SYMBOLIC FEST OPEN AIR 2022

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 8. května 2022

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý padesátý - Osamocený výlet za kořeny

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý padesátý - Osamocený výlet za kořeny


Příběh tří stý padesátý - Osamocený výlet za kořeny

Jsem šíleně zmrzlej. Nikdo mi nechce zastavit. Asi je odrazují moje rozdrbané džíny nebo odřený křivák, nevím. Ještě, že přišla nějaká holka a jestli prý jedu na Prahu. Byla z Hradce a taky jí došly peníze. Stopujeme teda spolu a po třech autech zastaví nějaká paní. Mám obrovský štěstí. Jede až do Liberce. Kručí mi v břiše, ale veškerá cigárka i colu odmítám. Jsem zase jednou tulákem a je mi blbě. Včera se mě blondýnka zeptala, jestli bych neměl na pivo. Neměl jsem, ale co, peníze na cestu můžu obětovat. Myslel jsem si, že když jí pivko přinesu, tak se se mnou bude bavit, ale měli tam u stolu nějaký kluky. Pivo mi další týden vrátila, ale to jsem ještě nevěděl. Zatím jsem stál šíleně hladový na pumpě za Černým mostem. Dívku z Hradce jsme vyložili a když se paní řidička dozvěděla, že k ní nepatřím, začala mít takový divný dvojsmyslný řeči.

Nikdy bych nevěřil, že to ženským stojí za to. Ale byl jsem rád, že jsem v Liberci. Chtěla mi dát na rozloučenou pusu a říkala mi rebele. Uff. Tři hodiny řečí o tom, že jí manžel nestačí. Oklepu se, vysomruju na nádraží cigáro a nasednu na vlak do Smržovky. Mladíku, musíte si další zastávku vystoupit. Jasně, chápu. Další zastávka je Smržovka. Několik kontrol jsem vydržel na záchodě. Povedlo se. Když jdu přes kopce na chalupu, už je tma. Čeká mě máma, která si chce vyprávět. Dám si obyčejné, ale dobré párky. Poslouchám její stěžování na otce. Jsem tak utahaný, že některé pasáže vůbec nevnímám, je to pořád to samé dokola. Padá na mě tíseň a strach. Člověk by se měl vracet do rodinného hnízda veselý a natěšený, ale nejde to. Nemůžu. Zažil jsem toho až příliš. Nakonec se s mámou pohádáme. Jdu spát nahoru a odmítnu si zatopit. Pod dekou a spacákem je mi smutno. Šíleně smutno. Usnu, ani nevím jak.

Spím jen do šesti, protože máma začne vyzývavě chrchlat v předpokoji, různě šustit a vyžadovat pozornost. U snídaně je nervózní. Musíme makat. Příprava na zimu. Vyleju sudy, ořežu stromy a túje, hrabu hromady listí. Oběd je malý, ale poctivý a zase práce. Můžu se strhnout, mám výčitky, že nejezdím častěji. Brácha na to není, to víš, musí se učit. Achjo a já ne? Vysvobodí mě Venca s Petrou, kteří přijedou odpoledním autobusem. Máma mu nabídne pivo (mě ne). A zatímco všichni vesele povídají u kávy, náš milý otrok vyváží septik. Hovna a hovna, smrdí to, štípe do očí. Konečně mám hotovo. Umeju se, vezmu si nové triko Root, to jsem ještě tehdá nosil trička kapel, na které jdu na koncert. První pivo mám až v Jablonci, v jedný hospodě u náměstí. Kecáme a je nám fajn. Člověče, ta tvoje máma, ta je skvělá. Přikyvuji a přemýšlím nad tím, co dělám pořád blbě. Prý se děsně ksichtem podobám otci, řekla mi včera v hádce.

Máme hladinku, když zamíříme do kulturáku. Zase jednou na metal, mezi své, mezi kořeny. Venca s Petrou se zaháknou do sebe a je to zvláštní, protože jsem to býval vždycky já, kdo nějakou ulovil a Venca křenil. Teď je to obráceně. Jsme tu brzy a tak kecáme s místníma. Na Root se šíleně těším, mají zrovna venku Kärgeräs. Předkapelu jsem jako vždycky prokecal v hospodě u sálu. Pokouším se balit nějaký holky, ale jsem odmítnut. Nějak nemám sílu na to je ukecávat. Připadají mi takový jednodušší. Asi by si daly říct, ale mě už to přijde divný. Jsem asi fakt jinde. Měním se, možná konečně dospívám? Kdo to ví? Venca si ze mě dělá srandu a tak se opíjím v rohu. Občas pro mě pošle nějakou známou, abych se jako seznámil a rozveselil. Jenže holky jsou jak přes kopírák. Nějak nemůžu se žádnou najít společnou řeč. Možná za to může Plzeň a tamní děvčata, se kterými chodím do hospody. Budoucí učitelky jsou vzdělaný a dá se s nima bavit i o něčem jiném, než o jemných náznacích o sexu. Achjo. 

Chodím raději na cigárka a před kulturákem sem tam s někým prohodím slovo. Konečně Root. Jsou ve skvělé formě. Už dávno jsou mojí srdcovou kapelou. Jsem v první řadě a řvu texty. V jejich hudbě je všechno. Přesně takhle se cítím. Mluví, hrají mi z duše. Nenávist proti přetvářce, proti církvi. Přenesu si to ve své hlavě na celou pokryteckou společnost. Ne hergot, neprocházím zrovna lehkým obdobím. Mám sice peníze (když je tedy neutratím za pivo a muziku), mám hezkou holku, kterou úplně nemiluju, ale je fakt sexy. Ale pokaždé, když se vracím domů, tak na mě padne splín a samota. Volal jsem i Prcalince, Janě, vlastně všem. Nabízel jsem ubytování na chalupě, chlastačku a setkání jako za starých časů, ale zdá se, že kořeny jsou již vytrženy. Nechápu to, myslel jsem si, že jsme spolu prožili tolik věcí, že jsme navěky spojeni a propojeni. Jenže ono fakt platí, sejde z očí, sejde z mysli. Sundám si triko, tenkrát jsem měl ještě vyrýsované svaly. 

Koncert se chýlí ke konci a já jsem pořád mimo. Když mě hudba pohltí, tak nemůžu jinak. Je to jako nějaká závislost, která se hrozně špatně vysvětluje. Padám únavou na židli a jsem neskutečně šťastný, když mi jedna holka z kotle přinese pivo. Sedne si vedle mě a mluví hezky. Její slova mají hlavu a patu. Odvedeme Vencu s Petrou domů, loučíme se snad půl hodiny, nechci, aby naše setkání skončilo. Jdu doprovodit slečnu. Venca na mě spiklenecky mrká. Před domem se chce líbat, je vláčná a kdybych chtěl, tak mám cokoliv, o co si řeknu. Omluvím se a vypadám jako zbabělec. Naštvaně odběhne a já se vydám do kopce přes les na chalupu. Připadá mi to nekonečný. Lekám se stínů, několikrát upadnu. Močím dole ve vsi a rozštěkám několik psů. Na horách už je hrozná zima. Stejně jako v pokoji, kam si zalezu jak do nory. Pod spacákem je mi zase šíleně smutno. Spím pár hodin, máma už zase chrchlá.

U snídaně má nějaké řeči o tom, že bych měl chodit dřív, že nemám pít jako otec. Pohádáme se. Sbalím se a ještě notně podroušený uteču na autobus do Jablonce. Navazuje mi spoj do Prahy. Nic si nepamatuju a je mi děsně blbě. Ještě, že jsem dostal apanáš od mámy na týden. Dopřeju si snídani a čekám na vlak. Zase usnu a v Plzni jdu rovnou do baru. Hele, blondýnka. Hlásím se jako ten dobrodinec z baru, co jí přinesl pivo. Ignoruje mě. Zase se kolem její kamarádky točí nějací kluci. Nemám už sílu na nic. Hergot, co to se mnou je? To už jsem fakt vytrhal všechny kořeny, to už mě fakt nikdo nechce vidět? Co dělám blbě? Snažím se lidi spojovat, pořádám akce a pokaždé jsou všichni děsně spokojený. Kolem se začínají všichni párovat a já, který jsem nikdy neměl problémy holku ukecat, jsem sám jako kůl v plotě.

Tedy, mám Elišku, ale je to takové, inu znáte to. Stejně jdu za ní, abych nebyl sám. Sprcha a postel, všechno je hrozně hezký, ale stejně je mi divně. Na co myslíš, ptá se mě, ale já nedokážu odpovědět. Město pod námi je šedivé a tak se raději rozloučím. Zalezu si do kouta, jako raněný zvíře a čtu si. Jsem nejraději ve své bublině. Se sluchátky na uších. Jak jinak Root, ti mě ještě dlouho neodradí. Měl bych se učit, dělají to všichni, ale já  nějak nevím, co a jak? V Boleslavi na mě postupně zapomínají, s mámou se hádám, Venca má Petru. Já mám zase jen muziku a knihy. Probudím se v noci, zpocený a totálně vyděšený. Zdálo se mi o tom, že jsem zůstal na světě úplně sám. Jako Robinson. Navíc mi došly baterie v discmanovi a knížku jsem si polil pivem. Pivem? No, ve snech je možné všechno. Rozhodl jsem se, že se začnu kolem blondýnky točit trošku víc. Ráno mě probudí rozesmátý Michal, tak co víkend, super co? Pošlu ho do prdele a do školy zase nejdu.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER