Příběh pětistý třicátý třetí - Currywurst a Type o Negative
Šel jsem na cigáro a přemýšlel jsem si nad svými věcmi. V hlavě se mi míchala jedna knížka ze středověku a moje milá, se kterou jsem zažil divokou noc. Byl jsem mimo, jako většinou, když jsem se potuloval po chodbách fakulty strojní. Nějaké přednášky, potom cvičení. S nikým se moc nebavím, necítím se zde příjemně. Pořád na náš někdo řve a dává nám najevo, jak jsme hloupí. Trháme materiál a zapisujeme hodnoty do sešitu. Uhrovitý doktorand má připraveno spoustu trapných vtipů. Motá se kolem děvčat, která se chichotají a dělají na něj oči. Moc dobře vědí, že nejsou moc chytré. Využívají ženské zbraně, které bohužel nemám. Jsem zachmuřený, jsem zádumčivý. Nebaví mě to, není na tom nic zajímavého. Musím zmizet, kurva, doprdele, musím pryč, jinak mi z toho jebne. Omluvím se a jdu na záchod. Moc dobře vím, že se do školy už nevrátím. Utíkám pryč. Počkej, počkej na mě. Neutíkej tak rychle, ozve se za mnou.
Otočím se a vůbec nevím, kdo to je. Taková malá, hubeňoučká holka. Koukáš na mě, jako bys nevěděl, kdo jsem, špitne. Jasně, že vím. Vůbec netuším. Omluvím se a ona mi řekne, že se jí to stává pořád. Pro všechny jsem vzduch. Je tichá. Navíc mi prozradí, že mi dala na jedné zkoušce opsat několik stránek a díky tomu jsem ji udělal. Pořád si nevzpomínám. Říkals mi, že to máš u mě. Vlasta. Představí se. Nevím moc, co říkat, není to takový ten typ, který by v mužích probouzel ihned touhu. Něco vykoktám, chci se omluvit a utéct, ale ona mě na poli, přes které právě jdeme, chytí za ruku. Zastavíme se. Dívá se mi smutně do očí. Prosím tě, zajdi se mnou na pivo. No, na rovinu, stejně bych na něj šel. Na Kurty? Přikývne. Je odněkud z malé vesničky na severu, říká, když se představuje. Byla jsem za blondýnkou. Dodá ještě a já vůbec nevím, o co jde. Můžeš se mnou vyrazit. Řekne a já se trošku naštvu. Cože? O mě, beze mě?
Vypráví a srká u toho pivo. Je vidět, že si ho dala jen tak, aby u toho vypadala. Určitě ji přijde hořký. Měl bych si otevřít poradnu, napadne mě, když vypije třetí a rozváže se jí jazyk. Moc toho nevydrží. Číšnice na mě mrká a ptá se, jestli je to nějaký nový objev. Pěkná, dodá ještě a mě teprve teď dojde, že za tou šedou myškou se ukrývá taková moc hezká panenka. Není to vyloženě můj typ. Ale když se usměje, tak jí to sluší. Jen kdyby se trošku nalíčila, oblékla. Jsi nějaká smutná, co se stalo? To neřeš. Slíbil si, že mi za tu zkoušku uděláš, co mi na očích uvidíš. Noooo, dobře, ale já jsem zadaný. Omlouvám se. Co se to zase děje? Ne, já s tebou nechci spát, tedy...ale nemám nikoho, kdo by se mnou jel na koncert do Mnichova. Pořád mi to nedochází. Na co, proč? Ptám se zmateně a ona mi prozradí jméno kapely, které sice znám z doslechu, ale moc jsem je zatím neslyšel. TYPE O NEGATIVE. Hele, ale já šetřím na léto, chtěli jsme s blondýnkou někam vyrazit. To nevadí, platím já, dodá ještě plaše. Jako díky, ale to je blbý.
Potom přijde moje milá a pozdraví se s Vlastou jako kdyby se znaly odnepaměti. Odkud se znáte? Zeptám se a ony se rozesmějí. V době, kdy jsem ještě se svojí holkou nechodil, byly jednou na baru dole na koleji. Popíjely a přišel tam takový starší chlápek, který byl opilý a dotěrný. Barman ho vykopal ven a slečny si daly po nepříjemném zážitku nějaké to víno, pokecaly a seznámily se. Aha, dojde mi to. A ty pojedeš s náma? Řekne, že ne, že musí do Tábora za rodiči na nějakou oslavu. Ale, sám s ní, vždyť ji ani neznám. Tak se seznámíš. Dlužíš jí to, vím jak studuješ. Chci si dupnout, být nepříjemný, ale nasadí všechny ženské zbraně. V posteli se jí pak zeptám, jestli se s ní můžu vyspat. Opovaž se, směje se tomu a když usne, tak dýchá mělce. Chvilku ji sleduji, rád se na ní dívám, když podřimuje. Zvedá se jí hrudník a má takový laskavý výraz ve tváři. Zdají se mi divné sny. Ráno se zeptám, kdyže to vlastně jedu? Příští pátek. Dnes s Vlastou zajdeš koupit jízdenky na nádraží. Sraz máte v poledne.
Nejdřív jsem naštvaný. Ty vole, proč já, mumlám si pod vousy, když jdu k ní na pokoj. Zaťukám a ozve se dále. Je tu sama. Na sobě má jen spodní prádlo a vytahané triko. Sklopím zrak, nechci ji přivádět do rozpaků. Počkej chvilku, zašvitoří a hodí na sebe džíny. Dnes vypadá nějak jinak. Upravila se, usmívá se. Děkuju ti, já vím, že se ti nikam moc nechce, ale pro mě to hrozně moc znamená. A tak, jako starý dobrák a pro někoho i blbec, přistoupím na celou tuhle hru. Nálada se mi zvedne ale až v nádražce, do které mě pozve, jako bolestné. Tak dobře. Povídej. Sedíme v tom pajzlu, smějeme se a je nám fajn. Najednou její pohled potemní. Mám ráda TYPE O NEGATIVE, protože je to smutná muzika. U nás na vsi se děly hrozný věci. Jaký věci? Zeptám se opatrně. Hrozný, šílený a temný věci. Pak už dodá jen - otec a rozbrečí se.
Nechám ji, pak ji vezmu kolem ramen. Obejmu ji. Chvěje se. Lezl za náma. Za mnou i za sestrou. Utekla jsem. Pryč, musela jsem pryč, vzlyká. Máma to věděla. Klepou se jí ruce a já zase jednou nevím, co mám říct. Nejsem psycholog, jsem jen obyčejnej kluk, kterýmu se z nějakého důvodu lidé svěřují. Tolik bolesti, tolik strachu, co je mezi lidmi. Je mi na blití. Taky se ve mě vaří krev. Dej si rum. Je to jediné, co mě napadne. Já vím, řešit smutek alkoholem není dobrý nápad. Rozhodnu se. Potřebuješ vidět kousek světla. Abys měla naději, že ne všichni jsou hajzlové, že taky existuje pohoda a klídek. Jízdenky máme. Teď tě odvedu na kolej a odpočineš si. Příští pátek to rozjedem bejby. Přes slzy poprvé spatřím úsměv. Takhle se mi líbíš. Jsi silná holka. Neboj, všechno bude v pořádku. Zvedneme se a když se s ní loučím, tak o ní mám strach. Všechno řeknu blondýně a protože nám to nedá, tak se na Vlastu chodíme dívat. Ano, zkontrolovat.
Myslím na ní celý týden. Přemýšlím nad zlem a tmou. Odpočítávám hodiny, dny, noci. Těším se, ale trošku se i bojím. Nastane den D a my nejdeme do školy. Prdíme na to. Dostaneme svačiny od blondýnky, popřeje nám jen vše dobré a mě pošeptá, ať nezlobím. Poplácám ji po zadku, řeknu neboj a zmizíme v ulicích. Vlak jede na čas. Vypadá, že je rozhodnutá si to opravdu užít. A sluší jí to. Vlezem do kupé a protože jsem tak zvyklý, mám s sebou pár lahváčů a placatku rumu. Popíjíme a protože mám dobrou náladu, tak vtipkuji. Chci, aby to byl její večer, její akce. Aby byla za princeznu, v rámci možností. Jsem galantní, flirtuji, ale tak nějak opatrně, netlačím na pilu. Někde kousek za hranicemi dostanu pusu. Opatrnou. Proč? zeptám se zmateně. Díky, moc díky. Jsi skvělej. Zahraju to do autu, nemám rád, když mě někdo chválí, rdím se. Ne fakt, stydím se. Do Mnichova dojedeme v klídku, v neskutečný pohodě. Nakonec jsem rád, že taky jedu na nějaký koncert a nejsem sám.
