Příběh pětistý dvacátý třetí - Zdař bůh!
Sedím v garsonce na kraji Karviné a dívám se do tváře své babičky. Kdysi tak silná žena zkřehla, zhubla a v jejích očích je smutek stáří. Za oknem je asi dvacet komínů, které čmoudí přímo na nás. Šedivo a sychravo, takovým tím těžkým, hodně depresivním způsobem. Nebyl jsem tu už hodně dlouho, tak nějak jsem předpokládal, že už nás nechce vidět. Ona nikdy, jak už to matky dělávají, nepochopila, nechtěla přijmout, jaký byl její syn. Možná někde uvnitř cítila, že na tom má svůj podíl viny, netuším. Nic moc neříká, ale přinese hromadu koláčů. Dejte si. Potom mě požádá, abych vyvenčil obrovskou dogu, kterou hlídá mým bratrancům. Jdu ven a když hodí pes bobek, zmizí pod ním malý stromek. Tahá mě někam za roh a já přemýšlím, jak mohla moje babička opustit krásné Jizerky a zakopat se tady, na severu Moravy. Mezi domy se potácejí temné postavy. Jsou jako duchové, kteří zapomněli jít spát. Jsme tu už několikátý den a kousek za rohem jsou Lázně Darkov.
Mladí Arabové si kupují na lavičkách drogy a mladá zmalovaná děvčata. Mezi nimi sedávají právě stařenky jako moje bábi a vzpomínají. Párkrát jsme tu s nimi byli. Nechápal jsem, jak mohla zapomenout na to, jak děda chlastal, jak ji mlátil bičem. Pokaždé sehnula svůj hřbet a šla makat na pole nebo do lesa, do kravína. Jako malý kluk jsem to nevnímal, ale po letech, když jsem dospěl, mě začalo docházet spousta věcí. Jak ho vozívala na kárce ožralého z hospody. Jak mu kupovala cikareta, jak říkávala a tahala do kopce desítky lahváčů a rumu. Jak se schovávala do sklepa, když přišel po svých, jak se za něj styděla, když lezl vedle do penzionu za mladýma holkama, co tam byly v ozdravovně. Ženy byly tenkrát vychovány jako poslušné a poddajné. Měly smutné oči, ale vydržely všechno. Bylo zvykem seřezat děti, když jste přišli domů. Jen tak, pro jistotu. Asi ne vždy a ve všech rodinách, ale otec býval pánem tvorstva. Hlavně se nikdy nerozváděj, slyšela od ní mnohokrát blondýnka, když zůstaly spolu v kuchyni. Vrátil jsem se se psem a našel je, jak sedí a rozmlouvají o mužích.
Přišli i bratranci. Oba přibrali a stali se klasickými diskofily. Jako děti jsme lítali po stráních a lesích a rozuměli si, ale teď si nemáme moc co říct. Hrozně machrují. Musím jít, stejně jako kdysi s Kačenkou, na tenisový zápas, na kterém sedíme a posloucháme jejich naučené fráze, okoukané od slavných tenistů. Celé je to předváděčka, tak trošku zašlá sláva hornických paniček, které nemusely do práce, protože je chlapi uživili. Kožené sedačky, kožichy, mikrovlnka, Tuzex, všechno je pasé, doly se pomalu zavírají a v ulicích jsou stovky lidí, co jen chlastají a čekají na smrt. Je to tu hodně depresivní, řekneme si spolu, když se tulíme na madračce. Ve vedlejším bytě někdo mlátí ženu. Jsou to šílené rány. Babička je zvyklá, jen pronese do ticha ze spaní - Hlavně se nerozvádějte. Dávala za vinu mojí mámě, že od otce odešla. Napsala i několik dopisů. Bylo mi jí svým způsobem líto, na mě byla vždycky hrozně hodná. Probudím se velmi brzy. Někdo zvrací na chodbě. Doga začne štěkat.
Udělala mu na hornickém hřbitově malý hrob, aby si mohla s ostatními vyprávět. Babi, vždyť tě děda mlátil, byl to alkoholik a násilník. Tak proč ten oltář? Ale on nebyl zase tak hroznej. Jasně, pamatuji si, jak ti zlomil několik žeber, jak ho otec nesnášel, jak se nám jednou ožral v Boleslavi a dělal ostudu. Jak mi můj vlastní táta přísahal, že nikdy nebude jako on a nakonec svůj boj prohrál. Mezi domy bylo smutno a deprese. Lidi tu kdysi těžce makali, dřeli do úmoru, aby je jako použitej hadr vyhodili. Večer jdeme s bratranci na nějakou diskotéku. Už mezi dveřmi nám nabídnou drogy. A všichni tu chodí v teplákách. Kluci mají po polsku knírky a holky jsou zmalovaný jako truhly. Pije se hodně tvrdej a když se tančí, tak se to pokaždé popere. Nebaví nás to, ale pořád nám nosí panáky. Leju je za závěs a chci pryč. Zdrhneme. Utíkáme ulicemi, trošku ztratíme směr a když jdeme kolem kostela, rozezní se houkačky sanitek a policajtů. Zaparkují kousek od nás. Lekneme se, ale kolem jde nějaká dvojice a mávne rukou. AAAAllééé, jenom někoho pobodali. Druhý den, když jdeme do kostela (babička na stará kolena objevila víru), tak spatříme nakreslenou postavu na chodníku.
V dřevěných lavicích sedí i hodně mladých. Bez boha tady nepřežiješ. Řekne nám strýc, který má v sobě tak pět promile. Zastaví ve starém žigulíku a prý nasedněte, mám pro vás překvapení. Pamatuji si, že kdysi trénoval hokej a byl v tom hodně dobrej. Oficiálně dělal elektrikáře na dole, ale moc tam nebyl, sport byl přednější. Teď hraje automaty a bojí se říct babičce, že se také rozvádějí. Jízda je docela šílená. Bojíme se. Zaparkujeme před těžební věží. Tady Franta vás vezme dolů. Řekne nám a odjede. Chlap jak hora, s černými víčky, které už nikdy nepůjdou umýt, na nás zamrká a usměje se. Tak jdeme kurva. Oblékneme se do montérek, které na mojí milé plandají a zalezeme do výtahu. Následuje výklad a přednáška od člověka, co tu pracoval spoustu let. Byl i jednou zavalený. Nadává na politiky, na ty, kteří všechno rozkradli. Má lahev vody, kterou s radostí přijmeme, máme na plicích prach. Poděkujeme a zpátky musíme pěšky. Strýc se stihl ožrat U Permoníka tak, že nemůže chodit. Vyvenčíme dogu a jdeme raději brzy spát.
Měl by tu být nějaký koncert, dvě polské kapely, asi thrash metal, co jsem tak nějak pochopil. Ptáme se na cestu dvou kluků, co mají dlouhé vlasy. Ochotně nám nabídnou pivo a stanou se našimi průvodci. Mladý metly, co ještě ctili zásadu, že metalisté drží při sobě. Vzali nás do hospody, pokecali, byla s nima sranda. Jenom v sobě měli takový zvláštní smutek, možná melancholii, kterou jsem viděl často u slovanských národů. Uvědomím si, jaké jsou rozdíly v různých částech republiky. Drsný sever, pohodový jih, moje oblíbené východní Čechy, divná Plzeň, pokaždé, když jste někam přijeli, tak vás metly vzali mezi sebe. Cestoval jsem hodně, něco málo o tom vím. Mnohokrát mě úplně cizí lidé nechali přespat doma. Všechno se řešilo po hospodách, pak se šlo na koncert a potom ještě do nonstopů. Bylo ale znát, že doba přeci jen pokročila. Někde už byli opatrnější. Devadesátky pomalu končily a nastupoval tvrdý kapitalismus. Dneska jsme ale byli rozhodnutí, si všechno užít.
Vždycky jsem měl polské kapely zafixované jako velké dříče, kteří obětovali muzice celé srdce. Tyhle thrashovky ale byly divný. Pánové moc hrát neuměli a navíc byli navátí, že chvílemi padali z pódia. Nikomu to ale nevadilo. Odpoledne jsme slušně popili, ale na sále jsme byli asi nejvíc střízliví. Já měl vždycky zafixované, že slušné holky jen tak popíjejí, když už se někdo totálně ožral, tak to byl nějaký kluk. Tady to ale neplatilo. Některé dámy už dávno dámami nebyly. Šel jsem třeba na záchod a tam jedna seděla na takovém malém stolku, nohy roztažený, před ní fronta kluků, co chodili zasunout. Měla vyvrácený pohled, smála se a v jedné ruce měla lahev vodky a v druhé cigáro. Dělej kurva, mrdej, nejsi na to sám, křičela nakřáple. Oklepal jsme se hnusem i přesto, že to jinak bylo opravdu hezké děvče. Viděls ji? Zeptala se mě moje milá a já jen kývl hlavou. Šli jsme raději pod pódium. Pomalu, příliš pomalu, dohrála i druhá kapela a začala diskotéka.
Sem tam se někdo serval, většinou o lahev nebo nějakou holku. Tady fakt nešel nikdo pro ránu daleko. K babičce jsme šli až ráno, už svítalo. Na schodech v paneláku ležel nějaký chlap. Museli jsme ho překročit. Rovnou jsem vyvenčil dogu a místo spaní jsme si dali snídani. Zdař bůh, pozdraví nás soused, co kouří vedle na balkóně. Takovej milej chlápek. Pro druhé by se rozkrájel, řekne o něm babička. Jojo, rozkrájel by i svoji ženu, doplní ji blondýnka. Babička ale špatně slyší, tak nic dalšího neříká. Ano, to je ten, co si dává v noci opravdu záležet. Ten, co řval a nadával a u toho rozdával rány. Na sídlišti v Karviné jsem zažil, stejně jako kdysi v Boleslavi, takovej zvláštní lidskej marast. Jakoby byli všichni smutní a šediví, jakoby hledali v chlastu pravdu nebo ztracené naděje. Staří chlastaj, mladí fetujou, shrnul to kdysi Venca a ten o tom něco věděl. Drogy nastoupily velmi rychle. Nikdo se nechtěl dívat do očí pravdě.
Rozloučíme se, poděkujeme a asi desetkrát si vyslechneme, že se hlavně nemáme rozvádět. Babi, ale my ještě ani nejsme svoji, směju se, ale jí to nevadí. Musíme se k té malé ženě, co viděla za války hořet zvířat, co dřela, která v sobě měla šílenou sílu, sklonit a ona nám udělá pár křížků na čelo. Obejmu ji a je to naposledy, co má ještě čistý rozum. Když přijedeme příště, už ji schramstne stáří a jak už tomu bývá, tak je milosrdné. O svém manželovi mluví jen v dobrém, usmívá se a vše zlé je zapomenuto. Tělo jí vydrží žít hodně dlouho. Přežije i mého otce, ale už o tom neví. A komíny jí stále kouří do oken a mezi paneláky se válí ožralí horníci. Když vyjíždíme vlakem z Karviné, řeknu Zdař bůh! a těším se na hory, na čistý vzduch a pohodu, která v Jizerkách je. Nejdřív ale musíme ještě na chvilku do Plzně.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
