Desítky roztrhaných mrtvol, naskládaných na hromadu. Vyděšené tváře, hořící domy a mezi nimi se procházejí ďáblové se zbraněmi v rukou. Usmívají se. Jsou krmeni bolestí svých obětí, nenávistí a strachem. Kdysi dávno to byli normální lidé se svými sny. Jenže válka všechno změnila. Jakoby na povrch vylezly ty nejtemnější pudy. Začali toužit po čerstvé krvi, stali se bestiemi. Oheň byl znovu zapálen. Díváš se na rozšklebené tváře obětí a umíráš zevnitř. Je tu nové album surových death metalistů z Milwaukee.
Krvavou cestu těchto maniaků sleduji od jejich počátků. Důkazem budiž odkazy na recenze, které naleznete dole pod dnešním článkem. Pánové pokračují tam, kde minule přestali, ve válečné zóně. Jejich smrtící kov je nekompromisní, ostrý a divoký. Je jako puška s upilovanou hlavní, která vám vystřelí mozek z hlavy. Nic pro slabé povahy, tohle je hudba, která k nám přišla ze samotného pekla.
PIG´S BLOOD se stále pohybují v podobných oblastech jako kapely typu BLASPHEMY, REVENGE, DEICIDE, ORDER FROM CHAOS, INCANTATION, ARCHGOAT. Původní morbidní myšlenky nadále rozvíjejí, doplňují je o svoje nápady a invenci. Výsledkem jejich snažení je album, které zabíjí na potkání. Když zapnete play na svém přehrávači, tak za sebou také zavřete rezavou bránu do pekla. Ocitnete se v prašivých katakombách, hluboko pod zemí. Sem jsou pohřbíváni zaživa zvrácení a prokletí, vrazi i všichni ti, kteří za svého života vypalovali vesnice nevinných. Skladby jsou velmi násilné, divoké a nespoutané, mají v sobě pradávnou primitivní death metalovou energii a tlak. Zvukově je nové album velmi dobře ošetřeno (Greg Wilkinson - mixing, mastering) a motiv na obalu, pod kterým je podepsán Alex Shadrin krásně doplňuje celkovou atmosféru nahrávky. Tahle smečka prašivých psů útočí napřímo, rovnou na solar plexus, způsobí vám zástavu srdce, zakope vás několik metrů pod zem, roztrhá vás na krvavé cáry masa. Začnete hnít zaživa a stanete se svým vlastním stínem. Posednou vás démoni temnoty a začnou bolet staré rány. Líbí se mi přístup kapely, jejich melodie, ohlodané až na kost, užívám si pochmurné nálady, oceňuji opravdovost, ryzost, uvěřitelnost a naprostou autenticitu. "Destroying the Spirit" je přesně tím druhem alba, které spálí vaši tělo i duši na popel. Lidská historie je plná násilí, válek, hnusu a špíny. Když novinku poslouchám, tak si to plně uvědomuji. Najednou nesedím ve svém pokoji u přehrávače, ale jsem v jedné vesnici. Přede mnou někdo právě zapálil hromadu mrtvol. Troufám si tvrdit, že se novinka povedla po všech stránkách. Syrová death metalová lavina z kostí, lebek a zkažené krve! Album, které vám vystřelí mozek z hlavy!
Asphyx says:
Dozens of torn corpses, piled high. Terrified faces, burning houses, and among them, devils walk with weapons in their hands. They smile. They feed on their victims’ pain, hatred, and fear. Once upon a time, they were normal people with their own dreams. But the war changed everything. It was as if their darkest instincts had come to the surface. They began to crave fresh blood; they became beasts. The fire was reignited. You look at the victims’ grinning faces and die inside. Here is a new album from the brutal death metal band from Milwaukee.
I’ve been following these maniacs’ bloody path since their beginnings. Proof of this can be found in the links to reviews below today’s article. The guys pick up where they left off last time, in a war zone. Their deadly metal is uncompromising, sharp, and wild. It’s like a sawed-off shotgun that will blow your brains out. Not for the faint of heart this is music that came to us straight from hell itself.
PIG’S BLOOD continue to operate in the same vein as bands like BLASPHEMY, REVENGE, DEICIDE, ORDER FROM CHAOS, INCANTATION, and ARCHGOAT. They further develop their original morbid concepts, enriching them with their own ideas and creativity. The result of their efforts is an album that kills on sight. When you hit play on your player, you’ll also be closing the rusty gate to hell behind you. You’ll find yourself in filthy catacombs, deep underground. This is where the depraved and the damned, murderers, and all those who burned innocent villages during their lifetimes are buried alive. The songs are extremely violent, wild, and unbridled, possessing an ancient, primitive death metal energy and intensity. Sonically, the new album is very well produced (Greg Wilkinson – mixing, mastering), and the cover art, signed by Alex Shadrin, beautifully complements the overall atmosphere of the recording. This pack of mangy dogs attacks head-on, straight to the solar plexus; they’ll cause your heart to stop, bury you several meters underground, and tear you into bloody shreds of flesh. You’ll begin to rot alive and become a shadow of your former self. The demons of darkness will possess you, and old wounds will begin to ache. I like the band’s approach, their melodies stripped down to the bone; I enjoy the gloomy moods, and I appreciate the sincerity, purity, believability, and absolute authenticity. "Destroying the Spirit" is exactly the kind of album that will burn your body and soul to ashes. Human history is full of violence, wars, filth, and squalor. When I listen to this new release, I am fully aware of that. Suddenly, I’m not sitting in my room by the stereo, but in a village. Someone has just set a pile of corpses on fire right in front of me. I dare say that this new release is a success in every way. A raw death metal avalanche of bones, skulls, and rotten blood! An album that will blow your brains out!
Z nebe padá krvavý déšť a temnota už dávno zahalila tvoji duši. Drásáš si tvář do krve. Prokletý, zavržený, už dávno ses stal svým vlastním stínem. Umíráš pomalu, bolestivě. Přecházíš na druhou stranu, do země nekonečných stínů, kýváš se ve větru a stále zvedáš obličej k nebi. Ruce sepnuté ke zvrácené modlitbě. Hledáš už jen hudbu, která je chladná, majestátní, která se ti dokáže dostat do žil. Připadáš si jako zahalený do černých pavučin, když posloucháš nové album finských VARGRAV.
Nejsem žádným velkým fanouškem symfonického black metalu, většinou mi připadá povrchní, patetický a plný prázdných slov. Jenže u téhle smečky je to jiné. Riffy se mi zařezávají do mozku, vokály mě bolí a pálí někde uvnitř zuboženého těla. Finové jsou totiž opravdoví, reální, uvěřitelní a naprosto autentičtí. Právě proto si rvu jejich novinku stále dokola do hlavy a stávám se svým vlastním stínem.
"Dimension: Daemonium" je albem, které je po okraj narvané silnými melodiemi, touhou zabíjet hudbou. Mnohým z vás se zajisté při poslechu objeví stigmata. Osvědčily se mi společné seance obzvláště ve chvílích, kdy se venku začalo stmívat, mezi domy se rozlezly stín a démoni se začali usmívat. Každý motiv, melodie, úder bicích zde má své vlastní místo. Skladby jsou velmi dobře napsány, mají v sobě drive, pověstnou pradávnou sílu, touhu ničit, trhat. Možná jste někdy navštívili také starý hřbitov, na kterém jsou pohřbeni prokletí. VARGRAV hrají tak, že při jejich novém album vylézají z hrobů a touží po čerstvé krvi. Až zase ráno ulehnete do svých studených rakví, tak si na má slova vzpomeňte. Nemáme zde co do činění totiž s jen tak obyčejnou nahrávkou, ale spíše s temným obřadem pro vyvolávání sil, které rozhodně nejsou z tohoto světa. Základem je klasický, syrový, plesnivý black metal, symfonické prvky jsou přidávány s citem a elegancí zkušených upírů. Osobně se mi potom líbí i celkové provedení, jako studený, velmi dobře čitelný a jedovatý zvuk, tajemný motiv na obalu. Zkrátka a dobře, po formální stránce je vše v nejlepším pořádku. Samotná hudba vás potom strhne do hlubiny a vy se v ní rozplynete na tisíc kousků. Novinku nelze jinak, než doporučit všem, kteří mají tento styl rádi a hledají na kost ohlodanou pravdu a poctivost. Z nebe padá krvavý déšť a temnota už dávno zahalila tvoji duši. Drásáš si tvář do krve. Prokletý, zavržený, už dávno ses stal svým vlastním stínem. Umíráš pomalu, bolestivě. Přecházíš na druhou stranu, do země nekonečných stínů, kýváš se ve větru a stále zvedáš obličej k nebi. Ruce sepnuté ke zvrácené modlitbě. Rozhřešení nikdy nepřijde! Mrazivý symfonický black metal, který vás navěky prokleje!
Asphyx says:
A bloody rain falls from the sky, and darkness has long since enveloped your soul. You tear at your face until it bleeds. Cursed, forsaken, you have long since become your own shadow. You are dying slowly, painfully. You cross over to the other side, to the land of endless shadows, swaying in the wind and still lifting your face to the sky. Your hands clasped in a twisted prayer. You seek only music that is cold, majestic, that can seep into your veins. You feel as if shrouded in black cobwebs when you listen to the new album by the Finnish band VARGRAV.
I’m not a big fan of symphonic black metal; it usually strikes me as superficial, melodramatic, and full of empty words. But with this pack, it’s different. The riffs cut into my brain, the vocals hurt and burn somewhere deep inside my wretched body. The Finns are genuine, real, believable, and utterly authentic. That’s exactly why I keep hammering their new release into my head over and over again, becoming my own shadow.
"Dimension: Daemonium" is an album brimming with powerful melodies and a desire to kill through music. Many of you will surely feel the stigmata while listening. I found group listening sessions particularly effective, especially as dusk fell outside, shadows crept between the houses, and the demons began to smile. Every motif, melody, and drum beat has its own place here. The songs are very well written; they possess drive, that legendary ancient power, a desire to destroy and tear apart. Perhaps you’ve also visited an old cemetery where the cursed are buried. VARGRAV play in such a way that on their new album, they crawl out of their graves, craving fresh blood. When you lie down in your cold coffins again in the morning, remember my words. For we are not dealing here with just an ordinary recording, but rather with a dark ritual to summon forces that are definitely not of this world. The foundation is classic, raw, moldy black metal; symphonic elements are added with the sensitivity and elegance of seasoned vampires. Personally, I also like the overall presentation the cold, crystal-clear, and venomous sound, along with the mysterious cover art. In short, from a formal standpoint, everything is in perfect order. The music itself then pulls you into the depths, where you dissolve into a thousand pieces. I can’t help but recommend this new release to everyone who loves this style and is searching for raw, unvarnished truth and honesty. A bloody rain falls from the sky, and darkness has long since shrouded your soul. You tear at your face until it bleeds. Cursed, forsaken you have long since become your own shadow. You are dying slowly, painfully. You are crossing over to the other side, to the land of endless shadows, swaying in the wind and still lifting your face to the sky. Hands clasped in a twisted prayer. Absolution will never come! Frosty symphonic black metal that will curse you forever!
Ave CAUSTIC! It took me almost the whole weekend, but I found the cassette. It’s all crumpled up and didn’t play very well, but I’ve got it. I bought the album “Rebirth of Procreation” a long time ago at a record fair, and it’s probably just a bootleg. If I’m not mistaken, the only members left from the ’90s are bassist Xavi Brossa and singer Roger Moreno or am I wrong? How did you actually come up with the idea to start playing death metal back then? Could you please walk us through your band’s history?
Hello Jakub and Deadly Storm Zine! Yes, you’re absolutely right today only Roger and Xavi remain in the band. Over the years, we’ve unfortunately gone through constant lineup changes, which has slowed the band’s progress. But staying active in the underground for so long isn’t easy, and these things tend to happen.
Caustic was formed in 1992 by the core members who were already deeply into death metal. From the very beginning, we challenged ourselves to play extreme metal because of what the style made us feel. In 1995, we released our first demo Xavi is the only current member who was already part of that recording. Later, in 1999, we released our first full-length album “Rebirth of Procreation” through Jackhammer Music, and in 2006 we followed it up with “The Horror Cult” via Hecatombe Records.
After that, we didn’t return until 2015 with “Hate Generation” on Sevared Records, and only now have we finally released our fourth album.
As we mentioned, Caustic’s history has been very unstable due to the constant turnover of members for reasons beyond the band’s control. We’d like to take this chance to thank everyone who has contributed to the band over the years.
This year, after a long eleven years, you released a new album. I have to say that for me, your music has long been a sure bet. We’re cut from the same cloth that’s a given. I’d be interested to know how the new album “Inner Deflagration” came about? What was the vision, and how satisfied are you with the recording? Where did you want to take things?
It’s a great satisfaction for us to know there are people who like and take interest in our music. We really appreciate.
The main goal of the new album is to put the band where it deserves to be, both musically and especially in terms of production.
After so much time, we wanted the new work to show that Caustic has learned how to handle all these aspects, and we believe the final result is very positive. Without a doubt, it’s our best work to date and shows us the path forward for future releases.
In fact, we are currently finishing the recording process of our previous album “Hate Generation” to re-release it in the future with production similar to our latest work “Inner Deflagration.” We consider it a very good album that needs production improvements, and we’re sure that when we reissue it, it will surprise everyone.
Probably the biggest change since last time is the new drummer, Pol (I consider drums to be essential in death metal). Actually, there have been other lineup changes in the band as well. Why do your musicians change so often? Did you have to change your approach to writing new material because of that?
It should be said that Pol joined the band after the album had already been recorded, following certain disagreements with the previous drummer, who actually recorded all the drum tracks.
As you said, Caustic’s history has been marked by constant lineup changes. This is because very few people are willing to commit long-term, whether due to personal reasons or stylistic differences.
It’s difficult to find people who share the same expectations as the rest of the band. While we’ve never aimed to become ultra-famous (although we wouldn’t mind!), we have always required a minimum level of commitment, consistency, and motivation to push the band forward. Unfortunately, this hasn’t always been reciprocated, but despite everything, we’ve always kept fighting.
I think you’ll agree with me that sound is very important, and not just for a death metal band. I had to sit down and listen to the new album. It’s a tsunami! A total old-school massacre. Exactly my kind of thing! Where did you record it, and who handled the mixing and mastering? Did you have a big say in the final sound?
Both the recording and mixing were done at Axtudios in Barcelona by Óscar David (Mr. Ax), and the mastering was handled by Gail Liebling. We’re very happy with the results.
We were present in the studio during the mixing process and took direct part in it. For the mastering, we maintained constant communication with Gail, who lives in the Netherlands. We had already worked with him before, so the process was very smooth and satisfying.
Who designed the cover art? I really like the cover; I can tell right away that this is raw death metal. What were the guidelines for the artwork for “Inner Deflagration”? How did you reconnect with the artist, and why him specifically?
The artwork was created by Adi Dechristianize, an Indonesian illustrator. We spent some time searching online for artists, and Adi convinced us with the rawness of his illustrations.
We had several conversations with him to convey our ideas, and after a few drafts, he sent us the concept that eventually became the album cover.
The idea behind the artwork was to portray the anguish expressed in the track of the same name. That’s why there’s a kneeling human figure showing clear distress and unease, from which all the monsters that torment them emerge. The background depicts a hellish and desolate landscape, symbolizing the feeling of isolation and hostility that surrounds human beings in extreme situations.
But your new album also has very interesting lyrics. You have no idea how many times I’ve identified with them. What are they about on the new album, and who wrote them? And where did he draw inspiration from?
The lyrics represent everyday aspects of our lives that transform into dark and terrifying experiences. The reality we’re immersed in today means that neither our minds nor our bodies are truly free, leading to dark thoughts that push us to the limits of our existence.
We live in a world where we are under enormous pressure just to survive. Everything is measured by how much money you have. Often, it’s all appearances meant to hide personal failure. And that fear of failure has a perverse effect on the mind it transforms you into someone despised, outside the system, with thoughts beyond human logic.
There are also other lyrics influenced by ’90s slasher and classic horror films, such as “Mato en mi tiempo libre” or “Mestres de l’Assassinat.” And then there are tracks like “Rotten King” or “Maggots,” which deal with death in a raw, realistic way because in the end, we all become white worms as organic matter decomposes.
It’s not a conceptual or single-theme album. But you may have identified with aspects related to the reality we live in a constant state of pressure where we’re only expected to perform, produce, and generate. In the long run, this leads to an internal explosion of rage, which is precisely the album’s title.
Here in the Czech Republic, almost all of us are atheists. There are only a negligible number of practicing Christians. Or let me put it this way: the church doesn’t interfere with social life at all. Sure, sometimes a few sheep protest before a concert, but it’s more of a joke. How is it over there in Spain? Have you ever had any issues with that as a band?
In Spain, Christianity is deeply embedded in society. Even though it’s officially a non-denominational state, the Catholic Church still has a lot of influence. This is a legacy of nearly 40 years of fascist dictatorship and a flawed transition to democracy, where the Church remains one of the main pillars of the Spanish right.
That said, Christianity is deeply rooted culturally, regardless of political beliefs. For decades, education, festivities, and daily life were shaped by religion. At certain times, attending weekly mass was socially mandatory, and not doing so could lead to marginalization.
Today, this has largely diminished, but traditions like Holy Week still demonstrate the devotion of a large part of society.
As for us, we’ve never had problems at concerts due to protests of this kind. In fact, I don’t recall any such protests at shows. However, in other cultural areas there have been incidents for example, comedian Leo Bassi received death threats and even suffered an attempted bombing in his dressing room in 2006 due to his criticism of the Catholic Church. There’s even an association called “Christian Lawyers” that files lawsuits against anyone they believe offends Christian values. As you can see, “you don’t mess with the Church.”
You’re from the town of Molins de Rei, in Catalonia. What’s your scene like—the bands, the clubs? I live here in the Czech Republic in a fairly large city, and death metal isn’t doing well here at all. Every concert I want to attend means a long trip for me. How is it over there?
Believe it or not, the underground scene is quite competitive, and no one helps anyone. Clubs charge extremely high rental fees, promoters only support established bands, tours are already pre-arranged, and it’s nearly impossible to get on them. It has become normalized for bands to pay to play.
Underground music is no longer respected like it was in the ’90s.
We’ve always been a very independent band. We’ve never hired a booking agency, nor have we constantly chased festivals for slots. That may explain why we haven’t played many shows but at this point, we won’t change. We don’t ask for money or catering just respect.
What about your beginnings? CAUSTIC traces its origins back to 1992. In underground circles, you’re rightly considered a legend. When and how did the idea to play death metal actually come about? What about your first show? From 1999 to 2005, we didn’t hear much from you why was that? Please share your memories with us.
Thank you very much for considering us a legend! The idea of playing death metal came when we formed the first stable lineup in 1992, as several members loved the style.
Given our age, many of us experienced the rise of death metal firsthand, and it was one of the best things that ever happened to us musically. We knew we wanted to be part of that scene—and with a lot of effort, we did, and still do.
Between 1999 and 2005, we went through a period of many departures, which made it difficult to stay active. We had to replace all the guitarists, which was very challenging, and that’s why there was no news from us until “The Horror Cult” was released.
What does death metal and music in general mean to you? How do you perceive it in relation to your life and society? Is it a hobby? A lifestyle? What has it given you and taken away? Feel free to delve into philosophical reflections as well.
Music is a very important part of our lives, especially metal and particularly death metal. It’s a way of life. We listen to metal daily, attend concerts regularly, and even our clothing is closely tied to the music.
Creatively, music takes up much of our free time, whether composing or rehearsing. It’s still a hobby because our personal lives don’t allow us to do it professionally, but it’s a hobby we dedicate a lot of time and effort to.
The philosophy of death metal? Enjoy it and of course, drink lots of beer hahaha!
What does CAUSTIC have planned for the coming months? If you have a message for fans, labels, or promoters, this is the place for it…
In the coming months, we want to promote the new album by playing as many shows as possible. So far, we’ve never performed outside the Iberian Peninsula, but we’d love to.
So, we invite promoters from all over the world to get in touch!
As mentioned earlier, we also plan to re-release “Hate Generation.” We’re currently finishing the recording process and will soon move on to mixing and mastering. It’s a very good album, but at the time, the final result wasn’t what we wanted now we want it to reach the level the band deserves.
Also, Mike from Horror Pain Gore Death Productions has confirmed we’ll release it together, which is fantastic. We’re very happy working with him and hope to continue doing so!
Another thing we want to fix is the long gaps between albums. We’ve already started writing new material, and this time it won’t take 10 years we promise!
Hopefully I’ll see you live somewhere soon. The new album turned out really well. Thanks for it and for the interview. I appreciate it. May your music go as well as possible, and may you thrive in your personal lives too!
Thank you very much for your interest and support. It’s incredibly rewarding to see that the work of so many years is recognized in so many parts of the world—we weren’t even aware of it. This motivates us to keep pushing forward.
Ave CAUSTIC! Trvalo mi to sice skoro celý víkend, ale kazetu jsem našel. Sice už je zmuchlaná a nešla moc přehrát, ale mám ji. Album „Rebirth of Procreation“ jsem si koupil kdysi dávno na burze a je to asi jen falešná kopie. Jestli se nepletu, tak z devadesátých let zbyli v kapele již jen baskytarista Xavi Brossa a zpěvák Roger Moreno nebo se pletu? Jak vás vlastně tenkrát napadlo začít hrát death metal? Mohl bys nás prosím provést historií vaší kapely?
Ahoj Jakube a Deadly Storm Zine! Ano, máš naprostou pravdu, dnes v kapele zbývají už jen Roger a Xavi. V průběhu let jsme bohužel procházeli neustálými změnami v sestavě, což zpomalilo pokrok kapely. Ale zůstat aktivní v undergroundu tak dlouho není snadné a tyto věci se stávají.
Kapelu Caustic založili v roce 1992 její klíčoví členové, kteří se již hluboce věnovali death metalu. Od samého začátku jsme si kladli za cíl hrát extrémní metal kvůli tomu, jaké pocity v nás tento styl vyvolával. V roce 1995 jsme vydali naše první demo. Xavi je jediný současný člen, který se této nahrávky zúčastnil. Později, v roce 1999, jsme vydali naše první studiové album „Rebirth of Procreation“ u Jackhammer Music a v roce 2006 jsme na něj u Hecatombe Records navázali albem „The Horror Cult“.
Poté jsme se vrátili až v roce 2015 s albem „Hate Generation“ u Sevared Records a teprve nyní jsme konečně vydali naše čtvrté album.
Jak jsme již zmínili, historie skupiny Caustic byla velmi nestabilní kvůli neustálé obměně členů z důvodů, které kapela nemohla ovlivnit. Rádi bychom touto cestou poděkovali všem, kteří do kapely v průběhu let přispěli.
Letos jste vydali po dlouhých jedenácti letech nové album. Musím říct, že pro mě je dlouhodobě vaše hudba takovou sázkou na jistotu. Jsme stejné krve, to je jasná věc. Zajímalo by mě, jak novinka „Inner Deflagration“ vznikala? Jaká byla vize a jak jste s nahrávkou spokojeni? Kam jste se chtěli posunout?
Je pro nás velkým zadostiučiněním vědět, že existují lidé, kteří mají rádi naši hudbu a zajímají se o ni. Opravdu si toho vážíme.
Hlavním cílem nového alba je dostat kapelu tam, kde si zaslouží být, a to jak hudebně, tak zejména produkčně.
Po tolika letech jsme chtěli, aby nové dílo ukázalo, že se Caustic naučili, jak se všemi těmito aspekty vypořádat, a věříme, že konečný výsledek je velmi pozitivní. Bezpochyby je to naše dosud nejlepší dílo a ukazuje nám cestu vpřed pro budoucí vydání.
Ve skutečnosti právě dokončujeme nahrávání našeho předchozího alba „Hate Generation“, abychom ho v budoucnu znovu vydali s produkcí podobnou našemu nejnovějšímu dílu „Inner Deflagration“. Považujeme ho za velmi dobré album, které potřebuje produkční vylepšení, a jsme si jisti, že až ho znovu vydáme, všechny překvapí.
Asi největší změnou od minule je nový bubeník Pol (v death metalu považuji bicí za zásadní). Respektive, ono došlo i k dalším personálním změnám v kapele. Proč se vlastně tak často u vás mění muzikanti? Museli jste kvůli tomu třeba změnit styl skládání nového materiálu?
Je třeba říci, že Pol se ke kapele připojil až po nahrání alba, a to po určitých neshodách s předchozím bubeníkem, který ve skutečnosti nahrál všechny bicí stopy.
Jak jsi řekl, historie Caustic se vyznačuje neustálými změnami v sestavě. Je to proto, že jen velmi málo lidí je ochotno se dlouhodobě zavázat, ať už z osobních důvodů nebo stylistických rozdílů.
Je těžké najít lidi, kteří sdílejí stejná očekávání jako zbytek kapely. I když jsme nikdy necítili na to, abychom se stali ultraslavnými (i když by nám to nevadilo!), vždy jsme vyžadovali minimální úroveň odhodlání, důslednosti a motivace, abychom kapelu posunuli vpřed. Bohužel to nebylo vždy opětováno, ale navzdory všemu jsme vždy bojovali dál.
Asi se mnou budeš souhlasit, že zvuk je nejen u death metalové kapely hodně důležitý. U nového alba jsem si musel sednout. To je tsunami! Totální staroškolský masakr. Přesně podle mého gusta! Kde jste nahrávali, kdo je podepsán pod mixem a masteringem? Mluvili jste hodně do výsledného zvuku?
Nahrávání i mix proběhly v barcelonském studiu Axtudios pod vedením Óscara Davida (pan Ax) a mastering měl na starosti Gail Liebling. S výsledky jsme velmi spokojeni.
Během mixážního procesu jsme byli přítomni ve studiu a přímo se ho účastnili. Pro mastering jsme udržovali neustálý kontakt s Gailem, který žije v Nizozemsku. S ním jsme již dříve spolupracovali, takže celý proces byl velmi hladký a uspokojivý.
Kdo je autorem motivu na obalu? Mě se obal opravdu hodně líbí, ihned vím, že se jedná o surový death metal. Jaké bylo zadání k obrazu pro „Inner Deflagration“? Jak jste se dali s autorem znovu dohromady a proč právě on?
Umělecké dílo vytvořil indonéský ilustrátor Adi Dechristianize. Strávili jsme nějaký čas hledáním umělců online a Adi nás přesvědčil syrovostí svých ilustrací.
Několikrát jsme s ním hovořili, abychom mu sdělili naše nápady, a po několika návrzích nám poslal koncept, který se nakonec stal obalem alba.
Cílem uměleckého díla bylo vylíčit úzkost vyjádřenou ve stejnojmenné skladbě. Proto je zde klečící lidská postava, která jasně projevuje úzkost a neklid, z nichž se vynořují všechny příšery, které ji trápí. Pozadí zobrazuje pekelnou a pustou krajinu, symbolizující pocit izolace a nepřátelství, který obklopuje lidské bytosti v extrémních situacích.
Vaše nové album má ale i velmi zajímavé texty. Ani nevíš, kolikrát jsem se s nimi ztotožnil. O čem jsou na novém albu a kdo je jejich autorem? A kde pro ně bral inspiraci?
Texty představují každodenní aspekty našich životů, které se proměňují v temné a děsivé zážitky. Realita, do které jsme dnes ponořeni, znamená, že ani naše mysl, ani naše tělo nejsou skutečně svobodné, což vede k temným myšlenkám, které nás ženou na hranice naší existence.
Žijeme ve světě, kde jsme pod obrovským tlakem, abychom přežili. Všechno se měří tím, kolik peněz máte. Často je to všechno zdání, které má zakrýt osobní selhání. A tento strach ze selhání má na mysl zvrácený vliv, proměňuje vás v někoho opovrhovaného, mimo systém, s myšlenkami mimo lidskou logiku.
Existují i další texty ovlivněné slashery z 90. let a klasickými horory, jako například „Mato en mi tiempo libre“ nebo „Mestres de l’Assassinat“. A pak jsou tu skladby jako „Rotten King“ nebo „Maggots“, které se zabývají smrtí syrovým, realistickým způsobem, protože nakonec se všichni staneme bílými červy, jak se organická hmota rozkládá.
Není to konceptuální ani jedno tématické album. Ale možná jste se ztotožnili s aspekty souvisejícími s realitou, kdy žijeme v neustálém stavu tlaku, kdy se od nás očekává pouze vystupování, produkce a tvoření. Z dlouhodobého hlediska to vede k vnitřní explozi vzteku, což je přesně název alba.
U nás v Čechách jsme skoro všichni ateisté. Věřících křesťanů je zanedbatelné množství. Nebo to zkusím napsat lépe, církev nijak nezasahuje do společenského dění. Jasně, občas se několik ovcí vzbouří před nějakým koncertem, ale je to spíše vtipné. Jak je tomu u vás ve Španělsku? Měli jste s tím někdy jako kapela problémy?
Ve Španělsku je křesťanství ve společnosti hluboce zakořeněno. Přestože je to oficiálně stát bez vyznání, katolická církev má stále velký vliv. Je to dědictví téměř 40 let fašistické diktatury a chybného přechodu k demokracii, kde církev zůstává jedním z hlavních pilířů španělské pravice.
Nicméně křesťanství je kulturně hluboce zakořeněno bez ohledu na politické přesvědčení. Po desetiletí bylo vzdělávání, slavnosti a každodenní život formováno náboženstvím. V určitých obdobích byla účast na týdenní mši společensky povinná a její nedodržení mohlo vést k marginalizaci.
Dnes se to do značné míry zmenšilo, ale tradice jako Svatý týden stále demonstrují oddanost velké části společnosti.
Co se nás týče, nikdy jsme neměli problémy na koncertech kvůli protestům tohoto druhu. Ve skutečnosti si žádné takové protesty na koncertech nepamatuji. V jiných kulturních oblastech však došlo k incidentům, například komik Leo Bassi dostal výhrůžky smrtí a v roce 2006 dokonce utrpěl pokus o bombový útok ve své šatně kvůli kritice katolické církve. Existuje dokonce i sdružení s názvem „Křesťanští právníci“, které podává žaloby na kohokoli, o kom se domnívá, že uráží křesťanské hodnoty. Jak vidíte, „do církve se nepleťte“.
Pocházíte z města Molins de Rei, z Katalánska. Jaká je vaše scéna, kapely, kluby? Žiju u nás v Čechách v poměrně velkém městě a death metalu se u nás vůbec nedaří. Každý koncert, který chci navštívit, pro mě znamená i dalekou cestu. Jak je tomu u vás?
Věřte tomu nebo ne, undergroundová scéna je docela konkurenční a nikdo nikomu nepomáhá. Kluby si účtují extrémně vysoké poplatky za pronájem, promotéři podporují pouze zavedené kapely, turné jsou předem domluvená a je téměř nemožné se na ně dostat. Stalo se normou, že kapely platí za hraní.
Undergroundová hudba už není respektována tak, jako tomu bylo v 90. letech.
Vždycky jsme byli velmi nezávislá kapela. Nikdy jsme si nenajímali bookingovou agenturu, ani jsme neustále nehledali termíny na festivalech. To může vysvětlovat, proč jsme nehráli moc koncertů, ale v tuto chvíli se nezměníme. Nežádáme o peníze ani catering, jen o respekt.
A co vaše začátky? CAUSTIC datují vznik do roku 1992. V undergroundových kruzích jste právem označováni za legendu. Kdy a jak vlastně vznikl nápad hrát death metal? Co první vystoupení? Od roku 1999 do 2005 o vás nebylo moc slyšet, proč vlastně? Zavzpomínej pro nás prosím.
Moc vám děkujeme, že nás považujete za legendu! Nápad hrát death metal vznikl, když jsme v roce 1992 založili první stabilní sestavu, protože několik členů tento styl milovalo.
Vzhledem k našemu věku jsme mnozí z nás zažili vzestup death metalu na vlastní kůži a byla to jedna z nejlepších věcí, které se nám kdy hudebně staly. Věděli jsme, že chceme být součástí této scény a s velkým úsilím se nám to podařilo a stále se nám to daří.
Mezi lety 1999 a 2005 jsme prošli obdobím mnoha odchodů, což ztěžovalo udržení aktivity. Museli jsme vyměnit všechny kytaristy, což bylo velmi náročné, a proto o nás nebyly žádné zprávy, dokud nevyšlo album „The Horror Cult“.
Co pro tebe znamená death metal a hudba všeobecně? Jak ji vnímáš ve vztahu ke svému životu a společnosti? Je to koníček? Životní styl? Co ti dala a vzala? Klidně se pusť i do filozofických úvah.
Hudba je velmi důležitou součástí našich životů, zejména metal a death metal. Je to způsob života. Posloucháme metal denně, pravidelně navštěvujeme koncerty a dokonce i naše oblečení je s hudbou úzce spjato.
Kreativně zabírá hudba velkou část našeho volného času, ať už se jedná o skládání nebo zkoušení. Stále je to koníček, protože nám osobní život nedovoluje dělat to profesionálně, ale je to koníček, kterému věnujeme spoustu času a úsilí.
Filozofie death metalu? Užijte si ho a samozřejmě pijte hodně piva hahaha!
Co chystají CAUSTIC v nejbližších měsících? Pokud máš nějaký vzkaz pro fanoušky, labely, promotéry, tak zde je prostor…
V nadcházejících měsících chceme nové album propagovat co nejvíce koncerty. Zatím jsme nikdy nevystupovali mimo Pyrenejský poloostrov, ale rádi bychom to udělali.
Zveme tedy promotéry z celého světa, aby se s námi spojili!
Jak již bylo zmíněno, plánujeme také znovu vydat album „Hate Generation“. Momentálně dokončujeme nahrávání a brzy se pustíme do mixování a masteringu. Je to velmi dobré album, ale v té době konečný výsledek nebyl takový, jaký jsme chtěli, teď chceme, aby dosáhl úrovně, kterou si kapela zaslouží.
Také Mike z Horror Pain Gore Death Productions potvrdil, že ho vydáme společně, což je fantastické. Jsme moc rádi, že s ním spolupracujeme, a doufáme, že v tom budeme pokračovat!
Další věc, kterou chceme napravit, jsou dlouhé pauzy mezi alby. Už jsme začali psát nový materiál a tentokrát to nebude trvat 10 let, slibujeme!
Doufám, že se brzy někde uvidíme naživo. Nové album se opravdu povedlo. Díky za něj i za rozhovor. Vážím si toho. Ať se ti hudba daří co nejlépe a ať se ti daří i v osobním životě!
Kráčím tmou, pomalu, opatrně, abych nenarušil atmosféru umírajícího města. Probudil jsem se brzy a cítil jsem uvnitř těla zvláštní mráz. Je konec? Umírám? Měním se? Podobné myšlenky mě občas napadají. Potřebuji se zastavit, spočinout v řece času, soustředit se jen na svůj dech, na vítr v korunách stromů, na tlukot srdce. Vybírám si pro tyto vzácné okamžiky jenom hudbu, která mě dokáže rozdrásat zevnitř, která má v sobě sílu, tlak, energii, která kolem mě nejdříve jen tak plyne, objímá mě, doráží na mě, aby se nakonec stala mojí součástí. Cesty jsou ojíněné. Stíny se zkracují a nad lesní mýtinou vychází pomalu slunce.
Kde jsem zapomněl včerejší den? Probudit se do ticha a samoty je velmi osvěžující. Mohu se tak plně soustředit na hudbu, na nové album mých oblíbených doomařů GRIEF COLLECTOR. Jsem fanoušek, přiznávám ve všech bodech obhajoby. A jsem na to hrdý i letos, když se toulám tmou s jejich novou nahrávkou "The Death of All Dreams". Myšlenky mi nejdříve v hlavě létají jako zběsilé, aby se nakonec pomalu usadily a já konečně našel svůj klid mezi mramorovými náhrobky. Ano, pokaždé moje kroky směřují na jeden lesní hřbitov.
Možná si to jen představuji nebo je to snový zážitek, ale na jednom hrobě je napsané mé jméno. Prosévám mezi prsty prach a do tváře mi stéká studený déšť. Tady, se sluchátky na uších, vnímám něco jiného, zvláštního, melancholického, smutného. Užívám si křišťálově čitelný zvuk, jednotlivé motivy se mi dostávají postupně do žil, do podvědomí. Letos jsou pánové ve skvělé formě. Pokud jste doomoví fanoušci tělem i duší, potom jsou pro vás GRIEF COLLECTOR skvělou volbou. Tahle smečka je uvěřitelná, ryzí, opravdová a naprosto autentická, což jsou všechno věci, které od kapely, které si pustím do svého přehrávače, vyžaduji. V závěru je to všechno o emocích, o předaných náladách. Nové album mě doslova vtáhlo do sebe, jako bych spadl do hlubiny, roztříštil se na tisíc kousků a potom znovu povstal z popela. Stylově se Američané drží podobného stylu jako třeba takoví CANDLEMASS, SOLITUDE AETURNUS, TROUBLE, SAINT VITUS, PENTAGRAM, TROUBLE. Samozřejmě přidávají navíc velkou spoustu svých nápadů a invence. U "The Death of All Dreams" jsem si pokaždé připadal, jako bych se toulal v krvavé mlze, jako bych platil převozníkovi jejich hudbou a ten mě s vědoucím úsměvem převezl na druhou stranu. V dnešním chaotickém, divném světě plném bolesti, násilí a povrchnosti je nová deska doslova úkazem. Pokud jste vnímavější posluchači, tak mi jistě potvrdíte, že kapela jde i letos na samou podstatu tohoto pomalého stylu. A dělá to s lehkostí, talentem a elegancí starých mistrů. Nemohu jinak, než se poklonit až k zemi. Mrazivé, temné, melancholické a nekonečně smutné doom metalové snění! Album, které se vám dostane hluboko do podvědomí!
Asphyx says:
I walk through the darkness, slowly, cautiously, so as not to disturb the atmosphere of a dying city. I woke up early and felt a strange chill inside my body. Is it the end? Am I dying? Am I changing? Thoughts like these cross my mind from time to time. I need to stop, to rest in the river of time, to focus only on my breath, on the wind in the treetops, on the beating of my heart. For these rare moments, I choose only music that can tear me apart from within, that possesses power, pressure, and energy music that at first simply flows around me, embraces me, presses against me, only to eventually become a part of me. The paths are frosted. The shadows are shortening, and the sun is slowly rising above the forest clearing.
Where did I leave yesterday? Waking up to silence and solitude is very refreshing. This allows me to fully concentrate on the music, on the new album by my favorite doom metal band, GRIEF COLLECTOR. I’m a fan, I admit it in every point of my defense. And I’m proud of it again this year, as I wander through the darkness with their new album, “The Death of All Dreams”. At first, my thoughts race through my head like mad, only to eventually settle down, and I finally find my peace among the marble tombstones. Yes, my steps always lead me to the same forest cemetery.
Maybe I’m just imagining it, or perhaps it’s a dreamlike experience, but my name is written on one of the graves. I run my fingers through the dust, and cold rain runs down my face. Here, with headphones on, I sense something different, strange, melancholic, sad. I’m enjoying the crystal-clear sound; the individual motifs gradually seep into my veins, into my subconscious. The guys are in great form this year. If you’re a doom fan through and through, then GRIEF COLLECTOR is a great choice for you. This band is believable, genuine, real, and completely authentic all things I demand from a band I put on my player. In the end, it’s all about emotions, about the moods they convey. The new album literally sucked me in, as if I had fallen into the abyss, shattered into a thousand pieces, and then risen again from the ashes. Stylistically, the Americans stick to a similar style as bands like CANDLEMASS, SOLITUDE AETURNUS, TROUBLE, SAINT VITUS, and PENTAGRAM. Of course, they also bring a wealth of their own ideas and creativity to the table. With "The Death of All Dreams", I always felt as if I were wandering through a bloody fog, as if I were paying the ferryman with their music, and he, with a knowing smile, ferried me to the other side. In today’s chaotic, strange world full of pain, violence, and superficiality, this new album is literally a phenomenon. If you’re a discerning listener, you’ll surely agree that the band gets to the very essence of this slow style once again this year. And they do it with the ease, talent, and elegance of the old masters. I can’t help but bow down to the ground. A chilling, dark, melancholic, and infinitely sad doom metal reverie! An album that will sink deep into your subconscious!
Tady, v podzemí, v chladu a neprosté tmě, přežijí jen ti nejsilnější. Musíte sestoupit několik pater směrem dolů, po plesnivých schodech. Překročíte zahnívající mrtvoly vašich předchůdců. Když vydržíte útoky vzteklých krys, i bytostí, které nejsou z našeho světa, tak se dostanete do obrovského chrámu. V něm stojí oltář, na kterém budete jednou obětováni. Je dokázáno, že poslech nahrávek, jako je ta od kanadských doom death metalistů FUNELORE, způsobuje děsivé představy, velmi podobné tajemným hororovým filmům. Našlapuji tiše, abych neprobudil démony.
Kombinaci syrového, surového death metalu a funerálního doom metalu, jsem měl vždycky rád. Užívám si pochmurnou, smutnou a magickou atmosféru dvou dlouhých skladeb, které přede mnou nejdřív plynuly jen tak, jako špinavá voda ve stoce pod naším městem, aby se mi nakonec dostaly do žil i do podvědomí. Společná setkání jsou velmi bolestivá, to je vám asi naprosto jasné. Koneckonců, ověřte si to sami poslechem ukázek.
Tohle je hudba pro všechny tmáře, prokleté, pro všechny, kteří v sobě mají nekonečný smutek. Musím mít na podobné nahrávky náladu. Nejlépe takhle k večeru, když se stmívá a venku prší. Najednou, z mě neznámého důvodu, se musím vydat ven. Nejdříve chodím jen tak ulicemi, ztrácím se ve stínech, abych nakonec vždycky skončil mezi starými pískovcovými náhrobky. V rohu hřbitova stojí jedna hrobka, o které se říká, že je v ní vchod do podzemí. Když poslouchám "The Dissolution of Consciousness", tak je moje mysl rozdrásána do krve, mrazí mě v zádech a představuji si, jak odtahuji těžkou kamennou desku, odsouvám stranou plesnivou rakev a vstupuji dolů, do nekonečné hlubiny a naprosté tmy. Skladby gradují, mě se zastavuje srdce a užívám si prašivý, chladný a velmi dobře čitelný zvuk. Přemýšlím nad motivem na obalu, kráčím temnotou a kolem mě tančí krysy na ostrých střepech. Nasávám pach hniloby i vzpomínek, rozmlouvám s nemrtvými. Pod kůži se mi zadírají těžké, masivní riffy, řežou mě, lámou mi kosti v těle. Umírám a znovu se rodím, pokaždé silnější. Rozmlouvám s nemrtvými a užívám si mráz a chlad, které mě obepínají při poslechu jako pevné pavučiny smrti. FUNELORE se stali mým průvodcem na onom světě na dlouhý čas a už teď vím, že se k jejich tvorbě budu rád a často vracet. Novinka mě přesvědčila natolik, že jsem se ji rozhodl zařadit do své soukromé diskografie. Mohu vám ji rozhodně doporučit. Má v sobě totiž vše potřebné pro záhrobní rituály. Tady, v podzemí, v chladu a neprosté tmě, přežijí jen ti nejsilnější. Musíte sestoupit několik pater směrem dolů, po plesnivých schodech. Překročíte zahnívající mrtvoly vašich předchůdců. Funeral doom death metal, u kterého se rozplynete v naprosté tmě, chladu a beznaději! Rozpadnete se v prach!
Asphyx says:
Here, in underground, in the cold and impenetrable darkness, only the strongest survive. You must descend several floors down, down moldy stairs. You will step over the rotting corpses of your predecessors. If you can withstand the attacks of rabid rats and creatures not of this world, you will reach a massive temple. Within it stands an altar upon which you will one day be sacrificed. It has been proven that listening to recordings like this one by the Canadian doom death metal band FUNELORE causes terrifying visions, very similar to those in mysterious horror films. I tread quietly so as not to awaken the demons.
I’ve always loved the combination of raw, brutal death metal and funeral doom metal. I’m enjoying the gloomy, sad, and magical atmosphere of these two long tracks, which at first just flowed past me like dirty water in the sewer beneath our city, only to eventually seep into my veins and my subconscious. These encounters are very painful that’s probably crystal clear to you. After all, see for yourself by listening to the samples.
This is music for all the outcasts, the damned, for everyone who carries endless sorrow within them. I have to be in the right mood for recordings like this. Preferably in the evening, when it’s getting dark and it’s raining outside. Suddenly, for some reason unknown to me, I have to go outside. At first, I just wander the streets, losing myself in the shadows, only to always end up among the old sandstone tombstones. In the corner of the cemetery stands a mausoleum said to contain an entrance to the underworld. When I listen to "The Dissolution of Consciousness", my mind is torn to shreds, a chill runs down my spine, and I imagine myself pulling back a heavy stone slab, pushing aside a moldy coffin, and stepping down into an endless abyss of utter darkness. The songs build to a crescendo, my heart stops, and I revel in the raw, cold, and crystal-clear sound. I ponder the cover art, walking through the darkness as rats dance around me on sharp shards of glass. I inhale the stench of decay and memories, conversing with the undead. Heavy, massive riffs dig into my skin, cutting me, breaking the bones in my body. I die and am reborn, growing stronger each time. I converse with the undead and revel in the frost and chill that envelop me as I listen, like the sturdy webs of death. FUNELORE have become my guide to the afterlife for a long time to come, and I already know that I will gladly and often return to their work. This new release convinced me so much that I decided to add it to my personal collection. I can definitely recommend it to you. It has everything necessary for rituals of the afterlife. Here, underground, in the cold and impenetrable darkness, only the strongest survive. You must descend several floors down, down moldy stairs. You will step over the rotting corpses of your predecessors. Funeral doom death metal that will make you dissolve into utter darkness, cold, and despair! You will crumble to dust!
Dnešní recenzi nemůžu samozřejmě začít jinak, než vzpomínkou na zpěváka Tomase Lindberga. Je to už více než deset let, kdy jsme se potkali, ale doteď si to podání ruky, ťuknutí půllitrem a několik milých slov pamatuji. Byl to velmi charismatický zpěvák, který po sobě zanechal v death metalu velmi hlubokou stopu. Měl nezaměnitelnou barvu, sílu a zabarvení hlasu, které bylo v kapelách, ve kterých působil vždy jasným poznávacím znamením. Měl talent od pánaboha a měl jsem ho moc rád jak v AT THE GATES, tak i v GROTESQUE, LOCK UP, NIGHTRAGE i v THE LURKING FEAR.
Pojďme ale k letošní novince. Na ní totiž neodvedl skvělou práci jenom Tomas, ale i všichni ostatní. Skladby jsou velmi dobře napsány, mají v sobě temnotu, chlad, spoustu zajímavých melodií i pasáží, které si budete pamatovat. AT THE GATES ze sebe zkrátka vydali to nejlepší a troufám si tvrdit, že na tohle album budou nejen fanoušci velmi dlouho vzpomínat. Obsahuje všechny potřebné ingredience a přidává ještě spoustu věcí navíc. Přiznám se vám, že když jsem slyšel novinku poprvé, tak mě mrazilo v zádech. Těch emocí, tlaku, energie, je opravdu velké množství a chvilku mi trvalo, než jsem všechno vstřebal.
"The Ghost of a Future Dead" ale není skvělou nahrávkou jenom při prvním poslechu. Kvalita je trvanlivá. Při každém společném setkání, které je pro mě pokaždé spíše obřadem, než jen obyčejnou seancí, objevuji nové momenty, pasáže a opravdu vždy se kapela trefuje přímo do živého, do samé podstaty melodického death metalu, u jehož vzniku kdysi sami stáli. Pokud jste měli a stále máte rádi tradiční gothenburgskou školu v její syrové a chladné podobě (s příměsí naprosté tmy), tak neváhejte ani chvilku. Skvělá zpráva je, že Švédi sice staví na klasických poctivých základech, ale nadále původní myšlenky rozvíjejí. A dělají to s elegancí a nadšením starých mistrů. Určitě to znáte. Když se vám nějaká muzika dostane do hlavy, do podvědomí, zadře se vám pod kůži a vy pak máte před sebou několik nových desek a nakonec stejně zvolíte AT THE GATES. Je velká škoda, že se Tomas nedožil toho, aby vystoupil s novinkou i na koncertě, já si stoupl hned pod pódium a připil mu na zdraví chlazeným pivem. Život je ale někdy kurva a my můžeme jen vzpomínat. Nové album ale není jen nostalgií, která je naprosto pochopitelná. Obstojí i bez ní. Muzika je buď dobrá a nebo špatná, nic dalšího neexistuje. Tahle smečka se poprvé zapsala do metalových dějin v devadesátých letech minulého století. Je až neuvěřitelné, s jakou elegancí se stále vrací. Netuším, jak to pánové udělali, pravdou ale je, že tahle nahrávka je skvělá po všech stránkách. I co se týká zvuku, motivu na obalu a dalších formálních věcí. Za moji maličkost vám ji mohu jenom doporučit. Cítím ze skladeb sílu severního vichru! Melodické death metalové album, které se vám zadře hluboko do podvědomí! Vynikající záležitost! Tompa zůstane navěky s námi!
Asphyx says:
Of course, I can’t begin today’s review without remembering the singer Tomas Lindberg. It’s been more than ten years since we met, but I still remember that handshake, the clink of our beer mugs, and the few kind words we exchanged. He was a very charismatic singer who left a profound mark on the death metal scene. He had an unmistakable tone, power, and timbre to his voice, which was always a clear distinguishing feature in the bands he played in. He had God-given talent, and I really liked him in AT THE GATES, as well as in GROTESQUE, LOCK UP, NIGHTRAGE, and THE LURKING FEAR.
But let’s get to this year’s new release. It’s not just Tomas who did a great job on it, but everyone else as well. The songs are very well written; they contain darkness, coldness, plenty of interesting melodies, and passages you’ll remember. AT THE GATES simply gave it their all, and I dare say that fans and others will remember this album for a very long time. It contains all the necessary ingredients and adds a whole lot more. I’ll admit that when I heard the new album for the first time, it sent chills down my spine. There’s such a huge amount of emotion, intensity, and energy that it took me a moment to take it all in.
"The Ghost of a Future Dead" isn't just a great album on first listen. Its quality is enduring. With every listen which for me is always more of a ritual than just an ordinary listening session I discover new moments and passages, and the band truly hits the mark every time, striking at the very heart of melodic death metal, a genre they themselves helped pioneer. If you’ve always loved the traditional Gothenburg school in its raw and cold form (with a touch of utter darkness), don’t hesitate for a moment. The great news is that while the Swedes build on classic, solid foundations, they continue to develop the original ideas. And they do so with the elegance and enthusiasm of the old masters. You surely know the feeling. When a certain kind of music gets into your head, into your subconscious, gets under your skin, and then you have several new albums in front of you, but in the end, you still choose AT THE GATES. It’s a real shame that Tomas didn’t live to perform the new material at a concert; I stood right in front of the stage and raised a cold beer in his honor. But life can be a bitch sometimes, and all we can do is remember him. The new album, however, isn’t just nostalgia which is perfectly understandable. It stands on its own. Music is either good or bad; nothing else exists. This band first made its mark on metal history in the 1990s. It’s almost unbelievable how elegantly they keep coming back. I have no idea how these guys did it, but the truth is that this record is great in every way. Even in terms of sound, the cover art, and other formal aspects. I can only highly recommend it to you. I feel the power of the northern wind in these songs! A melodic death metal album that will burrow deep into your subconscious! An outstanding release! Tompa will remain with us forever!