Pozve mě na currywurst a má mastnou pusu. Na sloupech jsou plakáty a tak si oddechneme, koncert je opravdu dnes a užijeme si ho. Skladba fanoušků v nedaleké hospodě je jiná, než znám já. Moc džínových vest, ani křiváků zde není. Spíše černota. Pláště a gotika. Lidí je tu hodně, ani jsem netušil, že jsou TYPE O NEGATIVE už tak slavní. Něco málo jsem si nastudoval. Vím třeba, že kapela pochází z Brooklynu, že hraje od roku 1989 a hlavní protagonista, neskutečně charismatický Peter Steele měl problémy s drogami i depresemi. A taky hrával s thrashovými Carnivore. Vlasta toho ví samozřejmě o hodně víc. Má jeho plakát v pokoji a já si zase jednou říkám, že tu holku chápu. Já tedy na plakáty nikdy moc nebyl, u mě jste Samantu Fox nenašli, ale charisma tenhle chlápek měl. To tedy ano. Už jen ta jeho výška. A pak samozřejmě hlas. Ten měl démonický, uhrančivý. O tom jsem se měli přesvědčit za chvilku.
Vlezli jsme dovnitř a hrneme se dopředu. Jak je malinká, tak mě táhne. Chce si to užít v první brázdě. Aby měla své idoly na dosah. Stejně se před nás ale nahrne několik desítek lidí. Dav nás odhodí kousek stranou, ale nedám se. Protlačíme se co to jde. Problém trošku je, že je fakt malá a stejně nevidí. Neboj, to vyřešíme. Zvednu ji na ramena a stoupneme si bokem. Kapela vyleze na pódium a já zažiju jeden z nejsmutnějších, nejpodivnějších koncertů v mém životě. Přijde mi, že se přede mnou otevřela samotná bolest celého světa. Songy jsou velmi naléhavé, drásají mě zevnitř a vůbec nevnímám, že mě bolí ramena i záda. Vlasta se vlní, pláče, směje se. Je zpocená, muzika jí proniká do celého těla a jak sedí na mě, tak veškerou tuhle depresivní energii přenáší i na moji maličkost. Jakoby Peter zpíval i její příběh. Nechceme, aby to skončilo, ani já, který mám rád převážně divokou a úplně jinou muziku, jsem jak opařený. Neskutečný zážitek. Majestátní, mrazivý, niterný.
Poslední song, přídavek a pak sleze dolů. Klepe se. Obejmu ji, chráním jí, jsme pořád na stejné vlně. Nejsme sami. Kolem nás jsou do sebe zavěšeni zcela neznámí lidé. Hudba nás propojila. Je to jako nějaká mše, obřad. Rituál. Musíme na vzduch. Máme spoustu hodin. Nejdeme do hospody, nemáme peníze. Bloudíme mnichovskými ulicemi. Dáme si ještě jeden currywurt a povídáme se. Pořád v nás doznívá hudba a ona je najednou úplně jiná. Musela si prožít peklo, které si ponese s sebou celý svůj život. Přesto je najednou silná, silnější než většina lidí, co jsem kdy potkal. Zvenku vypadá pořád jako smutná panenka, ale uvnitř má spoustu energie. Děkuji ji za koncert, domů jedeme brzy ráno. Usne ihned jakmile zapíská průvodčí. Dívám se z okna a přehrávám si celý večer znovu a znovu dokola. Jsem v jakémsi podivném stavu, v rauši. Utahaný jako kůň vystoupím v Plzni. Doprovodím ji na kolej a dostanu ještě jednu hubičku na tvář. Tentokrát jí poděkuji já. Bylo to něco úžasného, dodám ještě a pak ze sebe ve sprše všechno smyju a lehnu si na záda. Koukám do stropu a kolem mě pobíhá blondýnka. Zase si jednou uvědomím, jak se mám vlastně krásně.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):