SYMBOLIC FEST OPEN AIR 2022

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 20. února 2022

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý třicátý devátý - Takoví obyčejní lyžníci

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý třicátý devátý - Takoví obyčejní lyžníci


Příběh tří stý třicátý devátý - Takoví obyčejní lyžníci

Můj život se začínal čím dál tím víc přesouvat do Plzně. Sem tam jsem zašel na koncert, každý měsíc po výplatě jsem stával před Music Records s lístečkem, kde jsem měl napsané kapely, které vydaly nové desky. Měli tam takové koutky, kde jste si mohli dopředu CD poslechnout. Vynikající věc! Nekupoval jsem tím pádem nikdy zajíce v pytli a jenom to, co se mi líbilo. Naše nově vznikající partička ale poslouchala něco úplně jiného. Starý dobrý rock. The Doors, Pink Floyd, Led Zeppelin a spoustu dalších. Neměl jsem nikoho, s kým bych si o metalu promluvil. Ale učitelky byly hrozně tolerantní a nechaly mě, abych si na pijatikách na kolejích občas pustil i svoje prasárničky.

Jinak vše ubíhalo celkem v pohodě. V Boleslavi jsem postupně zjišťoval, že jsem totálně mimo. Jak už mezi námi nebyl Sabath, tak jsme neměli žádné tmelidlo, nikoho, kdo by nás směřoval. Čím dál tím víc jsem si uvědomoval, jak pro mě byl tenhle člověk důležitý. Z jeho hlášek, průpovídek a názorů žiju vlastně celý život. V srdci jsem měl pořád obrovskou díru, která se projevovala hlavně tím, že když jsem se opil, tak jsem blábolil o starých časech v Boleslavi. Nikdo mi ale moc nerozuměl a vlastně to ani nikoho moc nezajímalo. Co se týká dívek, tak Esterka se sice sem tam stavila, ale už z nás byli jen kamarádi. Možná je to škoda, ale nic s tím nenadělám.

Pořád jsem pokukoval po blondýnce, ale měla takovou děsnou kamarádku, která se poměrně dost často a ráda seznamovala vlastně s kýmkoliv, kdo vypadal aspoň trošku dobře. Veselejší v rozkroku a to mě děsilo. Věděl jsem ale, že studuje taky peďák. My jsme s Michalem pořád trávili dlouhé hodiny různými disputacemi, děsně nás bavilo pořád něco řešit. Ladili jsme noty pro budoucí život. S ním a ostatními rozevlátými intelektuály, kteří se k nám postupně přifařili, jsme sedávali Na Kurtech a byli děsně chytří. Budoucí učitelky chodily s námi a vzpomínám na ty chvíle hrozně rád. A byly to jako vždy ženy, které napadlo, že bychom mohli dělat něco jiného, než jen sedět v hospodě. První akcí byl bazén, což bylo super, protože jsme viděli holky v plavkách a pak se taky mohli děsně opít v hospodě nad bazénem. Nejvíc si ale pamatuju víkend, kdy jednu křehulinku napadlo, že by mohla být dobrá vyjížďka na lyžích.

Byl to trošku problém, protože jedinej, kdo měl běžky, jsem byl já. Táhl jsem je autobusem z chalupy z Jizerek až do Plzně. Blanku ale napadlo, že by mohla půjčit zbytek lyží ze školy. Vše dopadlo dobře a my sedíme na baru v A3 a ladíme formu. Hele, asi by to chtělo méně rumu, hlásili, že má být mínus patnáct. Jsou to hory, brzdím ostatní, a působí to divně, protože většinou co se týká piva a rumu, tak jsem býval já velkým pokušitelem. Nikdo mě ale moc neposlouchá. Řeknu, že si jdu lehnout, jedna slečna chce jít se mnou, ale vymluvím se, že dnes nemůžu, že bych pak nepodal na lyžích výkon. Kouká smutně a chce aspoň pusu. Tak jo děvče a teď už hupky dupky do peřin a nech si o mě zdát. Já ulehnu a vidím blondýnku. Pořád se mi potvůrka vkrádá do snů.

Ráno mi trvá asi půl hodiny, než všechny vykopu z postelí. Dělejte, jede nám vlak na Rudu. Chci vyrazit brzy, než pojedou turisti, ať máme trošku náskok. Kupujeme skupinovou jízdenku a Michal cinká lahváčema. Ne díky, fakt nechci, když jedu na běžky, tak piju až v hospodě po lyžích. Dám si ale svačinku. Na tohle byly učitelky skvělý, úžasný. Cítil jsem se jako partou z Boleslavi, když jsme jezdili na koncerty. Holky byly opravdu super. V obou městech. Tak nějak přirozeně se o nás staraly a my je zase chránili a byli na ně hodní. Organizovali jsme a zařizovali. Tedy pokud jsme nebyli na plech. Železnou Rudu moc neznám a tak omylem přejedeme až na konečnou do Alžbětína. Je ještě tma. Na nádraží nikdo, jenom mráz, neskutečná zima. 

Kýcháme a smrkáme a já se vydám hledat turistické značky. Mapu nemáme, měl ji koupit Michal, ale jako vždycky skončil v antikvariátu. Smůla. Hele, něco jsem našel. Jdeme po červený a nevíme moc kam. Nikdo nejsme zdejší a neznáme místní reálie. Ani živáček nám nemůže poradit. Pořád je tma, ale vylezeme kousek na kopec a svítá. Do sněhu na horách svítí slaboučké slunce, vše jiskří a každý horal ví, že v takových chvílích se začnete usmívat, být laskaví a pohlcení kouzlem lesů, luk a strání. Vidíme srnku, pak kance a slyšíme i tetřeva. Připadám si jako když jsem jako malý chodil na čekanou s dědou. Nádhera a můj živel, můj krásnej svět, kterej budu nadosmrti milovat. Jsem jak v transu, holky se shluknou u mě, zapomínají, že mají na nohou běžky, samozřejmě blbě namazaný. Občas padnou na ty svý sedinky, kňourají, ale jinak je nám neskutečně krásně. Otevírám placatku, až když jsme na kopci. Dejte si, zahřeje. 

Jedeme, šustíme, zastavujeme se na každém rozcestí a pečlivě sledujeme směr naší cesty. Dám na svůj orientační smysl a vedu všechny starými stezkami, občas musím prošlapávat stopu, ale jsem mladý a silný a v žilách mi koluje mimo vroucí krve taky rum. Smrkáme do zmrzlých kapesníků a pomáháme holkách na nohy, když se rozplácnou jako žáby. Některé stojí na běžkách poprvé a tak jsem chvilku vepředu, pak zase vzadu, jak nějakej pionýrskej vedoucí, stará dobrá kvočna, která ve mě prostě je. Plácám je po zadcích, hyjé, přidej klisničko. Děláme si srandičky a odměnou jsou mi jejich úsměvy a červené tváře. Připadám si jako zkušený průvodce, i když chvílemi nevím, kam jedeme. Ale nikomu to nevadí. Bez lidí, jen mezi kupou sněhu, u krmelců, svahem dolů, někdo jede šusem, protože neumí ještě brzdit. 

Běžíme, jdeme, plužíme několik hodin, sem tam zabloudíme, až se ocitneme u Čertova jezera. Je čarokrásné, bez turistů, bez asfaltu jako dnes, ale čisté, majestátní. Jo hergot, takhle Kubíka neznáte, co? Trávíme čas jen v hospodách, ale tady, uprostřed lesů jsem básníkem a tulákem. Některá děvčata mi visí na rtech a mě to dělá samozřejmě hrozně dobře. I Michal, na kterém je vidět, že občas nemůže, tak se tváří zasněně a nechá se unášet mým vyprávěním. Jsme takoví obyčejní lyžníci, kluci a holky, nová parta, která se ještě pořád oťukává. U Blanky i Michala je zdá se rukáv v rukávě. No a já? Uvidíme, nechávám si konečně otevřenou hlavu. Čekám až to přijde, ta velká láska, na kterou stejně všichni čekáme celej život. Někdo ji snově popisujeme a jsem rozjitření a jíní zase berou vše jen jako dobrý šuk. Ale to je na každém z nás. Mě je momentálně s učitelkama moc dobře. 

Jedna je prdelatá a hlasitá, druhá tenounká, bez prsou, další malinká jak panenka. Žádné modelky, ale z těch jsem už dávno vyrostl, není mi patnáct a chci spíš podobný typ. Ony jsou krásné úplně jinak. Jak by kdysi řekl Prcalík. Podívej se jí do tváře a uvidíš, že jí kouká mrd z očí. Ne vážně, zase jsme si postupně, polehounku, momentálně v bílé stopě, tvořili přátelství a možná i něco navíc. Člověk si musí spolu něco prožít, mít se rád a naštvat se v různých situacích. Podávám právě prdelaté ruku, protože padla na záda jako beruška. Podívá se na mě, je upocená, trošku vzteklá, ale řeknu vám, neskutečně nádherná. Chci do hospody, já už nemůžu. Jedeme tedy směr Špičák, to už je kousek. Následují karamboly jak z grotesky. Sjezdovka nejnižší úrovně je na začínající běžkaře těžká. Držkopády, objímání smrčků, rozehnání lyžařů. Jedu šusem! Řve někdo za mnou. Otočím se a jediná Blanka je ještě na nohou. Sraz dole, zavolám a zabrzdím ostře před nějakou vystajlovanou slečnou. Kouká na mě zase jak na lůzra. Pak se diví, když přijede tolik dívek a všechny se ke mě hrnou. 

Hospoda na nádraží u Špičáku bývala vždy parádní. Tedy co jsem ji zažil já. Pivo a borůvkové knedlíky, utopenci, rum. Jsme rádi, že jsme vše přežili a vyprávíme si barvitě jak kdo jel, jak padl. Holky výskají, Michal se tiskne k Blance a moje maličkost se zase zasní. Hory a sníh, utahaní poutníci, kteří si dávají odměnu. Dívám se na své nové kamarády, užívám si dobrotu, pohodičku, které bylo poslední dobou v Boleslavi tak málo. Do vlaku nasedneme značně podroušení. Máme neskutečně sexistický řeči, za který by vás asi dneska zavřeli, ale tenkrát to byla krásná hra, jen milý, dobře míněný flirt. Protože já se cejtil jako děsněj chlap a průvodce a vedoucí výpravy a holky zase jako krásné dámy, slečny ze snů a pověstí. Byli jsme možná obyčejní lyžníci, ale ve vzpomínkách nám zůstala hrozná spousta nádherných obrazů. A to není rozhodně málo!

Konec se sám nabízí, co myslíte? Odneseme běžky na kolej a celou noc řádíme po plzeňských klubech. A v našich příbězích jsou kopce o hodně strmější, zima krutější a my úplně nejvíc nejšikovnější. Buďte dobří! Stopa!

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER