Příběh pětistý dvacátý osmý - Jedeme do Brna za black metalem
Měli jsme s Vencou takovou nepsanou dohodu. Poslední měsíce jsem s ním dost často chodil na punkové koncerty. Bylo na čase také vyrazit na nějaký ten metal. Sejdeme se již v pátek odpoledne na nádraží v Praze. Postává v tom hnusným parku a odhání bezdomovce. Přidám se k němu a máme takovou radost, že se vidíme, že zalezeme ihned do hospody, která má v názvu něco s husou. Dáme si prejt, to si pamatuji přesně, protože vedle u stolu sedí nějaká mladá děvčata z hlavního města, která se nad námi ošklíbají. Dal bych ti hudlana, směje se můj kamarád a nabírá si další porci na vidličku. K tomu zelí a jelení průjem do nás padá jako Němci do krytu. Stejně tak piva, jako křeny, jako hořká láska, která nás provází od puberty. Otřeme si pěnu z našich drzých držek a hned se ptáme, jak je, jak bylo, co holky, co muzika, práce, znáte to. Dostáváme se do takového toho blahosklonného rozpoložení, které znají snad jen pivní skauti. Ty vole, nestihneme vlak.
Tlemíme se tak, že naskakujeme na stupínek. Paní průvodčí nás plísní jazykem, kterému příliš nerozumíme. Je to čeština, není to čeština? Některé vagóny jsou studené, jiné špinavé. Sedneme si k nějakým trampům, co jedou jen kousek za Prahu. Pojeďte s náma, říká nám dívka se smutnýma očima a dívá se na nás jako na svatej obrázek. Jel bych hned, moje milá, řeknu jí, ale zároveň se omluvím, že jsem zadaný. Podá mi lahev s rumem a řekne mi, že jí to vůbec nevadí. Joj, kamaráde, pořád jsme ještě hezký kluci, smějeme se až do doby, než vystoupí. Dostanu na rozloučenou hubičku. Možná jsme měli být kotlíkářema, mudrujeme několik dalších zastávek. Přisedne paní s pejskem a vnoučkem. A kampa to jedete, paní? Dáme se taky do řeči a ona vypráví, malej kluk mezitím žmoulá rohlík a když dojí, tak je divokej, jako jsme bývali my, když jsme byli malí smradi. Sedne si vedle mě a děláme hrozný kraviny, křičíme, zpíváme, paní se směje a Venca na nás kouká, jako bychom byli z jinýho světa. Neví totiž, jestli budou mít s Petrou holku nebo kluka. Nechtěli to vědět a když potom pak vystoupí, tak to hrozně řešíme. V závěru je to jedno, ale dovedeš si představit, že ti jednou budou lézt za princeznou takový hovada, jako jsme my dva? No, je fakt, že kluk by byl asi lepší.
Následuje dvojice, která se vůbec neusmívá. Pochopíme, že je slečna nasrávací, že má v prdeli pravítko a že je upjatá jak karamela. Kámo, tedy, tu si neber, udělá ti ze života peklo. Máme naváto a tak si myslíme, že jsme hrozně vtipní. Jí to tak nepřipadá. Ale mládenec se usmívá. Konečně se ho taky někdo zastal. Měl bys být ráda, že je na tebe hodnej, jinej by tě poslal do prdele. Hergot, to je ale kyselá paní, křičíme na ně a máváme jim z kupé. On se děsně tlemí a ona dělá, že nás neslyší. Tropíme trošku bordel a tak si k nám už nikdo nesedne. Kousek před Brnem usneme a málem nevystoupíme. Už jsem tu několikrát byl, ale nádraží tu mají stejně hnusné jako všude jinde. Zaplujeme do nádražky, dáme pivko, ale jen jedno. Ihned ho vyplivneme. Kurva, co je to za patoky, ty vole, chceš nás zabít. Řekneme to výčepákovi a on se na nás hrozně mračí a mumlá něco o zasranejch Pražákách. Asi má nějaký komplex nebo co. Máme ještě docela čas, na plakátě ve Sparku bylo napsáno od osmi a tak se nejdřív zeptáme na cestu. Jedna paninka nám ukáže na mapě prstem a doporučí hospodu, ve které můžeme počkat.
Když tam dojdeme, sedneme si do rohu. Je to tu na nás nějaký nóbl a všichni se tváří jako ta slečna s pravítkem v prdeli. Nicméně, pikolík nám přinese jídelák a my jsme zmateni. Je napsaný stejnou řečí, jakou mluvila paní průvodčí. O hantecu jsem již něco slyšel, ale momentálně se jedná o moje první reálné setkání. Kluci a holky, co byli z Brna, mluvili celkem normálně, když s náma pili na koleji v Plzni. Zeptám se číšníka, jestli nemá i verzi v češtině. Odfrkne si a opět pronese něco o zasraných Pražácích. Naseru se, udělám mu přednášku ze zeměpisu a také se ohradím, že s náma jednají jako s debilama. No, vždyť vy v tý Praze...pokračuje pikolík. To už nevydrží ani Venca, který je jinak o hodně větší kliďas než já. Tedy nevenek. Já se dokážu nasrat, ale to už musí být. My ale fakt kurva nejsme z Prahy a i kdyby, tak co ti je potom, debile. Zvedneme se a za neustálého nadávání opustíme podnik. Najdeme nejbližší konzum, koupíme si lahváče a točený salám. Sedíme na lavičce venku jak dva bezďáci a ládujeme se, futrujeme. A pomalu se také uklidníme.
Přečkáme venku a pak se suneme pomaličku ke klubu. Nepamatuji si název, ale vím, že se šlo dolů do sklepa. U trik seděl sám velekněz pekel Big Boss, ostatní kolem něj. Předám mu peníze a vyberu si tričko. Prohodíme pár slov a pro mě je to svátek, protože Root jsou kapelou, kterou prostě miluju. Jsem velmi oddaný fanoušek. Venca přejde vše s nadhledem, je to kámoš, já mu jeho punkáče, co mnohdy ani neumějí hrát a on je žere, také nekritizuji. Jakoby byla mezi námi určitá nepsaná pravidla. Spíš se směje některým návštěvníkům. Copak o to, holky v elasťákách a černé, když jsou hezké, tak je to velkej rajc, ale někteří pánové vypadají fakt legračně. Ten biotop, společnost, je přeci jen trošku jiný, než třeba v Praze nebo Plzni, Liberci. Vše je černé, podmalované, zahalené jakoby do mlhy. Ale chlastá se tu fest a jak známo, tak alkohol spojuje lidi. Tady nám nikdo do Pražáků nenadává. Když řeknu, že jsem z Plzně, tak ihned všichni a co Fata Morgana. Raději kývám jen hlavou a svůj názor neříkám. Mohl bych dostat do držky.
Jsou tu nějaký dvě holky, tak akorát věkově pro nás, co jsou tu samy a tak jim děláme společnost. Nijak to nemyslíme, nejsme zbytečně impertinentní, prostě se jen bavíme, kecáme, děláme rotyku. Taky si zapaříme na první dvě kapely, i když mi připadají divný. Ony mají krásné dlouhé vlasy, tak se díváme na všechna ta světla, která se míhají skrz jejich čupřiny k nám a zasníme se, protože co je krásnějšího, než mladé ženské tělo? Možná jenom hudba, která k nám stéká dolů z pódia. Root jsou ve skvělé formě, hraje jim to parádně a mezi skladbami se skoro nemluví. Je to jako obřad, vyprávění předků, o starých rituálech, o národech, co kdysi žili na zemi. Nebo ne? Netuším, je to jako sen, jako noční můra, ze které se nechci probudit. Taky do mě musí drknout, byl jsem ve svém klasickém rauši, do kterého se díky muzice dokáži dostat. Jdu mátožně k pódiu a děkuji muzikantům. Za ten zážitek, za jejich hudbu a vlastně všechno. O tomhle je metal. Amen.
Jde se někam do města a mám to už dost v mlze. Vím jenom, že je nám nabídnutý nocleh, já souhlasím, protože jediné, co čem toužím, je někam si lehnout, ale Venca nechce. Vlastně by se dalo také napsat, že zachránil moji čest. Dostaneme pusy na rozloučeno a ta menší, prsatější, se na mě nalepí jak přísavka. Nebýt tak opilý, asi bych se hodně lekl. Jenže je temná noc a my si místo laškování koupíme hrozně drahej rybízovej džus a pijeme ho ledovej venku. Venca potom zvrací na dlažební kostky. Nějakej pán na něj řve z okna a tak mu aspoň zamáváme, aby z toho taky něco měl. Netuším, jak jsme našli nádraží. Jediné, co vím je, že nasedáme do vlaku, o kterém vůbec nevíme, kam jede. Usneme a máme z pekla štěstí, protože souprava opravdu směřuje ku Praze. Dojedeme tam zmuchlaní a s polepšovnou v puse. Musíme si dát pivo na rozloučenou. A tak jsme zase U Husy a ládujeme se utopenci. Nikde nikdo, je přeci jen poměrně brzy.
A pak se to zvrtne v šílenou jízdu, jakou jsem už dlouho nezažil. Chodíme po podnicích v hlavním městě, pijeme, co teče a má v sobě alkohol. Vlastně vůbec nevím, jak jsem se ocitl na kolejích v Plzni. Pamatuji si jenom, že jsem někde zvracel a že vedle mě leží Venca a ne moje milá. Střízlivíme snad celý den. Je pondělí, Venca volá do práce, že je nemocný. Když konečně potkám blondýnku, tak je trošku naštvaná. Měla o mě strach. Neozval jsem se. Stydím se, je mi blbě jak už tomu po opici bývá. Jdu se vyvětrat a doprovodit Vencu na vlak. Skládáme dohromady střípky našeho výletu, na který potom dlouhé roky vzpomínáme. Venco, ty vole, tohle bych chtěl zažít ještě jednou. Tak v nebi, až se tam jednou potkáme. Protože ty si v nebi. Musíš být. Kdyby náhodou ne, tak jdu za tebou do pekla. Aspoň tam nebudu sám. Můžeme poslouchat třeba Root.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):