Příběh pětistý dvacátý sedmý - Malý mafián s muletem
Z Parlamentu v Plzni je dnes rockový klub, ale za mého mládí bývala nahoře i hospoda. Většinou jsem tam skončil, když jsem byl na nějakém koncertě ve městě. Mívali otevřeno dlouho do noci, vlastně až do rána. A scházela se tam velmi roztodivná společnost. Když jsem měl slinu a chtělo se mi jen tak zmizet v davu, tak jsem si sedl do kouta, dal jsme si pivko na baru a sledoval cvrkot. U jednoho stolu sedávali skinheadi, u druhého punkáči, sem tam nějaká metla. Trošku jsem si, v roce 1997, připadal jako bych se vrátil o několik let zpět. Kdysi dávno byl podobný pajzl v Boleslavi na Starém městě. Ta atmosféra byla vlastně stejná. Jakoby lidé zamrzli trošku v čase. Dnes tu zrovna končí nějaké holky, co mají rozlučku se svobodou.
Jsou v ráži a pořád se chichotají. Nějak nechápu, která z nich je nevěsta, protože všechny vypadají stejně. Tenkrát mi ještě nedocházelo, jakému typu dívek se líbím, ale musím rovnou dodat, že mají dobrý vkus. Taky to jedné, co ke mě jen tak opile přijde a zeptá se mě, jestli si nechci sednout k nim, řeknu. Usměje se takovým tím způsobem, o kterém si některé ženy myslí, že je smyslný. Sednu si k nim, ale ihned toho začnu litovat. Dívá se na ně hezky, je i docela zajímavé poslouchat, jak jsou odvázaný a co by všechno chtěly dělat, ale nejsou moc chytrý. Což by zase tolik nevadilo, ale problém je v tom, že jsou to slepice. Navíc začíná docházet ke třenicím mezi diskofily a skinheady. Jedna z oslavujících se totiž baví s jednou skupinou, druhá s druhou. Jdu raději na záchod a potom zmizím domů. Vyspím se z toho a ráno se dlouho povídá o oslavách svobody před svatbou. Nějak nám z toho vyleze, že je uděláme spolu. Asi jsme divní.
Za pár dní jdu do Šeříkovky. Hraje tam jedna kapela, o které všichni básní. Nebudu jmenovat, protože má stále spoustu fanoušků. Zpívají česky, mají takový ty rádobyvtipný texty a napodobují britskou rockovou školu. Nebaví mě to natolik, že si jdu koupit pivo. Sednu si ke stolu a chci mít klid. Objeví se vedle mě, bez ptaní si přisedne a hned vole, tebe znám z Parlamentu, si seděl s těma děvkama. Má asi 150 cm, elastický džíny, knírek a fascinujícího muleta. Asi na něj zírám moc okatě, protože si pročísne čupřinu hřebenem, který hbitě vytáhne ze zadní kapsy kalhot. No kurva, to jsem už hodně dlouho neviděl, unikne mi, ale on jakoby mě nevnímal. Jede si svou. Stylizuje se do takových těch debilních filmů jako jsou Bony a klid, Kamarád do větru, Discopříběh. Asi na něj zírám, protože se mě zeptá, co čumím a jestli nechci do držky. Připadá mi to ještě víc vtipný. Stoupne si a švihne vedle do zdi půllitrem. Leknu se, ale než mi to celé dojde, tak zmizí. Musím rozbité sklo zaplatit. Achjo.
Jsem z toho rozmrzelej. To mám za to, že chodím na koncerty sám. Mít alespoň nějaké kamarády, tak bych tohle nezažíval. Lepí se na mě podivné existence. Mám to takhle celý život. Asi se tvářím málo nepříjemně. Snažím se koukat na svět optimisticky a dávám lidem šanci. Možná je v tom kus naivity nebo víry v dobro. Nevím. Ale rozhodně nad tím přemýšlím. Jdu přes Slovany, na Mikulášským raději běžím, je tu cikánov a je to fakt o hubu. Kluci tu prodávají drogy normálně na ulici. Vezmu to kolem Domu hrůzy u Radbůzy. Přes park, náměstí, tady je taky pár partiček, co se s nimi nechci potkat. Nakonec stejně zalezu do Parlamentu. Hrají zrovna metal. Konečně klid, řeknu si a vypadá to dobře. Moc lidí tu ještě není. Obsadím místo v rohu, popíjím pivo a lituji, že jsem si s sebou nevzal něco ke čtení. Až asi po hodině pochopím, že mu říkají Guma. Nevím, jak přezdívka vznikla, ale podle mě proto, že je tak malej a pořád poskakuje.
Ano, tušíte správně. Ten malej mafiánek s muletem si přisedl ihned, jakmile přišel. Zajímavé na tom je, že se vůbec nezlobil, o rozbitém půllitru nemluvil a usmíval se. Asi si něco šňupl, došlo mi po chvilce. Měl takovou tu pumpařskou šrajtofli. A pořád machroval s prachama. Kamaráde, my spolu uděláme byznys. Nosil mi panáky a já pomalu ztrácel vědomí. Měl bych jít domů, opakuji zase já, ale on že ne, že bych ho nasral. Což tedy nechci. Co jsem pochopil, tak má nějaké byty v Plzni, které podědil a teď v nich má kurvy. Ony se mu tam prodávají a zbytek si asi domyslíte sami. Před chvílí jedné nafackoval tak, že začala brečet. Měl jsem k tomu připomínky, ale jsou tu s ním dvě docela velký gorily. Hergot, do čeho jsem se to zase dostal? Copak si našinec nemůže, po špatném koncertě, jen tak vypít pár piv a pak jít spát? Hele, měl jsem staženej zadek. Pár podobných typů jsem už zažil a není s nimi řeč. Třeba před chvílí přišel ze záchodu. Naznačuje, že mu ho vykouřila a hází na mě tři tisíce. Jsou tvoje kámo. Ptám se proč? Jen tak vole, jen tak, napij se. Ne díky, už mám dost.
Gorily mě vytáhnou ven. Nasedneme do taxíka. Pije se šampaňský, který nemám rád. Jsou tu i nějaký holky. Malý mafián září. Je ve svém živlu. Udělá mu radost, že poznám, jak paroduje Dona Carleona. Hej študáku, z tebe jednou něco bude. Odpovím jenom hmmm. Vůbec se mi to celé nelíbí. Jsme v nějakém bytě, sedím na gauči a modlím se, aby všichni odpadli a mohl sem odejít. Jenže mají hroznou výdrž. Lejou do sebe whiskey, šampáňo, lajnují na tácky bílý prášek. Poprvé vidím hodně z blízka umělá prsa. Nechal jsem jí je udělat, Němci to chtěj. Musím si sáhnout a vzpomenu si na nafukovací panu, co jsme ji měli na základce zachraňovat při branném cvičení. Řeknu jí to, ale ona se tomu vůbec nesměje. Ty vole, ta je úplně vyšukaná a vymletá. Ale ty seš vtipnej, ozve se za mnou a tam je štíhlá malá dívka. Sedne si ke mě a lísá se. Představí se jako sestra mafiánka. Řeknu ahoj a podivím se, že nemá muleta. Brácha je tak trošku debil, asi sis už všiml.
Není hloupá, ale je zlá. Zaujme mě tím. Ve svém životě jsem totiž moc špatných a od přírody pochroumaných holek neviděl. Potkal jsem hloupé, naivní, potkal jsem éterické, znal jsem ty, které byly děvkami, co využívaly muže, ale hlavně jsem se bavil s chytrými, s milými a hodnými. Tahle byla ale úplně něco jiného. Když nad tím tak přemýšlím, měl jsem vlastně docela štěstí, že jsem se jí nelíbil. Byla na takové ty typy s velkým zátylkem, s pařáty jako hovado a ne moc přemýšlivé. Takže tehdejší můj pravý opak. Se svým bratrem ale měla něco společného. Oba děsně machrovali. Hele, něco ti ukážu. Vzala mě za ruku a odvedla do takové malé místnosti. Poprvé jsem viděl shluk obrazovek jako ve filmu. Na každé snímala kamera jiný pokoj. Tohle je dnešní svět, podívej. Za prachy si koupíš všechno. V jednom pokoji zrovna asi šedesátiletý pupkáč ležel na sotva zletilé dívce. V dalším byl párek chlapů, oblečených za ženy. V jiném klečel chlap jak hora a nad ním starší paní v kůži a s rákoskou v ruce. Otočím se na ní a řeknu jí, že bordel jsem už viděl a že se mi to nelíbí.
Směje se snad půl hodiny. Popíjí u toho, kouří ze špičky, což mi přijde jako hodně velká póza, ale fascinuje mě, jak je hezká a zároveň zkažená. Studentíku, ty si naivní. Tohle nám samozřejmě vydělává, ale nejvíc máme z pokojů, na kterých nemáme kamery. Za ty si pánové a věř mi, že jsou to většinou hodně bohatí pánové, platí za věci, které bys určitě vidět nechtěl. Asi se dívám divně a nechápavě, protože se ke mě přiblíží a začne mi prskat do obličeje. Ty seš fakt naivní, možná i trošku blbej. Víš kolik chlapů chce malý kluky? Kolika se líbí, když můžou někoho řezat žiletkama? Cože, di do prdele, já to nechci ani poslouchat, rozčílím se. Jdu pryč. Zvednu se a zamířím ke dveřím. Za sebou slyším smích, který by ve filmech znázorňoval ďábla. Dojdu ale jenom skrz dva pokoje. Leží v nich ožralé gorily a kurvy, co mají zrovna volno. Asi. Když jsem konečně v chodbě, která vede ven, tak se mi uleví. Já už chci být v klidu na koleji. Vpravo ode mě se objeví stín. Dostanu ránu jak z děla.
Chvilku mi trvá, než se proberu a začnu vnímat. Je vzteklej, jak už malí chlapi často bývají. Mlátí mě a kope a nadává mi. Že mu dlužím peníze, že jsem mu vyjel po ségře. I přes smršť jeho ran se zvednu a povede se mi dát ruce před hlavu. Naštvu se a jednu mu vrazím. Moc se netrefím, ale stačí to, abych se mohl trošku nadechnout a zorientovat. Vytáhnu z kapsy ty tři tisíce, hodím je po něm a otevřu dveře. Něco na mě pořád řve a venku je už světlo. Potácím se ulicemi a nějaká paní na mě křičí, pane, pane, není vám něco? Podívám se do výlohy a dojde mi, že mám celý obličej od krve. Vytáhnu si kapesník, ale moc to nepomůže. Na kolej jdu zadem a přemýšlím zase jednou nad tím, jak je možné, že je v lidech tolik zla. Zvedá se mi z toho žaludek a pod sprchou stojím snad hodinu. Když potom všechno blondýnce řeknu, tak jenom sedíme, díváme se z okna a pak se musíme jít projít na čerstvý vzduch. Malého mafiána jsem ještě párkrát viděl různě po městě i v Parlamentu, ale nakonec někam zmizel. Někdo říkal, že do Prahy. Jeho ségru jsem ale už nikdy neviděl. A jsem za to fakt rád.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
