JUST BEFORE DAWN - In The Realm Of Ash And Sorrow (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 9. ledna 2022

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý třicátý třetí - Setkání knihomolů.

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý třicátý třetí - Setkání knihomolů.


Příběh tří stý třicátý třetí - Setkání knihomolů.

Ze školy jsem chodil přes pole a vždycky si neskutečně zašpinil marteny. Musel jsem je vyleštit na chodbě na koleji. Sedím na židli a kartáčem dělám uklidňující pohyby. Myslím na studentky, které jsem dnes potkal. Moc jich na strojárně nezůstalo. Síto bylo mocné, paradox a pravidlo bylo, že zbyly jen ty ošklivé. Proč jako? Že by jako byla nějaká přímá úměra mezi krásou a technickými obory? Pár přednášek jsme měli na fakultě ekonomiky ve městě. Měl jsem co dělat, abych neslintal. Nojo, s tím nic neuděláte, v tomhle věku chce tělo svý. Leštím a připadám si hrozně sám. Vezmu knihu a jdu dolů do baru. Nikde nikdo, tak je klid. Trvá to ale jen chvilku, přijde první partička rozjařených studentíků a já se nemůžu na Franka Herberta a jeho Dunu soustředit. Je to těžká kniha, musím se pořád vracet. Kde najdu klid? 

Sbalím se, rozhodnut, že si sednu někde venku na lavičce. Jenže je děsná zima. Na pokoj se mi nechce, nějak tam na mě padá děsná tíseň. Nevím, jestli znáte pocit být sám, ale já to zkrátka neuměl. Pořád mi to nešlo. Jdu se projít a připadám si jak americkej student. Knihu pod paží, brýle a dlouhý vlasy. Vypadám děsně inteligentně. To bych mohl nějakou křepelku přefiknout, napadne mě, když dorazím do hospody Na kurtech. I přesto, že je zima, tak za oknem odpalují dělové rány dvě dívky v sukýnkách. To je snad ještě lepší sport než plážový volejbal, řeknu si, ale hned mě to přejde, protože pro obě přijedou dva mladíci v ukrutně drahých autech. Hraje tam ještě jedna. Tu si dobře zapamatujte. Byla to dcera pana profesora, se kterou měl mít pan Smrťák brzy co do činění. 

Já vím, občas píšu na přeskáčku, některé příběhy nesedí v časové linii, ale o to přeci vůbec nejde. Vždycky si na něco vzpomenu, zapíšu si poznámku a pak musí nastat čas. Chuť psát. Musím být odpočinutý. To jsem tenkrát rozhodně nebyl. Šel jsem nahoru, tam byl takový malý klub, řeknu jim jenom, že jsem velký milovník tenisu. Stačí to. Mají tam gauče a je to koneckonců pravda. Ticho, jen rádio s nějakým rockem pobublává v pozadí. Servírka je milá, nechá mě sednout do rohu na gauč a číst si. Dokonce nemusím ani moc pít. Našel jsem ráj? Ráj knihomola. Najednou jsou všechny starosti pryč. Jsem na písečné Duně a mám písek v očích. Prach v ústech pálí a bojím se velkého červa. Ani si nevšimnu, že tu nejsem najednou sám. Nejdřív si myslím, že je to holka, ale jakmile zvedne oči od knihy, uvidím široký usměvavý obličej.

Jdu na záchod a zahlédnu název jeho knížky. Bože můj, kdo může dneska ještě číst Dostojevského? To bude asi úplně stejně divnej pavouk jako já. Vyčůrám se a po každé další kapitole zvednu oči. Kdybychom si nešli dát oba dva na bar rum, tak se nikdy v životě asi neseznámíme. Koukám Duna, dobrý výběr. No, pan Dostojevskij je také můj oblíbený. Budeš si číst dál. Už mě bolí oči. Přisedne a já zažiju deja vu. Mluví jako můj kamarád z mládí Kytka, dokonce má nějaké podobné pohyby. Jsem trošku v šoku, ale rozumíme si neskutečně. Navíc má triko Pink Floyd. Témat je spousta a když mi nakonec prozradí, že chodí taky na strojárnu a že ho to nebaví, že chtěl jen vypadnout od nich ze vsi z východních Čech, cítím se najednou jako doma. Hele, taky ti přijdou ty Plzeňáci pořád takový naštvaný? Byl navíc sám, jako já. Vlastně ani nevím, nedokážu vysvětlit, jak vznikají přátelství.

Možná jsou to společná témata, pak navazující zážitky, které spojí lidi dohromady. Najednou jsem si nepřipadal tak děsně sám a Michal taky ne. Byl to hrozně dobrej kluk. Sranda, nadhled, nežral se tak jako ostatní. A ty knihy, bože díky ti za ty dary. Navzájem jsme si doporučovali četbu, pak o přečteném diskutovali. Naše neskutečné disputace, které někdy trvaly několik dní mi daly do života víc než všechny školy, na které jsem kdy chodil. Filozofie, sci-fi, historie, příroda, nic před námi nebylo svaté. Půjčovali jsme si knihy o náboženstvích, o lidských osudech a rochnili se v nich až po lokty. Bylo to děsně osvěžující oproti škole, kde se jen počítalo a počítalo. Zase jsem chytl slinu a začal psát básně do šuplíku. Rozjitřené, rozjívení, jako celé mládí, ale upřímné a od srdce. Oba jsme neměli holku a hrozně jsme chtěli nějakou mít.

Michal byl oproti mě v tomhle hrozně nezkušenej. Styděl se. Bál se jenom za dívkou třeba jen ohlédnout. Bál se odmítnutí. Působil nejistě. Což hodní chlapci mívají. Jenže děvčata chtějí většinou debily, říkával a já se s ním hádal, protože jsem moc dobře věděl, že ne všechny jsou takové. Musíš si vybírat, hodných holek je spousta, ale jdou na to stejně jako ty. Jen se musíte potkat. On byl Míša tak trošku hippie, četl i beatníky a asi jako každý se do nich stylizoval. Měl ale obrovský dar a trpělivost bavit se se mnou. Velký srdce, kluk, který se postupně stal mým velkým kamarádem. Zavřeli jsme knížky a začali chlastat jako dva důstojníci ruské armády. Rum, fernet. Citovali jsme z knížek, které jsme měli rádi, předháněli se, kdo víc zná, kdo umí. Nevyhrál nikdy nikdo. O to ani nešlo. Měli jsme radost jeden z druhého. Knihomolové jsou snáři a žijí na oblacích. A my z nich sestoupili, abychom se ožrali jak prasata.

Jeho rodina navíc bydlela kousek od Kerska a když řekl tohle a zmínil pana Hrabala, padli jsme si totálně na plech do náručí. Ty vole, ty debile, konečně v Plzni někdo, s kým se dá bavit. Oba nás nudily trapný kecy spolužáků, oba jsme se považovali za moc chytré. Byla v tom samozřejmě trošku póza, ale omluvou budiž, že jsme byli mladí a neklidní. A možná právě ten neklid nás spojil dohromady. Hledali jsme v knihách odpovědi na otázky života i smrti, na vztahy, na samou naši podstatu. Lidem, kteří nečtou, jsme připadali jako blázni, ale na to jsem byl z metalu zvyklej. Servírka se nakonec ukázala jako děsně fajn ženská. Chodili jsme do hospody Na Kurtech jako do knihovny. Někdy jsme si nechávali za barem i knížky. Bylo to neskutečně osvěžující. Taky jsem měl s kým jezdit vlakem aspoň do Prahy.

Probudím se a bolí mě děsně hlava. Nejdřív nevím, která bije. Budíku dám pěstí, až přelétne celý pokoj. Musím do školy. Jdu přes pole a prší. Přijdu na přednášku zmoklej a smradlavej. Sednu si úplně dozadu. Nějaká slečna na mě kouká, jako bych někoho zabil. Rozložím si sešit a během chvilky usnu. O přestávce si jdu zakouřit a potkám Michala. To byla jízda co? No, hele, knihomolové ale umí zapařit, co? Strčí mi do ruky paperback Kvílení od Allena Ginsberga. Hele, díky, ale já básně nemusím. Já vím, včera si mi to říkal ožralej snad padesátkrát. A pak si citoval Seiferta. Tak díky. Usedl jsem zase dozadu nahoru, aby na mě nikdo neviděl. Jen slečna studentka mě probodávala očima. Nesledoval jsem deskriptivu, měl jsem něco lepšího. Kvílel jsem a rozpadal se. Mluvil mi z duše. Přesně takhle se teď cítím. Hej, kolego, vy nemáte další hodinu? Musí mě vyhodit. Aspoň vypadám, že mě to děsně bavilo.

A takhle to bylo mezi námi pořád. Měl jsem kánoše, se kterým jsme si vyměňovali knížky. Bylo super mít někoho, kdo je na stejné vlně. Najednou nebyla Plzeň zase tak hrozná. Michal znal kamarádku kamarádky, která studovala pajďák a ona znala někoho, kdo by možná mohl znát tu krásnou blondýnku, co už je dávno v mých snech. Ještě jsem se ale tak trošku bál, připadal jsem si nezralej. Na to jít za ní a oslovit ji. Seš plachej jak já. Ano, ale jenom, když mi na tom hrozně moc záleží. Co si četl dneska? Dáme pivko Na Kurtech a probereme to, co ty na to? Zakvílíme. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER