Recenze/review - ARCHGOAT - Worship the Eternal Darkness (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 7. listopadu 2021

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý dvacátý čtvrtý - Kolej, velryby a rum

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý dvacátý čtvrtý - Kolej, velryby a rum



Příběh tří stý dvacátý čtvrtý - Kolej, velryby a rum

Z baru na koleji jsem přišel docela brzy. Nějak mě to tam nebavilo. Připadalo mi, že se všichni děsně předvádějí. Každej jen machroval, co si koupil a pak taky, úspěchy, úspěchy. Seděl jsem a jen tak sledoval cvrkot. Ale pak se mi chtělo spát. Lehnul jsem si a přemýšlel, jestli mám vytáhnout starý Leo, co jsem si přivezl z Boleslavi. Byla tam jedna dívka, kterou bych docela rád potkal. Stýskalo se mi po Ester. Nechal jsem si o ní něco málo zdát, ale ještě než jsem si uspořádal svoje představy, usnul jsem. Přesně si pamatuji, jak jsme spolu byli někde na louce v Jizerkách. Bylo nám spolu krásně, ale trošku zima. Svítalo. Pomalinku, polehounku. A ona vrněla blahem. Slunce začalo najednou pálit, hrozně žhnout.

Bylo něco kolem půl třetí, když vrazil do pokoje. Nic neřekl, všude rozsvítil a pak padnul v maskáčích a kanadách do postele. Ihned chrápal. Kurva, co to je? Takhle se ruší sny? Šel jsem na záchod a na chodbě uviděl obrovskou krosnu, na boku ešus, karimatka. Co to zase je? To fakt nemůžu mít chvilku klid? Nejednou jsem nemohl usnout. A nějak jsem nevěděl, co dělat. Párkrát jsem na vetřelce promluvil, ale nic, spal jako dřevo. Začalo opravdu svítat. Bolela mě hlava. Ale trvalo ještě hodně dlouho, než jsem usnul. Pan debil. Jinak doktorant na elektrofakultě. Když si došel na záchod (ani si neumyl ruce), tak konečně promluvil. Patrik se jmenoval, můj nový spolubydlící. A hned vytáhl nějaký fotky. Mě se nezeptal na nic.

Na stůl položil obrovský lovecký nůž a začal hned vyprávět o tom, že tohle byla super akce. Že vymyslel, že se jako budou všichni převlékat za holky. Na fotkách byl on, nalíčený jako děvka a na klíně měl chlapce a dívky, taky zmalovaný. Bylo to celý divný a já mu rovnou řekl, že je debil. Sral mě už od svého příchodu. Nojo, ale on byl takovým tím splachovacím typem, co mu je jedno, co dělají ostatní okolo něj. Jede si svoje. Prý to byla jenom hra. Otevřel si plechovku májky a začal odříkávat nějaký trampský zásady. Poslal jsem ho do prdele. Odpověděl mi, že by mě za trest nechal každý den ráno věšet vlajku. Potkal jsem za svůj život spoustu lesních mužů. Většinou to byli týpci jako já, chtěli mít klid od lidí, proto mizeli do lesů. 

Tenhle byl ale jinej, fakt výjimečnej exemplář. Šel jsem do školy a celej den přemýšlel, co je to za smradlavýho magora. On se fakt nemyl, spal v kanadách. Byl slizkej, hnusnej, ošklivej. Ale asi uměl dobře počítat. Jeho záliba v mladých dívkách byla hodně na hraně. Každej normální chlap by se takhle nechoval. Měli jsme nějaký cvičení a já zase vypadal jako děsnej hlupák, protože jak jsem nespal, tak jsem nevěděl vůbec nic. Vymeteno. Říkám to Carlosovi, on se mi ale směje, aspoň tam nejsi konečně sám. Nevěděl, že to nejhorší mě ještě čeká. Šli jsme tradičně na pivko, řešili chvilku muziku, holky a tak a já se pak jak stín sunul ke koleji. Otevřu dveře a praští mě do nosu šílenej smrad. Patrik leží pod dekou, úplně zachumlanej. Koukají mu jenom kanady.

Nastává peklo. U hlavy má kazeťák a v něm dvě devadesátky. Vůbec se nehýbá, jenom když dohraje jedna strana, tak jako kobra vystřelí ruku a přehodí nacvičeným pohybem na další utrpení. Má nahráno dvakrát devadesát minut skřehotání a bědování velryb. Když mě uvidí, dá prst na pusu a že mám být jako opatrnej a ticho. Mám sto chutí chytit nůž od paštiky a bodnout ho do prdele. Vykopat ho ven. "Hele, poslouchej, teď vábí samička samce": zakřičí najednou a mě se udělá blbě. Má sice na nohou kanady, ale jinak je nahej jak zákon káže. Nejsem na podobný situace připravenej. Zvedne se mi kufr a zdrhnu na chodbu. Potkám tam nějakýho kluka, překotně mu všechno sdělím a on mi podá lahev rumu. Stanu se najednou hrozně zajímavým, protože takovýho exota už tady dlouho neviděli. Každýmu na potkání vyprávím, co je Patrik zač a vodím je k nám do pokoje, aby mi věřili. Holky piští, jak je to hnusný. Přemýšlím, jak jsem byl rád, že mám konečně kolej a teď tohle. Uff.

Velryby a vorvani, delfíni a kosatky. On u toho usíná, když není ve škole, tak mu jede kazeťák na plný koule. Snažím se mu vysvětlit, že bych se mohl taky někdy učit a nebo spát, ale jemu je to jedno. Padám na hubu, vyhrožuju mu, dokonce mu jednou dám pár facek. On se ale jen tak přiblble usmívá a buď mi chce ukazovat fotky, na kterých je v dámským oblečení nebo mluvit o podmořském životě. Nikoho takovýho jsem ještě v životě nepotkal. Magor. Přemýšlím, jak mohl vystudovat vysokou školu a jak stíhá dělat doktorantský studium. Nedá se to moc vydržet. Zase nespím. Motám se ve škole, v hospodách i o víkendu na brigádě. Je to totální peklo. Nejlíp se vyspím ve vlaku nebo autobuse. Takhle to dál nejde. Jdu si dokonce, i když děsně nerad, stěžovat na kolejní radu. Vyběhnou se mnou. Jezdí s ním na tramp. Kam jsem se to zase dostal? 

Začnu mu říkat, jak jsou velryby hnusný, jak bych je všechny vytáhl na břeh a nechal chcípnout. Já, kterej mám zvířata snad radši než lidi. Kdyby mě tenkrát někdo potkal, tak by si říkal, že jsem plnej nenávisti. Já opravdu nevěděl, co s tím. On pak odešel sám, jen tak v noci zase zmizel. Ale než se tak stalo, tak hnil pod peřinama, smrděl a taky smrkal. Do povlečení. To nevymyslíte. To musíte zažít. Zhubl jsem několik kilo, přemýšlel o tom, že se opravdu na všechno vybodnu, vrátím se domů a budu mít klid. V tenhle moment jsem byl asi nejblíž tomu, se na všechno vybodnout. Na celou Plzeň. Jenže osud tomu chtěl jinak. Zase jsem je potkal. Dvě prsatý blondýnky, co tančily dole v baru. Jen tak pro radost. Ten úsměv, ta postava, vydržel bych se na ní dívat do skonání světa. 

Vůbec si mě nevšímala nebo to nedávala vůbec najevo. Seděl jsem v rohu, chtěl jsem být neviditelný. Někdy jsem pospával, nahoře na pokoji se do toho opíraly velryby a kolejní knajpa byla mým častým útočištěm. Vlastně jsem celý den čekal, až přijde. A styděl se za ní jít. Třeba jen tak, nezávisle, jak jsem to vždycky dělal. Mít všechno na háku, být nad věcí, mluvit jako fracek, nejednou jsem takový nechtěl být. Ještě jsem nevěděl, že zrovna sleduji ženu svého života, ale tak nějak podvědomě jsem tušil, že bych s ní chtěl alespoň chvilku být. Myslel jsem na ní, když jsem byl v Boleslavi s Ester, když jsem spal se sluchátky na uších, když jsem koukal ve škole z okna. Nebyl jsem zamilovanej, to ještě ne, ale nemohl jsem tu krásnou holku, která absolutně neodpovídala typově mým předchozím dívkám, vyhnat z hlavy.

"Tady se zrovna potkaly kosatky s velrybama": řekne mi místo pozdravu Patrik. "Ať chcípnou": odpovím mu a sbalím si věci. Zítra je pátek a na školu házím bobek. Jedu na chalupu. Musím se vyspat. V bufáči na vlakáči jsem si koupil lahev rumu. Usnu ihned, jakmile se vlak rozjede. Jsem znovu na louce. V potoce jsou velryby. A má krásná nová neznámá. Vzbudím se až v Praze. V Boleslavi na mě čeká Ester. Najednou na kolej, velryby, ani rum nemyslím. Mám úplně jiný starosti. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER