Příběh pětistý třicátý šestý - Vzteklí psi
Jednou jsme šli jako caparti prozkoumat okolí nových domů, které vystavěli na kraji sídliště. Kolem stály maringotky a plápolaly ohně. Bylo to pro nás velké dobrodružství, protože se najednou objevil obrovský, pokérovaný cikán a začal na nás křičet řečí, které jsme nerozuměli. Ukazoval prstem za nás, směrem k nedalekému lesíku. Otočili jsme se a uviděli psa, který se tak nějak podivně kýval. Nahoru, nahoru, ukazoval nám betonový, surový sokl. Pochopil jsem, s čoklem je něco v nepořádku, řekl jsem kamarádovi a pomohl mu nahoru. On měl krátké nožičky. Mezitím pes přiběhl a ihned se vrhl na kus hadru, co ležel nedaleko ohně. Slintal, vrčel a měl v sobě spoustu vzteku. Cikán slezl dolů, v rukou držel ocelovou tyč, takovou tu hranatou, rezavou. Nejdřív psa probodl a pak ho vzal do obrovských tlap a roztřískal mu hlavu o nedalekou zeď. Tahle vzpomínka mi ihned naskočila v hlavě, když jsme stáli s mým psem kousek od lesa v Jizerkách. Dva rotvajleři, kteří k nám zrovna běželi, vypadali také divně. Jestli mají vzteklinu, tak je po nás, pomyslím si, když beru hafana do náruče a držím mu pusu, aby byl zticha.
Chodí kolem mě dokola, očichávají mě. Nejdřív v rozkroku, což mi je tedy hodně nepříjemné. Bolí to, ale nedovolím si ani ceknout. Ke mě, ozve se za námi hlasitě. Stojí tam dáma, tedy, paní v montérkách zasunutých v holínkách. K tomu flanelovou košili. Směje se nám, ale nám to moc vtipný nepřipadá. Četli jsme totiž na jednom sloupu poblíž chalupy oznámení, že se v kraji objevila vzteklina. Hodně se o tom mluvilo i v hospodě. Co jsem pochopil, tak sice byli všichni psi v okolí očkovaní, ale tohle je nějaký divný druh vztekliny. Dokonce bylo možné spatřit myslivce a s nimi pány v bílých pláštích, kteří drží v rukou lišky za ocas. Zajímavé také bylo, že byla cítit nevraživost mezi lidmi. Ptám se sousedky, jestli neví něco víc, ale ona jen mávne rukou. Když odchází, tak mi to nedá a koukám jí na zadek. Má na sobě takový ty kalhoty, ve kterých je vidět všechno. Ona to ví a naschvál se nakrucuje. Achjo. Manžel je asi zase na cestách.
Přijede blondýnka a když jsme spolu, tak musím zahnat myšlenky na sousedku. Tak to vidíte, i tohle mi připadá jako nevěra. Musím se tomu usmát, což u ní ihned probudí spoustu otázek. Raději převedu řeč na vzteklinu. Nikdo neví, odkud přišla. Snad z lesa, od lišek nebo jiných šelem. Pravdou je, že na louce, na kterou chodíme venčit našeho psa, jsem viděl v dálce lišku, která bývá normálně plachá. Jakoby celé údolí přikryl strach. Lidé zavírají zvířata a chlapi chodí po vsi s klackama, tyčema a ti, kteří jsou u myslivců (je jich fakt hodně), tak mají i pušky. Občas se ozve výstřel a staří sebou cukají, protože pamatují válku, když se tady děly hrozné věci. Místní rozhlas každý den k večeru varuje, abychom se nedotýkaly zvířat, ani slin, co vylučují. Pro nějaké kluky je to samozřejmě pokyn, aby to přesně takhle udělali a skončí v nemocnici v Jablonci na kapačkách. Když se asi po týdnu vrátí, jsou bledí, pohublí a skoro nemluví. Mám pocit, že jestli to takhle bude trvat ještě chvilku, tak se lidé vystřílejí mezi sebou. Někteří totiž začali ostatní obviňovat, že za to mohou jejich psi. Dole ve vsi někomu otráví kočky. A pověsí je na plot.
Jakoby se vzteklina usadila i v lidských duších. Chodili jsme s holemi raději nahoru na louku, co nejdál od všech, od posledních domů. S liškou bych si snad poradil, přemýšlím a opírám se o starou hůl po dědovi. Pes je očkovaný, vše by mělo být v pořádku. Dávám ale velký pozor, kde čmuchá. Ráno i odpoledne chodíme všichni spolu, večer se ale vydávám sám. Uběhne pár dní, už dlouho nikomu nezemřelo, ani se nenakazilo, žádné zvíře. Jenže pak uvidím nad horizontem dva velké černé vlčáky, jak běží a i když je to daleko, tak je poznat, že běží divně, jakoby trhaně. Sevřel jsem pevněji hůl v ruce. Pro jistotu. Pes se rozštěkal a musel jsem ho okřiknout. Nech toho, tady může jít o život. Šlo, ale ne nám. Odnesly to ovce, které se pásly kousek od nás. Byl to masakr. Stál jsem tam jak opařený a ani mě nenapadlo, že bych měl běžet pro pomoc. Jsou to dva stroje na zabíjení. Velice šikovně, i přes to, že mají vzteklinu, prokousávají hrdla, tahají ven střeva z břicha. Je to jen pár okamžiků a celá louka je od krve. Některé raněné ovce doslova ječí strachy. Konečně mi to dojde a utíkáme. Zavřu psa do chalupy, řeknu blondýnce, aby nikomu neotvírala, jenom mě a vydám se k výboru.
Tam postává skupina chlapů, brokovnice zalomené na ramenou a s lahváči v ruce. Udýchaný jim sdělím, co se stalo a to co následuje, mi připomíná davovou psychózu. Někdo řekne jenom starej Muller a ostatní ihned přikývnou. Posbírají ještě pár dalších a asi třicetihlavý dav se vydá směrem do kopců. Jdu s nimi nebo spíš je sleduji. Tohle nedopadne dobře, říkám si stále dokola. Zaslechnu totiž, že tu starou svini zabijou, že už jim krev pít nebude. Raději to otočím a zavolám z budky policajty. Není mi to moc po srsti, nechci být za práskače, ale přijde mi to momentálně jako nejlepší řešení. Když mě naloží starý favorit, je vidět, že je policajt popelavý ve tváři. Pořád dokola opakuje jenom do prdele, do prdele. Cesta trvá chvilku, ale dozvím se asi vše podstatné. Muller donášel Němcům a pak i komoušům, to mi řekne jen tak bokem a mám o tom držet hubu. Policajt se zdá jako rovnej a rozumnej chlap. Což se za několik okamžiků potvrdí.
První co uvidíme, když vstoupíme na dvůr polorozpadlého domu, tak je jeden vlčák, ukřižovaný na stromě. Kurva, procedíme mezi zuby a jdeme dál. Druhého najdeme ležet před dveřmi. Voláme pane Muller, ale nikdo neodpovídá. Rozdělíme se a já nikoho nenajdu, jen pár mršin ovcí, králíků a slepic. Taky nějaké kůže divokých zvířat, připravené na vycpání. Působí to hrozně děsivě, hororově a už ty obrázky nikdy nevyženu z hlavy. Všude je bordel, smrad, harampádí. Hnůj, v něm čelist, co vypadá jako lidská, ale není. Taky nějako klece v jedné stodole, se spoustou norků, lišek, kun a dalších zvířat. Všechna jsou neklidná. Dupají na podestýlce, kousají do mříží. Působí to všechno divoce, jakoby na povrch vylezly všechny zlé pudy. Ozve se výstřel. Zatrne mi. Jdu tím směrem a modlím se, abych se nepodělal strachy. Proč jsem se do toho pletl? Teď už je pozdě se ptát. Za domem stojí policajt, starou Čezetu pozdviženou k nebi. Právě roztřeseným hlasem všem sděluje, že tady žádný lynč nebude. Nejdřív na něj koukají jako by ho chtěli také zabít. Pak se ale napětí pomalu uvolní. Muller, který jim klečí u nohou, s nožem na krku, začne nadávat.
O každém něco ví, něco hnusného, ošklivého. Jakoby měl nějaké spisy, uložené hluboko v hlavě. Drž hubu, řekne policajt a dá mu facku. Potom se všichni seberou a postupně odejdou. Trošku se mi uleví, ale ne moc, protože jsem tu zůstal sám s policajtem a divným chlápkem s koženou tváří. Zrovna mluví o nějakém udání, že to takhle nenechá. Rozloučíme se a odveze mě až k chalupě. Klepou se mi ruce i nohy. Jsem šíleně unavenej. To bylo o fous, co? Prohodí policajt a odfrčí směrem dolů do vsi. Co jsem pochopil, tak zavolá veterinu. Centrum vztekliny bylo totiž u Mullera, který choval zvířata na kůže. Mimoto míval dva vlčáky, cvičený na zabíjení. Někdo mi říkal, že byli u pohraničníků, čemu bych klidně věřil. Usnu a zdají se mi pěkně divoké sny. Zajímavé na tom bylo, že to bylo tolik let po válce a stále byla mezi lidmi nenávist. Nespravedlnost, sousedské spory, které se dědí z generace na generaci. Volynští Češi, Poláci i Němci, všichni pohromadě, každý s vlastní historií. Připomínalo to někdy vroucí kotel, i po tak dlouhé době.
Když se probudím, svítí sluníčko. Najednou všechno vypadá jen jako noční můra, co nešla odehnat. Jdeme nakoupit do konzumu. Když potkáme několik sousedů, všichni dělají jakoby nic. Zmizeli chlapi s brokovnicemi, bílé pláště i policajt. Všechno se hrozně rychle vrátilo do normálních kolejí. Ale zloba, temnota jsou pořád zde. Jsou usazené hluboko v lidských myslích. O starém Mullerovi slýcháváme ještě několik let v hospodě, většinou v kontextu toho, že je hroznej, že sešel, že jí psy, že se lidé bojí chodit okolo, protože má zbraň a občas z ní vystřelí. Měl ještě několikrát vždycky dva vlčáky, kteří štěkali a měli oheň v očích. Pravdou ale je, že vzteklinu už nikdy neměli. Nebo o tom aspoň nikdo nevěděl. Jeho statek potom srovnali se zemí a pamatuji si, že mi někdo říkal, že měl kolem domu celou louku pohřbených zvířat. Dodnes, když jdeme okolo, tak mám divný pocit.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
