SYMBOLIC FEST OPEN AIR 2022

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 24. dubna 2022

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý čtyřicátý osmý - Božkovský punkový nářez

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý čtyřicátý osmý - Božkovský punkový nářez


Příběh tří stý čtyřicátý osmý - Božkovský punkový nářez

Trošku nebo spíše víc mě mrzelo, že už nejsem v přímém metalovém dění. Kupoval jsem sice nějaké časopisy, navštěvoval Music Records, ale kamarády, kteří jsou na tom jako vy, nemůže nikdo nahradit. Nejde to. Okolo poslouchali všichni něco úplně jiného. Navíc byl metal považovaný za muziku pro dělňasy. Alespoň mezi lidmi, mezi kterými jsem se pohyboval. Kolikrát jsem se děsně pohádal, některé vzal do Šeříkovky na koncert a pak si to vyčítal, protože sice bývaly hlavní kapely skvělé, ale mnohé předkapely trpěly typickým českým zábavovým odérem. Marně jsem potom v hospodě vysvětloval, že ne všechny české smečky jsou takové.

Metal už nebyl vůbec v módě, připadal jsem si často jako starej dědek a vzpomínal, ano, já ač dvacetiletý, tak jsem vzpomínal na dobu, když ještě neskákali metalisti na pódiu jako rapeři a nebyli i tak oblečení. Navíc Nirvána a spol. Velmi často se mi stávalo, že jsem seděl někde v baru a dívčina s Kurtem Cobainem na triku si ke mě přisedla. Že když mám taky dlouhý vlasy a triko s lebkama, tak jí budu rozumět. Opak býval pravdou, já nebyl žádnej grunge nihilista, kterej čeká jen na příležitost pro demonstrativní sebevraždu. I přes všechny sračky světa, se kterými jsem se za svůj krátký život setkal, jsem se díval na život víceméně pozitivně. Ale staří kamarádi chyběli. Možná právě proto jsem byl absolutně nadšený, když přijel Venca s Petrou. Krásní to lidé. Vypadali už na nádraží, že k sobě patří odjakživa, že jsou si souzeni.

Velkým překvapením byla Esterka, která se snesla ze schůdků jako víla. Nojo, ale já měl s sebou Elišku. Tušil jsem nejdřív nějaké scény, ale asi jsem měl fakt celej život obrovský štěstí na ženský. Celé odpoledne se pak odehrávalo spíše ve stylu - děláme si ze mě srandu. Holky si sedly všechny tři. Klábosily a já zářil. Protože tu byl Venca a dlouho jsme se neviděli. Dodnes mi je záhadou, kde na božkovský punkový koncert vůbec přišel, ale v Jablonci prý měli docela slušnou základnu, tak asi tam. Mě jen zavolal a zeptal se, jestli jsem v Plzni. Nebylo co řešit. Sedíme na Slovanech v takovým děsným pajzlu. Je to tady samej cikán a pivo je nakyslý, ale jsme tak děsně rádi, že se vidíme, že je nám to jedno. Jediné, co mě trošku naštve je situace, když tam přijede nějakej kravaťák a zeptá se nás, za kolik jdeme. Navíc se neptá našich slečen, ale mě s Vencou. Tlemíme se tomu ještě cestou do hospody na Božkov. 

Tam sedí nějaký Rusáci. Vůbec nevím, odkud se vzali. Někdo říká, že z Prahy. Každopádně, dělají docela bordel. Zalezeme si k výčepu úplně dozadu, ke kapelám. Budou hrát E!E, což je vtipný, protože když poskládáte Elišku a Ester za sebe, tak vám vyjdou stejný iniciály. Přijde mi to děsně vtipný a jak piju víc a víc, tak mě napadají všelijaký myšlenky. Mohlo by to být hezký, holky, co říkáte. Ony se jen smějí, uculují a něco si šeptají. Nebudu vás napínat, k ničemu nedošlo, všichni byli tak opilí, že ani ťuk. Ale představy to byly hezký a ne že ne. Ale nepředbíhejme. Teď je na řadě muzika. Paříme. O kapelách, kteří tam večer hrály, vám toho moc neřeknu. Vím o SPS, E!E, protože jsem je taky poslouchal, ale zbytek jediný co si vzpomínám, tak že měly děsně vtipný názvy. Což tedy mimochodem bylo to jediné. Taky jsem zjistil, jak mi je punkový náhled na svět příjemný. Žádný nasraný nihilisti, kteří chodili v Plzni na metal, ale veselý ksichty. Jasný, některý tváře byly upravený asi drogama, ale celkově neskutečná pohoda.

