.JPG)
Příběh pětistý devatenáctý - Arakain v Šeříkovce
Už nějaký čas jsem se cítil mimo. Se spolužáky jsem si moc nerozuměl. Vlastně by se dalo také napsat, že jsem se vrátil po letech na začátek. Sedával jsem ve velkých přednáškových sálech až úplně nahoře. Na stehnech jsem měl otevřené knížky, které mě zajímaly a někdy dokonce v jednom uchu špunt sluchátka. Profesoři se dole snažili, psali dlouhé vzorce, které jsem nechápal. Chvílemi jsem dokonce přemýšlel, jestli se na to nemám vybodnout a raději jít na vojnu. Mluvilo se o tom, že bude zkrácena. Jenže jsem si nebyl jistý, jestli by na mě blondýnka počkala. Asi ano, ale byl jsem mladý a v tomhle nejistý. A vydržel bych to já? Miluji Alana Edgara Poa a když jsem někde uprostřed knihy, tak se mě zeptá jedna obrýlená kolegyně, jestli bych nezašel na pivo. Chvíli na ní nevěřícně koukám. Nechce se mi, ona má takový ten nesmělý a těkavý pohled. Omluvím se a čtu si dál. O přestávce zajdu na dvůr, jak malému prostoru mezi stěnami říkáme a zapálím si. Chtěla bych vidět metalový koncert. Ozve se za mnou.
Odklepnu popel cigarety a znovu potáhnu. Nerad sjíždím někoho pohledem, sám to nesnáším, ale u ní mi to nedá. Vypadá stydlivě. Zeptám se jí, proč zrovna já? Odpoví tiše, že prý se o mě povídají různé řeči. Zeptám se jaké a dozvím se něco o šílenostech, které dělají metalisté. Musím se tomu smát. On fakt ještě dnes věří na tajné rituály, na orgie? Jako fakt? Jenže společnost je stále upjatá, nakažená komoušema, nezdravá. Až příliš let do nás hustili jenom materialismus. Někteří se oklepali rychle, ihned nasadili nový směr a rozkradli, co mohli. My, co nás víc zajímaly hospody, hudba a děvčata, jsme nestíhali držet prst na tepu doby a veškeré oficiální i nezákonné příležitosti kolem nás jen tak propluly. Místo toho, abych si budoval síť známých, tak jsem sedával v antikvariátech. Nebavil jsem se s debilama, neuměl jsem se přetvařovat. Někdy si říkám, že bych to měl svý mámě vyčíst, ale nejde to. Zůstat rovný je někdy pěkně těžký. Přemýšlím o tom, co bych dělal za socialismu, co za války. Na jaké straně bych byl? Zůstal bych silný. Na něco jsem se tě ptala...Omlouvám se, nějak jsem se zamyslel.
Půjdeme tedy do té hospody? Marie. Představí se. Chodíme spolu do několika cvičení. Vůbec netuším, ale kývám hlavou, jako že ano. Chvíli si v hlavě přehazuji imaginární váhu. Škola nebo hospoda. Moc dlouho to ale netrvá. Koneckonců, ve škole se cítím hodně osamocený. Na koleji mám ještě pár kámošů, ale trošku mě děsí, že odcházejí. Kdysi jsem býval středem pozornosti, nepsaný vůdce smečky. A dnes? Nikam nepatřím. Je to divný a dosud neznámý stav. Tak pojď. Hodím žebradlo přes rameno a už si to štrádujeme k Darebákovi. Sedneme si ke stolu, dáme pivo. Tak povídej, řekni mi něco o sobě. Má takový nesmělý úsměv. A vypráví. O malé vesnici někde za Domažlicemi, o klucích a holkách. Jak ses dostala prosím tě na strojárnu, moc holek tady není. Ale otec chtěl vždycky kluka. A má dvě ségry. Ta starší z nás šla na veterinu a tak to zbylo na mě. Koukám taky dobrej osud, co? Pije už třetí velký pivo. Vypadá to, že jí to vůbec neleze do hlavy. Povídáme si a hned na začátek jí řeknu, že jsem zadaný. Odpoví mi, že to moc dobře ví. Ty jsi s tou krásnou blondýnkou, viď? Kývnu souhlasně hlavou.
Povídá mi o nějakém klukovi, co poslouchal metal a jednou si s ním vyšla. Miluje ho. On ji ne, takový každodenní příběh, který známe všichni. Jednou si spolu vyšli, ona připravená na všechno a když byli v nejlepším, líbačka a tak, zeptal se jí, kdo je zpěvákem Metallicy. Marie, dosud nepolíbená jak chlapcem, tak ani hudbou, nevěděla. A ten blbec jí řekl, že z toho nic nebude. Připadalo mi to děsně legrační. Poslal bych ho do prdele, debila. Řekl jsem nahlas a ona že jasný, že teď už by se na něj ani nepodívala, i když ho má pořád moc ráda. Červená knihovna, milé děvče, dělám si z ní srandu, ale nelíbí se jí to. A co chceš vlastně po mě? No, mě se metaláci s dlouhejma vlasama vždycky hrozně líbili. Jen mi je blbý jít na koncert sama. Dobře, chápu, tak až něco bude, tak pojď klidně s náma. No, on je dneska v Plzni v Šeříkovce Arakain. Špitne to jen tak mimochodem. Tedy, abych vše uvedl na pravou míru. Asi jsem plakát někde viděl, ale nechávalo mě to chladným. Z českých kapel jsem tenkrát uznával spíš DEBUSTROL, TORR, SAX, ROOT, KRABATHOR, KRYPTOR. Arakaini mi přišli už moc měkký. Jestli mi rozumíte. První alba jsem měl rád, ale poslední záseky mě moc nebavily. Vezme mě za ruku, udělá cukrblik, jak to jen krásné holky umí. Ona pod tou šedou myší byla docela kočka. Prosím, půjdeš se mnou? Koupím ti pivo.
Pamatuji si, že jsem z koleje volal do Tábora. Nechal si zavolat blondýnku a omluvně jí vysvětlil, že půjdu s děvčetem jménem Marie na koncert. Nejdřív mě vyslýchala a ptala se jak vypadá a další věci, ale pak mi došlo, že si dělá srandu. Věřím ti. A tak jsem seděl v hospodě na náměstí a pil jedno pivo za druhým. Čekal jsem na Marii a netušil, jak bude dnešní večer vypadat. Hele, na rovinu, byl jsem rád, že se mnou taky někdo půjde. Pořád jsem měl v sobě zafixované, že chodit na koncerty sám, je trapný. Není to pravda, ale znáte to, bylo mi dvacet a byla trošku jiná doba. Když vešla do dveří, měl jsem co dělat, abych neudělal wow. Nakonec jsem to udělal, protože byla fakt kost. Hubená, s krásným zadkem a skoro bez prsou. Ale měla v sobě oheň. Vypadala fakt sexy a věděla to o sobě. Dala mi pusu na tvář a zeptala se, jestli není blbě oblečená. Moje milá, lekce číslo jedna. My nemáme žádný dress code. Metal je hlavně svoboda. Já třeba nemám moc rád kožený věci, snesu maximálně boty a křiváka. Ale mít kožený i kalhoty, cítil bych se hodně divně. Teploušsky.
Je sranda. Opravdu legrace. Taková ta upřímná. Marie má srdce na dlani a já přemýšlím, proč taková samice nikoho nemá. Popíjíme a čekáme na večer. Když se setmí, jedeme tramvají číslo jedna až na konečnou. Prolezeme průchodem a už jsme u starý dobrý Šeříkovky. Kulturák, ve kterým jsem viděl spoustu skvělých kapel. Dnes tedy Arakain. Už před vchodem zjišťuji, že návštěvníci vypadají přeci jen trošku jinak, než já. Oni pokračovali v thrashi a heavíku a já se vydal drsnější a temnější cestou. Marie je ale ve svém živlu. Chytne mě za ruku a kouká po klucích. Neznáš tu někoho? Nemáš tady nějakýho pěknýho kámoše? Omluvím se, že nemůžu sloužit. Příliš kamarádů jsem si v plzeňském podsvětí dosud neudělal. A tak se mě drží jako klíště a těší se na kapely. Když začne hrát první, nějaký místní spolek, jehož jméno jsem samozřejmě zapomněl a který mi přišel nic moc, tak je u vytržení. Je v ní nadšení i nejistota prvorodiček. Je to jako první přijímání. Chce pod pódium, hrozí rukou, vlasy rozpuštěné. Hází hlavou, jdu to toho s ní, i když mě muzika vůbec nebaví. Chci aby si to užila, nechci ji kazit radost. Na závěr hrají pánové něco pomalejšího. Vedle nás je dvojice, co se do sebe ihned zakousne. Marie mě obejme a cítím z ní, že je pěkně rozrušená. Zakloním hlavu a dívám se na světla. Panebože, jak to mám vydržet?
Arakain nastoupí a odvedou skvělou práci. Dojde i na skladby, co mám rád. Uvědomím si, že jsou to velcí profíci. Pravdou ale je, že z nich cítím i určitý nevyužitý potenciál. Nějak nechápu, proč se chtějí navěky potácet v kulturákách, když měli ve své době šanci prorazit ven. To vám klidně podepíšu. O tomhle samozřejmě nepřemýšlím, na to není čas. Paříme. Divoce. Marie je jako šelma. Mladá, lehce opilá holka, co ze sebe dostává veškerou frustraci. Ještě před pár hodinami to byla šedá myška, která nebyla vidět. Tady je za samici, po které všichni pokukují. Pořád mě objímá, ale je to taková ta radost pod pódiem. Nezná texty, ani muziku, ale všechno ji strhlo. Tváří se nadšeně, opravdu je ve svém živlu. Mezi songy jí šeptám do ucha, tak děvče, tohle je metal. Hudba ohlodaná na kost. Když všechno skončí, ihned mi přinese pivo. Nemusí ani čekat frontu, všichni ji dávají přednost. Napije se a pak mě obejme a děkuje mi, že jsem ji vzal. Je tak nadšená a připitá, že mi chce dát pusu. Uhnu a ona mě zklamaně políbí na tvář. Hele, klidně s tebou půjdu do nějakýho non-stopu nebo na kolej do baru, ale prosím tě, jen jako kamarádi.
Někde v půli cesty, na Slovanech, se mi rozbrečí. Mezi vzlyky se mi svěří, že je ještě panna. Že si myslela, že budu její první. Pomalu vystřízlivím a nevím, co mám říkat. Na jednu stranu mi to hrozně lichotí a nechci ji ublížit. Vezmu ji hlavu do dlaní a snažím se jí vysvětlit, v jaké jsem situaci. Navíc, holka, zasloužíš si někoho hezčího, někoho, koho budeš milovat. Pláče a mluví o malých prsou, o tom, jak se stydí, jak je nesmělá. Tak za prvé, holka jedna bláznivá. Jsi kočka. Půlka sálu by tě chtěla. Můžeš si vybírat. Jsi mladá, chytrá a určitě někoho najdeš. Snažím se, ona se pomalu uklidní. Je mi jí vlastně trošku líto, ale nejsem utěšovací typ. Odvedu ji na pokoj, rozloučíme se sice možná až příliš intimním objetím, ale beru to jako daň za svoji slabost. Chce mě líbat, ale nedám se. Cestou do svého pokoje dám několikrát pěstí šedivým zdem. Nechám na sebe padat ledovou sprchu. A trvá mi to hodně dlouho, než se uklidním. Stejně se mi o ní nakonec zdá a druhý den se za to stydím. Ale Arakain v Šeříkovce byli fakt dobrý. O tom žádná.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
