Recenze/review - ARCHGOAT - Worship the Eternal Darkness (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 17. října 2021

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý dvacátý první - Věci, který mi (ne)byly jedno.

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý dvacátý první - Věci, který mi (ne)byly jedno.

Příběh tří stý dvacátý první - Věci, který mi (ne)byly jedno.

Sedíme s Vencou u Jablonecký přehrady. Je ještě teplo a nechce se nám ani do hospody. Kecáme o životě. Řešíme nesmrtelnost Krista, zevlujeme a kouříme tvrdý Sparty. Venca si odchrchlá a spřádá jednoduchý příběh svého života. Přání máme stejný. Normální ženu, mít kde bydlet a práci, která nás nebude srát. Kopu dětí, kterým budeme pouštět metal, protože tenhle hudební směr nesmí vymřít po meči ani po přeslici. Jinak nemáme nějaký velký nároky. Jsou věci kolem, který nám jsou úplně jedno.

Třeba nás vůbec netrápí, když někdo nemá naši hudbu rád. Punk a metal nejsou pro každýho, to je přece jasný. Sem tam si sice děláme prdelky z dechovky nebo zábavovejch kapel, který jsou z nějakýho záhadnýho důvodu pořád populární. Nemáme vůbec nic proti tomu, že se někdo chodí do kulturáku ožrat a zapařit na jednoduchý skladby, který by ze sebe žádnej aspoň trošku soudnej umělec jinak nevypustil. Chodí tam krásný holky, takový ještě poctivý. Jo, krev a mlíko, to já rád. Nesnáším umělý pipiny, co se kroutí v elasťákách na disko. Populární hudbu nějak nesleduju, jen co se mihne kolem v rádiu nebo MTV, ale my zkrátka tyhle podniky nevyhledáváme. To radši partu trampů, co se usmívají ve vlaku. U stánků vole. No a co? Trošku pokory, méně žluče, vážení.

Hele a víš co mi je úplně ale úplně u prdele? Politika. Ňákej Klaus, ňákej Zeman, ti mi mohou být úplně ukradený. Jediný, co mi přijde divný, že maj pořád tolik hlasů komouši. No, je fakt, že ve dvaceti politiku neřešíte. Po euforii v devadesátkách tu máme tvrdej politickej boj. Demokracie ztratila kouzlo, zvykli jsme si na ní hrozně rychle. O té doby chodíme k volbám a volíme nejmenší zlo. Pokud to jde. Je to smutný, ale to je holt život, tak proč si zasírat hlavu blbostma. Koukni na támhletu holku. Jak se nese, to mě tedy zajímá o hodně víc. No, hele, ty vole, mě taky. To by byla krásná máma mejch dětí. Jdu se jí zeptat. Dobrý den slečno, jak se dneska máte. Zrovna jsme si říkali, jestli byste nepohrdla naší přítomností. Nejsme žádný Rotchildové, ale takhle na nějaký pěkný terásce, bychom vás pozvali na něco dobrého. Nic závaznýho, jestli mi rozumíte.

Usmála se, pohodila hřívou a že jako jo, ale musí domů odvézt dítě. Svobodná matka, blesklo mi hlavou. Koneckonců, proč ne. Dáme cígo, domluvíme si sraz za dvě hodiny v jedný hospůdce s výhledem na přehradu a rozloučíme se. Paní je vilná, říkám si, protože se ke mě nakloní a i když mě zná asi pět minut, líbne mě na pusu. Tak jo, shrneme si to. Jsou věci, který jsou nám jedno a jsou věci, který nás serou. Vadí nám teplý pivo, hloupá politika, namachrovaný slečny, který se přetvařují a jsou umělý a falešný. Vadí nám, když se z metalu dělá umění a pozéři nad ním intelektuálně diskutují. Metal je hlavně zábava, ne? Nebo jsme to celý blbě pochopili? Venca dělá kroužky z cigaretovýho dýmu, to já se nikdy nenaučím, stejně jako pískat na prsty.

Jsme na terásce a debata pokračuje. Hele, v punku je to stejný. Máš lidi, co jsou na pohodu, ale taky teď ty mladý. Hrůza. Smějeme se a připadáme si jak starý fotři. Máme prdel z vidláků, ale ctíme moudré stařečky a stařenky. Elegantní dámy v letech, co mají co říct. Obyčejný mámy, ty naše, s koláčema a otevřenou náručí. Jenže jak se otevřely hranice, tak chce každá hloupější holka jen cestovat, přitáhnout si nějakýho cizince (Itala rozumíš) a bejt jako za vodou. To my nabídnout nemůžeme. Jsme jen metalák a punkáč, srdce otevřený, kluci vobyčejný jak zákon káže. Pivo a rum je nám přednější před vybranějším pitím a kaviárem. Když já prostě radši ty utopence. Jsme s Vencou ze stejnýho těsta, tyhle debaty mi už dva roky děsně chybí. Protože Venca už není mezi námi. A tak vždycky, když jedu na chalupu, tak si jdu zaplavat na přehradu, pak si sednu a stejně s ním mluvím. Akorát mě štve, že se se mnou už nehádá, jestli jsou hezčí brunety nebo blondýny.

Je tak příjemně teplo, že bychom možná časem vymysleli znovu kolo. Přijde paní. Představí se jako Marie a připadá nám, že se známe odnepaměti. Automaticky se zapojí do debaty. Ona tedy spíš rock, ale to nevadí, víme vo co de, ne? Padají najednou rumíky, dáma se lehce červená, taky se svěří. Byla moc mladá, tak to začíná vždycky. Ten její utekl, nechal ji samotnou s dítětem. Takový obyčejný příběh. Víc piv, víc vím, připadá mi hrozně hezká. Jak už je matkou, tak je taková spokojenější, vyrovnanější, dospělejší. Jsem rozvrkočenej, že bych s ní šel hned vedle do lesíka, ale slušný vychování mi to zatím nedovolí. Jsou věci, co mi vadí a jsou věci, co miluju. Říkám jí a koukáme na hvězdy. Smrťáku neser, ty vždycky nějakou sbalíš. Maruška se líbí víc mě, ty zase zmizíš do Plzně, nech toho.

Ale já nemůžu, mám to v sobě, jsem chlap a tak tokám. Moc testosteronu a navíc vidím, že Máří celá září. Kluci, vy jste skvělý. Hele, víte co vadí mě? Chlapi, co se neumí chovat, co jsou hrubý a hnusný, slizký. Líběj se mi rockeři, dlouhý vlasy, ale v závěru jsem na tom jako vy dva. Normální, kde je hergot někdo obyčejnej a normální? Kolikrát jsem já tohle za poslední dobou slyšel. To se svět fakt posral, to nám demokracie přinesla jen touhu po moci a penězích? Slýchám to kolem, že za socíku lidí drželi víc při sobě. Měli jen jednoho nepřítele a tak se semkli. Spiknutí, možná větší pokora. Hele, ale sviní bylo taky hodně, to si snad pamatujete jako děti, ne? Pošeptá mi do ucha, že jestli chci, že u ní můžu přespat. Ale já ne, i když mi v něm doslova cuká, protože je fakt překrásná. Kolik ženskejch je takovejch? Chytrejch, obyčejnejch? Nedělám chybu? Třeba se tahle nenadálá šance nebude opakovat.

A že prý je kousek vedle rocktéka. Dáma chce tančit. Inu, proč ne. Jsou ale věci, co mi vadí. Vidláci, co si myslí, že jsme zasraný Pražáci i namachrovaný kluci, co nejdou daleko pro ránu. Myslí si, že to ženskejm imponuje, někoho ponížit. Těm jednodušším asi jo. Usedneme ke stolu a protože je Maruška fakt kus a pár chlapců samozřejmě zná, tak je v jednom kole. Já netančím, dívám se. Jsem tichý pozorovatel. S pivem v ruce se dívám, jak se vlní, natřásá. Ten úsměv. Nedivím se, že by ji každej chtěl. Muzika ale není přímo můj šálek kávy. Proto tu mám s sebou Vencu, kterej to zařídí. Starý rockový pecky, klasika pro Smrťáka a Marii, hlaholí do mikrofonu DJ. Musím jít tedy tancovat. Už jsem nepařil dlouho. Skáču na parketu a předvádím svá nejlepší čísla. Závěrem se hrajou ploužáky, dám dva a pak řeknu Vencovi. Může na ní stejně oči nechat.

Nemám rád lidi, který nepřejou ostatním, nemám rád machýrky, co by Marii přeřízli jen tak, někde na lavičce. Venca je kámoš, největší, rozumíš. Nebudu mu lézt do zelí. Jsem rád, že konečně začal žít. Je hezký se na ně koukat. Jak ji jemně drží kolem boků, dívá se jí do očí. Z její strany jiskra nepřeskočila, škoda, bylo by to super zakončení. Místo toho ji odvedeme domů. Dostanu francouzáka a Venca jenom pusu. Pak na lavičce až do rána lituje sám sebe. Koukáme na nebe a přemýšlíme, kde jsou naše šťastný hvězdy. Jsou vůbec někde? Umíráme a rodíme se, pořád nás něco bolí a měli bychom si prchavé okamžiky štěstí zakonzervovat na zimu, až bude pořád tma. Mluvíme i o Plzni, proč tam vůbec jsem a že mám v sobě pořád šrám od Kateřiny třetí, mrchy největší. Proč nikdo nechce obyčejný kluky? To na nás fakt není nic zajímavýho?

Když pracuju, tak na sto procent, když miluju, tak na sto deset. Jsem stachanovec lásky, říká Venca, když chčije na kandelábr. Hej, kde jsi krásná neznámá. Mámo mých dětí? Tolik otázek a skoro žádný odpovědi. Filozofujeme i cestou na chalupu. Trvá nám hodně dlouho. Ale zase už mají otevřeno v krámě a voňavý rohlíky, nějaký ty lahváče a stín za chalupou mají něco do sebe. Usínáme a probudíme se na trávě. Nad hlavou plujou mraky a oboum se nám zdálo o Marii. S ní by se daly dělat věci. Musíme si udržovat hladinku, ještě nás čeká sobota. S Vencou jsem hrozně rád, je to fakt kámoš, takových jsem za život moc nepotkal. Nejsou lidi, nejsou ženský. Vyprodáno, zeptejte se příští kvartál. Tak jo, hele a víš co mě sere úplně nejvíc? Co? Když dojde pivo! Ty vole, to nevadí, dyk máme rum! 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER