasáváte emoce a pak se vám váš sen splní, musí to ven. Některé sny se mi plní až poslední roky. Některé se mi nesplní už nikdy. Přesto stále často hledím na sever. Hergot, to jsem se zase navnadil. Je víkend, jdu si zase projet celou diskografii GRAVE. Prostě musím, teď už víte proč.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER