DEADLY STORM STRÁNKY/PAGES

neděle 29. ledna 2023

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý osmdesátý osmý - Ledová cesta do Vratislavi


Příběh tří stý osmdesátý osmý - Ledová cesta do Vratislavi

Ale vždyť zmrzneme, řekne mi ještě ve tmě, když ji probudím. Snad stoletý budík na chalupě. Řinčí a řve jak na lesy. V tom tichu, který zde je, neskutečně vynikne. Asi jsme trošku blázni, ale míval jsem takové nápady. Chtěl jsem blondýně ukázat, kde jsem kdysi ve čtrnácti poprvé v životě viděl Vader. Nebyl internet, tak jsme museli do Liberce. Dolů na tramvaj v Jablonci jdeme pěšky. Chceme to vzdát už na začátku. Hromady sněhu nám překáží v cestě. Udýchaní dorazíme a zrovna jedna jede. Je plná, skoro se tam nevejdeme. Všude je kalamita, ale nakonec dorazíme. Vyšlapeme do kopce na nádraží a velmi nepříjemná paní nám prozradí, že nejlepší je jet přes Prahu. Nojo, ale to je na několik dní, řeknu své milé a ona se jen usměje. Tak ať. Hlavně, že jsme spolu, i cesta může být cíl, nedávno přišla na chuť Kerouackovi. Zaplatím a jedeme. Praha, nádraží, pár pivek, než jede vlak do Ostravy. Přisednou si k nám dva horníci a že je prej všechno na hovno, mluví se o tom, že budou zavírat všechno. Doly i železárny. Chlastají první ligu, ale my se držíme zpátky. Jsou to ostří hoši, co nejdou pro ránu daleko. Tak jsem rád, když konečně zastavíme v ocelovém srdci republiky.

Další paní v kukani, nevrlá a nepříjemné. Navíc mluví nářečím, kterému tolik nemluvíme. Jede to až za hodinu. Vlezem do prvního baru, hned vedle nádraží. Musíme překročit postavu, nakreslenou na zemi. Oklepu se, včera zde někoho pobodali. Tady se fakt s ničím moc nepářou. Pivo hnusný, ale párek v rohlíku docela ujde. Jsi ráda, že si se mnou vyrazila? Ale to víš že jo, řekne, přesto, že na ní vidím, jak je zmrzlá. Co jednoho ruma? Já tvrdej nepiju. Tak si dej grog. Nasedneme na polský vlak, v něm spousta Pšonků, každej druhej v ruce vodku a všichni, úplně všichni mají knírek. Musíme se tomu smát. Jemně pěstěným u mladých chlapců, i mrožovitým u starců. Hele, co kdybych si taky nechal narůst takový licousy. Opovaž se! Smějeme se, ve vagónech na rozdíl od Českých drah topí. Uspí nás to. Málem přejedeme, ale jsme tu. V krásné, historické Vratislavi. Tak nás veď, řekne mi, ale jsem ztracený. Je to už tolik let. Každopádně, vzpomínky létají v hlavě jako zběsilé. Občas se musím zastavit. 

Procházíme se městem, nadšení z architektury, z krásných domů, kostelů. Vše nám připadá vznešené, majestátní. Zajdeme koupit rohlík a klobásku a je nám děsně dobře. Nikdo z rodiny neví, že tu jsme. Minulý týden přijela na chalupu máma a vzala si psa domů. Měl nějakou kontrolu na veterině. Tak jsme osaměli. Ale znáte to, dva zamilovaní se nikdy nenudí. Četli jsme si, jezdili na běžkách a hráli si na starou chalupářskou rodinu. Krásně, opravdu moc krásně nám bylo. V peřinách, ve spacácích. Hrozně jsem oceňoval, jaká je blondýnka holka do nepohody. Žádná fiflena. Topila v kamnech, smažila i pekla. Jako by sem patřila odnepaměti. Ani jsme nevěděli, že právě prožíváme nekrásnější chvíle. Jeli jsme naslepo, vůbec jsme netušili, kde budeme spát a jestli vůbec. Musela mrznout, ale neříkala nic. Klepala se, ale nestěžovala si. Dal jsem jí svetr a raději klepal kosu sám. Vylezeme z jedný putiky, kde za pár zlotých čepovali český pivo. Mají tu rádi Švejka. Asi bychom měli zkusit najít klub.

Potkáme nějakou máničku, takovej starej chlápek, jak vystřiženej z Black Sabbath, ten by mohl vědět. Zkusím to na něj anglicky, žena německy a nakonec se domluvíme česko - polsky. Pamatuje si malý klub, dokonce v něm párkrát byl, ale po roce 1989 se všechno změnilo. Dávno zavřený, je tam nějaká herna a nebo butik, co já vím. Kurva, pořád říkal kurva. Tak kam máme jít? Vytáhl z tašky papír a tužku, versatilku Kohinoor. Nakreslí nám mapku, podle které bychom měli dorazit na periferii, do kulturáku, kde se dneska hraje metal. Poděkujeme, zamáváme a nevíme, co budeme dělat. Máme ještě asi dvě hodiny. Všude je tma, tenkrát se všude začínalo děsně pozdě. Koukneme tedy na Královský palác i na kostel svatého Jiljí. Dýchá na nás historie a protože moje milá bude učitelkou, tak mi vypráví. Mám tu nejkrásnější průvodkyni ve městě. Máme toho s Poláky opravdu hodně společného. Koneckonců, i moje jméno je polské. A tak nám čas opravdu uteče. Když jste s někým, koho máte rádi, tak tomu tak bývá.

Jedeme tramvají. Za pár zlotých si štípneme lístek a pečlivě sledujeme názvy zastávek. Oba příliš nevidíme, tak se občas musím zeptat. Pamatuji si, že vystoupíme asi dvě před koncem. Uprostřed sídliště, velmi podobnému tomu, na kterém jsem vyrůstal. Ptáme se kolemjdoucích, ale někteří se pokřižují a jdou dál. Nakonec potkáme partičku metalistů. Kurva Vader, komentuje jeden z nich moje triko. Tím pádem jsme přátelé. V metalu to takhle dřív fungovalo. Kdyby přijel do Plzně, pomohl bych jim zase já. Ihned nás vezmou mezi sebe a je to neskutečná pohoda. Jsou počmáraní warpainty a nahánějí strach. Mám problém přečíst názvy kapel na ručně malovaném a okopírovaném plakátu. Ale pochopíme, že se bude jednat o black metalový večer. Jdeme na bar a objednám pivo pro všechny. Co pivo kurva, vodka! Zařve jejich jakože vůdce a přinese první nálož panáků. Po třetí začne blondýnka lít obsah raději do fíkusu za ní. Ale já musím. Holky se tak nějak zase sesednou a i když mluví každá jinou řečí, tak si rozumí. Pořád se smějí. Nechápu to, ale pravdou je, že my, drsňáci jsme na tom podobně. 

První kapela zní úplně stejně jako druhá. Mladý kluci, zase tolik jim to neladí, ale jsem překvapen neskutečným mosh-pitem. Je to masakr, skáčou i holky. Občas nás dav přitiskne ke zdi a já ze všech cítím pradávnou metalovou sílu a rebelii. Někteří vypadají velmi děsivě. A muzikanti do toho dají všechno. Kdo byl někdy v téhle době na koncertě v Polsku, určitě mi potvrdí. Jdu si koupit kazety, na víc nemám a málem mi líbají ruce. Jsem pro ně někdo, kdo přijel z Čech. Oni nás mají děsně rádi. Kecáme, potácíme se, lejeme jako duhy. Pak mám okno, které je navíc vysklené. Nechme raději vyprávět moji milou. Prý jsem skákal na kandelábry, hrál si na vojáka, řval mezi paneláky, zvonil na zvonky a málem se popral s nějakým maníkem, co venčil psa. Myslel jsem si, že je to pohraničník. Dával jsem mu rozkazy v ruštině a to jsem neměl dělat. Chlápek se naštval, protože Rusáky nemá nikdo rád a málem mi jednu vrazil.

Probudím se na umakartu. Starý panelákový byt. Vůbec nevím, kde jsem. Vedle v pokoji leží dvě holky a jeden kluk. V obýváku moje budoucí manželka a krásně vrní. Já jdu zvracet. Co kurva, vodka? Kouká na mě Lešek, jak se ten maník jmenuje. Je ještě nalitej, to já koneckonců taky. Kecáme o muzice, o tom, jaký máme hezký holky, o pivu. Je nám moc dobře. Dám si jednoho panáka a jdu zase blejt. Smějou se mi všichni, prý piju jako polská děvka. No nic, taky bychom měli zvednout kotvy. Na nádraží jedou s námi. A je fakt sranda. Děláme rotyku a když konečně nalezeme do vlaku, vytuhnu. Blondýnka se mi schoulí v náručí a v Ostravě nám začne pomalu docházet, co jsme zažili. To byla jízda, řeknu jí a mám v ústech děsně sucho. Dám si pivko, jako že jsem tvrďák a ona kofolu. Trošku jí závidím, jsem dehydrovaný. Hele a ví někdo z nás, jak se ty kapely jmenovaly? Kouknu do brašny a kazety nenajdu. Je to vlastně jedno, chtěl jsem ti ukázat Vratislav, víš abys věděla, kde jsem kdysi byl. Trošku se probudím a do Prahy vyprávím. Jak jsme jezdili s naší partou. Poslouchá skoro nábožně. 

V Praze na nás padne šílená únava. V Liberci se ale probereme. Do Jablonce se dostaneme poslední tramvají. Další nejede, je kalamita. Prošlapuji čtyři kilometry cestu do kopce. V chalupě je samozřejmě mráz. Zatopím v kamnech, sedneme si v křeslech vedle sebe a blondýnka ihned usne. Dívám se na ní a říkám si, jaká jiná by se mnou tohle všechno vydržela. Opatrně ji přenesu do postele. Hrozně mi voní. Přikryju ji až po krk a přidám deku navíc. Sníh zase padá. Jsem přetažený a nemůžu spát. Sednu si vedle do kuchyně a chodím přikládat. Vydržím až do svítání. Pak si jdu teprve lehnout. Ledová cesta do Vratislavi se stane jedním ze zážitků, které pak každému často a dlouho vyprávíme. Všichni si klepou na čelo, že jsme blázni, ale my víme své. Bylo to náročné, ale nádherné. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):