Příběh čtyř stý čtyřicátý třetí - Svět za objektivem
Jdu do vnitrobloku a dívám se, jak se pár cikáňat rve mezi sebou. Kopou se do nohou, do těla a sem tam se jim povede i do hlavy. Okřiknu je, mám strach, aby si něco neudělaly, ale ihned vyleze z okna tlustý cikán a kérkama všude na holém těle a začne na mě řvát, že jsem zasranej gadžo. Pak praští jedno cikáně druhé kamenem do hlavy, ozve se řev a je klid. Vrátím se a řeknu Lence, aby mi pomohla. Máme dnes hodně práce. Je to taková pěkná drobná zrzečka, která se přede mnou stydí. Klopí oči a pomůže mi. Zavřeme se do fotokomory a dáme se do práce. Všechno pečlivě třídím, moje autistické sklony dostávají průchod. Pořádek musí být! Trvá nám to docela dlouho a končíme pozdě. Hele, já tě doprovodím, tahle čtvrť je čím dál tím horší. Rozloučíme se na zastávce Americká a vydám se pěšky na kolej. Jak pocházím z padesátitisícového města, tak všude chodím po svých. Jsem zvyklý, ne jako Plzeňáci, kteří raději čekají na další spoj, aby je odvezl pár metrů dál.
Čeká na mě v hospodě Na Kurtech. Je s ní Blanka i Michal. Jak bylo na brigádě? Aaaale, mávnu rukou a dám si hned pivo. Celý den jsem fotil rodinky, na občanky, sem tam přišla nějaká dvojice, co chtěla mít památku. Dostal jsem se k tomu jako slepej k houslím. Občas mě to popadlo a vzal jsem svůj Sony foťák a vydal se jen tak do lesů. A tam jsem potkal pána, co čekal na světlo. Už asi tři neděle. Byl v důchodu a každý den ráno vyrážel a čekal u pařezu, až mu vykvete nějaká květinka. Muselo být zataženo tak akorát, svěží vzduch. Vypadal jak surfař, čekající na svoji vlnu. Ale dobře se s ním povídalo. Cestou na tramvaj jsme si dali pivko na Kameňáku a pokecali jsme. Ukázal jsem mu pár svých fotek a on, že už je moc starej, že by potřeboval nějakýho brgádníka. Měl v Tylovce obchod s fotografiemi. Svět ještě nebyl digitální a tak se kupovaly filmy, vyvolávalo se a focené objekty se štelovaly, aby byly v dobrém světle a netvářily se moc kysele. Jsem tu necelý měsíc a už jsem byl pětkrát seřvaný, že paní vypadají na fotkách starší, divně a nebo se sobě nelíbí. Nebyly ještě jednoduše použitelné filtry a realitu neoklamete.
Lenka byla nějaká jeho vzdálená příbuzná, co chodila ještě na gympl. Dohodli jsme se na dvou dnech v týdnu, já si přesunul přednášky a byl rád, že mám nějakou práci. Potřeboval jsem jí. Otec vrcholově pil, oba s bráchou jsme byli na škole a máma se sice snažila, co to šlo, ale pokud jsem si chtěl koupit něco jen tak pro sebe, tak jsem si na to musel vydělat. Prolezl jsem, co se kde dalo. Aby bylo na pivo, na CD, na knihy a čím dál častěji i na různé výlety a akce. Býval jsem hodně veselé povahy, tak se mladé dívky ptám, tak co kluci? A ona začne plakat. No, to my chybělo. Pokusím se jí utěšit, ale je k nezastavení. Tyhle nešťastný holky. Hele, bude jinej. Jsi mladá, hezká a čas vše brzy zahojí. Za rok si ani nevzpomeneš. Myslíš, zeptá se přes slzy a já přikývnu. Vyprávím všechno svým spolubojovníkům a někteří nezadaní, kteří mezitím přišli, se ihned ozvou, že by se jí ujali. Vy volové, je jí šestnáct. Raději se jdeme s blondýnkou projít a pokecat někde o samotě. Ulehnu večer docela brzy. Nikdy bych nevěřil, jak mě prodávání a vyvolávání unaví.
Střídám školu s focením. Je to hrozná rutina. Někdy je to o nervy. A vyfoťte nás nějak hezky, řekne mi bezzubá, otylá paní a pohladí malého tlustého chlapečka. Připadá mi, že zachrochtá. Je problém je nasvítit, hrozně se lesknou. Dělám, co můžu a chvílemi si říkám, že hluboko v kanálech pod škodovkou, kde pořád o víkendech tahám starou barvu, by mi bylo lépe. Dělat něco s lidmi a pro lidi je vždycky problém. Odfotím tlouštíky a přijde čtyřicátník. Už mezi dveřmi halasí, směje se vlastním vtipům, které jsou trapné a když kolem něj projde Lenka, plácne jí po zadku. Ona se lekne a neví, co má dělat. Naseru se, co si jako myslíte? A víte, kdo já jsem? Pošlu ho do prdele a za dva dny to má dohru, protože se odněkud zná s majitelem. Ale je rozumný, když mu vše vysvětlím. Svět za objektivem je hodně zajímavý. Lidé jako by ztratili zábrany. Některé dámy jsou na chvilku vyzývavými děvkami, chlapi si honí ega a tak po nějaké době nejraději fotím staré lidi. Protože mají zajímavé obličeje. Stařenky s vráskami, které berou focení jako nějaký obřad. Možná si i myslí, že fotky kradou duši. Což se časem i stane. Mnozí to tak mají dnes nastaveno.
Vrátí se jednou z focení pařezů a je nadšený. Všechno jde stranou. Mohu asistovat, ale mám být opatrný. Nějaká květina, krásně odfocená, vyleze na světlo a já mám radost i za něj. Vždycky jsem měl rád lidi, co jsou do něčeho nadšení, kteří jen tak nepřežívají. Pochválím výsledek, i když je to pro mě jen velmi hezky vyfocená kytka, ale chci mu udělat radost. Dostanu na oplátku nabídku, jestli bych mu nepomohl fotit na jedné svatbě v sobotu. On by měl na starosti obřad a různé oficiality a já bych se zaměřil na hosty. Prostě, budeš fotit ožralý a dělat takový ty fotky, který mají nakonec všichni nejraději. Kývnu, peníze opravdu potřebuji, brzy mám zaplatit kolej. A tak musím v sobotu ráno vstávat brzy, pomáhat panu majiteli s cajkama. Jde i Lenka, která mi má být k ruce. Nevím sice proč, ale bokem se dozvím, že je mu jí líto. Otec moc nefunguje, je násilný a tak jí chce nechat dát vydělat. Je to hodnej, rovnej chlap, ze starý školy, který nemusí kecat, aby měl autoritu. Takovej ten druh, kterej pomalu vymírá. Jsme před radnicí první. Slejzají se hosté a někteří už mají trošku naváto. Slunce svítí, tak se mi povede pár krásných záběrů.
Jde se dovnitř a já v sále blejsknu maminky jak pláčí, hrdé otce i naštvaný starý panny, které jsou asi v každé rodině. Lence nechám nosit filmy a různý krabičky a udělátka, taky stativ, který tedy moc nepoužívám. Už po obřadu mi pořád někdo strká do kapes peníze. Usmívám se o to víc a můžu se přetrhnout. Babičky a tetičky, paní prosím, stoupněte si sem a všichni se usmíváme, vždyť je to přeci tak vzácný den. Dostanu se i k hlavním aktérům. Poměrně nesourodá dvojice. Prdelatá, macatá slečna, teď už vlastně paní, která je ale hrozně milá a plná života. Ženich je zagroškudla. Vypadá trošku smutně, ale asi to je jen na povrchu, protože jeho máma je to samé. Někdo se zkrátka směje dovnitř. Jdeme do hospody kousek od náměstí, tam si připijeme a pak následují fotografické orgie. Fotím z jiných úhlů, než hlavní fotograf, pobíhám kolem, všechno kvete a je nám všem tak nějak hezky na duši. Lenko, usměj se, jednou se taky budeš takhle vdávat. Zase jí to vžene slzy do očí a já si říkám, jaký je to hrozný, vžyť mladý holky mají být veselé a trhlé, mají být plné života a ne se trápit. Neleju jí potají jednoho panáčka a pak už je dobře.
Hostina se protáhne hodně dlouho. Všichni se vyndají jak carští důstojníci. Tančí se a dokonce se nechá párkrát vyzvat i Lenka. Nakonec docela září, protože pro ní chodí nějaký mladý kluk, tak v jejím věku a očividně si rozumí. Ještě v noci nebo spíš k ránu, jdeme do obchodu, tam zamkneme foťáky a rozejdeme se do svých domovů. Lenku odveze taxík. Vypadá spokojeně. Spím jen pár hodin a musím se vrátit. Naší předností je rychlost. Mám co dělat, abych se nepoblil do vývěvy. Jsme tu jen dva. Lenku jsme nechali vyspat. Je mladá, ještě to potřebuje. Fotky se nám moc povedly. Zbývá je dát do alb a opentlit stuhami, to byla tenkrát taková móda. Přijdeš v pondělí? Řeknu že ano a cestou na kolej koupím čerstvé rohlíky. Spal bych, ale chci se věnovat své milé. Jdeme se pak projít, ale moc mi to nechodí. Sedneme si na lavičku a já vyprávím.
Chodím pomáhat do fotolabu ještě několik měsíců. Pak bohužel pana majitele postihne infarkt. Chvilku jede vše samospádem. Místo něj nastoupí nějaký jeho kamarád z dětství, který je sice trošku morous, ale aspoň rozumí tomu, co dělá. Lenka si najde kluka a září štěstím. Já fotím docela rád, i když je to úmorné. Ale jenom do doby, než jednou přijdu do obchodu a v krámě stojí chlápek v kožené bundě. V hubě cigáro. Tady se to musí pozvednout. Nějaký stěhováci nosí do ateliéru gauče, různý stojany a věci, o kterých nevím, k čemu jsou. Mám se to ale dozvědět ještě tento den. Přijdou dvě slečny, s takovýma těma sprostýma obličejema. Pak dva týpci, co vypadají jak úchylové. Všichni se divně smějí a pánové koukají po Lence. Nikdo mi nic dopředu neřekl. Všichni se začnou svlékat a já si nejdřív myslím, že to má být nějaký jakože umění, ale je to obyčejný, hnusný porno. Když uvidím prvního bobra a kokota, leknu se a odložím foťák. Kam jdeš, ozve se za mnou. Do prdele, odseknu a vezmu Lenku za ruku. Už se sem nikdy nevracej. Zmizím, protože svět za objektivem začal být příliš temný.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
