Příběh pětistý třicátý pátý - Ochomýtač a hudební kritik
Měl dokonce i svoje vlastní vizitky. Z jedné strany bylo jméno, titul na fakultě, o které jsem nevěděl, co by se tam tak mohli učit a z druhé napsáno MI5, což měl být vtipný odkaz na jeden britský špionážní seriál. Tvářil se vážně a já měl tu smůlu, že jsem seděl u stejného stolu. Kousek od Václaváku v Praze, kde jsem čekal na koncert. Měli přijet Pestilence a byl jsem utahaný. Nenechal mě na chvilku v klidu. Většinu vět začínal já, já, já, a častokrát nezapomněl zmínit svůj intelektuální původ. Jeho rodina patřila k těm nejlepším, říkal. Právníci, lékaři, ale i básníci. Měl po nich vlohy. On se, v těch divokých devadesátých letech inspiroval v nějakém americkém filmu a chtěl se stát novinářem. Co jsem vyrozuměl mezi řádky, tak to nejdřív zkoušel v různých novinách a chtěl bojovat s mafií. Jenže dostal několikrát do držky a všude ho vyhodili. Hodně dědil, tak se nemusel starat o živobytí, jako většina z nás a mohl nastoupit do jednoho tehdy poměrně známého časopisu a věnovat se kultuře.
Chodil po galeriích a psal vzletná slova a věcech, kterým vůbec nerozuměl. Stylizoval se do dekadentních umělců, hodně se smál, měl takový hýkavý, hrozně výrazný smích, který připomínal krkavce. Vůbec nechápu, proč si sedl zrovna k mému stolu. Ke mě, pouhému obyčejnému fanouškovi, který už tenkrát vypadal mezi těmi všemi muzikanty a dalšími spřízněnými dušemi nepatřičně. Ošuntělý křivák, ještě z poctivé hověziny, rozdrbané džíny, vlasy skoro po zadek a marteny s ocelovou špičkou. Mluvil a mluvil a já zase jednou přemýšlel, jak je možné, že se se mnou chce každý bavit. Vždyť se snažím být drsně odmítavý, navíc jezdím sám, s nikým se moc nebavím a nevypadám zrovna jako chlapec, kterého by chtěla mladá dívka představit svým rodičům. Možná jako výraz rebelie, to beru, ale jinak? Třeba za to může můj ksicht. Tohle se už ale fakt dlouho nenosí. Zrovna mi vyprávěl, jak hodnotí pohyb muzikantů na pódiu. Nesmí stát jako tvrdý Y, ale zase takový ty příliš skákající typy, to taky nemám rád, slyším jen půl věty, když se vrátím z obláčku na zem.
Pokouším se mu vysvětlit, že mi tyhle věci bývají totálně u prdele. Mě jde o muziku. Je mi úplně jedno, jak vystupující vypadají. Naivně jsem si myslel, že doba, kdy se tohle řešilo, je dávno pryč. Jenže jsem se šíleně mýlil. Nastával diktát módy. A on, samozřejmě jako jediný a nejlepší arbitr vkusu, o tom něco věděl. Povídal a bylo mu jedno, že jsem ho už asi patnáctkrát poslal do prdel. Mlel pantem, normálně mi řekl, že působím jak vidlák z vesnice a že bychom měli v Plzni zapracovat na tom, jak vypadáme. Vždyť tím, jak se oblékáš, vyjadřuješ svoji osobnost. A co to opraný triko? Nápis je sotva vidět a vůbec ti to neladí ke kalhotám. V kuloárech hlavního města se začalo říkat, že kožešiny vadí, že cokoliv je ze zvířat, je špatně. Cože, ptám se nechápavě? Ten tvůj křivák je z krávy? Jasně, že je, mám ho už dlouhý roky, slouží dobře. Děda měl z podobné kůže kabát a ten vydržel taky všechno. Neříká ti něco umělá kůže? Že bychom jako místo jedné mrtvé krávy zasrali planetu umělou hmotou? Odpovím mu, protože mě štve.
Chci odejít, ale venku děsně leje. Náš hlavní hrdina, i když je to divné, najednou zamává směrem ke vchodu. Stojí tam dvě dívky, hezky oblečené. Ihned si k nám sednou a já se začnu cítit ještě víc nepatřičně. Co děláš? Traktoristu? Odpovím něco v tom smyslu, že každá práce má smysl a že kolikrát bývá zemědělec užitečnější, než někdo, kdo jen kecá kraviny, ale holky se rozhihňají. No to asi těžko, ne? Kontrují a tak si začnu připadat jako při nějakém pokusu na lidech. Kde se to v nich vzalo? Ta přezíravost, nadřazenost. Byly to pózy? Vždycky jsem si myslel, že třeba hudební kritici by měli umět nejen perfektně česky, ale mít také přehled. Časopisy jako třeba Spark, to tak v té době měli. Měl jsem své oblíbené autory, na jejichž doporučení jsem dal, dalo by se také napsat, že hodně ovlivnili můj směr a rozšířili mi obzory. Byli pro mě navíc velkým zdrojem informací. Nejlepší ale byly stejně rozhovory. Ty jsem doslova hltal. Jak ale může dělat novináře takový arogantní hovado? Moc nemluvím, spíš poslouchám. Je to hodně výživný.
Nechápu to. Metal býval vždycky hlavně pro kluky, který byli na učňáku. Byl v tom velkej kus rebelie, ale taky zábavy. Snaha šokovat, odlišit se. V naší partě jsem platil za chytrouna, protože jsem chodil na střední a třeba jsem překládal pomocí slovníku, slovo po slově, texty. Nosil jsem je do hospody a ty překlady byly hrozný, ale žrali jsme to. Hrozná sranda, spousta zážitků. Žádný velký umění, spíš hodně energie, ale taky vyčištěná hlava. Kurva, na co si tady ten kašpar hraje? Kdyby stál celej den u ponku a tahal těžký věci, určitě by neříkal takový kraviny. Zrovna řeší, proč měli Sodom na koncertě nábojnicový pás. Prý je to vyjádření odporu proti válce, nosný prvek a poselství. Ty dvě slepice mu visí na rtech a když pak začne imaginárně hrát na kytaru, házet neklidně hlavou a dělat pusou riffy, tlemím se nahlas. Což veleváženou společnost pohorší. Fakt jsem z jeho drzzzr, chrrr, bmr, drnk, MEGADETH nepoznal. Dávám si raději pivo a nechávám je, aby diskutovali o nesmrtelnosti chrousta. Schovávám pod stolem dlaně, protože na nich mám mozoly. Brigáda byla o víkendu hodně ostrá.
Jak se koncert blíží, začínám být opilý. Vyrazíme a jedna z dívek se do mě zavěsí. Nechápu proč, jsem přeci vidlák, póvl, co není z Prahy, jakýsi nýmand, co dokonce ani nestuduje opravdovou vysokou školu. Nechci slečnu podceňovat, ale i když studuju strojárnu, pravděpodobně jsem četl víc filozofů, než ona. Potvrdí se mi to, když se snažím zavtipkovat, po jejich. Ale to ona ne, nechytí se, jen se zachichotá a protože je taky připitá, tak mi pošeptá do ucha něco hodně sprostýho. Moje milá, jsem zadaný, já vím, Praha je město hříchu, ale u nás v Plzni, bych tě mohl leda tak povozit na traktoru. Urazí se, není asi zvyklá na odmítnutí. Je hezká, ale umělá a podle mě totálně tupá. Vlezeme do klubu a hudební kritik je ve svém živlu. Vypadá to, že je hlavním hrdinou večera on a ne PESTILENCE. S každým se zdraví, olíbá, je ve svém živlu. Lidé za ním chodí a mě na chvilku napadne, že je asi fakt dobrej. Dám si pivo, už osamocený, protože dámy se také rozprchnou.
Hraje už nějaká mě absolutně neznámá kapela. V black metalu si stále hodně vybírám a tyhle namalovaný pandy mi přijdou legrační. Jdu močit a pak ven na cigáro. Když se vrátím, na pódiu jsou již PESTILENCE. Není to ale ono, je znát, že v kapele to vře, že nefunguje chemie. Každopádně, stejně si koncert užiju. Dokonce potkám pár lidí z Plzně, kteří mi slíbí, že mě hodí autem domů. Taky do mě drkne jedna holka, co jsem ji kdysi viděl na Moravě. Bože můj, ta je ale krásná, úplně mě zahřeje u srdce. Bývala to taková hubeňounká slečinka, ale trošku přibrala a jak to vypadá, tak na těch správných místech. Objímá mě, ptá se mě, jestli mám holku. Když řeknu, že ano, tak jen mávne rukou a řekne, nevadí, bude jinej. Kdybys někdy přijel k nám, tak se ale klidně stav. Napadne mě, pánové, tohle je ženská. Krásná a milá, žádná umělá pipina. To už je ale fakt konec a musím se rozloučit. Ještě zahlédnu pana kritika, jak sedí na baru a kolem něj je houf jeho příznivců. Všichni ho hltají.
Cesta domů stojí za prd, protože píchneme. Musím přehodit kolo, což není jen tak. Stojíme na dálnici a nadávám jako špaček. Osazenstvo je značně, kromě řidičky, opilé a nikdo mi nepomůže. Jsem špinavý a mám toho všeho plný kecky. Padnu do postele, ještě poplácám svojí milou po zadečku. Mám i jiné myšlenky, chtěl bych se přitulit, ale nechám to na ráno. Když ale vstanu, tak už je ve škole. Udělám si hezký den. Jen sedím, poslouchám muziku, jím míchaný vajíčka a čtu si. Přemýšlím, kdy bude nějaký další koncert. Tenhle byl takový hodně zvláštní. Potkal jsem ochomýtače a hudebního kritika. Vždycky jsem si myslel, že to musí být hodně těžké psát o muzice, mít všechny ty znalosti a zkušenosti. Trošku jsem si to jinak díky tomuhle zážitku porovnal v hlavě a začal brát recenze úplně jinak, než dřív. Asi po měsíci jsem šel kolem trafiky. Koupil jsem ten nejmenovaný časopis, do kterého náš hlavní hrdina psal. Nalistoval jsem si ihned report z koncertu. Vidím jeho jméno, čtu jeho ostrou kritiku. Počkat, cože? No to je fakt vocas. Jeden odstavec je věnován kapele, která tam vůbec ten večer nebyla. Nebyl ani dole pod pódiem, napsal to od stolu. Najednou jsem hrozně rád obyčejným fanouškem, vidlákem v ošuntělém křiváku, v džínách, co se rozpadají. Ale na rozdíl od tebe kámo, já poslouchám hudbu srdcem. Vložím CD Pestilence, co jsem si na koncertě pořídil, do discmana a vydám se vstříc dalším metalovým dnům.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
.jpg)