Příběh pětistý dvacátý čtvrtý - Hrobník
Měl jsem radost, protože jsem si koupil od jednoho třeťáka nějaká skripta za pár korun. Když jsem se s ním setkal na lochotínských kolejích, tak byl pěkně naštvanej. Pořád opakoval dokola, že ho ta svině vyhodila a že na to už nemá nervy, že se na to vysere a mizí domů. Dal mi pár učebnic úplně zadarmo. Popřál mi hodně štěstí a pak už jsem jej v životě neviděl. Měl jsem takovou radost z dobré koupě, že jsem sjel výtahem dolů a zavítal zase po dlouhé době do klubu zvaného Ucho. Bydlívalo zde spousta cizinců. Mahagonové holky ze Zairu i Nigérie, ale také Syřani, kteří mezi sebou neustále řešili nějaký ty muslimský věci, jak říkával pan vrátný, který na ně několikrát do týdne volal policii. Je to jinej druh, nadával na ně. Pár jich tu zrovna je a nevypadají vůbec příjemně. Českým holkám jejich nadřazenost ale vůbec nevadí. Mají prachy, to se potom ledacos vydrží. A když jim občas rozsekají ksicht na maděru, tak se to přikryje. Prachy mají velkou moc, to už vím dávno.
Chovaj se jak prasata, ozve se kousek ode mě. Máš tu místo? Zeptá se mě chlápek v metalovém triku. Koukám, kolega. Dodá ještě a tak přikývnu hlavou. Objednáme si pivo, respektive, on mi ho přinese od baru. Působí na mě dojmem člověka, co bývá často sám a potřebuje se vypovídat. Nedovedu si to vysvětlit, celý život se snažím používat různé mimikry tvrďáka, aby mě lidé neotravovali. Možná, kdybych měl jinou náladu, poslal bych ho někam, ale pořád jsem veselý, protože jsem fakt hodně ušetřil. Martin, představí se a když mi podává ruku, tak ji má plnou mozolů. Drsnou tlapu manuálně makajícího chlápka. Co studuješ, zeptám se ho ze srandy, i když mi je jasný, že by musel opakovat minimálně osmkrát. Odhalí špatně udržovaný chrup a odvypráví mi svůj příběh. Studoval, jak jinak, strojárnu, ale moc mu to nešlo. Pak se snažil vyhnout vojně, ale musel někam na Moravu. Pokusil se několikrát dezertovat, pak utéct do Rakouska, ale pokaždé ho chytili. Někdo ho napráskal a podrazil. Nakonec jsem skončil, pár let před revolucí, jako pomocná síla na hřbitově na Rokycanský, dodá ještě.
No a protože jsem měl praxi a mě mrtvý nevaděj, tak jsem dostal na starosti tady kousek, židovskej hřbitov. Nějak nevím, co na to odpovědět, tak jen kývnu, že jako rozumím a on pokračuje. Oni ti židi mají takový zvláštní pravidla, spoustu hodně starejch rituálů. Hele, na rovinu, komouši je taky moc nemuseli. Oni na spoustu takovejch těch, co často převlíkali kabáty, věděli věci, za který se hodně styděli. Vlastně až pár let po revoluci, se začalo něco dít. Dala se dohromady židovská obec, nasypalo se do toho spousta peněz ze zahraničí. Asi mě brzy vyhodí, já nejsem žádný víry, na to jsem viděl až moc utrpení, dodá ještě a zadívá se skrz půllitr jakoby do dálky. Jezdil jsem jednu dobu pro mrtvoly na soudní. Oběti násilnejch činů, to bys čuměl, čeho jsou lidi schopný. Ono i některý exhumace starejch židovskejch hrobů, to je taky síla. Mučení, výslechy, polámaný kosti, rozdrcený obličeje a to prosím pěkně i děti. Je to hnus, četl jsem i knihy, starý spisy, vím toho tolik o temnotě jako málokdo.
Snažím se mluvit o něčem jiném, zabrousím na muziku, ale moc to nepomáhá. Pije rum, hodně rumu a už dávno se ztratil ve vzpomínkách. Viděl jsem spálený lidi, oběšený, probodnutý, sežraný rakovinou, musel jsem upravovat těla, aby je mohli vystavit v rakvích v kostele. Někdy to bylo hodně divný a náročný. Jasně že chlastám, někdy vidím přízraky. Asi už mi z toho jebe, ale když se jdu vychcat v noci ke stromům, tak mi připadá, že tam jsou. Ve dne je to v pohodě, i když na rovinu, v márnici je to divný vždycky. Pamatuju starýho Matěje, ten odešel pak do invaliďáku, protože se zbláznil. Normálně mu švihlo. Měl děsivý přízraky. Říká se, že za ním přišla jeho mrtvá manželka. Je to zvláštní situace. Je krásný den, piju pivo a mladé studentky se chichotají kolem. Mladí muslimové popíjejí, i když jim to jejich víra zakazuje. Venku je svěží vzduch a odpoledne mám sraz se svoji milou. A místo toho, abych si užíval, tak tu sedím a poslouchám příběhy plné smrti, bolesti a utrpení. Martin se mě ale chytne jako klíště.
Mám rád death metal, řekne konečně a říkám si super, přehodíme list, pokecáme i o něčem normálním. Jenže on začne citovat brutální a nechutný texty a začne mi vysvětlovat detaily. Vyloženě se v tom vyžívá. Já beru tu naši tvrdou hudbu jako nadsázku. Přeci, když někdo popisuje řádění sériového vraha, neznamená to, že ho nějak uctívá a obdivuje. Martin se ale nechal pohltit temnotou. Na jednu stranu chápu, že je jeho práce náročná, osobně bych na to neměl. Je ale pravdou, že když je hezký hřbitov, jakože většinou bývají, tak se mi líbí ten klid. Rád si čtu jména na náhrobcích, přemýšlím u toho, ale rozhodně se nejedná o nějaký morbidní zájem. Spíše je to nadsázka, stejně jako moje recenze. On to ale vnímá jinak. Pije čím dál tím víc a je agresivní. Vyhodí ho ven a já si myslím, že tím to končí. Ne, ještě mě čeká dlouhý večer. Ihned se ke mě hlásí i před kolejí a že prý musíme ještě někam zajít. Ví tu nedaleko, o dobrým pajzlu. Asi jsem blbej nebo naivní, možná je mi ho trošku líto, ale taky je pravda, že když vypráví, je to zajímavé. Občas hodně nechutné, často o zlu, o komunistech, ale rozhodně poutavé.
Je to hospoda kousek do Rondelu. Jde se dolů do sklepa. Pozve mě na večeři. Pokračuje...jednou mě ty vole, vyslýchali. Oni se scházeli kousek od hřbitova nějaký disidenti, ke mě chodili do kumbálu pro pivo a cigára, někdy si u mě něco nechali. Já ani pořádně nevěděl, vo co jde. No, mlátili mě hodně dlouho, šlapali mi po břiše. Přerazili mi čelist, ale já pořád neodpovídal, jak oni chtěli. Ne, že bych byl tak tvrdej, ale fakt jsem nic nevěděl. Pak mě pustili a málem jsem chcípnul. Za pár dní jsem jednu máničku pohřbíval. Prej selhání srdce, ale moc dobře jsem viděl ty modřiny a rány, co měl na těle. Elektrika kámo. Měl koule úplně modrý. Podobných zkazek a příběhů měl velkou spoustu. Jak píšu nahoře, potřeboval se vykecat. Žádná ženská s ním nevydržela. Hele, byly takový, co si to chtěly zkusit na hřbitově, ale ona je realita přeci jen jiná, než jejich představy. Vydržely to pár dní. Ono taky, nemám moc prachů a co mám, tak většinou prochlastám, dodal ještě. Nebyla v tom ale žádná sebereflexe, spíše smutné konstatování.
Někdy kolem půlnoci jako když do něj střelí. Zvedne se, zaplatí i za mě a vydá se nahoru na Locháč. Kolem cesty je křoví a měl jsem v plánu nejdřív zmizet, ale on neustále padá na zem, krvácí z ksichtu a protože mi ho je fakt trošku líto, pomůžu mu. Směřujeme kolem kolejí, až ke hřbitovu. Leží před kamennou brankou, polorozpadlou. Vzadu vidím malý domek, spíš kůlnu. Tam spíš? Ptám se ho dokola, ale pokaždé jen něco zamumlá. Táhnu ho mezi hroby a snažím se být opatrný, abych nešlápl mimo cestičky. Musím uznat, že v rámci možností je vše upravené. Mezi hodně starými, již značně nahnutými náhrobky je pár nových. Jsou na nich dlouhé řady jmen holokaustu. Pamatuji si, jak mě šokovalo, kolik mezi nimi bylo dětí. Pokouším se dostat do kůlny, ale nejde to. Prohledám mu kapsy, ale nic nenajdu. Opřu o o zeď a rozloučím se. Sorry, ale musím. Když jsem za plotem, otočím se zamrzne mi krev v žilách. Stojí mezi hroby a opravdu vypadá jako zombie. Uff. Padne hubou na zem, pak se otočí a opře si hlavu o náhrobek. Pak už slyším jenom chrápání.
Na kolej je to daleko a jdu hodně svižně. Za každým rohem vidím nemrtvého a když jsem konečně na koleji, tak se sprchuji snad hodinu. Mám pocit, že jsem nasáklý zatuchlinou a smrtí. Hrobníka jsem ještě několikrát potkal různě po hospodách. Pokaždé byl ale tak ožralý, že se ke mě nehlásil. Na židovský hřbitov ale občas zajdeme. Je to tam teď krásně opravené a konečně také důstojné. Dávno už ale nevím, kdo tam dělá hrobníka.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
