Recenze/review - NUNSLAUGHTER - Red Is the Color of Ripping Death (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 27. prosince 2020

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý sedmdesátý osmý - Chci být trnem v oku

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý sedmdesátý osmý - Chci být trnem v oku


Příběh dvoustý sedmdesátý osmý - Chci být trnem v oku

Sedím u sebe v dětském pokoji. Vedle neklidně spí bratr. Odpoledne jsem byl znovu povolán. Otec kolem oběda zase prokopl dveře do pokoje. Nedivím se, že mají strach. Musí s ním žít pod jednou střechou. Podáme žádost o rozvod, pak zase stáhneme. A mezitím? Jenom hádky,  uslzený obličej mámy. Dřív jsme se podobným rodinám trošku smáli. My přece nikdy takoví nebudeme, my držíme při sobě. Hlavně morálka, slušnost a spořádané chování. K tomu jsme byli vedeni od malička. Jenže alkohol je svinstvo. Konečně přestali řvát. Jak v tom může ten můj brácha vůbec existovat? Nasadím si starého walkmana a přemýšlím. Možná trošku sním, vždycky jsem to tady u okna míval. Koukám na protější paneláky, sleduji poblikávání obrazovek.

Včera jsem se pohádal v práci. Němci vyžadují najednou štábní kulturu. Vadí dlouhé vlasy, metalové triko na poradě. Co jste si mysleli, Čecháčkové? Svoboda je jen pro bohatý, ty budeš držet hubu a nebo jdi. Zase jsem byl jednou trnem v oku. Ohradil jsem se, proč buzerují jednoho soustružníka, že je punk. Co je komu do toho, jak vypadá? Vždyť je šikovnej, hodně dobrej, spolehlivej. Ale nesplňuje firemní pravidla. Nástěnky nebyly komunisticky červené, ale kapitalisticky modré. Kecy na nich byly ale hodně podobné. Kdyby mi bylo o dvacet víc, tak sklapnu hubu a zařadím se. Ale já ještě pořád věřil v ideály, v tu krásnou auru svoboděnky, kterou naším rodičům slibovali na náměstích. 

Všechno bylo lepší, to je jasný, ale na umaštěný metalisty se stejně koukalo skrz prsty. Lidé si občas odsedli, prototyp tatík kolem padesáti snad pokaždé zahlásil. Tohle měla být sůl země, pánové se zkušenostmi. Ale spíš byli (a dodnes často jsou) hrozně přednasraný. Měl jsem drzej obličej a bavilo mě podobný typy provokovat. Naschvál jsem se předváděl s holkama, kouřil, kde neměl, chodil na červenou, se sluchátky na uších. Muziku pořádně nahlas a taky jsem žvejkal. To štvalo snad každýho. Zaprděný vidláky nemusím dodnes. Nepleťte si prosím s dobrým řemeslem, obyčejným krásným poklidným životem. Vždycky jsem si vážil hodných lidí, ale proti kokotům se musí bojovat. Jinak by nás tady sežrali. 

Prostě a jednoduše, když mě někdo okřikl, tak jsem byl tak oprásklej, že jsem diskutoval. Dřív jsem to tak neměl, byl jsem spíš ten tichý. Nechával jsem to na Prcalíkovi a Kytkovi, ale ti tu teď nebyli. Někdo to musel vzít za ně. Venca měl dost problémů sám se sebou. Tomáš s Buddhou sice rádi předváděli sebe sama, ale to bylo něco jinýho. A holky, u těch se to přece nesluší, vyzývavost používají jen laciný děvky. A tak ty kecy zbyly na mě. Musel jsem tenkrát štvát hodně lidí. Představte si poradu v práci, všichni sklopený hlavy. Jen mumlání souhlasu, jako jeden hlas, soudruzi. Máte někdo něco? Zvedl jsem se a řekl to, co si všichni mysleli.

Přinášelo mi to spoustu problémů, ale moc jsem to neřešil. Chtěl jsem být trnem v oku všem zmrdům. A že jich je, to vám nemusím vykládat. Metal byla tenkrát rebelská muzika. Proto jsme ji taky poslouchali. Disko nám připadalo nagelovaný, trapný, samý pozlátko. Liščí vohoni a jejich folk, to je taky kapitola sama pro sebe. Ale ti mi nijak nevadili. V metalu byl navíc kus spiknutí, svobody. Naše český kapely jako DEBUSTROL, MOTORBAND, ARAKAIN, VITACIT  a další sice nedosahovaly světové úrovně, ale když na ně člověk vyrazil, tak měl pocit, že je mezi svými. Džínová bunda, otrhaný kalhoty, někdo nosil ještě pruhovaný legíny nebo dokonce trvalou. Mě tohle přišlo už trošku trapný a "už pro starý", ale neskutečně jsem tu první generaci, která začínala za socíku, uznával. Byli to mí bohové. 

Otevřely se hranice a dalo se v tom mém rebelství ještě víc inspirovat. MTV, Headbangers, Lemmyho cigáro v koutku úst, divoká Sepultura. K tomu časáky, hltali jsme všechno a i když mezi námi byl někdo, kdo se jen vezl a spíše přijímal, než dával, tak patřil mezi nás a byl také doslova pohlcený. Fascinoval mě dav, jdoucí na koncert. Plný vlaky fanoušků, řev v ulicích. Všechny frustrace, ožralí fotrové, zmrdi v práci, bejvalí svazáci u kormidla, báby hučící z pod účesů podle nejlepších soudružek, tohle všechno jsme nechali spálit muzikou. Seděl jsem u okna, občas se v mém oku zaleskla slza. Jednak jsem nevěděl, co a jak bude s rodiči, ale hlavně jsme vzpomínal. Na kamarády, na svý holky, na výlety, akce. První kazety. Usnul jsem z toho.

Ráno jsme vždycky všichni přešlí po včerejších hádkách. Máma cupitá kolem stolu a naivně si myslí, že bude všechno jednou v pořádku. Trvá to už spoustu let a pořád se to zhoršuje. Obléknu si starý triko Sodom. Čekám, až uslyším před barákem hvizdot na prsty. Stane se, vykouknu z okna  a zařvu - METAL! Několik pupkáčů leštících své škodověnky mě pošle do prdele a ať jsem zticha. O tom, že půlka z nich do noci nadávala svým ženám, raději pomlčí. Světem vládne přetvářka. Jenže mě vychovávaly starý indiánky, děda, co byl skaut a kdysi i otec z hor, který býval rovný a čestný. Nemůžu jinak, seběhnu schody a olíbám holky. Ať všichni vidí, jakej jsem samec. Smáli jste se mi, co? Když jsem chodil v tesilkách ze školy a měl kostěné brejle, co? Teď čumíte. Vágus a takový kočky.

Být v partě bylo super. Takových smeček bývalo po okolí spousta. Občas jsme se potkávali na koncertech, někdy se znali jen od vidění a o některých jsem v životě neslyšel. To je ale přirozené, každý máme svůj styl. Svoje kamarády. Pro mě bylo důležitý, že když mě to sralo v práci, když se rodiče hádali, když mě opustila holka, tak jsem se měl kam vracet. Mezi hlasitý decibely, pod pódia plný marshallů. K vlasatým klukům a holkám, kteří na tom byli stejně jako já. Odkojilo je sídliště, prošoupali desítky čínských kecek mezi panely. Stoupnu si do středu a půjčím si od Tomáše kazeťák. Vohulím nějakou dobrotu a začnu řvát do rytmu. Jdeme ven z města. Pryč od šedě a lidí se škraboškami místo upřímnosti na tvářích. 

"Smrťáku, ty si fakt hovadooooo....": křičí na mě Markéta. Jana s Prcalinkou se přidávají a najednou je nám v tom letním odpoledni fakt dobře. Předváděl jsem zrovna, jak se umím napít z lahváče ve stojce. No úplnej Berousek. Byla sranda a to pro mě bylo nejdůležitější. Plácnu holky po prdelkách a dělám, že je všechny miluju. Vlastně je to pravda. Bez nich a bez metalu by mi asi dávno jeblo. Být totiž trnem v oku, je někdy pěkně náročný. Ale to vám asi nemusím vykládat. Znáte to sami. Díky vám za to, přátelé! Buďte takoví pořád, zmrdi přece nesmí vyhrát!

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER