Příběh pětistý třicátý první - Souznění
Vždycky mě uměla jemně upozornit, že už moc létám v oblacích. Někdy jsem asi opravdu až příliš snil. Nechával jsem svoji fantazii, aby tančila v jiných dimenzích. Naučil jsem se to v dobách, kdy stával za dveřmi velký zlý duch a byl ošklivý na mámu. Byl jsem v pubertě, to bývají děti hodně citlivé a šedé stíny se mi dostávaly často i do snů. Moje mysl si vybudovala svoji vlastní obranu. Útěchu jsem hledal v knihách, ve vzteklé a rychlé muzice, u dívek, co s námi byly v partě odžínovaných metalistů. A taky v přírodě. Miluju od malička lesy a hory a rád se v nich ztrácím. Uklidňují mě. S blondýnkou bylo všechno najednou tak jiné. Moje předchozí vztahy, snad mimo toho s Kačenkou, byly spíše divočejší, napínavé. Moje milá byla a stále je klidnou silou. Byli jsme už spolu nějaký čas, vlastně teprve něco přes rok a já jsem tak nějak podvědomě věděl, že už spolu zůstaneme.
Nejlepší na tom bylo, že nám to fungovalo vzájemně. U spousty vztahů je to tak, že jsou jednostranné. Schválně, až potkáte nějakou dvojici, zkuste se na to soustředit. Nebojte, poznáte to. O některých lidech si dokonce myslím, že by spolu ani snad být neměli. Když jsme byli mladí, tak k tomu samozřejmě patřila pořádná divočina. Chodili jsme po hospodách, na koncerty, ale i na výlety. Hodně jsme cestovali a poznávali se v různých situacích. Párkrát mě ještě našla, když mě v opilosti dostihla smrt Kačenky nebo další démoni, který nás každého provázejí. Pomohla mi, stejně tak já jí, když jí umřel děda. Dost ale smutných věcí, náš vztah byl od začátku o vtipech, o vzájemném špičkování. Možná jí trošku dodnes štvu s tím, že jsem plánovač, rád řeším věci dopředu a mám vše srovnané. Ona je spíš punkáč, na nedůležité věci.
Když si odmyslím svého otce, který stejně nedávno konečně odešel, tak jsme si sedli i s příbuznými. Nikdy jsem nemusel dělat vtipy na zlé tchýně a s tchánem jsme se spolu tolikrát vyndali a pokecali, že mě bere jako syna. Koneckonců, fungoval a stále to platí, více než můj vlastní táta. Každý si s sebou neseme spoustu návyků z rodiny. My jsme spolu vlastně nikdy nechodili takovým tím způsobem, že bychom si párkrát vyšli a pak se potkávali jen o víkendech. Nene, já se ihned druhý den, co jsme se spolu vyspali, nastěhoval a od té doby spolu bydlíme. A to víte, každý vymačkáváme pastu stále jinak, každý to máme odlišně nastavené s prkýnkem na záchodě. Občas se samozřejmě poškorpíme, naštveme se na sebe, ale při důležitých věcech nebo situacích, stojíme vedle sebe pevně jako skály. A že to bylo někdy hodně těžké.
Vím, že nebylo už příliš hezky, přesto jsem ji přemluvil, abychom šli z chalupy přes hřebeny na jabloneckou přehradu. Mrholilo, ale nijak nám to nevadilo. Poskakovala kolem mě, dělala si legraci, škádlila mě a tak jsem měl co dělat, abych ji nezatáhl do křoví. Na přehradě machruju, že si dojdu zaplavat. Zalezeme bokem do jedné zátočiny a svléknu se. Drkotám zuby, ale jsem mladej a narvanej testosteronem, známe to. Vlezu do vody a srdce mi buší jako o závod. Ale plavu. Jsem na druhém konci, otáčím to, střídám kraula a prsa. Chodím dvakrát týdně do bazénu a je to znát. Zvyknu si na vodu a dělám kravinky. Lachtana a žraloka, skáču jako delfín. No paráda, ozve se za námi. Tady býval klid, dodá hlas ještě a pak následuje smích. Nějaká dvojice, také kluk a holka. U nich jde ale plavat jen ona. Je hubeňounká, nemá na sobě žádný maso, napadne mě, když zapluje do vody. Dáme závody? Zeptá se a mě nenapadne nic jiného, než souhlasně kývnout. Tři dva jedna start. Křičí na nás ze břehu. Poprvé vyhraju, podruhé ne. Plavala jsem za Jablonec, a ty? Já jen sám za sebe. Nejsem nikde organizovanej, z toho jsem už vyrostl. Půjčí mi ručník a slovo dá slovo, jdeme na pár pivek do hospody.
Je hodně malá pravděpodobnost, aby se potkali na světě dva lidé, kteří k sobě opravdu patří. My jsme ještě nevěděli, že patříme mezi ně, ale o téhle dvojici jsem si to ihned myslel. Měli se k sobě takovým tím laskavým způsobem. Dělali si ze sebe srandu, byli stejné krevní skupiny jako my. Nadsázka, mnohdy i černý humor, ale také jemné pohyby, takové ty drobnosti, které šlo z jejich chování vypozorovat. Byla to radost, dodnes pár takových kamarádů máme. Moc jich není, ale existují a dávají nám naději, že svět dokáže být i v pořádku. Usmívají se, pořád se tlemí, v tom je základ. Paradoxně si vůbec nepamatuji jména. Jenom, že jsou oba učitelé někde na základní škole. Plánovali zrovna bydlení, děti, obyčejný život. Nebyli to žádní krasavci, ale přesto byli moc hezcí, když seděli vedle sebe, pošťuchovali se mezi sebou a když mluvili jeden o druhém, tak to bylo vždycky v dobrém. Působili trošku jako zjevení.
Hodně a často jsme si o nich vyprávěli. Pak šel čas, na chalupu jsme jednu dobu tolik nejezdili, nemohli jsme. Přišly děti, práce, spousta jiných starostí. Přesto jsme si na ně sem tam vzpomněli. Co asi dělají, jak se mají. Kolem se měnil svět, spousta kamarádů si našlo divné holky nebo naopak, hodně se jich odstěhovalo daleko a už jsme je nikdy neviděli. Bylo to hodně podobné, jako v dobách, kdy jsem utíkal z domova na ulici a toulal se s kamarády. Pro mě to bylo tenkrát navěky, slibovali jsme si věrnost a stejně se to nakonec vždycky tak nějak přirozeně rozpadlo. Já byl vždycky takový ten blbec, co jsem psal dopisy, pak emaily, chtěl se setkávat, pokecat, ale mnohdy vyzněla moje snaha do prázdna. Občas to bolelo, mrzelo, měl jsem z toho divný pocit, ale život už asi takový je. Někdy bohužel, jindy bohudík. Uteklo opravdu hodně vody a pomalu se dostáváme do věku, kdy nás sem tam popadne i nějaká ta bilance.
Blondýnka, dnes již dlouhé roky právoplatná manželka a žena mého života, měla mezi dvěma těžkými operacemi. Povedlo se nám vyrazit aspoň na pár dní na chalupu. Nemohli jsme na žádné náročné výstupy, tak jsme se šli jen tak projít. Po hřebenech na jabloneckou přehradu. Vzpomínáme, smějeme se, jsme rádi, že zase na chvilku vyšlo slunce. Dodnes nevíme, jak se ta dvojice jmenuje, ale věřte tomu nebo ne, ale v "naší" zátočině, plaval on. Ano, kdysi kluk, dnes boubelatý fotřík. Nejdřív jsem jej nepoznal. Teprve až když zahulákal na dvě malá vnoučata, co čekala na břehu, mi secvaklo, že je to on. Opatrně se zeptáme. Jasně, ahoj. Jde se na pivko. Bufáče na břehu vystřídaly různé beer pointy a další moderní záležitosti. Prohlížíme si jeho tvář. Má vrásky kolem očí, jako to mívají lidé, co se často smějí. Děti kolem pobíhají a řeší si svoje věci. Co paní? Zůstali jste spolu? Rozbrečí se. Před několika lety zemřela. Tohle je moje druhá rodina. Achjo, nevíme co říct a necháme ho v klidu, aby vše vstřebal. Když se uklidní, tak nám řekne celý příběh. O obyčejném životě, o souznění. Nikdy už takovou jinou nenajdu. Moje nová žena je hodná, ale když ona si ze mě třeba vůbec nedělá srandu.
Když se vracíme, tak to jde pomalu. Už se pomalu smráká a na chalupu dojdeme skoro v tichu. Oba přemýšlíme nad tím, proč je někdy život tak nespravedlivý? Neuteče nám někdy jen tam mezi prsty? Neřešíme zbytečnosti? Nehádáme se o kraviny? Loni jsem se už do zátočiny nestihl vrátit, nebyl čas, ale letos tam určitě zajdu. Blondýnka půjde se mnou. Zaplavu si, dáme si pak pivo někde na terásce a budeme se dívat, jak vítr v korunách stromů dělá vlny. Jablonecká přehrada bude možná plná matek s dětmi, plavců i uřvaných dětí, budou tu pejskaři a chci tu být jednou i já a moje žena. Klidně ať máme svraštělou kůži a ať už tolik nevidíme, pevně věřím, že se budeme usmívat stále dál. Je to totiž o souznění, něco málo o tom už vím, to si piště.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):