Příběh pětistý dvacátý devátý - Pavilon B
Když před pár lety zemřela Vencovi babička, bylo to něco hrozného. Pamatuji si, že jsem měl o něj hrozný strach. Aby po dlouhé době opět nespadl do drog. Vydržel to, i když byl hodně smutný. Jakoby nesl na ramenou tíhu celého světa. V očích se mu občas objevily slzy. Víte, jeho bábi byla úžasná ženská. Fakt dáma, jak má být. Milá, veselá a co si budeme, musela se starat sama o kluka. Měla toho hodně. Na pohřeb si pamatuji, bylo sychravo a když sjížděla rakev do země, tak se klepaly ruce i mě. Škoda každého dobrého člověka. Proč žijou svině tak dlouho a ty, které máme rádi odcházejí brzy? Co je to kurva za boží pravidlo? Ptali jsme se potom v hospodě, kdy jsme se snažili, aby na nás nebylo znát, jak nás to bolí. Po babičce zbyl byt, s kterým Venca nevěděl dlouho, co s ním. Prodat nebo pronajímat? Zatím byl prázdný a když jsme do něj vlezli, bylo to jako se vrátit po časové ose zpět. Starý nábytek, knihy, co už by dnes nikdo nečetl. Vázičky a blbůstky, co házíme do krabic. Občas, když najdeme nějakou fotku, tak se ptáme, kdo na ní je. Na některých jsme spolu, ještě jako dva ušatí malí kluci.
Najdu ho roztřeseného ve vedlejší pokoji. Musel si sednout. Drží v rukou dopis, u něj pár fotek. Co se děje, ptám se a mám o něj strach. Je bledý jako stěna. To jsou oni, panebože. Kdo, kdo, ptám se stále dokola a on mi jenom podá zažloutlý papír. Posunu si brýle na nose a čtu. Pak si musím sednout také. Poprvé ve svém životě Venca zjistil, kdo byli jeho rodiče. On to vlastně není dopis, spíše lékařská zpráva. Je ale napsaná starým jazykem. Košatě a vznešeně. I když se jedná o hodně pochmurné čtení. On Venca o nich nikdy nic nevěděl. Babička na každou otázku ohledně jeho rodiny mlžila, převáděla řeč jinam a nebo mlčela. On to po čase vzdal, ale znáte to, měl tolik otázek. Teď, ve svých skoro dvaceti, se poprvé dozvěděl pravdu. Koukáme se na střechy Starého města v Boleslavi a všechno se to v nás mele. Moc nevím, co se v podobných situacích říká. A tak svého kamaráda jen tak chlapsky obejmu. Je potomek dvou chovanců z blázince v Kosmonosích. A je vlastně až divný a strašidelný, že je normální, že studoval, že funguje. Protože diagnózy, o kterých si čteme, jsou děsivé.
Vlastně to trošku nechápeme. Vždycky jsem si myslel, že jsou v podobných zařízeních tamní svěřenci hlídáni. Aby spolu nesouložili, a když už, tak aby neměli děti. Ale očividně se stalo. Dítě, tedy Venca, byl dán k adopci. Protože ani matka, ani otec nebyli schopni jakékoliv výchovy. Babička, která nemohla mít sama děti si potom vymyslela dlouhý a záhadný příběh o smrti rodičů, o tom, jak je Venca sirotek. On tedy byl, ale rozhodně mu máma s tátou nezahynuli při bouračce. Zemřeli na své nemoci, na přízraky, na bolesti. Najednou se pokojem vznášelo tolik otázek, že jsme jich měli plnou hlavu. Pojď, dnes na to pečeme, zajdeme na pivo. Musíš to rozdýchat. Ale i u stolu v hospodě nám to nedá. Usadí se nám, protože jsme kamarádi, v hlavě myšlenka, že bychom to měli pořádně prozkoumat. V papírech byla spousta slov i odborných termínů, ale nebyly tam třeba fotky. Jak by vám bylo, kdybyste nikdy neviděli, jak vypadá vaše máma? Toulali jsme se Boleslaví a prošli spoustu podniků. Pili jsme, ale to nebylo to hlavní. Spřádali jsme spoustu teorií a myšlenek. Potom, když jsem na Mírovém náměstí čůral do květináče, mě osvítil duch svatý. Panebože, pamatuješ na tu holku, co se mnou chodila na cvičák? Měla boxera. Ta by nám mohla pomoc, dělala v Kosmonosích jako sestra.
Vypadlo mi jméno, ale přesně si pamatuji, jak chodila, jaký měla tělo. Byla starší než my a nechávala nás u sebe doma čekat, než se upravila. Její pes čekal za dveřmi a vrčel. Hergot, jak se jenom...Ale vím, kde bydlí nebo spíš bydlela. Vydáme se tam druhý den. Zazvoníme, otevře nám její máma a že prej přijede až za tři neděle. Musíme tedy vydržet. A můžu vám říct, že je to nekonečný. Venca si mezitím dojde na psychiatrii a nechá si udělat spoustu testů, jestli mu taky něco není. Ono totiž, tyhle nemoci, to není žádná sranda. Najednou mi dává spousta věcí smysl. To, jak lehce spadl do závislosti na pervitinu, jak s tím bojoval, jak mi někdy přišel, jakoby ani nebyl na našem světě, ale někde jinde. Ten smutek, ten nekonečný smutek. Panebože. Přemýšlel jsem nad tím dlouho, probíral to s blondýnkou, toužil jsem mu pomoc, aby zjistil víc informací. Po třech týdnech jsem k němu na nádraží běžel. Sraz jsme měli domluvený celou dobu a ihned jsme šli za slečnou. Tedy, ona se mezitím stala mladou paní, s několika dětmi. Některé byly její, jiné adoptovala. Když jsme jí sdělili svoje požadavky, moc se jí do pomoci nechtělo.
Ne že by byla nepříjemná, ale postupně z ní vylezlo, že jeden pavilon vyhořel a že to bylo zlý. Pár lidí tam uhořelo a celý to bylo prý takový hodně divný. Po revoluci se asi chtěl někdo zbavit spousty záznamů. Komouši nechávali do blázinců zavírat své odpůrce a dostávali se tam i odpírači vojny, ale i třeba nepohodlné manželky. To, co dnes považujeme za ohavné a nehumánní, se tehdy dělo zcela běžně. Samozřejmě, oficiálně prý šlo o výboj elektrického proudu, ale všichni prý vědí své. Pavilon B, na kterém byli Vencovi rodiče zavřeni a kdy byl dle všech dohadů asi i zplozen, je teď opuštěný a čeká na rekonstrukci. Poděkujeme, vylezeme ven před dům, podíváme se na sebe a ani nemusíme nic říkat. Jdeme rovnou. A jak se k té děsivé budově blížíme, tak nám je čím dál tím víc těžko na duších. Hele, fakt tam chceš? Co když nic nenajdeme? Nechceš to nechat spát? Přemlouvám ho, když už jsme kousek od Lorety. Podívá se na mě, těma svýma smutnýma očima a jen zakroutí hlavou. Nejdřív se mi dovnitř fakt nechce, hledám výmluvy, ale nakonec se nadechnu a vlezu dírou v plotě n zahradu blázince.
Uděláme jen pár kroků, když se ozve hrozný křik. Je to jako raněný zvíře. Zatrne nám, ale pak zjistíme, že je to vedle z dosud funkční nemocnice. Před námi se otevře zarostlá zahrada. Venca si mluví pro sebe. Někde tady se museli procházet. Přemýšlí nahlas a je to celé hrozně podivné a depresivní. Vstoupíme do budovy a mě běhá mráz po zádech. Vypadá to, že oheň nezasáhl zase takovou část, jak se o tom psalo a říkalo. Víceméně je pár místností ohořelých, ale jinak se procházíme po prázdných chodbách. Jsou tu hnízda ptáků i potkanů. Ocelové postele s uhnilými provazy. Klece a sprchy, trouchnivějící trámy i stoly. Několik pořadačů, ke kterým se Venca ihned hrne v naději, že v nich něco najde. Jsou to ale všechno jenom plané naděje. Po dvou hodinách hledání, po nadšených výkřicích, když jsme našli nějaký ten spis, po nadávání, když jsme jej dočetli, protože to bylo něco hrozného. Deformované tváře lidí, co už snad ani lidmi nebyli, jejich mnohdy pro nás hrozná léčba. Bolest, nářek a utrpení. A strach, který prostoupil i nás. Venku se setmělo a už nejsme jen tak v Kosmonosích, ale v regulérním hororu. Nechci vypadat jako srab, ale nakonec to řeknu jako první. Pojď. Musíme domů.
Nevím, co jsme si mysleli. S rameny svěšenými, s hlavami skloněnými se šouráme ven. Ještě se ohlédneme za domem, ještě se naposledy v duchu rozloučíme. Vůbec nevím, co se Vencovi motá hlavou, ale vypadá fakt děsně. Nezajdeme někam na pivo, ptám se ho, když prolézáme plotem. Zavrtí hlavou. Stejně bychom nemohli, protože nás chytí hlídač. Obrovskej chlap, kterej nás drží za trika a táhne nás do blázince. Pokoušíme se mu vytrhnout, ale on jen zasyčí, ať si to zkusíme. Roztrhá nás na kusy. Zavede nás do takové chladné a temné místnosti, strčí dovnitř a zamkne. Potom přijde krysa. Tedy, on je to malý mužík, ale jeho obličej je fakt krysí. Tak co pánové, co jste chtěli ukrást? Zeptá se a směje se u toho, inu, opravdu jako blázen. Já vím, že se jim tak už neříká, ale tehdy tomu tak bylo, držme se tedy původního označení. Neutuším, jak to Venca udělá, ale přesvědčí ho. Dodnes mi to není jasné. Mluví pomalu, jasně a smutně. Krysák naklání hlavu a nakonec kývne. Pojď se mnou, řekne mu. Zvedám se také, ale já prý ne.
A tak čekám nekonečně dlouhou dobu, než se vrátí. Propadám panice, jsem naštvaný a bolí mě to. V téhle chvílí by měl být Venca s někým. Ne sám. Do prdele. Když se vrátí, tak mi připadá jiný. Vyměněný. Nemluví. Pustí nás a přidají pár nadávek na cestu. Jsme konečně pod hvězdami, které mezitím vylezly a na svítí nám měsíc. Jak příznačné, říká se, že blázni jsou za úplňky nejvíce aktivní. Snažím se vtipkovat, ale nepomáhá to. Rozmluví se až u babičky v bytě. Vytáhnu lahev rumu, naleju mu a skočím do nonstopu pro lahváče. Kurva Venco, mluv. Viděl jsem je. Cože? Vždyť jsou mrtví. Fakt jsem je viděl, opakuje stále dokola a pláče u toho. Nechám ho, aby sám řekl, co chce. Dá si pivo, sedne si do křesla, ve kterém sedávala jeho babička a potom mi všechno řekne. Když skončí, jsem jako opařený. Opravdu našel spis, ve kterém byly fotky, celá jejich léčba i několik kazet, na kterých je natáčely. Nějaká sezení s doktorem. Venca poprvé viděl svoji mámu. Tátu ne, u něj jen fotky. Ale byla prý moc hezká, vypadala úplně normálně. Akorát když promluvila, tak to bylo hrozně divný. Víc mi krysák nedovolil.
Ráno jedu do Plzně a nějaký čas se nevidíme. Až jednou, když jsme spolu na chalupě v Jizerkách a popíjíme pivo a zase koukáme na měsíc a povídáme si věci, co si chlapi říkají, mi jen tak mezi řečí řekne, že ho máma chodí navštěvovat do snů. Na oplátku, protože se to tak dělá, se mu svěřím s tím, že nemůžu z hlavy vyhnat pavilon B. A abych pravdu řekl, vzpomenu si na něj pokaždé, když jedu kolem Kosmonos.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
