Příběh pětistý třicátý - Snílek nebo naiva
Chodil jsem raději po schodech. Výtah byl jednak dost často obsazený, ale hlavně jsem v něm potkával lidi, které jsem vidět nechtěl. Konečně poslední patro a už se těším na vzduch. U dveří zahlédnu krásný zadek. Otočím se a zjistím, že patří i k hezkému obličeji. Nedá mi to a usměju se. Ona také. Hlavou mi proběhne tisíce věcí, co bych s ní mohl dělat. Pokud by chtěla. Sny mají tu výhodu, že si je můžete přizpůsobit, jak chcete. Taky hledáš brigádu? Zeptá se mě velmi příjemným hlasem. A hodí u toho vlasy, pročísne si je, jak to dělávají děvčata, které o sobě vědí, že jsou pěkné. Nejdřív začnu koktat, ale postupně se uklidním. Mám přece vážný vztah, dýchej zhluboka. Má kudrnaté vlasy a dodá ještě, že by to nemuselo být špatné. A tak, aniž bych vlastně věděl jak, získám další z brigád, na které poznám spoustu nového. Ostatně jako vždycky.
Makal jsem v továrnách, na poště, v zemědělství. Tahal jsem maso na jatkách, uklízel v nemocnici. Peněz bylo málo a tak jsem bral, co bylo. Nakládal jsem na nádraží vagóny, úpěl jsem v prachu a zimě, ale to zná asi každý student. Jmenovala se Marie a dala si se mnou schůzku. Blondýnka na ní trošku žárlila a než jsem odešel, tak mě normálně zmermomocnila. Jakoby chtěla, abych neměl roupy. Uklidnil jsem ji, i když je fakt, že v noci předtím se moje nová kamarádka přišla podívat ve snu i k nám do ložnice. Achjo. Toho pokušení kolem je tolik. Povídá mi o sobě. Jedeme tramvají a ona má na sobě takový ošuntělý kabát. Žije sama s mámou a pochází ze staré židovské rodiny. Řekne mi tolik osobních věcí, že se až červenám. Asi bych měl popřemýšlet o dráze psychologa. Pak se ale otřepu v představě, kolik bych musel každý den vyslechnout bolesti. Říkám ti, nikdo mě pořád nechce...dodá a kolem mě se jako zvonky rozezní její smích. Vystoupíme na konečné na Lochotíně a vydáme se mezi panelové domy. Venku je šedo a vlezlo. Dala bych si něco na zahřátí.
Přijme nás taková hodně oplácaná paní, rázná, ale dobrotivá. Nejdřív budete dělat spolu, ale pak každý sám. Jsme v domově přestárlých. Na konečné stanici života. A hned od začátku uklízíme, převlíkáme postele, rozvážíme jídlo a takovej ten hnusnej čaj, který se podává snad všude. Někteří jen tak postávají, jiní mají zatemnělý pohled. Sem tam někdo pláče, ale většina je ráda, že nás vidí. Snažím se být pozorný, jsem vychovaný tak, abych měl úctu ke stáří. Všechny moje babičky a tetičky, dědové i strejdové, jsou solidní, milí a chytří lidé. Tak nějak ještě nechápu, že zestárnout můžou i hajzlové. O přestávce mi Maruška vypráví, jak ji dědové plácají po zadku, jak mají kecy, ale většina je milých. Akorát tamhle vzadu je jeden a ten je vyloženě hnusnej. Nechce k němu chodit a tak, z vrozeného gentlemanství navrhnu, že tenhle pokoj vezmu za ní. Ale až od zítra, dnes máme hotovo. Na kolej jedeme zase spolu a když dorazím, musím se osprchovat. Cítím z kůže takový ten nasládlý puch, co bývá v důchoďácích. To je pach smrti, vtipkuje blondýnka. Moc veselé to ani není.
Jakou si měl noc? Já skoro vůbec nespala. On mi totiž ten dědek řekl spoustu ošklivých věcí. Snažím se jí vysvětlit, že nemusí mít strach, že to vezmu za ní a že je to prostě stáří. Oni někteří už ani neví, o čem mluví. Změníme řeč a povídáme si o škole. Chtěla by jednou, na nějaké vesnické škole učit a mít i kupu vlastních dětí. Kývám hlavou a představuji si ty malý kluky, jak jsou z ní nadšený. Takovou učitelku jsem nikdy neměl. Já měl jen starý, naštvaný báby, co na nás pořád jen řvaly. To já taky. Přivítá nás mladá sestřička, co má službu a otevře nám kumbál. Sem si dejte věci a hurá do toho. Pokoj divného dědy si nechávám na konec. Mám vytřeno, uklizeno, prohodil jsem se staříky spoustu milých slov. Spousta z nich se ztrácí ve vzpomínkách, sní o starých časech. Nechávám je, býval jsem kdysi, i po tom všem, co jsem prožil, stále snílek i naiva. Za chvilku mě to ale mělo přijít. Zaklepu a ozve se nervózní prosím, vstupte.
Oproti ostatním vypadá o dost mladší, je upravený. A ihned mi začne nadávat. Nejdřív si myslím, že je to jen starý chlap, co byl zvyklý celý život rozkazovat a semlelo ho stáří. Jenže je to celé jinak. Ono mu tu pořád myslí. A ty oči. Jakoby mě sledoval had, jakoby věděl, co si myslím. Sedni si, říkali nám, že si s námi budete povídat. Je mi to nepříjemný, ale sednu si. Vytáhne nějaký tlustý sešit a podá mi ho. Hrdě, možná spíš pyšně. Co studuješ? Odpovím, že strojárnu. Tam jsem měl taky spoustu kamarádů. Nejdřív mi to nedochází, ale postupně, jak si čtu první stránky, mi začíná být zle od žaludku. Předtucha, ta stará kurva, mě opět nezklamala. Jeho kronika, deník, začíná za války. Popisuje tam, jak se dal k Němcům, koho všeho nabonzoval, kolik za to dostal peněz a jaké měl výhody. Ale to přece nebylo správné, koktám mezi větami, které čtu nahlas. Okřikne mě a já nevím proč, ale poslechnu ho. Jsem tak šokovaný, že dočtu několik kapitol. Tak zase zítra, teď vypadni, nemám na tebe náladu.
Vylezu ven a málem zakopnu o snad stoletou stařenku. Vyděsil tě viď, řekne mi hrozně mile. Přikývnu, pořád jsem jak v jiné dimenzi. Odvezeš mě prosím, poprosí a je laskavá jako babička z pohádky. Řeknu ano a najednou jsem v pokoji plném fotek. To je můj bratr, on se s manželem znal. Byli kamarádi a byli jsme taková veselá parta. To víš, mládí, tanec, já jsem hrozně ráda tancovala. Ukáže mi fotku, na které je fakt kočka. Řeknu jí to a ona se zasní. Povídá o tom, jak se seznámili, jaký to bylo krásný a jak začala válka. Musela nosit žlutou hvězdu, ukrývat se a ten hajzl vedle z pokoje je nahlásil. Každý den, když ho potkám na chodbě, tak mě zabolí u srdce. Já byla totálně nasazená, brácha a manžel šli rovnou do plynu. A to mu prošlo? Co soudy, spravedlnost? Ptám se do ticha a snažím se být vnímavý a citlivý, protože stařenka pláče. Poděkuji ji za čaj, co mi nabídla i společnost. Stavím se i zítra.
A tak se přede mnou začaly odehrávat dva příběhy naší země. Stařenka, která se pořád usmívala, která si prošla různými lágry, která díky tomu nikdy neměla děti, která trpěla za pravdu a které se nikdy nedostalo satisfakce. Přes chodbu zase nácek, co se samozřejmě po nástupu komunistů přidal k nim a donášel a ubližoval dál. Měl barák, několik manželek a potomků. Sice ho nikdo neměl rád a i když ho asi nehlodalo svědomí, celej život se mu promítl do ksichtu. Vypadal jako zrůda, jako bestie. Asi tušíte, za kým jsme chodili raději. Marie pro ní byla najednou jako vnučka, kterou nikdy neměla. Míval jsem slzy na krajíčku, když jsem je viděl, jak si vyprávějí, jak je stará paní milá a hodná. Drtil jsem zuby, když jsem musel zajít přes chodbu, do pokoje hnusného hada. Nevydržel jsem to, nešlo to a řekl jsem mu od plic, co si o něm myslím. Někdy si říkám, jaká je škoda, že nebyl odsouzen, že nešel do vězení. Ulevilo se mi. Chvilku se na mě díval a pak se rozesmál. Jsi snílek a naiva, svět je jinej, je zlej a přežívají jenom ti silní. Poslal jsem ho do prdele. A utekl ke stařence.
Nácek a estébák si na mě samozřejmě stěžoval. Ale nebylo mu to nic platné. Ostatní staříci a stařenky nás měli rádi. Ta naše o mě navíc moc hezky vyprávěla. Nějak jsem nechápal, jak lidé, co si toho tolik vytrpěli, jsou ve stáří hezcí a milí, jak nejsou zlomení, jak si váží každého paprsku slunce, každého dobrého člověka, momentu, které hltají plnými doušky. Brigáda to byla špatně placená, ale dala mi toho do života hrozně moc. Druhý den jsem koupil bonboniéru a zašel za starou paní. Kdybyste viděli její radost. Pro většinu to byla konečná stanice a obdivuji personál, který zde pracuje. Možná jsem byl snílek a naiva a moc jsem to prožíval, ale těch emocí a zážitků bylo opravdu hodně. Za hajzlem jsme od té doby chodili spolu. Uklidili jsme, udělali, co měli, ale nemluvili jsme na něj. On měl spoustu hnusných a jedovatých keců, spoustu oplzlostí, ale srali jsme na něj. Moc na boží mlýny nevěřím, v jeho případě měl hnít někde v pekle a ne si užívat stáří s veškerým servisem, ale myslím si, že pro něj byla trest samota. Vlastní děti za ním nikdy nepřišly.
Přesto naši stařenku přežil. Už jsem na brigádu nějaký čas nechodil, naskytla se mi další továrna, kde o hodně lépe platili, ale Marie se v téhle bohulibé činnosti našla. Jednou jsme seděli na pokoji a ochutnávali si hlavy, když zaťukala. Řekla jenom, jestli bych nešel s ní. Nevěděl jsem proč, ale cestou jsem pochopil. Nejeli jsme od LDN, ale rovnou do nemocnice. Nejdřív nás nechtěli pustit dovnitř, nebyli jsme příbuzní, ale nakonec, na přímluvu jedné mladé sestřičky, jsme stařenku navštívili. Všechny ty lágry, bolest a utrpení se podepsaly na jejím zdraví. Ne tak na mysli a na tváři. Když nás uviděla, usmála se. Chvilku jsme se povídali. Za pár dní zemřela. Když jsem se to dozvěděl, nevím proč, ale byl jsem hrozně moc rád, že jsem snílek a naiva.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):