Recenze/review - NUNSLAUGHTER - Red Is the Color of Ripping Death (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 10. ledna 2021

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý osmdesátý - Svrab útočí

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý osmdesátý - Svrab útočí


Příběh dvoustý osmdesátý - Svrab útočí

Sedím takhle u Hymrů a je mi moc fajn. S každým další pivkem je mi lépe a lépe. Markétka vedle mě, dnes ji to šíleně sluší, je přítulná. Sice nic večer nebude, jednou za měsíc to snad ale přežiju. Jinak jsou tady všichni a já zářím štěstím a nadšením. Jsem ve svém živlu. Právě se probírají nové desky. Jana mě škorpí s novými Deicide, že už to je moc velkej bordel, ale já se jí snažím vysvětlit, jak je každé další album temnější a zničující. Moc mi nevěří, nemám přesvědčovací schopnosti jako kdysi Kytka nebo moje bývalá Kristýnka. Občas mi hlavou problesknou vzpomínky, na mé kamarády i minulé džínové víly myslím jen v dobrém. Snad ony na mě taky. Ale vypadá to tak, když se potkáme, tak se normálně obejmeme, prohodíme pár slov a zeptáme se, jak jde život. Jenom Andrea občas udělá nějakou menší scénu, ale pořád v rámci normálu. Už se taky zklidnila.

Vedle ke stolu se posadí trojice černokněžníků. Kluci jsou o nějakých 3-4 roků mladší a je znát, že milují black metal. Sveřepý pohledy okoukaný z klipů. Mayhem, Darkthrone, Satyricon na tričkách, odrbaný džísky. Image parádní, ale co nějakej úsměv hrobníci? Zavolám na ně, ať si přisednou, přece nebudou někde v rohu. Podobně jsem se seznámil s mnoha lidmi, s některými se potkáváme dodnes. Různě po republice. Metal má spojovat lidi, kdysi tomu tak opravdu bylo. Poznat se podle druhotných znaků jako je tričko. Pánové se zamíchají mezi nás a najednou nejsou takový tvrďáci. Normální studentíci, co se zhlédli v blackovém severu. Nový fenomén, v kterém jsem byl díky své milé, jako ryba ve vodě. Ne vše se mi líbilo, ale já byl vždycky hlava otevřená. A tak se klábosilo a jen tak mimochodem jsem se dozvěděl, že kluci mají kapelu. Jak taky jinak, hrál skoro každej. 

Lovily se na to holky, skvělý bylo, že se člověk mohl někde odreagovat, vyřvat. My si prošli dvěma garážema, ještě se starou partou. Pak jsem se pokoušel hrát i s Tomášem a Buddhou, ale oni místo aby víc přitvrdili, tak začali obdivovat heavík. Já si z toho dělám pořád prdelky, osobně jsou pro mě dodnes třeba Judas Priest i Saxon bohové, bez debat. Z Ironů můžu jenom něco, mám je rád, znám je, ale úplně zase tak je nežeru, jestli mi rozumíte. Zrovna jsem nikde nehrál, basu dávno pověsil na hřebík a o můj jedovatý hlas taky nebyl zájem. Hele, démoni a jak si říkáte. Jednoduše - Svrab. Ty vole, to je neskutečně skvělej název. No, jasný, každej si tím projde, vymejlšet jména kapel je vždycky nejlepší, páč to dá nejmíň práce. Problém je, že nemáme kde zkoušet. Naši fotříci nemají žádnou garáž a doma je to naprd.

Kecáme o Bathory, stačilo pár roků a thrash metal z Německa už nové mladé metalisty tolik nebere. Jako dobrý prej, rychlý, legendy, ale black metal, to je to, co chceme hrát. Hádal bych se, ale směr byl dávno určen a já tu nejsem od toho, abych někomu něco haněl. Příliš jsem neuspěl ani s deathem, do kterýho jsem ponořenej já. Sedneme si navzájem, utužíme družbu panáky. A celý večer se několikrát opakuje. Občas se vidíme s klukama ze Svrabu i odpoledne po práci, na jednom rychlým, než se navrátíme k rodinnýmu krbu. Já k Markétce, kterou teď šíleně moc a ještě víc miluju a mí spolubojovníci k rodičům. Jsem pro ně starší a berou mě. Čerpají informace a protože metly si tenkrát fakt pomáhaly, tak oroduju u Sabatha, jestli by pro ně neměl dole pod plynárnou svůj sklep jako zkušebnu. Jeho kámoši, co tam hráli snad pět let, kdysi nastoupili po nás. V garáži se nám líbilo přeci jen víc. Pánové víc chlastali než hráli a zkušebna byla prázdná.

Kluci ze Svrabu mi ihned slíbili, že budu mít poděkování na jejich prvním CD. Dokonce jsem jim autem odvezl cajky, sehnal v práci nějaký káble a opravil ve svém volném čase zateplení a odhlučnění. Dali jsme si s holkama brigádu a uklidili tam. Vše za souhlasu Sabatha, s jednou pořádně divokou kolaudací. Když to vezmu kolem a kolem, tak jsem slyšel Svraby až asi týden potom, co jsem jim slavnostně u Hymrů předal klíče od krásně rekonstruované místnosti v podzemí. Nějak jsem si je vzal za sebe, připomínali mi totiž mě samotnýho, Kytku a Prcalíka, jen s tím rozdílem, že oni už nemuseli být takoví elektrikáři amatéři. My si museli načíst plánky, sestavit aparáty (tedy hlavně Kytka). Svrabáci si už kupovali hotový kytary i bicí. To vám byla taková pohoda najednou. Jen přitáhnout bedny, zapojit a jelo se.

Snaha o black metal se cenila, bylo to něco jinýho, ale samozřejmě byly začátky rozladěný, hodně punkový. Underground má, měl a bude mít u mě vždycky svý nepopiratelný kouzlo. Třeba si pamatuju, že když se nahodil vedle v místnosti agregát na chlazení, proud začal kolísat a občas vypadly jističe. Někdy taky zajiskřilo kolem zásuvek, ale kluci měli kde zkoušet a neskutečně si to užívali. Nebyli a nikdy nebudou nejlepší kapelou na světě, ale o to ani nešlo. V podzemí tyhle věci fungují trošku jinak, než mezi běžnými smrtelníky. Navíc, každou další zkouškou se Svrab zlepšoval a zlepšoval. Osobně jsem se zařekl, že už končím, muzika ve mě (a teď myslím její produkce) pořád probouzela hlavně smutný vzpomínky. Hrál jsem potom falešně a vypadával z rytmu. Prostě jsem před sebou viděl obličeje svých mrtvých kamarádů a byl nostalgickej jako stará bába.

Jednoho srpnového víkendu, když jsme byli pozváni do zkušebny na představení nových skladeb a následnou pitku, jsem se ale k baskytaře postavil. Notně posilněný pivem jsem se zase jednou odvážil. Nikdy jsem nebyl bůhví jak technický basák, ale měl jsem svůj styl. Image na výbornou a tentokrát jsem rytmus fakt držel. Chtěl jsem trošku zamachrovat před Markétou, taky Jana a Prcalinka mě přemlouvaly, ale když jsem tam tak stál, brnkal a řval do mikrofonu starý fláky od Motorhead, trošku se mi stýskalo. Nepopírám. Jenže Svrabi nikoho momentálně nepotřebovali a mě vlastně svým způsobem hrozně vyhovovalo být tichým podporovatelem v pozadí. Měl jsem pocit, že jsem součástí, bylo to hlavně o kamarádství, o partě lidí, která něco tvořila. 

Znáte to, někdo rybaří, někdo sbírá známky, někdo nedá pokoj žádný sukni, další má psa. Pořád si myslím, že je stokrát lepší mít koníčka, nechat se pohltit něčím zajímavým, než jen sedět a nadávat. Kritizovat umí fakt každej, sundat mravenčí práci několika lidí během minuty není žádný umění. Vždycky jsem si vážil lidí, kteří se o něco snaží. Svrab nehrál vrcholově, ale byl jsem hrozně moc rád, že jsem mohl pomoc. Člověk je skupinovej tvor, samotářů zase tolik podle mě není, každej je rád s někým, s kým mu je dobře. Stačilo mi, že jsem si mohl sem tam zařvat do mikrofonu, nasát atmosféru, zavzpomínat, koupit basu piva, odvézt na koncert. Holky to měly podobně. Možná jsme byli ve světě trošku ztracení, ale metal nám fakt dodával sílu. 

Svrab kupodivu neměl jepičí život. Kapela hrála ještě dlouho po tom, co jsem už byl dávno v Plzni. Kluci se dodnes věnují muzice. Každý jinak, jak šel čas, ale to není zase tolik důležité. Připadalo mi, že v devadesátých letech byl v každém druhém sklepě podobný soubor. Mladý kluci a holky se snažili, makali, dávali se dohromady a rozcházeli. V podzemí se to mlelo, spousta smeček dle mého měla i na to prorazit. Ale znáte to, jsme Češi, občas býváme moc velký přizdisráči, nejsme ochotni obětovat pohodlí. Umíme být šikovní a schopní, ale chybí nám závěrečný tah na branku. O tom ale moje příběhy nejsou. Možná bych měl jenom poděkovat, říct ty vole Svrabi, to tenkrát bylo, co? Pamatuješ? Vlastně jsem to nakonec udělal. S klukama mi bylo moc fajn, díky za všechno. Metal s vámi a zlé pryč. Podepsán Smrťák, jeden z vašich prvních fanoušků. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER