DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 7. prosince 2025

Recenze/review - MALEFIC THRONE - The Conquering Darkness (2025)


MALEFIC THRONE - The Conquering Darkness
CD 2025, Agonia Records

for english please scroll down

Absolutní tma. Ticho a chlad. Neutuchající bolest. Rouhání. Smrt. Zrození. Napadá mě spousta slov, jak bych definoval peklo, které jednou obejme celý svět. Krev. Záblesk ohně. Rychlost. Zběsilost. Je spousta slov, které mě napadají, když poslouchám první dlouhohrající album kapely MALEFIC THRONE. Naše death metalová srdce jsou ukována ze stejných slitin a vlivů. Jen s tím rozdílem, že já stojím na straně opravdových oddaných fanoušků a členové kapely se již mnohokrát zapsali do prašivých archívů tohoto bezbožného stylu. 

Kytara Gen Palubicki (PERDITION TEMPLE, ANGELCORPSE), bicí John Longstreth (ORIGIN, HATE ETERNAL), basa a zpěv Steve Tucker (WARFATHER, CEREMONY, MORBID ANGEL). Podobné skupiny mnohokrát nefungují kvůli egu jednotlivých muzikantů. U tohoto alba to ale neplatí. Pokud máte chuť na blasfemický, divoký, surový, propracovaný, temný, chladný death metal té nejvyšší kvality, tak se pohodlně usaďte a nechte se unášet na vlnách smradlavé řeky Acheron. 


Osobně považuji nahrávku "The Conquering Darkness" za jednu z nejlepších, co byla letos vydána. Skladby v sobě totiž obsahují vše potřebné pro záhrobní rituály. Jsou divoké, nespoutané, velmi dobře napsané, zahrané s krvavou jiskrou v oku. Každý nápad, motiv, riff, úder bicích, sedí na svých místech. Navíc je v albu obsažen takový ten pradávný živočišní vztek, ďábelská agrese. V některých momentech na povrch samozřejmě vylezou vlivy domovských kapel jako MORBID ABGEL, ANGELCORPSE nebo PERDITION TEMPLE, ale jsou to jen vzdálené ozvěny. Jinak při poslechu občas zavzpomínám na legendární CENTURIAN, případně na první alba HATE ETERNAL nebo třeba na VITAL REMAINS, BLASPHEMY, DEICIDE, DIABOLIC. Zkrátka a dobře, pokud právě čekáte na poslední soud a těšíte se, až shoříte v pekle za svoje hříchy, tak vám může být tahle deska velmi dobrým průvodcem. Jakoby kapela vytáhla z podzemí veškerou špínu, hnis a zlost a nakumulovala ji do jednotlivých motivů. Vše zahráno samozřejmě s elegancí nejlepších mistrů v oboru. S prastarou touhou zabíjet hudbou v očích. S parádním zvukem, který si vzal na starost mistr Colin Marston. S obalem, který krásně doplňuje předkládanou hudbu a je pod ním podepsán jako vždy skvělý Daniel Valeriani. MALEFIC THRONE jsou jako smečka rozzuřených prašivých psů, kteří hlídali dlouhá desetiletí vstup do záhrobí. Letos se vrátili, aby nám zvěstovali krutou a hnusnou pravdu o bolesti a utrpení. A dělají to velmi uvěřitelně, opravdově, reálně, autenticky. Věřím jim každý riff, slovo i úder bicích. Absolutní tma. Ticho a chlad. Neutuchající bolest. Rouhání. Smrt. Zrození. Napadá mě spousta slov, jak bych definoval peklo, které jednou obejme celý svět. Krev. Záblesk ohně. Rychlost. Zběsilost. Temná a syrová, absolutně zničující death metalová pekelná vichřice! Album, u kterého shoříte na popel! 

Asphyx says:

Absolute darkness. Silence and cold. Unrelenting pain. Blasphemy. Death. Birth. Many words come to mind when I think of how to define the hell that will one day engulf the entire world. Blood. A flash of fire. Speed. Franticness. There are many words that come to mind when I listen to the first full-length album by the band MALEFIC THRONE. Our death metal hearts are forged from the same alloys and influences. The only difference is that I stand on the side of true devoted fans, while the band members have already made their mark many times in the grimy archives of this godless style. 

Guitar: Gen Palubicki (PERDITION TEMPLE, ANGELCORPSE), drums: John Longstreth (ORIGIN, HATE ETERNAL), bass and vocals: Steve Tucker (WARFATHER, CEREMONY, MORBID ANGEL). Similar bands often don't work out due to the egos of individual musicians. However, this is not the case with this album. If you're in the mood for blasphemous, wild, raw, sophisticated, dark, cold death metal of the highest quality, then sit back and let yourself be carried away on the waves of the stinking river Acheron. 


Personally, I consider "The Conquering Darkness" to be one of the best albums released this year. The songs contain everything necessary for otherworldly rituals. They are wild, unrestrained, very well written, and played with a bloody sparkle in the eye. Every idea, motif, riff, and drum beat is in its right place. In addition, the album contains that ancient animal rage, that devilish aggression. At times, influences from bands such as MORBID ANGEL, ANGELCORPSE, or PERDITION TEMPLE naturally come to the surface, but they are only distant echoes. Otherwise, when listening, I am sometimes reminded of the legendary CENTURIAN, or the first albums by HATE ETERNAL, or perhaps VITAL REMAINS, BLASPHEMY, DEICIDE, and DIABOLIC. In short, if you are waiting for the Last Judgment and looking forward to burning in hell for your sins, this album can be a very good guide. It's as if the band pulled all the dirt, pus, and anger out of the underground and accumulated it into individual motifs. Everything is played, of course, with the elegance of the best masters in the field. With an ancient desire to kill with music in their eyes. With a spectacular sound, masterfully crafted by Colin Marston. With cover art that beautifully complements the music, created as always by the brilliant Daniel Valeriani. MALEFIC THRONE are like a pack of rabid mangy dogs that have guarded the entrance to the underworld for decades. This year, they returned to tell us the cruel and ugly truth about pain and suffering. And they do it very believably, genuinely, realistically, authentically. I believe every riff, every word, and every drum beat. Absolute darkness. Silence and cold. Unrelenting pain. Blasphemy. Death. Birth. Many words come to mind to describe the hell that will one day engulf the entire world. Blood. A flash of fire. Speed. Franticness. Dark and raw, an absolutely devastating death metal hellstorm! An album that will burn you to ashes!


Recenze/review - MALEFIC THRONE - Malefic Throne (2022):

tracklist:
01. Blasphémait Desecration 
02. The Voice of my Ghost 
03. Athirst for Dissonance 
04. Born of Plague 
05. Divine Tragedy 
06. Carnage of the Forgotten 
07. When our Shadows Align 
08. Forged in Stone

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý čtyřicátý osmý - Na punku v hlavním městě


Příběh pětistý čtyřicátý osmý - Na punku v hlavním městě

Máma byla na nějaké lehké operaci a brácha ležel jako vždy doma v posteli. Pořád moc nemluvil, neměl žádné kamarády. Učil se a četl si. Nebylo kam spěchat. Dal jsem si chleba se sádlem a čekal jsem až na mě zazvoní Venca. Včera jsem vytáhl staré kazety a posílám bratra do prdele, protože ho ruším. Opakuji si nahrávky, které kdysi dávno utvářely můj hudební pohled na svět. Jsem nabuzený. Vedle ve vchodě se objeví jedna nádherná holka, co jsem ji tajně jako puberťák miloval. Pláče. Hádá se s nějakým klukem. Vidíš to, kdybys měla mě, určitě bys nebrečela. Utři si slzy a lituj toho, žes mi dala košem. Zvonek rozdrnčí snad i dveře. Ano, prosím, jsem na příjmu, zahlásím do kecafonu. Tady armádní generál ve výslužbě, Venca, tlemí se můj kamarád u vchodu. Beru schody po dvou. Obejmeme se, i když to chlapi moc nedělají. Co Petra? Co potomek? Vše v cajku kámo, dáš si? Vytáhne ze žebradla lahváče. Otevřeme je o kontenjer a cinkeme si. Ani nevíš, ty vole, jak rád tě vidím. Srkáme cestou na vlak Klášter.

Jsme prostě kluci z Boleslavi. Máme to průmyslový město v sobě. Ty betonový ulice, tu naštvanost dělníků, panely i asfalt. Zpíváme si už v nádražce, vyprávíme si, co jsme kdo zažili. Tomuhle se říká prosím pěkně kamarádství. Neviděli jsme se nějaký čas a automaticky jsme navázali tam kde minule. Hlavně je to hrozná prdel. Oba už máme ledacos za sebou, už nejsme žádný ucha, ale pořád jsme ještě nezfotrovatěli, baví nás život, naše holky a hlavně muzika. Má to být malý fesťák v nějakým malým domě u Vltavy. Punkový kapely, jejichž jména si nikdy nebudu pamatovat, nechtějte to po mě. Vlastně je mi dneska tak nějak jedno, co tam bude hrát. Důležitý je, že jsme spolu, že je pohoda, že jsme zase jednou pryč od všech těch brigád i prací, od školy i běžných starostí. Když jsme byli smráďata, tak jsme utíkali, abychom měli klid. Moc se toho od té doby nezměnilo. Nikdy jsme proti nikomu nebojovali. My jsme chtěli jen kousek svýho prostoru, abychom si mohli dát pivo, vydechnout a povolit na chvilku řetězy, kterými jsme všichni spoutaní. Svoboda, kurva, svoboda, řve Venca z okénka a nějaká paní na něj hlásí něco o tom, že tohle by se za komunistů nestalo. To je fakt, to bychom jeli rovnou na výslech, a moc dobře bychom věděli, kdo by nás nahlásil, řeknu tý hnusný bábě. 

V Chotětově nastoupí nějaký kluci a holky, co mají číra. Jsem mezi nimi jak kůl v plotě, protože i když se metal a punk dost často potkávali, tak tady jsou všichni ortodoxní. Moje vlasy jsou jediné dolů a splývají mi skoro až pod zadek. Jsem metal tělem i duší, ale punkáče mám rád. Líbí se mi jejich nespoutanost. Nežerou se tolik jako metly, to je taky fakt. Prostě a jednoduše, ihned se vytáhne další pivo a samozřejmě rum. Holky si sednou mezi nás a protože jsem o nějaký ten pátek starší, tak děláme machry a vyprávíme o starých akcích, o tom, jaký jsme byli borci, jak jsme se poprali s poldama. Na všechny to děsně působí, třeba tahle oranžová asi blondýnka, hltá všechno, co říkám. Bylo by tak jednoduché ji obejmout. Ale neudělám to, klučina co ji odnaproti žere, by byl smutnej. Nejsem svině, myslím na blondýnu, když čůrám do záchodu a dívám se na pražce. Dum, dum, dam, dumm, damn. Zase tu nejde voda. Ploužíme se courákem, bereme všechny ty tety s husama v košíkách, co jedou za dcééérou a noučaty. Děláme si z toho prdel, to dá rozum.

Punk je asi novej metal, protože nastupuje spousta mladejch, sotva ochmýřených holátek, co mají trika Pistolí a Exploited, Sem tam Toy Dolls, ale většinou je to takové trošku klišé. Nevadí mi to, každý nějak začínal a na rovinu, pořád potkám rád mlaďochy, co v sobě mají rebelii, než zástupy diskofilů, co je vyrábějí podle jednoho mustru na lince pro debily. Jsem ve svém živlu. S Vencou se ujmeme samozvaně vedoucích pozic. Jednak je můj kamarád jeden z mála, kdo ví, jak a kudy k Vltavě do klubu a taky jsme trošku starší. O pár let, ale vypadáme jako matadoři. Možná i trošku jsme. Někteří naši spolubojovníci vypadají vyděšeně, tak jsme na ně milounký jako na vlastní děti. Nechceme je vyplašit, protože by třeba pak už nikdy nikam nejeli. Chceme si to přeci všichni užít ne? Tady tomu cápkovi, vole nedávejte chvilku pivo, je mu tak čtrnáct, ať se nám moc neunaví. Cože, on má vedle v kupé ségru? Tak ho k ní někdo odveďte. Bez rumu, prosím, ať nám neblije. Staráme se o ně jako o vlastní a oni jsou rádi. Na hlaváku v Praze ihned obsadíme lavičky v parku. Rozdělíme se na ty, co hlídají věci a místo a na ty, co jdou pro pivo. Je vám asi jasné, v jaké jsem skupině. Jsem první ve frontě u kiosku. Dvacet dvanáctek, řeknu umaštěný paní a ona mi ihned nadává. Ale načepuje, cítí kšeft.

Tady to máte, nechte si chutnat, otíráme si pěnu od pusy. Líbáme všechny holky, ze srandy, hezký i ty ošklivý, aby si nezáviděly. Je to taková naše legrace, co jsme si přinesli z doby, která je pro tyhle kluky a holky už hrozně stará a zapomenutá. On tady Venca, bude brzy otec. Prozradím a ihned všichni gratulují a cože to bude, kluk nebo holka a jestli už mají punkový dupačky. Vyjedou po nás nějaký místní bezďáci, že jim zabíráme místo. Pošleme je do prdele, ale stáhneme se. Není čas, musíme se vydat na cestu. Jde se pěšky, půlka skupiny nemá moc peněz. Venca nás tahá uličkama, o kterých ani nevím, že existují. O téhle části Prahy, mnohdy jen kousek za výkladními skříněmi pro turisty, vám nikdo nic neřekne. Jdeme třeba kousek od Václaváku a kolem jsou hromady odpadků, toulaví psi, cikánky, co žmoulají cigára ve špinavých rukou a řvou na nás, co vy zasraní gadžové, táhněte do pekla. Střih a je tu historické muzeum moderního  umění. Vypulírované k dokonalosti. Kolem dámičky se šátky na krcích, pánové s brejličkami řeší nesmrtelnost Krista. Musíte být svobodní, jako ptáci, říká jeden trpajzlík snad dvoumetrové umělkyni. Ona přikyvuje a my z toho máme prdel. 

Punkáči začnou běhat ulicemi, mávat křídly a jsou jako ptáci. Volní a nespoutaní. Řehtají se, natáčejí hlavu, jakoby vás chtěli klovnout. Několik děvčat dělá husy, syčí a kejhají. Musím se smát, bolí mě bránice. A to ještě koncerty ani nezačaly. Kousek od přístavu starých lodí potkáme vážné punkáče, bojovníky. Jsou zachmuření a dívají se na ten punkový potěr shovívavě. Jak na ně ale tak koukám, tak mají také co dělat, aby se nesmáli. Jenže nemůžou, ztratili by na svém statusu. Oni řeší i politiku, zaslechl jsem bokem, když se jdu do jedné temné uličky vyčůrat. Ty vole, oni fakt řeší politiku, řeknu Vencovi a ten se pokřižuje. Honem pryč od nich, zkazili by nám večer. Je to hodně starej barák. Můj kámoš tu sice pár lidí zná, ale jinak je to úplně jiná odrůda punkáčů, než normálně známe. Jsou takoví ostřejší a neusmívají se. Stejně jako v metalu se něco změnilo. Oba to cítíme. Už to není jenom prdel, někteří z toho dělají poslání a děsně se prožívají. Hovno, kamaráde, hovno, z takovejch si budu vždycky dělat prdel. Já tyhle pózy neměl nikdy rád. Amen, howgh, domluvil jsem. Jdeme si dát pivo.

Takovejch jakože punkáčů, co musí dodržovat nepsaná pravidla, abys byl opravdovým punkáčem, je tu spoustu. Pravděpodobně studenti, ne nepodobní těm, se kterými také studuji, si vzali punkerství za své. Mluví o něm zasvěceně. Oni by si nějakou nášivku v životě nevzali. Tahle kapela už je dávno pasé. Jak to může někoho ještě bavit. Vzduchem létají vznešená slova. Je nutné jít dál. Je tu i parta, která se přišla normálně bavit. Všichni jsou pod parou, stejně jako my. Kluci a holky, co makají většinou rukama, co nemají čas na to řešit kraviny. Po těžké práci (ano, u nás v Čechách punkáči makají, jinak by chcípli hlady), si chtějí odpočinout. Také hledali kousek svobody. S těmi kecáme, navazujeme nové vztahy i kamarádství. Je mi tu moc dobře. Venca je ve svém živlu a vidím na něm, jak mu to chybí. Zakopal se v Jablonci, ve městě které mám moc rád, ale přeci jen, není to Praha, ani Boleslav. Tedy, co se muziky týká. Mezitím, co nasávám atmosféru a obluzuji dívky z Chotětova svým šarmem a elegancí, vyleze na malé pódium z palet první účinkující. Sotva stojí na nohou a po dvou skladbách následuje potlesk. Mistr padá hubou na zem, mrtvý jak zákon káže. 

Zaslechnu jednoho pozéra, jak hodnotí vystoupení jako velmi povedené. Bylo to jasné vyjádření odporu proti společnosti. Ohlédnu se a tam stojí mladík s brýlemi a plackou Sex Pistols a naklání se ke slečně, co mu visí na rtech. Tihle dva určitě nechodí na šestou do továrny, směju se jim. Ale je to pěkný, patří to k tomu. Následuje několik kapel, jednou lepších, jindy horších, ale rozhodně to stojí za to. Bavím se, korzuji, jak nejsem vyloženě do punku zažranej, tak to vidím celé trošku jinak, s odstupem. Líbí se mi lidé, tedy většina, co tu jsou. Užívám si hluk, pogo, jsem ve svém živlu. Po Vltavě připlavou labutě, jinak tichá a plachá zvířata a vypadají, že se také přišly podívat. Jinak by se dalo napsat, že široko daleko není člověk ani zvíře, který by se neusmíval. Hrozně skvělý je, když vidím mlaďochy, co přijeli s náma, jak jim září očička, jak si chodí pro pivo, tokají s holkama, jak řádí pod pódiem. Tak to má být, tak je to správně, hodnotí i mé dojmy Venca. Přinesl mi pivo a mluví o tom, jak je šťastnej. Já taky, ty vole, už to chtělo zase jednou roztančit kosti. Vezmu za ruku jednu holku, můj kámoš druhou. Smím prosit a už se zmítáme, jako bychom právě dostali 220 voltů do těla. 

Okolo dvanácté kolem projedou policajti, což je pokyn k ukončení produkce. Kapely balí nástroje a Venca přijde s tím, že jestli chceme, můžeme tu být až do rána, do prvního vlaku na sever. Všichni se shodneme, že rozhodně ano. A tak se to různě páruje, zalézá si to do temných koutů a páchají se tam jen samé bohulibé věci. Líbačky, osahávačky a kdo má štěstí a urve pro sebe matračku, tak i něco víc. My s Vénou, jako zadaní dobráci od kosti, odmítneme nabídky, které se normálně neodmítají. Někdy si říkám, kamaráde, jestli nejsme fakt blbý. Když jsme byli cucáci, tak jsme přece přesně o tomhle snili, ne? Klátit je, co se do nich vejde. Vybírat si jen ty nejlepší holky, pít pivo a řádit. Už jsme asi starý, sedíme na paletách, chodíme si pro pivo a rum a i když se kolem nás ze tmy ozývají vzdechy (ano, občas i fandíme), tak se bavíme o rodinách, o svých holkách, o Petře a blondýnce. My jsme fakt už ztracený, my je máme fakt rádi, co? Smějeme se opile. Pak si lehneme na záda a sledujeme hvězdy. Venca se, stejně jako každý budoucí otec, trošku bojí. Je to velká změna v životě lidským. Ještě chvilku filozofujeme, pak odpadneme a probudí nás až blití nějaké slečny. Ta má ale hlas, dodám ještě a směju se labutím, které to vyplašilo.

Připadám si jak družinářka, prohlásí Venca, když sbírá po místnostech, chodbách i sklepeních jednotlivé dvojice, trojice i jednu čtyřku. Ne, všichni spolu nespali, někdo se jen tak oťukával, kecal, pil a bavil se. Došel nám rum, prohlásí jeden mladej kluk a já mám deja vu, protože mi připomíná mě samotného, jen na jiném místě, v jiném čase. Dojdu ho koupit, jen co potkáme někde nějakej krám. Střízlivý není asi nikdo, jen někteří snášejí alkohol lépe. Jedna z dívek jde k řece a opláchne si obličej. Brr, to je studený. A že tam nevlezete? Nadhodí automaticky někdo. Tak se jde, potřebujeme se probrat. Jen kousek od břehu, je tu hloubka. Hlídáme jeden druhého, drkotáme zubama. Holky se stydí, ale to my taky. Oblečeme se a vydáme se k domovu. Všichni do jednoho jsou unavení jako po dlouhé šichtě v lomu. Ale usmívají se. Jako koblížci. My taky, to je jasný. Jsme asi jediní, komu zbyli peníze a tak všechny pozveme na závěrečný kelímkový. Trousíme se do vlaku. Jedeme ranním Polabím, pak Pojizeřím. Kručí nám v žaludcích, ale je to moc fajn. Když se loučíme, někteří jsou dojatí. Užili jste si to? Ptá se jich Venca a odpovědí mu je punk vole.

Venca jde do bytu po babičce, už je o spousta roků, ale pořád ještě není vyklizený. Budeme muset probrat spoustu knih. Ale to až jindy. Jdeme si lehnout. Odemknu byt a dostanu céres, že ruším svého bratra v učení. Vždyť je neděle, ty vole, odseknu mu a zalezu si do brlohu. Nechám si zdát o jedný blondýnce, co jela s náma. Tady, když jsem pod peřinou, můžu nechat svoji fantazii, aby se pořádně odvázala. Na punku v hlavním městě to bylo moc fajn. Spousta nových známých, zážitků a hlavně, s Vencou je vždycky hrozná sranda. Příští týden asi zruším brigádu a půjdu mu pomoc vyklízet. Pak bychom mohli skočit na pivko a potom? Potom se uvidí, ne?

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 6. prosince 2025

Recenze/review - QRIXKUOR - The Womb of the World (2025)


QRIXKUOR - The Womb of the World
CD 2025, Invictus Productions, Dark Descent Records

for english please scroll down

Pokaždé, když sestupuji dolů, tak cítím ve svém těle neklid a tíseň. Je něco děsivého, strašidelného a bolestivého, v této prastaré jeskyni. Jakoby byla do zdí otištěna veškerá bolest celého světa. Možná jsem již zemřel a moje duše padá dolů do hlubiny. Otevře se přede mnou mrazivý chrám. Postavy v kápích, tělo ležící na kamenném oltáři. Přistoupím blíž. Nikdo si mě nevšímá. Éterem znějí divoké a nespoutané skladby z nového alba britských tmářů QRIXKUOR. Hudba graduje, pálí a žhne. Oběť má moji tvář.

Je cosi magického, co mě neustále nutilo k dalším a dalším seancím. Čekal jsem, až se setmí, otevíral jsem okno do spícího města. Přízraky se toulaly ulicemi. Byl jsem jedním z nich. Pánové hrají death metal, ale používají i orchestrální prvky. Většinou se mi podobný přístup příliš nelíbí, ale zde vše sedí na svých místech, neruší mě to. Naopak, užívám si mrtvolně chladnou atmosféru, dívám se do svých vlastních krvavých očí. 


Na "The Womb of the World" budete potřebovat klid, ticho a velkou porci do krve rozdrásané fantazie. Nebude to lehký poslech, nedostanete nic zadarmo, ale když vydržíte počáteční neklid a nepřístupnost, budete po nějakém čase odměněni opravdu silným zážitkem. Záměrně vám nebudu k nikomu tvorbu těchto tmářů přirovnávat, nechci vás nijak ovlivňovat. Také si myslím, že v tomto případě má slova nestačí. Jako bych byl při společných setkáních zahalen do krvavé mlhy. Připadám si uhranutý, prokletý, stržený do hlubiny. Užívám si jak chladný a přesvědčivý zvuk, tak i motiv na obalu. Ale hlavně hudbu, která je pro mě opusem z onoho světa. Nejdříve se kolem mě plazila jako jedovaté klubko hadů. Potom do mě zasekla dráp a už nikdy nepustila. Užívám si jednotlivé pochmurné nuance. Toulám se ve své vlastní hlavě a pokud má být dobrá hudba hlavně o emocích, potom mi jich QRIXKUOR předali opravdu velké množství. Jakoby do mě pokaždé pomalu zajížděl rezavý nůž. Jméno kapely je převzato z ptáka Qrixkuora v devátém oblouku knihy Kennetha Granta „Proti světlu“. Pokud vám něco říká magický řád Ordo Templi Orientis, určitě budete vnímat novou nahrávku ještě více, než obyčejní smrtelníci. Osobně se mi líbí na novince vlastně vše. Jednotlivé, velmi propracované a postupně gradující pasáže, způsob, jakým kapela přistupuje k tvorbě samotné. Pokaždé, když dostanu chuť na samotu a chci trávit svůj čas ve stínu, tak tohle album poslouchám s velkou chutí. Za mě nelze jinak, než vám novou nahrávku doporučit. Jak říká Kenneth Grant: "Při všech formách magie je nejdůležitějším faktorem představivost nebo schopnost tvořit obrazy." Magické, démonické, záhadné, temné a chladné death metalové album! Okultní obřad pro vyvolávání sil, které nejsou z tohoto světa!


Asphyx says:

Every time I descend, I feel restlessness and anxiety in my body. There is something terrifying, frightening, and painful in this ancient cave. It is as if all the pain of the world is imprinted on its walls. Perhaps I have already died and my soul is falling into the depths. A chilling temple opens up before me. Figures in hoods, a body lying on a stone altar. I step closer. No one notices me. Wild and unrestrained compositions from the new album by British dark metal band QRIXKUOR resound through the ether. The music crescendos, burning and glowing. The victim has my face.

There is something magical that kept me coming back for more and more sessions. I waited for nightfall, opening the window to the sleeping city. Ghosts roamed the streets. I was one of them. These guys play death metal, but they also use orchestral elements. I don't usually like this approach very much, but here everything fits together perfectly, and it doesn't bother me. On the contrary, I enjoy the deathly cold atmosphere, looking into my own bloody eyes. 


For "The Womb of the World", you will need peace, quiet, and a large dose of blood-curdling imagination. It will not be easy listening, you will not get anything for free, but if you persevere through the initial uneasiness and inaccessibility, you will be rewarded with a truly powerful experience after some time. I will deliberately refrain from comparing the work of these obscurantists to anyone else, as I don't want to influence you in any way. I also think that in this case, words are not enough. It's as if I were shrouded in a bloody fog during our meetings. I feel bewitched, cursed, dragged into the depths. I enjoy both the cold and convincing sound and the motif on the cover. But mainly the music, which for me is an opus from another world. At first, it crept around me like a poisonous tangle of snakes. Then it dug its claws into me and never let go. I enjoy the individual gloomy nuances. I wander around in my own head, and if good music is mainly about emotions, then QRIXKUOR has given me a great deal of them. It's as if a rusty knife were slowly being driven into me. The band's name is taken from the bird Qrixkuora in the ninth arc of Kenneth Grant's book "Against the Light." If you are familiar with the magical order Ordo Templi Orientis, you will certainly appreciate the new recording even more than ordinary mortals. Personally, I like everything about the new album. The individual, very elaborate and gradually escalating passages, the way the band approaches the creation itself. Whenever I feel like being alone and want to spend my time in the shadows, I listen to this album with great pleasure. I can't help but recommend this new recording to you. As Kenneth Grant says, "In all forms of magic, the most important factor is imagination or the ability to create images". A magical, demonic, mysterious, dark, and cold death metal album! An occult ritual for summoning forces that are not of this world!



tracklist:
01. So Spoke the Silent Stars 
02. Slithering Serendipity 
03. And You Shall Know Perdition As Your Shrine... 
04. The Womb of the World

Recenze/review - MASTER'S HAMMER - Maldorör Disco (2025)


MASTER'S HAMMER - Maldorör Disco
CD 2025, Darkness Shall Rise

for english please scroll down

U nás v Čechách máme jeden televizní program, na kterém se neustále dokola promítá smyčka starých retro klipů. Televizní stanice má poměrně úspěch, protože se jedná o ověřené písně od kapel, které obstály v čase. Neštvou tolik lidí, jako ostatní stanice. Zkrátka a dobře, nostalgie je kurva, ta funguje snad na každého. Na mě ale moc ne. Diskotéky jsem nikdy nevyhledával a dodnes jsou pro mě spíše noční můrou, než milou vzpomínkou. MASTERS HAMMER jdou po návratovém albu "Vracejte konve na místo" z roku 2012 tak nějak mimo mě. Pokaždé si poslechnu, jak jejich nová alba zní a pak na ně zapomenu.

Jsme už zkrátka každý dávno někde jinde. Kdysi mě bavila jejich nadsázka, vtip, užíval jsem si jejich typickou poetiku. Ta je asi tak jediná, která zůstala. Novinka se mnou nedělá vůbec nic a píšu o ní vlastně víceméně jenom ze "staré známosti". Já zkrátka nikdy nebudu tím, kdo se usmívá u starých nahrávek GENESIS, DEPECHE MODE nebo ABBY. Nemám problém s tím, že je "Maldorör Disco" neskutečným retrem (kdo dnes není?), ale spíše s tím, že mi skladby přijdou až nepříjemné. Možná si pod slovem avantgardní, vkusné, rafinované, vtipné a progresivní představuji něco jiného. 

"Oh, to je album, které je syrovým masem hozeným přímo do ksichtu všem zkostnatělým a ortodoxním metalistům. Už se těším, jak budou čumět". Podobné hlášky budete číst asi všude. Problém pro mě není elektronika, dekadence, avantgarda, ani texty, které ve mě nevím proč hodně evokují tvorbu Karla Jaromíra Erbena. Mě vadí spíš to, že vše působí křečovitě. Snažil jsem se, opravdu jsem se hodně snažil. Vlastně ani nevím proč, když v případě téhle mé kdysi tolik oblíbené a kultovní kapely, nostalgií rozhodně netrpím. Zkoušel jsem dostat novinku do hlavy v různých stavech své mysli. Ve dne, v noci, v práci, v autě, když jsem přišel z hospody, když jsem byl unavený, odpočinutý, když jsem se nudil. A nic, ani ťuk. K vzájemnému přenosu nedošlo. Dokonce jsem se přistihl, že mě některé pasáže doslova iritují, štvou. A ty vokály, uff. Nechci působit jako člověk bez fantazie nebo nedej bože jako hudební kritik, ale nějak jsem asi nepochopil, o čem album "Maldorör Disco" je? Má být strašidelné? Ne, není. Má to být taneční hudba pro staré fosilie? Možná ano. Já fakt nevím. U mě bývá zvykem, že o kapelách, které mě nebaví, nepíšu. Tentokrát jsem udělal výjimku. A teď k tomu, co se dle mého povedlo. MASTERS HAMMER si dali velký pozor na to, aby měli dobrý zvuk. Líbí se mi i bicí. Některým skladbám nelze upřít temnou energii. U jiných si připadám, jako bych v osmdesátých letech zavítal na vesnickou diskotéku. V rohu leží ožralý hasič a u baru sedí dáma kolem padesátky. Kouří a má vymleté zuby. Disko koule se stále točí a na záchodech u plechového žlábku močí první zombie. Za mě asi tak. Kdo si chcete tuhle nahrávku užít, určitě to uděláte. No a vy, kteří jste na tom jako já, jen souhlasně pokýváte hlavou nad mým skromným textem. Chce to hlavně klid. Koneckonců, jde jen o muziku. Bohužel, mě to fakt děsně nebaví. Podivné temné elektronické retro! 


Asphyx says:

Here in the Czech Republic, we have a TV channel that constantly plays a loop of old retro music videos. The channel is quite successful because it plays proven songs from bands that have stood the test of time. It doesn't annoy people as much as other channels. In short, nostalgia is a bitch, and it works on just about everyone. But not so much on me. I never sought out discos, and to this day they are more of a nightmare than a fond memory for me. MASTERS HAMMER, after their comeback album "Vracejte konve na místo" from 2012, are somehow beyond me. I always listen to their new albums and then forget about them.

We've simply moved on to different places. I used to enjoy their exaggeration, their humor, and their typical poetics. That's probably the only thing that's remained. The new album does nothing for me, and I'm writing about it more or less only because of our "old acquaintance." I'll never be the kind of person who smiles at old recordings by GENESIS, DEPECHE MODE, or ABBA. I have no problem with the fact that "Maldorör Disco" is incredibly retro (who isn't these days?), but rather with the fact that I find the songs unpleasant. Perhaps I imagine something different when I hear the words avant-garde, tasteful, sophisticated, witty, and progressive. 


" Oh, this is an album that's raw meat thrown right in the face of all ossified and orthodox metalheads. I can't wait to see their faces". You'll probably read similar comments everywhere. The problem for me isn't the electronics, decadence, avant-garde, or lyrics, which for some reason strongly evoke the work of Karel Jaromír Erben. What bothers me more is that it all seems forced. I tried, I really tried hard. Actually, I don't even know why, because I definitely don't suffer from nostalgia when it comes to this band, which I once loved so much and considered cult. I tried to get the new album into my head in various states of mind. During the day, at night, at work, in the car, when I came home from the pub, when I was tired, rested, when I was bored. And nothing, not a thing. There was no mutual transfer. I even caught myself finding some passages literally irritating, annoying. And those vocals, ugh. I don't want to come across as someone without imagination or, God forbid, as a music critic, but somehow I didn't understand what the album "Maldorör Disco" is about. Is it supposed to be scary? No, it's not. Is it supposed to be dance music for old fossils? Maybe yes. I really don't know. I usually don't write about bands that I don't like. This time, I made an exception. And now to what I think worked well. MASTERS HAMMER took great care to ensure they had a good sound. I also like the drums. Some songs have an undeniable dark energy. Others make me feel like I'm at a village disco in the 1980s. A drunk fireman is lying in the corner and a woman in her fifties is sitting at the bar. She's smoking and has rotten teeth. The disco ball is still spinning and the first zombie is urinating in the toilet by the metal trough. That's about it for me. Those of you who want to enjoy this recording will definitely do so. And those of you who feel the same way as I do will just nod your heads in agreement with my modest text. The main thing is to stay calm. After all, it's just music. Unfortunately, I really don't enjoy it. Weird dark electronic retro! 


tracklist:
1. Anděl slizu
2. Genisis P. Orridge
3. Take It Or Leave It
4. Maldorör Disco
5. Bochnatky
6. Beast Within
7. Bicycle Day
8. Doppelgänger
9. El Teide
10. Slatina

band:
Franta Štorm - Vocals, Guitars
Necrocock - Vocals (backing)
Honza Kapák - Drums
Kamil Princ - Keyboards

pátek 5. prosince 2025

Recenze/review - BLISS OF FLESH - Metempsychosis (2025)


BLISS OF FLESH - Metempsychosis
CD 2025, Black Lion Records

for english please scroll down

Cítíš se podvedený. Celý život ti lhali. Modlil ses, klečel na chladné zemi. Upíral si své oči k nebi a u všeho, co jsi dělal, si měl modlitbu na rtech. U postele jsi měl malý talisman v podobě kříže. Potkal si za život tolik zla, ale pokaždé si vše omlouval. On moc dobře ví, co dělá, říkal si do ticha, když umírali tví nejbližší. Spravedlnost najdeš až po smrti. Teď už víš, že to není pravda. Nikdy si nikomu neublížil a činil si jen dobro. Přesto tu hniješ ve studené zemi a červi se těší na tvé shnilé maso. Pomalu přecházíš na druhou stranu a jediné, co potkáváš, tak je tma. Absolutní tma a chlad. Nicota.

S francouzskými BLISS OF FLESH jsem se na svých toulkách v podzemí již několikrát setkal. Vždycky se mi na nich líbil jejich originální rukopis, výraz. Způsob, jakým kombinují black metalové pasáže s těmi death metalovými. Nikdy jsem ale neměl čest sepsat pár řádek. Až teď, když je venku mlha a pokaždé, když jdu kolem kostela u nás ve městě, tak mě mrazí v kostech. Poslouchám totiž "Metempsychosis".


BLISS OF FLESH jsou jako našeptávači, jako démoni, co stojí ve stínu. Čekají na svoji příležitost. Jsou jako upíři, kteří nám přišli zvěstovat zprávy o bolesti, utrpení, strachu. Skladby jsou velmi dobře napsány, mají v sobě takový zvláštní neklid, melancholii. Jako bych se opravdu procházel na hřbitově, na kterém jsou pohřbeni prokletí. Otázku víry a smysl života zkoušeli definovat a popsat filozofové, matematici, spisovatelé i malíři. Někteří se přiblížili podstatě. Troufám si tvrdit, že tito francouzští tmáři patří mezi ně. Když totiž album "Metempsychosis" poslouchám, moje mysl je rozjitřena, rozdrásána a v hlavě my naskakují zásadní myšlenky. Rád se jen tak toulám tmou a mrazem. V nekonečných lesích, v horách a přemýšlím. Unaven pak usedám ke knihám, co mám rád a jako kulisu si pouštím tuhle nahrávku. Má v sobě totiž všechno, co mám na dobré hudbě rád. Sílu, tlak, energii, chvění, smutek i záhadnost. Novinka se mi dostala do krve i hluboko do podvědomí. Dost často píšu, že po kapelách požaduji uvěřitelnost, opravdovost, reálnost, autenticitu. Francouzi tohle všechno mají. Navíc nám svoje motivy a myšlenky předkládají s elegancí starých mistrů v oboru. Zmínit musím i skvěle ošetřený zvuk a motiv na obalu. Je něco nespoutaného, divokého, co mě nutí k dalším a dalším poslechům. Album bych rozhodně doporučil všem, kteří vnímají muziku hlavně srdcem. Také někdy přemýšlíte, jestli existuje Bůh? Nikdo ho nikdo neviděl, zato Satana můžete potkat poměrně často. Bere na sebe podobu a tvář lidí z masa a kostí. Cítíš se podvedený. Celý život ti lhali. Modlil ses, klečel na chladné zemi. Upíral si své oči k nebi u všeho, co jsi dělal, si měl modlitbu na rtech. U postele jsi měl malý talisman v podobě kříže. Potkal si za život tolik zla, ale pokaždé si vše omlouval. On moc dobře ví, co dělá, říkal si do ticha, když umírali tví nejbližší. Spravedlnost najdeš až po smrti. Nebo ne? Temnota se ukrývá v každém z nás! Chladný a podmanivý black death metalový obřad! Symfonie bolesti a utrpení! 

Asphyx says:

You feel cheated. They lied to you your whole life. You prayed, kneeling on the cold ground. You fixed your eyes on the sky and had a prayer on your lips for everything you did. You had a small talisman in the shape of a cross by your bed. You encountered so much evil in your life, but you always excused everything. He knows very well what he is doing, you said to yourself in silence as your loved ones died. You will find justice after death. Now you know that this is not true. You never hurt anyone and did only good. Yet here you are, rotting in the cold ground, and the worms are looking forward to your rotten flesh. You are slowly crossing over to the other side, and all you encounter is darkness. Absolute darkness and cold. Nothingness.

I have encountered the French band BLISS OF FLESH several times on my wanderings in the underground. I have always liked their original style, their expression. The way they combine black metal passages with death metal ones. But I never had the honor of writing a few lines about them. Until now, when it's foggy outside and every time I walk past the church in our town, I feel a chill in my bones. That's because I'm listening to "Metempsychosis."


BLISS OF FLESH are like whisperers, like demons standing in the shadows. They wait for their opportunity. They are like vampires who have come to bring us news of pain, suffering, and fear. The songs are very well written, with a strange restlessness and melancholy about them. It's as if I were really walking through a cemetery where the damned are buried. Philosophers, mathematicians, writers, and painters have tried to define and describe the question of faith and the meaning of life. Some have come close to the essence. I dare say that these French obscurantists are among them. When I listen to the album "Metempsychosis", my mind is agitated, torn apart, and fundamental thoughts spring to mind. I like to just wander through the darkness and the cold. In endless forests, in the mountains, and I think. When I get tired, I sit down with the books I love and play this recording as background music. It has everything I love about good music. Power, pressure, energy, tremors, sadness, and mystery. This new release has gotten under my skin and deep into my subconscious. I often write that I demand credibility, truthfulness, realism, and authenticity from bands. The French have it all. What's more, they present their motifs and ideas with the elegance of old masters in the field. I must also mention the superbly crafted sound and motif on the cover. There is something unrestrained, wild about it that compels me to listen to it again and again. I would definitely recommend this album to anyone who perceives music mainly with their heart. Do you also sometimes wonder if God exists? No one has ever seen him, but you can encounter Satan quite often. He takes on the form and face of people of flesh and blood. You feel cheated. They lied to you your whole life. You prayed, kneeling on the cold ground. You fixed your eyes on the sky, and in everything you did, you had a prayer on your lips. You had a small talisman in the shape of a cross by your bed. You encountered so much evil in your life, but you always excused it. He knows very well what he is doing, you said to yourself in silence as your loved ones died. You will find justice only after death. Or will you? Darkness lurks in each of us! A cold and captivating black death metal ritual! A symphony of pain and suffering!




Tracklist:
1. A loss 
2. I deny 
3. Sacrifice 
4. If only
5. Verdammt 
6. The awakening 
7. Adieu
8. Metempsychosis 
9. Martyr 

KNIŽNÍ TIPY - Pomocnice odvedle - Freida McFadden (2025)


Pomocnice odvedle - Freida McFadden
2025, Kalibr

Je mi hrozný vedro, potím se a bolí mě hlava. Včera jsme byli v hospodě a pak na koncertě. Měl jsem víkend víceméně jen pro sebe. Možná by se očekávalo, a mnohé společenské konvence tomu nasvědčují, že bych měl jít někam lovit děvčata. Spousta mých kolegů to dělá. Být slaměným vdovcem pro mě ale znamená spíše více času na knihy. Venku sevřel Plzeň smog. Jdu si koupit něco ostřejšího a neustále dokola si říkám jak jsem blbej, jak ve svým věku pořád někdy nemám záklopku. Bavil jsem se dobře, v malém klubu v Plzni a teď trošku trpím. Zavodním se a zase je mi blbě od žaludku. Přísahám zase a znovu, že příště se budu krotit. Vrátím se z nákupu a měl bych dělat fotky. Měl bych sepsat report, měl bych vše nahodit na ďábelské sociální sítě. Nechce se mi. Místo toho hledám v hromadě dosud nepřečtených knih nějakou, která mě zaujme. 

Po několika kapitolách mi dojde, že jsem zase začal od konce. Je to již třetí díl série. Achjo, mezi řádky vše ale chápu. Jen si v momentě, když dočtu jednu kapitolu, nahodím v prohlížeči další díly a objednám je. Kniha se čte totiž velmi dobře. Je to sice dost psycho, ale tak to mám koneckonců nejraději. Děj vám samozřejmě neprozradím, ale určitě mě kniha donutila k zamyšlení. Občas, když stoupám po schodech v našem domě, tak přemýšlím, co se ukrývá za dveřmi sousedů. Někdy zaslechnu slova, která bych neměl, ucítím divné vůně. Potkávám třeba matku se synem, již velkým, která ho pořád plácá po prdelce, líbá na pusu a čechrá mu vlásky. Oklepu se mrazem, takhle vyrůstala spousta sériových vrahů. Uff. Lidem do hlavy nevidíte. Ti pod námi působí jako správná dvojka, ale ze stoupaček je slyšet dost často pláč. Je to asi jako v každém domě, jen když jsem četl Pomocnici odvedle, všechno jakoby vyplulo na povrch.

Záměrně si neberu prášky na bolest. Přijde mi to po opici nemístné. Místo toho se proplachuji vodou a větrám na sebe. Někdy k večeru na chvilku usnu, ale pak občerstvený krátkým spánkem, pokračuji ve čtení. Tělo se zázračným způsobem restartuje. Venku začne do mlhy sněžit. Když se jdu protáhnout k oknu, tak si v hlavě odehrávám celý příběh. Je velmi napínavý, tak zvláštně temný. Navíc je to pro mě první setkání s autorkou a ihned si napíšu její jméno do diáře, co mám v telefonu. Až budu zase jednou hledat něco nového, co bych si rád přečetl, budu ji určitě vést v patrnosti. Teď už ale fakt nemůžu. Padla na mě únava ze včerejší akce. Pomalu se ukládám ke spánku a ještě, než zaberu, tak mám pocit, že někdo klepe na dveře. Pomocnice? Kdo ví? Spím jako dřevo a mám hodně divné sny. 

Zkoušel jsem nedávno, na popud mé ženy, přečíst i nějakou klidnější literaturu. Jenže to nešlo, asi fakt potřebuji napětí, dobrodružství. Koneckonců, poslouchám celý svůj život metal a to rozhodně není moc pozitivní muzika. Asi to mám nějak v sobě, ale dělá mi fakt dobře, když cítím z knížek napětí, když se pomalu rozplétají temné myšlenky, které někteří z nás mají. Kousek u nás za lesem vybudovali satelitní městečko. Domy jsou postavené hodně blízko u sebe a pokaždé, když se jdeme projít tímhle směrem, je to takové divné. Bývá tam nebývale mrtvolno. Prázdno a ve vzduchu se vznáší napětí. Nechápu to, ale bývám v těch místech nesvůj. Možná je to ale jen můj dojem. Snad jen, ve zprávách psali, jak se tam nenávidí starousedlíci s těmi novými. Občas tam někdo někomu udělá něco natruc. Něco ošklivého. 

Tak nějak podvědomě jsem si zasadil děj knihy to těchto podivných míst. Já vím, neměl bych soudit, ale fantazie je mrška, co mi nikdy nedá pokoj. Knihu jsem dočetl druhý den. Pak se vydal pro manželku na nádraží a cestou domů jsem jí básnil o koncertě i o nové knížce. Jen jsem jí a vlastně tak činím i pro vás, doporučil, aby začala od prvního dílu. Když dorazíme domů, tak potkáme v mlze před domem matku se svým mladým synem. Vede ho za ruku a po mém pozdravu na mě vycení zuby. Nebo se mi to zdálo? Někteří sousedé jsou fakt divní. Máte to také tak? Potom si Pomocnici od vedle určitě přečtěte. Děkuji vám moc za pozornost, přízeň a přeji vám, ať se máte co nejlépe. Jdu se zase chvilku přehrabovat v nových knihách. Jsem zvědavý, co si vyberu.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Třetí díl mrazivé série Pomocnice s bonusovou novelou! Má minulost už je dávno za mnou. A já udělám vše pro to, aby to tak zůstalo… Dřív jsem se starala o cizí domy a rodiny, teď mám vlastní krásný domov s velkou zahradou, kde si mohou hrát mé děti. Když nás pozve na večeři nová sousedka, dveře nám otevře její služebná v bílé zástěře a s vlasy staženými do pevného drdolu. Přesně vím, jaké to je být na jejím místě. Jenže její chladný pohled mě děsí… A to není jediná podivná věc v naší ulici. Mám pocit, že nás někdo pozoruje. Můj manžel se pozdě v noci vytrácí z domu. A když potkám ženu odnaproti, je jasné, co se mi snaží říct: Dávejte si pozor na své sousedy.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 4. prosince 2025

Recenze/review - BLOOD RED THRONE - Siltskin (2025)


BLOOD RED THRONE - Siltskin
CD 2025, Soulseller Records

for english please scroll down

Pokaždé, když poslední měsíce usnu, tak mi připadá, že padám do hluboké černé jámy. Po stěnách stéká krev a do kostí se mi vkrádá postupně nekonečný chlad. Jakoby byl svět za oponou zbarvený do odstínů černé a šedé barvy. Cítím pach rozkládajícího se masa a procházím se plesnivými chodbami Hádovy říše. V některých katakombách leží oběšení, zavraždění, zastřelení v jedné z válek, utopení. Potom dojdu do konce. Je tam na kamenném oltáři moje zohavené tělo. Bez kůže, s odhalenými vnitřnostmi. Probudím se, řvu do tmy a poslouchám stále dokola nové album norských maniaků BLOOD RED THRONE.

Mám pro tuhle kapelu již dlouhé roky velkou slabost. Sleduji jejich diskografii a najdete u mě na stránkách jak recenze, tak i rozhovor (vše je odkazováno dole pod dnešním článkem). I letos jsou kytarista Daniel Olaisen, jehož kytarový rukopis je jasným a zřetelným poznávacím znamením kapely, i jeho věrní ve skvělé formě. Dostanete nahrubo nasekaný, surový a temný death metal, ušpiněný zkaženou krví. Jízda do pekla pokračuje! 


Vždycky jsem měl rád kapely, na které je spolehnutí. BLOOD RED THRONE si i letos dali pozor na to, aby měli ostrý, nekompromisní a velmi dobře ošetřený zvuk (který zároveň působí organicky a živočišně) - Mix a mastering alba „Siltskin“ zajistil Ronnie Björnström z Bjornstromsound. O motivu na albu si myslím, že se jedná o vskutku mistrovské dílo, které chci nosit hrdě na triku. Tohle jsou ale všechno formální věci, které jsou u kapel takového  jména, jako mají tito Norové, samozřejmostí. Hlavní je, jako vždy muzika samotná. Opakovaně se mi stávalo, že jsem při poslechu "Siltskin" nevěděl, jestli jsem stále v bdělém stavu nebo mě už dávno pohltily děsivé noční můry. Skladby jsou velmi dobře napsány, mají v sobě potřebný drive, sílu, pradávnou touhu ničit. Dostaly se mi postupně do krve, pod kůži i do podvědomí. Tohle je starý a poctivý buldozer, který před sebou hrne kosti, lebky, špínu a hnis. Jako bych se díval na exhumaci hromadného hrobu. Padám do laviny z ostrých riffů, divokých, surových bicích, chorobného vokálu a znovu a znovu umírám v šílených křečích. Je něco návykového, morbidně přitažlivého, co mě nutí k dalším a dalším poslechům.  Určitě to znáte. Jen si tak sedím u reproduktorů a kývám se spokojeně do rytmu. Najednou skrz mě projede jako nějaký černý blesk velká síla a mám v sobě nakumulovaný vztek. Na nespravedlnost, na zlé lidi, na zkaženou společnost. Beru do rukou kladivo a jdu rozbít nejbližší zeď. Tohle album je propracované a v podstatě dokonalé. Pro moji maličkost rozhodně. To vám klidně podepíšu vlastní krví. Pokaždé, když poslední měsíce usnu, tak mi připadá, že padám do hluboké černé jámy. Po stěnách stéká krev a do kostí se mi vkrádá postupně nekonečný chlad. Jakoby byl svět za oponou zbarvený do odstínů černé a šedé barvy. Cítím pach rozkládajícího se masa a procházím se plesnivými chodbami Hádovy říše. Surové a temné death metalové album, ukované z té nejkvalitnější oceli! Vrátí se vám noční můry! 

Asphyx says:

Every time I fall asleep these days, I feel like I'm falling into a deep black pit. Blood runs down the walls and an endless cold creeps into my bones. It's as if the world behind the curtain is colored in shades of black and gray. I smell the stench of rotting flesh and walk through the moldy corridors of Hades' realm. In some catacombs lie the hanged, the murdered, those shot in one of the wars, the drowned. Then I reach the end. There, on a stone altar, lies my mutilated body. Skinless, with my entrails exposed. I wake up, scream into the darkness, and listen to the new album by Norwegian maniacs BLOOD RED THRONE over and over again.

I have had a soft spot for this band for many years. I follow their discography, and you can find both reviews and interviews on my website (all links are provided below today's article). This year, guitarist Daniel Olaisen, whose guitar style is a clear and distinctive hallmark of the band, and his loyal bandmates are in great form once again. You'll get roughly chopped, raw, and dark death metal, stained with corrupt blood. The ride to hell continues! 


I've always liked bands you can rely on. BLOOD RED THRONE have once again made sure that they have a sharp, uncompromising, and very well-crafted sound (which also sounds organic and animalistic) - the mixing and mastering of the album "Siltskin" was done by Ronnie Björnström from Bjornstromsound. I think the album cover is a true masterpiece that I want to proudly wear on a T-shirt. But these are all formalities that are a matter of course for bands of such renown as these Norwegians. As always, the main thing is the music itself. While listening to "Siltskin", I repeatedly found myself wondering whether I was still awake or had long since been engulfed by terrifying nightmares. The songs are very well written, they have the necessary drive, power, and ancient desire to destroy. They gradually got into my blood, under my skin, and into my subconscious. This is an old and honest bulldozer that pushes bones, skulls, dirt, and pus in front of it. It's like watching the exhumation of a mass grave. I fall into an avalanche of sharp riffs, wild, raw drums, morbid vocals, and again and again I die in crazy convulsions. There is something addictive, morbidly attractive, that compels me to listen again and again. You know how it is. I'm just sitting by the speakers, happily swaying to the beat. Suddenly, a powerful force shoots through me like a black lightning bolt, and I feel a surge of anger building up inside me. Anger at injustice, at evil people, at a corrupt society. I grab a hammer and go to smash the nearest wall. This album is sophisticated and basically perfect. For me, anyway. I'll gladly sign that with my own blood. Every time I fall asleep these days, I feel like I'm falling into a deep black pit. Blood runs down the walls, and an endless cold creeps into my bones. It's as if the world behind the curtain is colored in shades of black and gray. I smell the stench of decaying flesh and walk through the moldy corridors of Hades' realm. A raw and dark death metal album, forged from the highest quality steel! Your nightmares will return!



about BLOOD RED THRONE on DEADLY STORM ZINE:









TRACKLIST
1. Scraping Out The Cartilage
2. Beneath The Means
3. Husk In The Grain
4. Necrolysis
5. Anodyne Rust
6. Vestigial Remnants
7. Vermicular Heritage
8. On These Bones
9. Marrow Of The Earth

LINE-UP
Daniel 'Død' Olaisen – Guitar
Sindre Wathne Johnsen – Vocals
Freddy Bolsø – Drums
Ivan ‘Meathook’ Gujić – Guitars
Stian Gundersen – Bass


Recenze/review - ENTHRONED - Ashspawn (2025)


ENTHRONED - Ashspawn
CD 2025, Season of Mist

for english please scroll down

Někdy máš pocit, že si spadl na totální dno. Ploužíš se mezi stíny, ztrácíš se před očima. Přemýšlíš nad smyslem existence a žádný nenacházíš. Víru si ztratil již dávno, neoslovila tě ani věda, ani temné okultní rituály. Se žiletkou v ruce, před zrcadlem, které je nemilosrdné. Ne, dnes to ještě nevzdáš. Zapínáš znovu play na svém přehrávači. Vyhledáš nové album belgické black metalové legendy ENTHRONED a ztratíš se v krvavé mlze. Mám tuhle kapelu rád už od jejich počátků (založeno léta Páně 1993).

Vždycky se mi na téhle smečce líbilo, že to není jen obyčejný, i když velmi dobře zahraný black metal. Kapela vždy přidávala něco navíc. Temnotu, chlad, jakýsi těžko definovatelný přesah. Každé album je zároveň příběhem, se skvělými a propracovanými texty. Letošní novinka není výjimkou. Možná i vy projdete transformací. Vaše duše bude nejdřív mučena a ničena, aby nakonec povstala z popela silnější, než kdy dřív. Stejně jako tahle nahrávka. 


Není nutné hodnotit zvuk, ani motiv na obalu. Kapela si na tyto formální věci dala samozřejmě pozor. Vše je v nejlepším pořádku a vy se tak můžete soustředit na hudbu samotnou. Ta je podmanivá, z jednotlivých motivů je cítit i slyšet originální rukopis kapely. Belgičané si hrají s temnými náladami jako šelma se svojí kořistí. Zároveň se celým albem vine jako jedovatý had takový zvláštní a pro mě osobně velmi přitažlivý neklid a chlad. ENTHRONED se hrdě hlásí ke svým krvavým kořenům, ale zároveň se posouvají dopředu. Možná na to přijdete až po delší době, ale to se mi právě na téhle nahrávce líbí. Je propracovaná, silná v celku i v detailech. Donutí vás k zamyšlení. Není to jen další obyčejná deska v řadě. Je to svým způsobem takový malý zázrak, protože kapela je na scéně již opravdu velmi dlouho a nemusela by už nikomu nic dokazovat. Přesto (a proto jsem také dlouholetým fanouškem) při každém dalším poslechu objevuji další a další zajímavé momenty, pasáže, nahrubo nasekanou tmu. Pánové se pohybují na stejným pohřebištích, jako třeba MARDUK, DARK FUNERAL, GORGOROTH, 1349, BATHORY, ASCENSION, WATAIN, BLAZE OF PERDITION, FUNERAL MIST a zároveň mají svůj výraz. Jako bych při poslechu opravdu padl na samotné dno. Ploužil se jako had temnotou. Měl děsivé sny. A nakonec bych povstal z popela. Je tu ještě jedna, pro mě absolutně zásadní věc. Mě opravdu baví "Ashspawn" poslouchat. Jedná se o album, ke kterému se rád a často vracím. Někdy máš pocit, že si spadl na totální dno. Ploužíš se mezi stíny, ztrácíš se před očima. Přemýšlíš nad smyslem existence a žádný nenacházíš. Víru si ztratil již dávno, neoslovila tě ani věda, ani temné okultní rituály. Se žiletkou v ruce, před zrcadlem, které je nemilosrdné. Chladné a temné black metalové album, u kterého se vám objeví stigmata! Shoříte zevnitř! Absolutní tma! 

Asphyx says:

Sometimes you feel like you've hit rock bottom. You wander among the shadows, disappearing before your eyes. You ponder the meaning of existence and find none. You lost your faith long ago, neither science nor dark occult rituals appeal to you. With a razor blade in your hand, in front of a mirror that is merciless. No, you won't give up today. You press play on your player again. You find the new album by Belgian black metal legends ENTHRONED and lose yourself in a bloody fog. I've liked this band since their inception (founded in 1993).

I've always liked that this band isn't just ordinary, albeit very well-played, black metal. The band has always added something extra. Darkness, coldness, a kind of elusive transcendence. Each album is also a story, with great and elaborate lyrics. This year's release is no exception. Perhaps you too will undergo a transformation. Your soul will first be tortured and destroyed, only to rise from the ashes stronger than ever. Just like this recording. 


There is no need to evaluate the sound or the cover art. The band has obviously paid attention to these formalities. Everything is in perfect order, allowing you to focus on the music itself. It is captivating, and the band's original style can be felt and heard in each individual motif. The Belgians play with dark moods like a beast with its prey. At the same time, a strange and, for me personally, very attractive restlessness and coldness winds its way through the entire album like a poisonous snake. ENTHRONED proudly professes its bloody roots, but at the same time moves forward. You may only realize this after a while, but that's what I like about this recording. It is sophisticated, strong as a whole and in its details. It makes you think. It's not just another ordinary album in a series. In a way, it's a small miracle, because the band has been on the scene for a very long time and doesn't have to prove anything to anyone anymore. Nevertheless (and that's why I'm a long-time fan), with each listen, I discover more and more interesting moments, passages, and roughly chopped darkness. These guys are in the same league as MARDUK, DARK FUNERAL, GORGOROTH, 1349, BATHORY, ASCENSION, WATAIN, BLAZE OF PERDITION, FUNERAL MIST, but they also have their own unique sound. Listening to them, I feel like I've really hit rock bottom. I'm slithering through the darkness like a snake. I had terrifying dreams. And in the end, I would rise from the ashes. There is one more thing that is absolutely essential for me. I really enjoy listening to "Ashspawn". It's an album I like to return to often. Sometimes you feel like you've fallen to the very bottom. You crawl among the shadows, disappearing before your eyes. You ponder the meaning of existence and find none. You lost your faith long ago, neither science nor dark occult rituals appeal to you. With a razor blade in your hand, in front of a mirror that is merciless. A cold and dark black metal album that will give you stigmata! You will burn from within! Absolute darkness!


Recenze/review - ENTHRONED - Cold Black Suns (2019):

Tracklist:
1. Crawling Temples (5:35)
2. Basilisk Triumphant (5:53)
3. Stillborn Litany (6:48)
4. Ashspawn (4:40)
5. Raviasamin (4:26)
6. Sightless (3:39)
7. Chysalid (4:32)
8. Ashen Advocacy (7:58)
9. Assertion (6:44)
Full runtime: 50:17

Line-up:
Nornagest — Vocals & Samplers
T. Kaos — Guitars & Bass
Menthor — Drums & Percussion



TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine