Příběh pětistý osmdesátý devátý - Liberecké uzenky, metal a pivo
Seděli jsme na lavičce u baráku a koukali do kraje. Dnes pršet nebude, pronesla babička, která zůstala v obrovské vile po Němcích sama. Děda dostal před lety infarkt. Utekl z nemocnice a přesně na téhle lavičce zemřel. Lehce přes padesát, odešel a vlastně nemusel. Povídáme si a mám pocit, že je babičce čím dál tím hůře. Už bydlí u tety v Karviné, kam za ní jezdím, ale občas sem přijede, aby vše zkontrolovala a připravila na prodej. Je to celé hrozně smutné, ale jsem rád, že jí vidím. Stáří se na té silné ženě již hodně podepsalo. Přesto si pořád rozumíme. Trpělivě poslouchám příběhy, které jsem slyšel snad stokrát. Rady do života, různé průpovídky, které v té době odháním mávnutím ruky od sebe, abych se k ním po mnoha letech vrátil a zjistil, že jsou lety ověřené a pravdivé. Dám ti na cestu uzenky, ať nemáte hlad. Babi, my jdeme do hospody s kamarádem. Nedala si říct, babičky už jsou takové.
Nesl jsem si pytlík s libereckými párky, kterým se tady říká uzenky. K tomu několik rohlíků i kus chleba. Taky špek. Až někdy na kopcích mi dojde, jestli se babička zase nerozdala. Má to v sobě, sama nebude mít nic moc k jídlu. Budu se u ní muset zítra k večeru stavit a dojít jí nakoupit. Vezmu to kousek po kolejích, pod malým mostkem, potkám spoustu zvířat, ale jinak tu nikdo moc není. Když potom přinesu tolik jídla do domácnosti Vency a Petry, vzbudím u nich spoustu úsměvů. Mám je moc rád, jsou to mí asi v současnosti nejlepší kamarádi. Říkáme si všechno a abych pravdu řekl, tak mě do života ovlivnili stejně, ne-li víc než babička. Několikátý potrat jakoby je ještě víc stmelil dohromady. Jsou tak neskutečně silní, že jim trošku závidím. Nevím, jestli bych to dokázal také. Kecáme a je nám fajn. Ukrajuji svým nožem po dědovi uzenku, přikusuji špek a chleba. Máme mastný huby a když pak vytáhne Venca z lednice lahváče, tak záříme. V Plzni je to fajn, mám tam svoji holku, ale kamarády skoro žádné. A jak známo, tak každý chlap potřebuje někoho, s kým si normálně pokecá, probere život a ujistí se, že na svět koukají podobným pohledem.
My to tak s Vencou máme. Loučíme se mezi dveřmi, Petra koulí očima. Kluci, neožerte se zase, je taková vláčná, moc bych jí přál, aby se stala mámou. Hergot, kdo jiný než ona? Přemýšlím nad tím, když jdeme kolem přehrady. Jsem zvědavý, co pro mě dnes Venca zase vymyslel. V Liberci se chodilo do klubu, který se jmenuje Bunkr nebo tak si jej pamatuji já. Byl to bývalý protiatomový kryt a chodila tam jen samá vybraná společnost. Punkáči, hardcoristi i metaláci. Seběhneme dolů na tramvaj a vzpomínáme na ty desítky předchozích akcí. Vyvolává to v nás doslova záchvaty smíchu. Nějaká paní nás okřikne, asi ji štve, že máme radost, když ona ne. Vypadá jako buldoček a pořád vrčí. Milá paní, nechte nás a slunce v duši, popřejeme jí ještě a pak už to konečně jede, my si štípáme lístky a vlajeme na tyčích, protože je plno. Když se staví někde uprostřed cesty, tak nastoupí spousta cikánů. Jejich rozkradený, špinavý dům je vidět z kolejí a řeknu vám, to je tedy síla. Jsou fakt jinej druh, pronese nějaký pán a znechuceně odvrátí hlavu. Jsou prý odněkud ze Slovenska a nemají základní návyky doplní ještě někdo a má pravdu. Fakt smrdí, uff, už abychom byli v Liberci.
Vystoupíme a jdeme směr radnice. Kousek pod náměstím je v patře klasická hospoda, kam chodí punkáči a Venca je tam jako doma. Představí mě místním, se kterými občas popíjí a sem tam zajde i na koncert. Rozvalím se v koutě a chvilku sleduji cvrkot. Je tu spousta zajímavých postaviček. Od studentů, až po ztracené existence, padlé intelektuály, ale jsou tu třeba i ti, kteří mají v očích smutek. Všichni hledáme štěstí a klid a když se nám to povede, tak si toho pak nevážíme a děláme všechno proto, abychom to ztratili, byli zase smutní a opakovali všechno stále dokola, celý život. Vedle mě má nějaký fousáč, co vypadá jak ruský básník zrovna filozofickou náladu a v mnohém mu dám za pravdu. On píše básně, řekne mi někdo a já si říkám, že bych konečně potkal opravdického básníka? Z mé zkušenosti ty nejlepší díla umělců vznikla vždy z bolesti, z lásky, z neklidu. Mívají jiný pohled na svět, někdy jsou ve spoustě oblastí úplně nemožní. Je ale těžké poznat, kdo se do toho jen stylizuje a kdo je opravdový. Tady Michal ale vypadá, že má odžito své. Má takový ten nekonečný smutek v očích. Ihned si ho oblíbím. Je vtipný, milý a má neskutečný rozhled.
A tak, aniž bych to čekal, potkám v Liberci po několika uzenkách, pivu a rumech, člověka, se kterým si rozumím. Kecáme o knížkách a naše disputace je velmi vášnivá a naplňující. Vy jste se teda hledali, kdo by v dnešní době ještě četl? Jste jak dva starci, co ještě chodí do knihovny, dělá si z nás Venca srandu, ale je na něm vidět, že má radost, že vybral dobrou hospodu. Čas se pomalu chýlí a když přijdou metalový a punkový holky, tak je hospoda najednou plná ševelících hlasů, výkřiků smíchu a nekonečných debat. Pak začne někdo zpívat nějakou starou punkovou a my se přidáme. Řveme všichni a pak už musíme zaplatit. Naše mise pokračuje i na ulici. Punkáči tančí kolem nás, skáčou z laviček, betonových ochozů. Tančí mezi lidmi, jdoucími z práce, za rodinami. Mezi ustaranými obličeji. Někteří se usmějí, jiní nám nadávají, ta dnešní mládež, podívej se jak vypadají, ti kluci, a co ty holky, tohle mi přijít domů, tak ho vyhodím. Měli by dostat pendrekem. Zlatý komunisti, ti by tohle nikdy nedopustili. Přitom nikomu nic neděláme, nikomu neubližujeme. Možná jen trošku hlučíme, ale rozhodně nemůžeme za vaše posraný životy, napadne mě ještě, ale to už jsme někde nahoře.
Ztratím se v ulicích a nechám se vést. Je to hrozně příjemné. Různě se potkáváme, seznamujeme, každý je odjinud a já marně vzpomínám, na jaké kapely jsme to vlastně šli. Pamatuji si, že na plakátu byl nějaký klaun jako kostra, ale jména po mě nechtějte. Je to v závěru jedno, stejně to byly nějaké skupiny s jepičím životem. Bylo nám to jedno, šlo o to zapařit, my nechodili na akce kvůli tomu, abychom tam byli hudebními kritiky, ale protože nám bylo spolu dobře. Znal jsem jen Vencu, ale to platilo tak před pár hodinami, teď mi přišlo, že jsme s některými vyrůstali. Velmi podobné názory na život, na společnost, která se postupně z té socialistické měnila v drsně kapitalistickou. Byli jsme pořád ještě mladí, měli jsme své ideály, představy. Třeba já chtěl vždycky jen obyčejný život. Rodinu, mít kde bydlet, slušnou práci. Abych nemusel nikde ohýbat tolik hřbet jako na brigádách. Pár dětí, milou ženu. Čas na své koníčky, na sport, muziku, čtení. Říkám to zrovna dvěma holkám, které jsou zmalované do černých odstínů a ony se tomu smějí a říkají mi, že jsem starej.
Ale Venca mě chápe. Kývne na mě a už nemusíme nic říkat. Jako vždycky. Zajdeme na bar, dáme rum, proneseme není rum, není šturm, oklepeme se z té bramborové surové chuti. Vidím svého kamaráda, že se protahuje jako nějaký atlet před závodem. Jde se na to! Skáčeme do davu, točíme se jak marionety, jako bychom byli zasaženi elektrickým proudem, jako by nás posedl samotný ďábel. Je v nás tolik radosti a energie, že jsme neklidní pokaždé, když má kapela přestávku nebo když se muzikanti na pódiu mění. Připomínáme mladá hříbata, co poskakují. Padáme několikrát na zem, zemdlení a zpocení. Vždycky nás někdo zvedne. Líbáme se s cizími dívkami a vůbec to nikomu nevadí. Ony jsou na tom totiž úplně stejně jako my. Když totiž stojíš dole pod pódiem, tak je to jiný svět, jako něco vznešeného. Síla hudby nás spojuje. Připomíná to starodávné bakchanálie. Sem tak odskočíme na pivo, které pijeme skoro na ex. Musíme, není čas ztrácet čas. Kdo jste někdy zažil, tak mi určitě rozumíte.
Je konec? Ne, my chceme ještě jednu. Ani jedna z kapel není moc dobrá. Je jedno, jestli hrají metal nebo punk, ale jsou to smečky druhé, možná i třetí kategorie. Myslím si, že už pak nikdy v životě takový kotel nezažili. Byli jsme jak nějaký podivný roztleskávačky. Řvali jsme, dělali rotyku, protože jsme potřebovali ze sebe dostat všechen nakumulovaný vztek a frustraci, co v sobě mladí muži mívají. Začal jsem si všímat jedné věci. Většinou jsem ve svém životě musel každou dívku vyloženě ukecat, ale po mosh-pitech, za mnou chodily samy. Opakovalo se to pravidelně a bylo na tom něco zvláštního. Přišly i tentokrát. Dodnes mi to hlava nebere, nemyslím si, že bych byl bůhví jaký tanečník nebo že bych předváděl něco tak jiného, než ostatní, ale pravdou je, že muzika se mnou dokáže dělat divy a někdy jsem měl pocit, že o sobě nevím, že jsem v jiném světě, dimenzi, že jsem se změnil v nějaké bájné zvíře. Využiji této výhody a sedneme si s holkama ke stolu. A sedíme tam až do rána, až začne svítat a vyhodí nás ven.
Patřilo v té době k dobrému vychování slečny vyprovodit domů. Museli jsme se tedy s Vencou rozdělit a když jsem měl odvedeno se všemi těmi vláčnými pohledy, s nemravnými návrhy, osaháváním i nekonečnými polibky, seděl jsem dole pod náměstím na betonovém soklu. Měli jsme sraz a můj kamarád jde konečně proti mě po dlažebních kostkách. Motá se, ale snaží se neupadnout. Pak se rozbrečí a pořád dokola mi děkuje, jak to bylo skvělý, jak zase jednou na všechno zapomenul. Chlácholím ho a když se uklidní a opět nahodí masku tvrďáka, kterou na sobě všichni my, citliví kluci nosíme, tak jdeme na gulášek. Postaví nás na nohy, stejně jako pivo. Teď už ale fakt musíme. V tramvaji usneme, na konečné v Jablonci nás musí řidič budit. Vylézt do kopce k přehradě, se rovná maratonu. Předám Vencu Petře, ona mi poděkuje, jakoby to nebyla samozřejmost a pak jdu přes kopce po hřebenech na chalupu. Cestou vidím na zahradě babičku, jak láme nějaké větve. Seká je malou sekyrkou. Patří ještě mezi generaci žen, co nedokáží být v klidu a nečinně sedět. Mávnu na ní, ona mi přinese na lavičku špek a chleba. K tomu čerstvou cibuli. Díváme se na Ještěd a já si přeju, aby to nikdy neskončilo, aby to trvalo věčně. Slunce je vysoko a mě dojde, že jsem slíbil mámě, že posekám louku. Dnes prostě spát nebudu. Proč taky, že jo?
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
