.JPG)
Příběh pětistý třicátý druhý - Sadistic thrash
Někdy jsem si připadal fakt divně. Metal se stal pro spoustu lidí už jen dávnou vzpomínkou. Možná to bylo věkem nebo dobou, ale všechno kolem mě začalo ubíhat hrozně rychle. Nadále jsem sledoval hlavně zahraniční kapely. Měl jsem předplatné na spoustu tištěných časopisů, pořád jsem stával dlouhé hodiny v Music Records a hltal novinky. Můj směr byl již dávno nastaven. Death metal. Hltal jsem už několik let všechno, co vyšlo. Něco jsem si koupil jen tak a CD založil do sbírky, abych se k němu dostal po několika měsících. Měl jsem svůj sešit s poznámkami, do kterého jsem si vypisoval tipy na novinky. Problém byl trošku v tom, že extrémní muziku kolem mě nikdo neposlouchal. Jestliže jsem byl ještě před několika lety přímo ve středu dění, odchodem do Plzně se všechno změnilo. Byl jsem jak stín, který stával na koncertech vzadu, většinou sám a mrzelo mě, že jsem si neměl s kým promluvit. Sem tam jsem v nějaké hospodě nebo klubu někoho potkal, ale narovinu, já si kamarády opravdu hodně vybírám. A co si budeme, mezi metalisty je také spousta debilů.
Netuším jestli to bylo v časopisu Bang nebo Spark, to už si fakt nepamatuji. Nejsem kdovíjaký archivář a taky už si prd pamatuji, ale vím, že měl být někde v Praze jeden z posledních koncertů kapely Kryptor. Moc jsem už českou scénu neposlouchal, ale na tyhle bastardy jsem si vždycky udělal čas. Jezdíval jsem sám, blondýnku vždycky u našich kapel štvaly texty a abych pravdu řekl, tak to, co jsem ještě nedávno považoval za přednost, mě dnes taky mnohdy přišlo hrozně lopaťácký. Nicméně, měl jsem v discmanovi nějaká ta alba, která jsem protáčel snad měsíc dopředu. Uměl jsem slova nazpaměť a rád jsem je řvával, když jsme chodili s klukama z hospody zpátky na kolej. Zajímavé bylo, že takhle v opilosti se mnozí přidávali a halekali se mnou. A to i přesto, že zbla nevěděli, kdo jakou skladbu nahrál a nazpíval. Někdo byl pankáč, jinej zase klasickej diskofil, taky spousta zábavovek. Tohle mezi studenty jelo a i když se sem tam objevil nějakej hippie nebo intelektuál, co povyšoval rock na velké umění, jinak jely Tři sestry a Alkehol. Tedy alespoň mezi mými spolužáky.
Mívala o mě strach a dávala mi rady, jako kdyby byla moje máma. Moc dobře věděla, že se dovedu odvázat, že se umím někde s někým zapomenout. Jenže já si neumím bez piva a radosti dobrý metal představit. Vždycky pro mě byl hlavně relaxem, bavila mě komunita lidí kolem a miloval jsem zvuk (a samozřejmě metalový holky, na ty nedám dopustit dodnes). Oblékl jsem křiváka i marteny, oprášil staré triko Obituary a vydal se na vlak. Byl jsem trošku překvapený, nejel se mnou nikdo. Naopak, jestliže ještě před pár lety jezdívaly na koncerty davy, teď byl vlak poloprázdný a spousta lidí na mě koukala, jako bych byl divnej. Na to, že se psal rok 1997 a Kryptor se měli někdy v létě (jestli se nepletu) rozpadnout nebo přerušit činnost, jsem čekal aspoň pár fanoušků z Plzně. Nicméně, přisedly si nějaký dvě holky, co začaly ihned o tom, jak potkaly na diskotéce kluka, co má bávo a vypadá jak italskej hřebec. Chichotaly se jak prokoplý a tak jsem si nasadil sluchátka a připravoval se na koncert.
Někde u Berouna se vlak zastavil v polích a že prej máme smůlu, že nejdou měniče a máme jít do prdele. Přijely nějaký autobusy, ale všichni křičeli a nikdo mi neřekl, jak se dostanu do Prahy. Vydal jsem se přes louku a šel jsem hodně dlouho. Myslel jsem si, že je to kousek, ale dálnice byla hodně daleko. Já vím, nesmí se tam stopovat, ale stoupl jsem si kousek za výjezd a nějaká paní, co jela za dcerou do Prahy mě vzala. Byla moc hodná, mluvila hodně a mělo to dokonce i hlavu a patu. Vyprávěla mi o manželovi, co ji nedávno opustil. Jak s ním projezdila spoustu zemí stopem. Hezký vzpomínky. Pamatuji si, že když mě někde na Zličíně vyhodila, dostal jsem jabko. A i když to vypadalo divně, byl jsem moc rád, měl jsem totiž takovej hlad, že mi kručelo v břiše. Měl jsem sice sváču od své milé, ale zapomněl jsem si jí ve vlaku.
Dojdu na metro a dvakrát se musím vracet. Připadám si jak vesničan v Praze, což vlastně trošku jsem. Spíš jsem ale utahaný a nevyspalý. Když se konečně dostanu do Strašnic, zbývá mi ještě pár hodin do začátku. Zalezu si do takovýho podivnýho sklepa, kde bych čekal nějaký ty metalisty, ale nejsou tu. Je to spíš takový feťácký doupě. Jsem z toho trošku vyděšený, přeci jen, jsem sám a padne na mě splín a smutek. Všechno na mě padá. Jak se to stalo? Proč jezdím na koncerty už jen sám? Jakmile se někoho zeptám, každý se jen vymlouvá nebo už nepije, nebo má rodinu, nebo se mu jen nechce. Jsem pořád věrnej, metal mi toho dal tolik, že musím. Je to můj život, moje prokletí. Pomalu se učím, že jsem osamělý jezdec. Popíjím pivo a krkám jablka. Jídlo si nedávám, nemám moc peníze. Včera jsem byl v antikvariátu a nějak jsem se tam rozvášnil. Škoda, že jsem si nevzal nějakou knihu s sebou, mohl bych si aspoň číst. Přijde ke mě nějaká kdysi asi hezká dívka. Má popelavou tvář a neustále si olizuje rty. A že prý mi ho vykouří za jednu dávku. Raději zaplatím a zmizím. Toulám se ulicemi a jsem zvědavý kolik přijde lidí.
Je tu poměrně šedivo. Mladých zase tolik není. Samá stará mánička, taková ta první generace metalistů v Čechách. Oni si museli svoji muziku ještě vybojovat. Zdraví se, usmívají a potkávám samé nejen pražské legendy. Dnes hrají dvě kapely, Arakain a Kryptor. Jsem hodně zvědavý, obě smečky jsem neviděl už ani nepamatuji. Kupuji si vstupenku a ihned zamířím k výčepu. Pivo tu mají vcelku dobrý, ale mě spíš zajímá atmosféra. Sednu si bokem, poslouchám a nasávám. Pořád lituji, že tu jsem sám, mrzí mě to. Chvílemi si to dokonce vyčítám, že jsem já ten divnej, že nemám nové kamarády. Ono takhle, já je mám, ale většina metal neposlouchá vůbec a spousta se jich vrátila do svých rodných měst. A tak se potkáváme jen občas, když za nimi dojedeme nebo oni za námi. V Boleslavi se to už všechno dávno rozpadlo a v Plzni jsem si nějak s místními zatím nesedl. Hledám chyby v sobě a z myšlenek mě nakonec vytrhnou nějací Moraváci. Nazdar! Pařili jsme spolu v Ostravě, pamatuješ. Tak je hned veseleji.
Když začnou hrát, jdu dopředu. Náladu mám tak akorát a hltám zase jednou všechno, co na mě z pódia padá. V hlavě mi naskakují texty, melodie, řvu z plných plic. Všechna ta frustrace, naštvanost, rebelie jde ze mě. Jsem propojený s hudbou v jeden celek. Jsem jako maratonec, co se dostane do tempa a nemůže přestat, dokud nepadne v cíli na záda. Pařím jako o život, jsem v plné síle, lezu na pódium, skáču dolů, chytají mě, jsem v kotli, vlasy rozpuštěné a zpocený jako myš. Nechci, aby to skončilo. Pípa i Aleš Brichta, oba jsou ve skvělé formě. Žeru jim všechno i s navijákem. Když všechno skončí, musím na záchod, opláchnout si hlavu. Všichni mizí pryč a mě se ještě povede odchytit maníka od Kryptor s CD. Koupím živák Na východní frontě boj! a pak ještě uprosím výčepáka na jedno pivo. Je konec, jsem zničenej. Potácím se ven a lampy svítí divně. Zajímalo by mě, kolik zase nachodím kilometrů. Moc dobře totiž vím, že si nesmím nikde sednout, až ve vlaku, jinak mě okradou nebo ošukají.
Pálí mě nohy i hlava a mám děsnej hlad. Kolem hlaváku, na který se dostanu ani nevím jak, postávají jako vždy divné postavy. Nádraží je zavřené a tak chodím stále dokola v kruhu. Hlavou se mi míhají myšlenky, jsou divoké a padá na mě zase splín. Bylo by to lepší, alespoň ve dvou. Konečně někdo otevře. Vlezu dovnitř, najdu vlak na Plzeň a uprosím průvodčí, abych si mohl sednout. Jede to za pár hodin. Usnu a probudím se někde u Berouna. V Plzni vystoupím celý zmuchlaný a zajdu do nádražky. Dám si Gambrinus a na kolej dorazím v povznesené náladě. Běž se osprchovat, řekne mi ještě, když vyráží nakoupit. Zalezu si do postele a sním o světě, ve kterém nemusím ani pracovat, ani studovat, jenom poslouchat metal, číst si knížky a milovat se se svojí ženou. Taky chodit do lesa a vůbec si užívat. Když vystřízlivím, je už večer. Najdu ji, jak si čte v křesle. Kdopak se nám to vrátil, dělá si ze mě srandu. Políbím ji a vložím CD do přehrávače. Když začne první song, stoupnu si do metalového hrozícího postoje a začnu hrozit. Sadistic thrash. Jsem ve svém živlu. Je mi najednou jedno, že jezdím na koncerty sám, stejně je to vždycky super.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):