Příběh čtyř stý třicátý sedmý - Otisk doby
U Salzmannů se mi vždycky líbilo. Psal se rok 1997 a kolem se slavilo osvobození americkou armádou. Byl jsem překvapený, jak to plzeňští prožívají. Seděl jsem jako vždy v koutě u okna a sledoval cvrkot na ulici. Holky už sundaly neforemné kabáty a ty odvážnější už ukázaly i kousky kůže. Všechno kvetlo a i jinak více méně zachmuření místní se sem tam usmívali. Četl jsem zrovna Kunderu. Stejně jako Škvoreckého nebo Topola jsem je nikdy moc nechápal. Ani jeden nemluvil mojí řečí. Ale patřilo k dobrému jménu studenta je znát. Přečtu vždycky pár stránek, ale nemůžu se soustředit. Vedle si sedne dvojice dívek. Jsou hodně mladé, sotva mají nárok na pivo. Ale je na nich vidět, že už nejsou poznamenaní socialismem. Dívají se dopředu, hlavinky vztyčené, žádná připosranost, po roky budovaná v našich duších. Míval jsem také děsný respekt ke stáří, k různým šaržím. Jenže pak zjistíte, že ten vážný pán, co na vás pořád jako na dítě řval, práskal STB. Hodně jsem se začal učit od strýce, co byl v Jáchymově.
Hospody ještě tenkrát byly otiskem doby. Několik novodobých podnikatelů, bývalí zelináři, veksláci halekají v jednom koutě. Jsou neomalení, přišli rychle k penězům, ale chybí jim vychování a elegance. Ze sandálů jim čouhají bílé ponožky, fialová saka rozhalená a vypadají podivně. Obzvlášť v kontrastu s několika Američany, kteří doslova září šviháctvím a sebejistotou. Umívají se a vůbec neřeší, jestli je někdo černý nebo bílý. Oni spolu bojovali, oni si váží svobody. Popíjejí pivko, otírají si pěnu z pusy a jsou děsně milí. Nikdo z nich si nedovolí plácnout servírku po zadku. Někdy si říkám, že je ta spousta let socíku stále někde v nás. Takové to vidláctví a snaha pořád někoho ochcat. To ale dva zedníci, co vystřídali děvčata v sobě nemají. Jsou rádi, že makají na sebe. Mají spoustu práce a je na nich vidět únava. Mozolnaté ruce sebejistě objímají půllitry. Chce se mi na ně zakřičet, že jim děkuju. Obyčejní živnostníci a opravdová inteligence nám hrozně chybí. To jsem si myslel v devadesátých letech a bohužel si to myslím i dneska. Potřebovali bychom snad i církev, aby nás aspoň trošku kultivovala. Taky pár masarykovských politiků, abychom mohli věřit v budoucnost.
Otevřou se dveře a dovnitř vleze parta turistů odněkud z jihu Čech. Jsou rudí a nejdou přehlédnout. Snaží se být urputně vtipní, mluví rádoby plzeňsky, což jsem zatím slyšel jen od nich. Ihned hlásí na servírku, na její poprsí, na její zadek. Hergot, kde se to v nás pořád bere? Špatný je, že si na to snad ta dáma už i zvykla. Má sice na tváři profesionální úsměv a pobíhá mezi stoly jako baletka, ale pokaždé, když nějaké hovado řekne něco ošklivého, vidím, jak se zarazí. Je na ní vidět, že jí to bolí. Raději přečtu několik dalších stránek, ale není mi přáno. Hospodou se začne ozývat šepot. Prý jsou tady. A já vůbec nevím, kdo. Dozvím se to až na záchodcích, kde čůrám do mušle. Z každé strany jeden starý pupek a baví se spolu o tom, jak přišli dva práskači. Bývalí agenti STB. Sranda je, že mají s sebou notýsky a pořád si něco zapisují. Nikdo jim ale neřekne nic od plic, nikdo je nevyhodí, nedá jím do držky. Všichni jen pomlouvají bokem. Až jeden malíř, co si přisedl k živnostníkům, zvedne svoji pracku a dá jednomu ze šedivých zmetků facku. To máš za fotra, ty kreténe. Aspoň někde je svět v pořádku. Šedivec si sbalí notes a jako nějaká zlá krysa se podél zdi plouží ven. Ještě se otočí, koukne na malíře a v jeho očích je vidět nenávist.
Nějací umělci, těžko říct jací, protože já se v divadle moc nepohybuju, dorazí až večer. Růžolící paní, s bílým boa, se mě zeptá, jestli se mi Kundera fakt líbí. Já raději Hrabala, odpovím a ona nejdřív nevěřícně kouká. Špulí na mě pusu a předklání se, abych jí viděl do výstřihu. Přijde její kolega, udělá na mě puš puš a jeho pohyby jsou jemné, na chlapa až moc. Pochválí mi vlasy a ihned se mě zeptá, kde hraju. Omluvím se, jsem tu jen na pivu. Studuji a pracuji. Nejsem ničím výjimečný, možná jen, miluju hudbu a knihy. A ihned dodám, že taky svojí blondýnku. Dáma jen mávne rukou, že prý takových už viděla. Jestli jsem jí viděl v nějaké hře. Vůbec nevím, o čem hovoří. Když jí konečně dojde, že u mě jí pšenka nepokvete, našpulí ještě víc pusu, naštvaná, že se lov nezdařil a odejde mezi své. Osiřím, ale není to nadlouho. Starý, šedivý pán, se zeptá velmi slušně - je zde volno? Usměje se a já v jeho očích vidím laskavost a moudrost.
Takoví lidé jako on by měli být dáváni za příklad. Chtěl se stát knězem, ale nebylo mu přáno. Sálá z něj dobrota a mluví doslova sametovým hlasem. O vězení, o tom, jak ho pronásledovali. Když jdu na záchod, tak se zase dozvím věci. Víš, kdo si k tobě přisedl? Odpovím, že nemám tucha. Tenhle pán zde kdysi pracoval. Jenže měl příliš rovný hřbet a mluvil pravdu. Celý život. Za nácků i komoušů. Tak se zeptám na rovinu, protože mě tyhle věci zajímají. Je to i moje historie. Říkám si, jak je to v hospodě pomíchané, političtí vězni, stbáci, američtí osvoboditelé, řemeslníci, umělci, i jeden obyčejný student, který právě poslouchá jedno moc zajímavé vyprávění. Pan má vlastně ještě jednu skvělou vlastnost. Neblábolí, mluví jasně, nic nezveličuje, nedělá ze sebe mistra světa. Jak všem nakopal prdel. Naopak, je v něm taková ta pokora, kterou v sobě mají lidé, kteří opravdu něco dokázali. Koutkem oka jsem uviděl, jak se jeden živnostník zase zvedá a křičí, co to kurva je, ty máš žaludek na to se sem vrátit. Šedivá krysa jde zase na pivo.
Stane se něco, co bych nečekal. Můj moudrý spolustolovník, s vráskami od smíchu, zvedne svoje staré, vetché tělo, zubožené prací v lágrech a stoupne si mezi rozčíleného muže v montérkách a stbáka. Hele, kluci, znám vás oba. Nechcete se na to vysrat? Oba se zarazí a já v ten moment cítím v lokále ducha doby, její otisk. Je to fascinující. Žádná pomsta, ale odpuštění. Ano, mezi cinkajícími půllitry dojde k situaci, která se už nikdy v mém životě neopakuje. Politický vězeň je jako Kristus. Má ruce dlaněmi vzhůru. Vše se uklidní, krysí oči zalezou do kouta a srkají tam desítku. Notýsek je ale zavřený. Přemýšlím, jestli se stydí, jestli by nebylo lepší, nakopat mu prdel, dát najevo vztek, za všechny ty ponižované, za zničené životy a dodnes si s tím nejsem jistý. Pán se omluví, jde na záchod a když se vrátí, tak si objedná uzené koleno. Má neskutečný apetit. Říká mi, jak se na tohle jídlo vždycky děsně těšil. Zeptám se, proč nedal stbákovi do držky. Můj mladý příteli, to bych byl jako on. Nenávist je hrozný pán. Semele tě, užere zevnitř. To máte pravdu, ale takhle si pan Krysa bude myslet, že nebude nikdy potrestaný. Nad nespravedlností by se přece neměly mhouřit oči.
Popíjíme pivo a kolem se střídají další lidé. Vypráví mi, že nejhorší pro něj byl vždycky spíš ten tupý dav se skloněnou hlavou. Ten by si zasloužil nakopat prdel, mladíku. Protože jim nevadilo, že jsou mí kamarádi mučeni za obyčejný názor. Několik generací zničených. Inteligence potlačována. Víra také. Co byste po tomhle národě chtěl? Zeptám se ještě a on mi nakonec poděkuje. Drž se svých názorů. Nebudeš to mít někdy lehké, ale bojuj. Rozloučí se a já jsem děsně rád, že jsem mu udělal radost. Hodně dlouho přemýšlím, tedy až do doby, než přijde partička rozvášněných Němců. Je to vlastně paradox. U jednoho stolu potomci nácků, u druhého ti, kteří Plzeň osvobodili. Ožralí rádoby podnikatelé, kteří ladí svoji mafii. Studenti, kteří věří v to, že jednou bude lépe. Chlapi v montérkách, kteří dřou, abychom se měli všichni lépe. Sem tam nějaký umělec a intelektuál. Přemýšlím, kam bych asi v minulosti patřil já a kam budu patřit v budoucnu. Kunderu odložím, už jej číst nebudu. Sleduju tlukot pivařů, nasávám atmosféru jako Hašek nebo Hrabal. Zasním se a z fantazie mě vyruší až blondýnka, která mě přijde vyzvednou. Zeptá se, jak bylo a já se celou noc nezastavím. Mám o čem vyprávět.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