Házím řepou, točíme se jak vrtule, pogujeme. Paráda, mezi kapelama chodíme na dvůr, kde kecáme. Škoda, že tu není Michal a Blanka, ale ona jí nedávno umřela máma, tak řeší úplně něco jinýho. Punkáči nám koukaj na holky, protože snad jediný nemají kokrhele a fakt jim to sluší. Petra má sice nějaký cvočky a barevnou hlavu (tuším zelenou), ale pořád neztratila ženskost. Vše je v takovém veselém stylu, nikdo se nevtírá, neprudí. Sednu si schvácený do rohu a chvilku sleduji cvrkot. Zase přemýšlím o tom, proč je mi tak dobře. Zajímavé je, že se cítím takhle pokaždé mezi lidmi, kteří zrovna nesplňují všeobecné představy o tom, jak by měl mladý, úspěšný mladý muž/žena vypadat. Ještě jsem se nezařadil do davu a jak postupně stárnu, tak vím, že asi nikdy nebudu úplně příkladem tuctového prototypu. Možná jenom o věcech moc přemýšlím, nejsou mi jedno některé hnusárny, která tehdejší i současná společnost dělá. Ale dost filozofických úvah, jdeme dál pařit.

Po další kapele jsem byl tak hotovej, že jsem musel ven. Šla se mnou Eliška. Vrátím se, další smečka a jde se mnou Ester. U dveří sedí takovej starej punkáč a když se vracíme, tak mi říká, hergot chlape, ty to střídáš, nechceš se radši rozdělit? Usmívám se jak děsnej guru, ale je to trošku jinak. Asi jsme se chtěli všichni ujistit, že se má ten druhý dobře, že se mu daří. Obyčejná slušnost, řekl bych. Je sice fakt, že jak jsem byl opilej, tak jsem měl dvojsmyslný řeči, ale to já jen, aby se neřeklo, taky si myslím, že se to očekávalo, ehm. Venca září a dodnes si pamatuju, jak se líbali ve světlech z pódia. Mezi nimi se stejně jako mezi Michalem a Blankou zrodila taková ta obyčejná prachsprostá láska, o který se všude píše. Jo, záviděl jsem jim trošku. Možná i víc. Na jednu stranu pro mě nebyl problém jít a nějakou prostě ukecat, nebo sáhnout do záloh, ale pořád to nebylo ono. Od té doby, co jsem odešel z Boleslavi jsem si v tomhle nepřipadal moc šťastnej. Nejde o šukání vole, vysvětloval jsem smutnej nedávno Michalovi. Rozuměl mi. On už našel.

Další pogo, další Gambrinus, kterej byl tenkrát v Plzni skvělý pivo. Chlemtáme, nějaký kluci nám dávají do kola panáky. Na kolej musíme pěšky, taxíky nesnáším a v noci MHD nejezdí. Pokusím se navigovat a brzy se ztratíme. Jsme u nějaký řeky, dokonce dvakrát a pokaždé u jiné. Chci být za indiána, že se jako vyznám, Jitřenka a tak, ale stejně dlouho bloudíme. Nakonec konečně dojdeme do středu města, kde nám nějaká pomatená prostitutka nakonec poradí. Bylo to náročný, ale jsme tady. Hele, mám ještě rum, nechám kolovat a když dojde na mě, tak uprostřed loku padnu na zem jako žok. Konec, šlus, žádná trojka, ale studená, studená, je mi zima. Holky mě hodí hlavu pod sprchu. Pak zvracím, takže jsem děsně přitažlivej. Usneme na jedný posteli, moje bývalá přítelkyně a moje současná. Uff. 

Ráno u snídaně v bufáči, kam musíme, protože na koleji mám akorát sádlo a tvrdej chleba, vyprávím všem děsný zkazky o tom, co jsme v noci s holkama dělali. A protože vedle u stolu sedí nějací studentíci od nás z koleje, tak se jakože zrodí legenda. Blbost, jsem spíš plachej, vždycky sem byl, ale bránit jim v tom nebudu. Smějeme se až na nádraží, ale dojde nám, že se musíme loučit. Možná za to může chlast, u nás kluků určitě, ale brečíme jako želvy. Božkovský punkový nářez budiž navěky zapsán do knihy skvělých akcí. Asi vám nemusím vysvětlovat, jak nám bylo. Vrátíme se s Eliškou na kolej, zalezeme si do postele a celá neděle je ve znamení smíchu a radosti. Když mi k večeru řekne, že jde dolů do baru, tak nejdu. Usnu jako nemluvně. A v polospánku se zařeknu, že si seženu některý další kapely na CD, co v Božkově hrály. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER