.JPG)
Příběh pětistý dvacátý - Punkáč a metalista ztracení ve velkém světě
Včera jsme šli ulicemi plnými smogu a hrozně se smáli každé kravině. Venca přijel do Plzně v odpoledních hodinách a já z toho byl tak nadšený, že jsem doslova zářil. Kamarád, takový ten opravdový, je dar z nebes. Volal asi před týdnem, že má pro mě překvapení, ale že až osobně, že mě chce vidět, jak se budu tvářit. Řekl mi to asi až po pátém pivu. Vytáhl dvě vstupenky na THE EXPLOITED do Mnichova a prej ty vole, kamaráde, už dlouhý roky ti chci poděkovat za to, jak si se o mě staral, když jsem bral pervitin, jak si mě sbíral pochcanýho v podchodech, jak si za mnou jezdil do Bohnic. Nechal jsem ho mluvit a když skončil, přiznávám bez mučení, měl jsem na krajíčku. Dojalo mě to. Opravdu hodně. A tak jsme si dali panáka, řvali pak do tmy a přišli na kolej, kde jsem ho propašoval k nám na pokoj. Lehl si na zem, na hromadu spacáků. Budík jsme měli na osmou ráno. Moc jsme toho nenaspali. Zase jsem jednou musel zapéct školu.
Jízdenky kupujeme od jedný nevrlý paní. Čekáme na vlak v nádražce a konečně se dozvím, jak ke vstupenkám vůbec přišel. Jeho zaměstnavatel a šéf je pankáč, který neustále básnil o jednom malém klubu v Michově, jak tam chodí a tak. Venca s ním chodil ven na cigáro a slovo dalo slovo. Muselo ho to stát majlant. Cpal jsem mu peníze, ale hrdě odmítl. Ty bláhovej, narval si do mě za celou dobu takových prachů. Stejně mi to ale bylo trošku blbý, Petra měla už velký břicho a konečně bylo všechno v pořádku. Prostě to chtěl udělat. Z toho nesmělýho, hodně citlivýho kluka, kterej si prožil život bez rodičů, jen s bábrdlí, která ho nezvládala, vyrostl rovnej a skvělej chlap. Těšil se na dítě, nadšený a spokojený. Někdy, ale opravdu jenom ve výjimečných situacích, bylo ještě možné v jeho očích zhlédnout kus prožité temnoty, ale jinak byl úplně v cajku. Má na sobě koženou bundu posetou nášivkami. Zádům vévodí jeho oblíbení (moji také) Toy Dolls. On chlapec patřil k, řekl bych tak druhé vlně punkerů a měl rád kapely, které jsou spíše melodické, než drsné. THE EXPLOITED byli spíše výjimka. Ty ale zase miluju já. Zkrátka a dobře, kecáme o muzice a máme ze všeho srandu.
Takový cestování, to je něco úplně jinýho, než když jedu sám. Hrozně si jeho společnost užívám. Vzpomíná se samozřejmě i na starý časy, dozvídám se i něco málo nového o našich společných kamarádech z Boleslavi. Ty vole, hrozně zpohodlněli. Holky mají děti, kluci nový holky, většina už dávno není metal ani punk. Makají v továrnách, už jsou dávno chycený stereotypem. Hele, některý mi přijdou skoro už mrtvý. Není s nima žádná sranda. Bojím se teda, že mě to s prckem pak všechno taky semele. Neboj Venco, my se nedáme, my budeme bojovat. Máme podobný řeči, jsme divoký, pořád si připíjíme z placatek. Hele, co ty a blondýnka? Zeptá se mě. Zrovna přejíždíme hranice a můj kamarád patří k těm, kteří mě znají asi nejvíc. Je víc můj brácha než moje vlastní krev. Rozněžním se. Hele na rovinu, myslím si, vím to, že je to ta pravá. V podobném styl dojedeme do prvního německého města. Nastoupí nějakej echt Bavorák. Má na hlavě štětku a kraťasy. Kšandy mu obepínají pivní pupek. Hrozně si užíváme, že nám nerozumí. Protože kdyby ano, vyvolali bychom asi mezinárodní konflikt.
Je už odpoledne, když dorazíme do Mnichova. Koukáme na mapu a nerozumíme vůbec ničemu. Mávám na taxikáře, ale je to nějakej cizinec a neví vůbec nic. Je nám dvacet a připadáme si v tom velkým světě děsně ztracení. Nedáváme to na sobě vědět, ale po několika kilometrech pátrání, se znovu a znovu ztrácíme, snažíme se orientovat, ale moc nám to nejde. Pravdou a prostým faktem je, že jsme značně opivněni, protože Venca koupil v krámě nějakou hodně silnou značku. Přitom, klub by měl být kousek od nádraží v nějaké bývalé továrně. Nakonec máme vlastně, ostatně jako mnohokrát, štěstí. Zahlédnu v dálce, v davu na ulici, červený kokrhel. Hele punkáči. Běžíme jako o závod a když dvojici doběhneme, jsme překvapení, protože to jsou dvě holky. Zezadu to nebylo poznat. Lámanou angličtinou a němčinou ukazujeme na mapě, kde by to mohlo být. Obě Němky dostojí všeobecné představě o studenosti jejich národa. Vůbec se neusmějí, jenom ukáží prstem a pak pochopím, že máme starou mapu. Zase na druhou stranu, v plzeňském antikvariátu byla za levno. Uleví se nám. Popřejeme hezký den, ale ony ani neodpoví. Zalezeme tedy raději do nedaleké dělnické hospody. Je tu spousta cizinců a tak se cítíme skoro jako doma. Poláků je tu skoro nejvíc.
Máme skoro tři hodiny a tak do nás padá jedno pivo za druhým. Dneska si splníme svůj sen, opakujeme stále dokola a těšíme se jak malý kluci. Netušíme sice, kdo hraje jako předkapela, neznáme žádná videa, mimo těch, co nám kdysi jeden kamarád přinesl na VHS. Dnes to zní skoro jako pravěk. Ale mělo to punc opravdovosti a syrové reality. THE EXPLOITED byli založeni pět let potom co jsem se narodil. Zatímco já pochodoval v průvodech a mával ruským vojákům na tribuně, oni už řádili ve skotských klubech a rvali se na ulicích. Mě vždycky fascinovaly neurvalý kapely, který dokázaly vztek a temnotu přetavit do svých skladeb. Tenkrát to byl všechno samozřejmě extrém a taky muzika, která vás strhla. Venca je zná nazpaměť, veškerý texty. Je jak chodící encyklopedie. Já mám jen několik alb a opatruji je jako oko v hlavě. Pomalu dopijeme a protože jsme nedočkaví, stojíme dlouho před otevřením u vchodových dveří klubu. Už se to houfuje a směs fanoušků je opravdu zajímavá. Punkáči tvoří sice základ, ale metalistů je také hodně. Překvapí mě velký počet starších lidí. U nás podobné typy chodí na zábavy a na Michala Davida. Pronese Venca, chvíli se zasníme, jaký by to bylo super, žít v Německu nebo v nějaký jiný normální zemi. Tenkrát jsme to tak vnímali.
Dělá se samozřejmě bordel. Je to hodně divoký. Už u vstupu se to několikrát serve, dokonce dvě skupinky musí rozhánět nějaký gorily. Držíme se bokem, jsme přeci jen mladý a ve velkým světě. Zážitek, který se už v našem životě nebude opakovat nastane ihned po podivný, podle mě až zbytečně veselý předkapele. Je to takový zvláštní, nemastný, neslaný. Někdo po nich dokonce hodil kelímek. Několik posledních songů dokonce lidé skandují jméno hlavní kapely. Jestli si dobře vzpomínám, tak nakonec ani předkapela nedohraje. Na pódium vyleze spratek Wattie a jestli jsem někdy před někým machroval, že nejdivočejší koncerty jsou při thrashi, tak se všem opravdovým punkáčům omlouvám. To, co se totiž strhlo, se snad ani nedá popsat slovy. Na jedné straně lidé létali vzduchem, řvalo se, podle mě i lámaly kosti, tančilo se pogo, skandovalo se, sem tam si dal někdo i do držky. Měli jsme možná štěstí, že jsme zpočátku stáli vyjeveně bokem. Pak jsem se na svého kámoše podíval. Oba jsme věděli své. Raz, dva, tři a už jsme uprostřed davu, rozdáváme a dostáváme rány, padáme na zem, zvedáme se, plujeme na natažených rukou. Na pódium se nedostanu, ale Venca ano a když ho tam vidím, tak vím, že se mu právě splnil sen. Je to neskutečná rotyka, testosteron teče z pódia a když celé peklo skončí, oba normálně brečíme. A rozhodně nejsme sami.
Blekotáme, křičíme, jsme rozrušení ještě několik hodin potom, co už koncert dávno skončil. Zapřeni jeden do druhého křičíme v ulicích Mnichova, že THE EXPLOITED jsou lepší než orgáč, ty vole, dal bych za další koncert všechny ženský světa. Vzduchem zní podobná moudra, zazní spousta zásadních opileckých a filozofických myšlenek. Chápeš to ty vole, chápeš vůbec, co jsme to zažili? To byla totální punková euforie. Absolutní masakr. U nádraží je nějakej nonstop, ve kterém pijeme pivo, abychom se uklidnili, a pokračujeme v šíření osvěty i mezi cizinci. Nějaký asi Ind nám s úsměvem přikyvuje. Mluvíme na něj samozřejmě česky. Musí si o nás myslet, že jsme blázni. Cítíme v sobě hroznou sílu. Obrovskou energii, kterou jsme si z vystoupení přinesli. Čekáme na vlak postupně se uklidňujeme. Když nám to konečně jede, Venca obejme všechny v nonstopu, poděkuje jim za skvělý pokec a do kupé nalezeme jako nějaká delegace.
Ihned usneme a vůbec nevíme, jak se ocitneme v Čechách. Když se proberu, tak leží Venca na sedačce a má hlavu dolů. Zvednu ho, aby se neodkrvil. Ze spaní zamumlá THE EXPLOITED a pak je zase v limbu. Dívám se do krajiny, přehrávám si celou akci stále dokola a dokola. Nějak podvědomě cítím, že jsme sice byli jen obyčejná dvojice, metalista a punkáč, ztracení ve velkém světě, ale také kluci, co si právě užili jeden z nejlepších koncertů v životě. Už jsem viděl ledacos, ale zde byla ta energie natolik strhující, že mě doslova smetla. Přemýšlím si pro sebe, jen tak, o životě, o tom, kam nás zavede. O něco jsem přišel, probere se můj druh ve zbrani a pak se vyblije na záchodě. Konečně vylezeme v Plzni a protože začíná právě víkend, tak máme o zábavu postaráno. Když dorazíme na kolej, přivítá nás vůně pravého guláše. Musím nějak uctít hosty, usměje se moje milá a po sprše musíme vyprávět, jaké to bylo. Jsme jak dva malí, nadšení kluci a neustále se u toho usmíváme. Byly to krásný časy, to vám povím.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):